Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 7. kapitola

27.01.2013 (11:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2164×

Celý zbytek odpoledne byly ty nejtrapnější hodiny, co jsem kdy zažila. Máma se snažila ještě víc zpovídat Emmetta, táta ho stále skenoval svým pohledem a já se netrpělivě kroutila na pohovce vedle svého přítele, který mi každou chvíli věnoval úsměv a pohlazení po stehnu.

I když to ještě pravděpodobně nebylo tak příšerné – protože potom jsme hráli Activity. A samozřejmě v párech tak, jak jsme je tvořili i ve skutečnosti…

Faktem však bylo, že si po té dětské hře u mě Emmett dost šplhnul. Byl totiž zatraceně dobrý. Stačilo jen vteřinu naznačit pantomimou nebo jedním slovem, co mám na mysli, a on to okamžitě uhádnul. U mě to sice bylo pomalejší, přesto jsme s drtivou převahou vyhráli, a protože jsem byla už odmalička vedená k tomu, abych milovala výhru a neakceptovala jakoukoliv prohru, potěšilo mě i to, že jsme vyhráli něco takového. To jsem se pak radost nedokázala udržet na uzdě.

„Jo, jsme nejlepší!“ vypískla jsem nadšeně a skočila mu kolem krku. Až teprve pak jsem si uvědomila, koho to vlastně objímám. „Součást hry,“ zašeptala jsem mu tiše do ucha. Přikývl, přestože se mu v očích zračila nedůvěra.

„Čas spát,“ nadhodila máma jako by nic s obrovským úsměvem na rtech a přešla ke mně, aby mě afektovaně políbila na tvář a dokonce i jeho. Brr. Táta na mě jen mávnul a nechal nás samotné v obývacím pokoji.

„Šlo to docela dobře,“ konstatoval spokojeně vedle mě McCartney a jeho ruku nechal dál spočívat na mém rameni, kde mě díky ní střídavě polévala horkost a husí kůže.

„Hm,“ přitakala jsem a setřásla ze sebe jeho pracku, abych mohla vstát. „Jdu spát,“ oznámila jsem mu ledově a nevyčkávala, jestli se hned zvedne za mnou nebo chvíli zůstane jen sedět a pak bude muset pravděpodobně hledat naši ložnici, protože v té změti pokojů ji neměl šanci najít, když v ní byl teprve jednou.

Rozestlala jsem velké letiště a nejprve si dala pořádně horkou sprchu, abych ze sebe důkladně smyla všechny jeho doteky. Trochu to překvapivě pomohlo – cítila jsem se příjemně unavená a spokojená.

Ještě stále pravděpodobně seděl v obýváku nebo chodil někde celý zmatený po domě. V tu chvíli mi ho taky začínalo být docela líto. Nešla jsem ho sice hledat, ale značný ústupek jsem i přesto udělala. Původně jsem byla přesvědčená, že mu nedám ani jeden z polštářů nebo alespoň vrchní měkkou deku, ale nechám ho spát jen na huňatém koberci před postelí. Jenže náhle mi to přišlo až moc přísné a pro něj jen další podpásovka z mé strany. Vzala jsem dvě deky, jednu z nich rozprostřela po koberci, druhou jsem nechala položenou poskládanou a vedle položila několik sametových polštářů.

Chtěla jsem na něj počkat a… omluvit se mu. Zase mě začalo tížit svědomí, že jsem na něj byla až příliš strohá a přísná, zatímco on vše hrál tak přesvědčivě a snažil se mně a tomu malému drobečku tak jen pomoct. O tom jsem v lehu přemýšlela a napjatě čekala, až nakonec přeci jen dorazí. Snažila jsem se přemoct silou vůle spánek, který stále neodbytně doléhal…

„Co sis to proboha přivedl?“ spráskla ruce a vykuleně na svého adoptovaného syna zírala.

„Prosím, přestaň. Zbouchl jsem ji, teď už se jí zkrátka zbavit nemůžu,“ pokrčil rameny a věnoval mi žalostný pohled.

„Rosalie Haleová?!“ vyprskl jedovatě jeden z jeho nevlastních bratrů. Pravděpodobně Edward.

„S tím zakulaceným břichem a nafouklými tvářemi vypadá naprosto příšerně,“ konstatovala jeho jediná sestra a kriticky si mě dál měřila.

„Občas se umí chovat i docela normálně, mile…“ snažil se na moji obranu prohlásit Emmett po mém boku, ale naopak spíš přiléval jen olej do ohně.

„Mile? Komu na tom záleží?! Má příšernou pověst, příšernou postavu zohyzděnou tím dítětem uvnitř sebe, které si sobecky chce nechat, a přitom ani nepomýšlí na to, že by tě snad zbavila toho břímě a radši dobrovolně potratila!“ naštvaně vyprskl jeho otec a nenávistně mě probodával svým ledovým pohledem.

Celého mého těla se nezadržitelně zmocnil třas. Nelíbila jsem se jim – ba co víc, už teď mě nenáviděli. A on taky… Po tvářích se mi začaly kutálet slané kapky, jako by snad mohly zvrátit celou tuto situaci, která od první vteřiny šla přímo do kytek. Přízeň jeho rodiny jsem nezískala, jeho odradila svým někdejším chováním. Zůstala jsem sama, sama s našim miminkem a...

„Rosie, no tak, vzbuď se,“ lamentoval odněkud z dálky povědomý hlas. Nereagovala jsem, nechtělo se mi a ani jsem nechápala skrytou pointu, proč bych to měla udělat.

„Prosím,“ žadonil a zněl, jako kdyby byl podstatně blíž než ještě před pár vteřinami.

Náhle mi začalo připadat, že se vzdaluju od Cullenových, mé těhotenské břicho se zmenšuje každou vteřinou o podstatný kus až k naprosto plochému a já se náhle ocitla v posteli.

„Jsi v pořádku?“ upíral na mě starostlivě oči právě ten, který měl ten největší podíl na tom, že jsem plakala. A to očividně i ve skutečnosti, přestože jsem spala, protože jsem cítila mokré potůčky brázdící můj obličej až příliš dobře.

„Možná,“ pokrčila jsem rozpačitě rameny, ale slzy se jako na potvoru rozhodly vypovídat proti mně. Spustily se nanovo a snad ještě víc. „Zdál se mi příšerný sen,“ stačila jsem ještě fňuknout dřív, než jsem se rozbrečela víc, kdy bych už nedokázala říct jediné slovo tak, aby mi vůbec rozuměl.

„Ale už jsi vzhůru, tady a se mnou. V bezpečí. Nikdo ti neublíží, o to se postarám,“ šeptal horlivě sametovým hlasem tak přesvědčivě, že jsem mu hned uvěřila.

V tu chvíli jsem mu nedokázala vděčně poděkovat za to, co pro mě všechno dělá, vzlyky mě natolik zaměstnaly, že to nešlo. Vklouzla jsem mu ale bez jediného zaváhání do náruče.

Zpočátku jeho ruce zůstávaly zmateně ochablé podél jeho těla, ale po nějaké chvíli mě svými pažemi taky silně objal. Čas se v tu chvíli zastavil, ztratila jsem o něm pojem. Byl jen on a já v jeho objetí, které mi dodávalo sílu.

„Děkuju ti,“ špitla jsem vděčně, když se slzy konečně zastavily a přestaly mi brázdit obličej.

„Nemáš zač,“ snažil se odporovat, ale já urputně zakroutila hlavou.

„Mám. Celou tu dobu… Chovám se k tobě hrozně a ty jsi přesto úžasný. Možná že se občas chováš jako malé dítě, ale stojíš při mně. Snažíš se mi ve všem pomoct. A já ti přitom házím jenom samé

klacky pod nohy,“ zahanbeně jsem sklopila pohled. Stále mě však pevně držel a to mi dodávalo naději, že se na mě přece jen moc nezlobí.

„Miluju tě. Navíc jsi těhotná, takže je to jenom náladovost,“ chtěl moje chování omluvit. Nedovolila jsem mu to – bezmyšlenkovitě jsem mu dala dlaň přes ústa.

„Můžu za to. Chtěla jsem taková být,“ nesouhlasně jsem cedila přes zuby naštvaná sama na sebe.

„Řekl jsem, že tě miluju, Rosie, a proto je mi to naprosto jedno,“ pozvednul mi bradu a pohladil mě po čelisti, která se po jeho slovech zmateně otevřela.

Miluje mě? Po tom všem?

Ta slova jsem nedokázala vstřebat, byla jako balzám na sebezpytující duši. Upřímně jsem v tu chvíli jen děkovala Bohu, že právě on je otcem mého dítěte. Ten, který dokázal skousnout neustálé shazování jeho autority a nakonec přece jen mě přesto všechno ještě miloval.

Když jsem si konečně uvědomila, že se mi nesnaží ze života udělat peklo, ale jen pomoct, už jsem nečekala ani vteřinu. Nahnula jsem se k němu blíž a nečekala na svolení. Chtěla jsem znovu ochutnat jeho rty.

Tak co, jaké máte názory? Doufám, že vám to nepřišlo příliš urychlené. Snažila jsem se sice, seš to šlo, ale už jsem se zkrátka nemohla dočkat, až ty dva dám dokupy. To, na co jste čekali už nějakou dobu, se konečně stalo. Jak to ale bude dál? Tohle totiž není jediná zápletka, ještě tu budou problémy...

Kapitola je tu trochu dřív, protože se mi jich nahromadilo víc už dopředu napsaných. Tak menší bonus, že jste vydrželi... :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 7. kapitola: