Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 10. kapitola

04.03.2013 (19:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1740×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Dobře, dobře, vážně se omlouvám!“ smál se Emmett, zatímco uhýbal před každičkou ránou, kterou jsem mu chtěla zasadit buďto do břicha, anebo přímo do toho dokonalého obličeje. On měl však obrovskou výhodu, byl až překvapivě mrštný, ani jedna rána – a to byly většinou opravdu dobře mířené – ho nezasáhla a on se jí dokázal šikovně vyhnout.

„Ty-blbče! Já-ti-ta-hnusná-slova-vážně-věřila!“ cedila jsem stále naštvaně přes zuby tak, že slova ve větách splývala jen v jedno. V mých očích se právě teď vysmíval tomu, že jsem hloupá a to jsem nedokázala skousnout. V hlavě jsem měla dávno spředený plán, podle nějž jsem ho měla každou chvílí unavit neustálým pohybem, pak zaškrtit a rozcupovat na malé kousíčky.

„No tak, Rosie, prosííím,“ ječel hlasem s bodrým zpytavým tónem, který mi přímo hladil naštvanou náladu. Už lituje.

„Jak-jsi-mi-to-mohl-udělat?! Byla-jsem-tak-zklamaná!“ dostávala jsem ze sebe zběsilým tempem. Cítila jsem, jak se mi po tvářích rozkutálely slzy vzteku.

„Jenom jsem chtěl vidět, jak o to malé stojíš!“ snažil se bránit a dál uskakoval před mými ránami. „Jestli třeba… nezvažuješ potrat. Protože já bych s ním striktně nesouhlasil,“ prohlásil odhodlaně.

To mě zarazilo. Zamrzla jsem přímo uprostřed pohybu, takže má pravačka zůstala v napřáhnutém stavu a já stála v bojovné pozici.

Jak si ksakru mohl myslet, že bych vůbec mohla uvažovat o potratu?

„Co je? Jsi v pohodě, Rosie?“ ozval se jeho hlas opatrně.

Rezignovaně jsem si povzdychla. Vztek mě opustil, jeho místo teď obsadilo překvapení a znechucení.

„Jak sis o mně něco takového vůbec mohl myslet? Potrat?!“ vyjekla jsem zděšeně, víc jsem ze sebe nedokázala dostat, přestože otázek jsem měla milion.

„Já nevím… Pořádně tě neznám, nedala jsi mi šanci. A ta Rosalie, kterou znám ze školy, ta Rosalie, která nikdy ani na chvíli neopustí tu svou partu přívrženců a nikoho nového do ní nepřipustí… Myslím, že by to na ni přesně sedělo,“ uvažoval nahlas.

„To si o mně myslíš? To si o mně myslí celá škola?“ ustrašeně jsem šeptla. Proboha proč? Vždyť to nebyla pravda!

„No… asi jo,“ připustil vyhýbavě.

„Ale vždyť taková já vůbec nejsem,“ snažila jsem se bránit. „Ty holky, které se označují za mé nejlepší přítelkyně, se ke mně nahrnuly samy. A jenom proto, že ze všech rodin právě my máme největší majetek, ze mě rozhodly udělat jejich vůdkyni. Já o to nikdy nestála. Navíc hlavní slovo rozhodně nemám, do nějakých debat se s nimi pořádně ani nezapojuju. Jediným pravým kamarádem je Jimmy. A možná taky Diana…“ vzlykla jsem. Já nikdy nestála o to, aby si o mně udělali lidi na střední právě takovýto obrázek!

„Věřím v pouto rodiny. Chci mít kupu dětí a milujícího manžela. Chci krásný dům s pečlivě pěstovaným trávníkem před domem. To je můj sen, po ničem jiném tolik netoužím. Nejsem žádná

namyšlená fiflena, královna střední, nebo jsem se jí tedy alespoň nikdy nesnažila být a taky jsem jí nikdy být nechtěla.“

Slzy se přeměnily v ty zoufalé a spustily se v takových vodopádech, že se mi obraz naprosto rozmlžil.

Chvíli jsem tam jen stála, nic neviděla a jen vzlykala dál. Bylo ticho, on mi na to očividně nebyl schopen nic odpovědět. Pak jsem však zaslechla dva přibližující se kroky směrem ke mně a okamžitě se ocitla v jeho náruči, která se stala přístavem bezpečí.

Značnou chvíli mě jen mlčky objímal a já mu plakala celá nešťastná do trika natolik, že jsem mu ho na tom místě, kde jsem se do něj zabořila, úplně promáčela slzami.

„Já už jsem mohl zjistit, že taková nejsi. Miluju tvoji skutečnou povahu, tu bez jediné špetky přetvářky. Takovou, jaká opravdu jsi i se všemi vadami. Pro mě jsi dokonalá. Ukázala jsi mi sama sebe takovou, jaká jsi. A to jsi udělala jen pro hrstku lidí. Teď už jen stačí to ukázat i světu. Všem, které znáš. A já ti budu stát po boku celou tu dobu, kdy se jim budeš otevírat. Pokud tě někdo potom, co tě teprve skutečnou pozná, odmítne, pak sám odmítne štěstí a osobu, která by do jeho života mohla vnést slunce,“ šeptl mi do ucha zcela vážným sametovým hlasem.

Pláč se už potřetí za tu jednu chvíli měnil na jiný. Tentokrát na neskonale vděčný.

„Děkuju za to, že jsi, Emme. Ty jsi dokonalý zase pro mě,“ škytla jsem a objala ho pevněji.

„Miluju tě.“ V těch blaženě pronesených slovech šel zřetelně slyšet úsměv. Zabořil svůj obličej do mých vlasů a vtiskl mi do nich dlouhý polibek.

Ten moment, kdy jsme tam tak stáli, poté, co jsme se sobě navzájem tolik otevřeli, se mi zaryl do paměti s veškerými detaily. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že on je pro mě doopravdy přímo perfektní druhá polovička. Že zamilovanost klepe na dveře a už se přes ně pomalu, ale jistě dostává, přestože ty dveře byly z dosti masivního dřeva, aby ji dokázaly udržet. Prorazila si cestu, dostávala se mi pod kůži. A překvapivě… Nevadilo mi to. Byla jsem náhle ochotná ji přijmout a prostě a jednoduše ho začít opravdu milovat tak, jak mě podle jeho slov miloval on.

Všechno bylo náhle jednoduché. Čas utíkal jako splašený, ale nikdo ho nebral na vědomí. Bylo nám to jedno.

Teprve později odpoledne jsme se od sebe z objetí dokázali odtrhnout. Teprve pak nám totiž došlo, že je nejvyšší čas to všechno oznámit prvně mým rodičům a pak i těm jeho. Protože zrovna v tuto dobu jsme byli tak nadšení z toho, že já jsem opravdu těhotná a my jsme spolu, že by to ani můj naštvaný táta nedokázal zpřetrhat a nějak mě vykolejit. Ani trochu jsem se náhle nebála. Prostě a jednoduše jsem měla vedle sebe jeho a to plně stačilo k tomu, abychom zvládli ustát jakékoliv nadávky a výčitky.

Byli jsme oba naprosto odhodlaní obhájit své stanovisko ohledně rozhodnutí, že si naše dítě ponecháme. A proto jsme se rozhodli neotálet s prozrazením tohoto rozhodnutí rodičům, protože jsme to chtěli mít co nejdřív za sebou.

Prostě jsme se chytli za ruce a sedli si naproti tátovu podezíravému pohledu a máminu blaženému. Předstoupili jsme před ně s odhodlanými a neústupnými myšlenkami a tvrzeními, s našimi názory, které jsme nehodlali odvolat.

Teprve pak, co jsme seděli pod jejich drobnohledem, jsem začala tušit, že z tohohle ještě bude pořádný problém. Že to nenechají tak – nebo tedy alespoň táta rozhodně ne. Prvně Emmetta vykastruje a zabije a ze mě potom nějakým způsobem to dítě stejně dostane. On není zvyklý se vzdávat snadno, ba co víc, není zvyklý, aby něco nebylo zcela po jeho.

„Tak co se děje, že jste tak náhle zalarmovali, abychom se všichni sešli u jednoho stolu?“ nevrle mumlal táta šilhající pohledem směrem k vypnuté obrazovce televize, kterou ještě před chvílí sledoval. Jeho oblíbení LA Lakers hráli, zatímco on musel trčet naproti nám, takže se nám to očividně snažil dávat sežrat už od první sekundy. Máma se jen nezúčastněně usmívala a dál se snažila soustředit na pilování svých nehtů. Ji jsme totiž vyrušili právě tehdy, kdy se rozhodla vykonat na svých nehtech manikúru. Byla zvyklá tento rituál provádět přímo u specializované manikérky, ale když nebylo zbytí, dokázala to perfektně i ona.

„Chceme vám něco opravdu důležitého říct,“ začal Emmet vážně a lehce mě šťouchl do žeber, abych se nějak vyjádřila. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, zatímco na mě všichni upírali tázavý pohled a pak se konečně odhodlala. Nemohla jsem to nechat jen na něm. On moje rodiče víceméně ani neznal. To já jsem jim to mohla dokázat říct nejšetrněji, protože jsem je znala, a tak jsem mohla zvládat zároveň s tím, co vypustím z úst, odhadovat jejich reakce.

„Jsme spolu několik týdnů. A tak nějak se stalo, že… jsem těhotná,“ oznámila jsem bez zbytečných obalů. Protože tím bych jedině drásala jejich nervy. Oběma bylo přiděleno do vínku dosti netrpělivosti, a tak jsem ji podědila i já. A já se řídila tím, abych jim nedělala něco, co bych sama nedokázala snést – proto jsem to zbytečně neoddalovala blbými výmluvami a omluvami.

Chvíli zírali, naprosto neschopni nějaké hlásky. Ta jedna věta dokonce dokázala zastavit mámu uprostřed pohybu, přestože se jednalo o její nehty. Já se zatím čím dál víc každou vteřinou choulila k Emmovi a začínala se modlit, abych náhle dostala možnost být i s ním neviditelná. Třeba by nás to zachránilo před jistou smrtí. Šlo jim totiž vidět z očí plných děsu a rozčílení, jak si začali uvědomovat moje slova, že tak nějak to všechno skončí.

Fajn, po tomhle jsem vždycky hrozně toužila – chtěla jsem být zabita i s mým přítelem tehdy, kdy oznámíme mým rodičům, že jsem v osmnácti otěhotněla.

Po dlouhých vteřinách, které mi připadaly, jako by neměly konce, konečně promluvil táta. Předtím však podstatně zbrunátněl a několikrát vzteky zasoptil.

Jejda.

„Jak to myslíš, že jsi těhotná? To mluvíš vážně?!“ vyjelo z něj ostře a každým slovem se jeho hlas zvyšoval.

„Ehm… Jo,“ znovu jsem potvrdila ta slova rozpačitě a začala se krčit ještě víc. Teď to přijde, začne křičet.

„Jak jsi kruci mohla otěhotnět? Ty ani ten spratek vedle tebe nevíte nic o ochraně? Je vám osmnáct a jen před pár týdny jste si zpackali život?!“ rozhazoval naštvaně rukama tak, že jsem se bála okamžiku, kdy mě nebo Emmetta zkoprnělého po mém boku, uhodí. A taky křičel. Dost.

Nebyla jsem schopná mu nijak odpovědět. Takže jsem drcnutím do Emma předala zase zpátky jemu štafetu.

„Neplánovali jsme to. Prostě se tak stalo a my jsme odhodlaní převzít za to všechnu odpovědnost,“ prohlásil skálopevně Emmett a já na něj v tu chvíli byla pyšná. Ať už si to za tu drzost jakkoliv za malou chvíli vyžere, u mě si jedině ještě šplhnul – pokud to tedy výš ještě vůbec šlo.

„Takže ty moji dceru oplodníš a pak prohlašuješ, že se o ni postaráš? Jak, když ani nemáš práci?! Jsi ubohý prostý rozmazlený fracek, co nemá ani ponětí o váze slov, která vypouští z huby!“ prskl směrem k němu a přesměroval jeho pohled metající blesky ze mě přímo na něj.

„Já to ale, pane, myslím naprosto vážně. Moje rodina mi pomůže, po střední hned půjdu do práce a zabezpečím Rosie i to malé,“ odpověděl statečně Emm znovu tolik rozhodně, jako by byl snad slepý a neviděl tátův naštvaný obličej. Anebo na něj prostě neměl takové účinky jako na mě.

„Takže Rosie, říkáš?“ odplivl si táta dopáleně. Samozřejmě ho ještě víc naštvalo to, že se ho Emmett očividně ani trochu nebojí, přestože tolik křičí. „Jak ji chceš zabezpečit, když si ji ani nechceš vzít, hm?“ arogantně se usmál, protože teď tomu všemu nasadil pomyslnou korunu a on si to moc dobře uvědomoval.

V tu chvíli jsem se zase dokázala osmělit. Tolik mě zaskočila jeho slova, že jsem dokázala s odpovědí předběhnout i Emma.

„Tati, prosím tě! Je nám teprve osmnáct! A manželství přece v dnešní době tolik neznamená!“ snažila jsem se nás obhájit, ale než jsem stihla mluvit dál, skočil mi do toho právě Emmett.

„Pletete se, pane Hale. Já si ji chci vzít a taky se tak stane – tedy, pokud nám dáte svolení a ona sama bude chtít,“ řekl tak klidným hlasem, až mě zamrazilo. On to myslel zcela vážně – z toho tónu hlasu to přímo čišelo.

A tohle mi ksakru plánoval říct kdy?!

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 10. kapitola: