Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 8. kapitola

12.02.2013 (18:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1849×

Najednou nebylo těžké hrát na okolí, že jsme pár. Nemuseli jsme nic předstírat, opravdu jsme ho tvořili. Možná za jiných podmínek bychom se – pokud by se tak vůbec stalo – dali dohromady mnohem později. Teď ale nebyl čas postupovat pomalými kroky a překvapivě to bylo jedině dobře.

Od té noci mi byl podporou ve všech situacích snad ještě víc než předtím. Spal v posteli po mém boku, abych se večer nebála – od té osudné noci se mi skoro každou noc zdály tak příšerně živé noční můry, že jsem se často bála vůbec znovu usnout. Byl ochotný zůstat vzhůru, dokud jsem neusnula a něco mi šeptal, abych se v té jinak tiché tmě nebála.

Nevyvíjel na mě tlak na téma náš vztah. Nechtěl po mně víc, než jsem byla v danou chvíli ochotná dát. Možná že jsme se spolu jednou už vyspali, ale to bylo něco jiného. Tenkrát jsem k němu chovala jiné city – nebo ještě lépe řečeno, žádné. Věřila jsem v to, že nesmíme nic uspěchat a všemu ponechat volnost…

Dva dny na našem dovolenkovém sídle nedaleko od Forks se nakonec proměnily v několik úžasných hodin strávených v jeho přítomnosti. Čím dál tím víc jsem si začínala uvědomovat, že vlastně žádný blbec není.

„Jak se ti spalo?“ nevinně se usmál, když jsem na něj stydlivě hodila jedno přimhouřené oko. Chtěla jsem jím jen nenápadně analyzovat situaci, ale očividně jsem tak nenápadná zrovna dvakrát nebyla…

„Celkem dobře,“ přiznala jsem bez zbytečný kliček. Nemělo už smysl mu nějak lhát. Po tom včerejšku…

„To jsem rád,“ poznamenal nadšeně a věnoval mi lehký úsměv, který dokázal i mě přimět, abych mu ho oplatila.

„Víš, ohledně té včerejší noci…“ začal však náhle rozpačitě a pravděpodobně by i dál pokračoval, kdybych mu neskočila do řeči.

„Myslela jsem to všechno naprosto vážně,“ prohlásila jsem pevným hlasem a v duchu se upřímně modlila, aby mi uvěřil a dal druhou šanci, i když jsem si ji moc nezasloužila. Potřebovala jsem alespoň ještě jednou slyšet, že si to přes noc třeba nerozmyslel…

„Tak to jsem opravdu rád.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, až mi připomínal rozjařené slunce.

„Ne tolik jako já,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk a nechala se jím sevřít v jeho silných pažích ještě blíž.

„O tom bych horlivě diskutoval, ale radši bych ti dal pusu – pokud bys mi za to hned nevrazila. Proto se taky radši prvně ptám – můžu?“ upřel na mě ten jeho psí pohled, kterému se nedalo odolat.

„Že váháš,“ hraně jsem protočila oči a netrpělivě vyčkávala, kdy konečně dostane mé vědomí i tělo to, po čem tolik prahne.

I když to nebylo poprvé, připadalo mi to tak… Jeho rty byly jako ta nejlepší čokoláda. Připadalo mi správné ho líbat. Náhle jsem se cítila, jako bych snad mohla všechno. Bylo mi neskutečně dobře.

„Myslíš, že naši ještě spí?“ šeptla jsem v krátké přestávce na to, abychom se mohli oba nadechnout.

Přesvědčeně přikývl a já nedokázala skrýt nadšený úsměv, co se mi hned rozlil na tváři. „Pojďme připravit snídani,“ navrhla jsem celá napjatá, jak se k tomu postaví. Bude mu připadat směšné, že místo toho, abych se s ním chtěla hned znovu vyspat, chci s ním připravovat snídani?

„Super,“ prohlásil s naprosto upřímnou nadšeností a já v duchu kulila oči. Proč jsem proboha zpochybňovala pořád jeho chování? Vždyť většího gentlemana s přitom naprosto perfektním vzhledem bych jen těžko pohledala a já měla překvapivě štěstí. Místo toho jsem ho doteď jenom shazovala…

Ježíš, já jsem vážně ale nána.

„Co si dáme? Palačinky, míchané vajíčka, slaninu nebo třeba něco jiného? Máš nějaký nápad?“ nadhodila jsem, zvědavá, co vybere. Já totiž měla chuť na to všechno a nedokázala jsem se rozhodnout.

„Co takhle všechno, co najdeme v ledničce? Umím skvěle vařit, to ještě budeš koukat!“ sliboval horlivě a já překvapeně zůstala zírat už v tu chvíli.

„Tomu se mi nechce věřit,“ provokativně jsem odsekla a čekala na reakce. Nejprve povytáhl zaskočeně obočí. Potom mě však pravděpodobně prozradily oči, o kterých jsem věděla, že jimi nikdy nedokážu zahrát něco jinak, než doopravdy cítím. Po tváři se mu rozlil vědoucný úsměv.

„Tak ty budeš provokovat?“ procedil mezi zuby a než jsem se nadála, začal mě lechtat. Jeho prsty byly všude a kdyby mi dal malou chvíli, abych si vše dokázala plně uvědomit, pravděpodobně bych začala hořet, protože bych si byla vědoma jeho doteků.

„Nech to-ho,“ snažila jsem se co nejsrozumitelněji ze sebe dostat, zatímco jsem se se smíchem převalovala v posteli z jedné strany na druhou s nadějí, že mě to snad zachrání. „P-probu-díme naše a bu-de po s-snídani!“ nedokázala jsem zastavit smích, co se mi dral nezastavitelně z hrdla.

Na chvíli přestal a upřeně se mi zadíval do očí, jako by si chtěl něco ověřit. „Slibuješ, že přestaneš zpochybňovat moje umění v kuchyni?“ pohrozil nachystanými dlaněmi k okamžité akci lechtání.

„Ale co když to vážně nebude ani trochu k jídlu?“ snažila jsem se bránit a on se na chvíli očividně usilovně zamyslel.

„Pak možná. Nejprve ale ochutnáš!“ namítl s trýznitelským úsměvem. „Stejně ti to bude chutnat, uvidíš,“ prohlásil sebevědomě a já na něj vyplázla jazyk.

„Jen si tolik nevěř. Jsme vybíraví,“ pohladila jsem si bříško a na krátkou chvíli na něj upřela pohled. Ještě bylo stále ploché a já už se nemohla dočkat toho, čeho se většinou ostatní těhotné obávaly. Těšila jsem se, až se postupně bude zvětšovat.

Jeho pozornost se taky přenesla na naše dítě a náhle se usmíval ještě víc.

„Jak ti je? Bylo… bylo ti zle?“ starostlivě na mě upřel své hypnotizující oči a doslova mi visel na rtech.

„Jsou to tři týdny… Je mi zle pořád,“ přiznala jsem rádoby bezstarostně. Nechtěla jsem, aby se začal starat víc, než bylo potřeba. S tímhle mi stejně nemohl nijak pomoct.

„Rosie, t-to je mi líto,“ provinile se ke mně ještě víc přiblížil a objal.

Já mu dám jedinou šanci a on mě takhle překvapuje? Rose, ty jsi příšerně odsuzující!

„Emme, v klidu,“ nervózně jsem ze sebe vysoukala. „S tím se nedá nic dělat. Stojí mi to za to.“

V tu chvíli mě objímal ještě víc.

„Rosie, já vím, že to říkám často. Ale miluju tě,“ prohlásil s neochvějnou jistotou, až mi naskákala husí kůže.

„Mám tě ráda,“ přiznala jsem zahanbeně, že mu nemůžu říct to samé. Zatím prostě ne.

„A brzo budeš i něco víc,“ komentoval to klidně a já mu věřila. Měl pravdu. Pár takových dnů, jako začíná dnešek a… nebudu se tomu moct ubránit.

„Teď mám ale hlad,“ namítla jsem a vytrhla ho tak z malování blízké budoucnosti. Zakřenil se.

„Už za malou chviličku teda uvidíš Emmetta v akci při vaření!“ sliboval horlivě.

A měl pravdu, už za chvíli se opravdu činil, aby mi mohl naservírovat hromady jídla, protože jsem umírala hlady. Předtím jsme se však museli obléct. V posteli jsem měla jenom obyčejné tílko a v tom by mi bylo jinak zima. A on…

Nebyl překvapivě žádný idiot, aby se do postele s holkou, která se v ní sama jinak bojí, nahrnul okamžitě nahý a využil situace. Byl v nátělníku a trenkách, přesto… Nenápadně jsme po sobě pokukovali, dokud jsme se opravdu neoblékli. Snažili jsme se celou tu napjatou situaci odlehčit, ale…

Ty těhotenské hormony… Kdo nepoznal, neví, o čem mluvím.

Když si hrál na šéfkuchaře a já jeho výpomocnou sílu… dlouho jsem se tak nepobavila. Což o to, překvapivě mu to opravdu šlo. Ale já jsem mu to kazila – na co jsem sáhla s dobrou myšlenkou, že mu pomůžu, to jsem jedině pokazila. Všechno po mně stejně

musel spravovat, až mě nakonec z mé práce vyhodil si sednout na kuchyňskou linku a přikázal, ať jen pozoruju.

Tak jsem alespoň měla neustále nějaké poznámky, abych ho občas vyvedla z naprosté pozornosti. Podařilo se a on jednu palačinku spálil. To jsem se mu pak mohla smát, že přece jen tak skvělý není.

Vysloužila jsem si další lechtání – předtím ale navíc i krátké utíkání po přízemí, než mě chytil. Pak mě přinutil konstatovat, že je vážně výtečný palačinkář a že za tu jedinou spálenou můžu já.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 8. kapitola: