Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tell me why...? 1. kapitola

24.10.2011 (19:30) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1296×

1. kapitola

Když jsem doběhla domů, ihned jsem šla do sprchy. Umyla jsem si mé dlouhé kaštanové vlasy a užívala si tu chvíli, kdy mi kapky horké vody stékaly po těle. Byla jsem tam asi půl hodiny, ale chtě nechtě jsem musela vylézt. Obmotala jsem kolem sebe osušku a vlasy si zabalila do malého ručníku. Odpochodovala jsem do své skříně, abych si vybrala něco na sebe. Nikdy jsem oblečení neřešila. Oblékla jsem si obyčejné rifle a volné triko. Nachystala si učebnice a sešity a opět šla do koupelny a vlasy si začala sušit fénem.

Po patnácti minutách byly konečně vlasy dokonale vysušené, ještě jsem si je prohrábla hřebenem a skočila si pro tenisky. Hodila jsem na sebe mikinu a bundu, vzala tašku s věcmi, klíče od auta a vyšla ze dveří. Nikdy mě ten výhled neomrzí. Bydlím technicky vzato mimo město. Spíše na kopci. Z jedné strany můj domeček obléhá les a z druhé pole. Když koukám směrem k poli, vidím i krajinu okolo. Lesy, louky, další a další pole. Forks je od mého domu zhruba patnáct minut jízdy autem. Tedy mým stylem jízdy. Takže, normální lidé by se tu dostali zhruba za půl, spíše třičtvrtě hodiny. Málo kdo ví, že tady bydlím, protože tu vede jen taková ta neudržovaná lesní cesta. Když vyjedete z té lesní cesty, dostanete se přímo na hlavní silnici, ale skoro nikdo tu odbočku k mému domu mezi stromy nenajde. Za celou dobu, co tu bydlím, za mnou byla pokaždé jen pošta. Jinak nikdo. Ale nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo, právě naopak jsem za to velice ráda.

Zamknula jsem dveře a zamířila si to do garáže k motorce, protože dneska bylo hezky a já chtěla využít možnosti a projet se. Možná se divíte, že mám zrovna motorku, ale mám taky ještě dvě auta. Jedno horší a jedno lepší. No urážím ho oslovením horší, ale když je zataženo, prší nebo se prostě nedá jet na motorce, jezdím do školy v BMW m6 v tmavě červené barvě. Pak mám v garáži to ‚lepší‘ auto a to je Audi R8. Kdybych v Audi jela do školy, tak bych byla opět středem pozornosti, což nechci, tak jsem si koupila i to BMW, které to aspoň trochu zmírnilo. Ovšem co to byl za poprask, když jsem poprvé přijela do školy na motorce, to jste měli vidět. Kluci slintali nad motorkou – tedy doufám, že nad ní – a nemohli uvěřit tomu, že já, takový tichý ‚člověk‘ má stroj jako je tohle. Po čase je to všechno přešlo naštěstí a bylo to zase při starém…

Nasadila jsem si helmu a stisknutím tlačítka otevřela garáž. Pomalu jsem vyjela a nechala garáž opět zavřít. Poté jsem se rozjela směr Forks. Prokličkovala jsem lesní cestou a bez zastavení vjela skoro plnou rychlostí na hlavní silnici. Tam jsem přidala plyn a sledovala, jak se ručička tachometru zvedá čím dál víc a já zrychlovala. Užívala jsem si pocit rychlé jízdy, který jsem tak milovala. Helma mi bránila tomu, abych cítila ten vítr na tváři, aby mi vlály vlasy. Rozhodla jsem se, že se odpoledne zajedu projet. Někam daleko. Uvažovala jsem i o tom, že zavolám do školy, omluvím se, že dnes budu chybět a pojedu hned. Ale to mě poté přešlo. Učitelé by mohli mít blbé poznámky.

Dojela jsem na školní parkoviště a motorku nechala na jednom volném parkovacím místě. Sundala jsem si helmu a rozhlédla se.  Na první pohled mě do očí praštilo jedno auto, které jsem tu dřív nikdy neviděla. Bylo to stříbrné volvo.

‚Asi od těch nových,‘ pomyslela jsem si a zamířila si to do třídy, kde jsem měla první hodinu. Ale najednou jsem ucítila další upíry. Ihned jsem se kolem sebe rozhlédla. Kde se tu najednou vzal nový pach upírů? Kdyby byl nějaký na lovu, tak by už zaútočil, nebo by už byl pryč. Pokud tedy nechtěl přijít o život. Rozhlížela jsem se dost dlouho, a jakmile mě ta vůně znovu praštila do nosu, otočila jsem se směrem k otevírajícím se dveřím kanceláře, ze které vyšli ti noví. Bylo jich pět a byli v párech, tedy až na jednoho. Dvě dívky. Jedna malá jako elf a druhá blonďatá a až moc krásná i na upíra. Pak tři kluci. Jeden byl strašně velký, svalnatý a byl s tou blondýnou. Druhý měl vlasy jako hřívu a tvářil se tak utrápeně. ‚Nováček,‘ pomyslela jsem si, bylo mi jasné, že začíná. Jeho oči byly tmavší a vedle něj stála ta malá, co vypadala jako elf, a pevně mu držela ruku. A pak tu byl ještě jeden, po té blonďaté byl nejhezčí. Bronzové vlasy všelijak rozházené a přitom tak upravené. Zaregistrovali mě a všichni téměř najednou se na mě podívali. Dívali se docela překvapeně, když si mě prohlíželi. Přeci jen, hnědé oči u upírů nejsou zvykem. Docela mě uklidnilo, když jsem zjistila, že jejich oči jsou zlatavě-hnědé. Pořád na mě zírali a já se otočila a vydala se na hodinu. Kdyby se cokoliv zvrtlo, já bych to nepřežila, protože jsou v docela velké přesile.

Když jsem byla v budově, ve které byla třída, do které jsem mířila, uklidnila jsem se. Snad si tady nic netroufnou. Mimo školu, ať si mě klidně zabijí. To mi bylo jedno. Ale ne tady. Nevím, jak by to vysvětlili Volturiovým. Asi by přišli o život taky. Zatřepala jsem hlavou, ať z ní dostanu tyhle myšlenky.

Dorazila jsem do třídy a sedla si do své lavice. Seděla jsem naštěstí sama, takže jsem žádného otravného spolužáka vedle sebe nemusela trpět. Do třídy se začali hrnout i ostatní spolužáci a já jen vyčkávala, jestli tu se mnou bude někdo z tamtěch nových. Uvažovala jsem nad tím, že po škole zavolám Lucasovi a vše mu řeknu. Poté se odhlásím ze školy a odstěhuju se. Vypadalo to jako dobrý plán, ale znovu se stěhovat? Po takové chvíli? Vážně se mi chtělo, ale musela jsem.

Z přemýšlení mě vytrhl rozhovor dvou holek, které seděly přede mnou. Neposlouchala bych je, kdyby nezačaly mluvit o těch nových.

„… a nastěhovali se sem prý z Aljašky, že tam prý bydleli s rodinou a rozhodli se přestěhovat,“ říkala jedna – Jessica.

„ Je to docela divný, že spolu chodí,“ řekla druhá – Taylor.

„Co jsem slyšela, tak jsou všichni adoptovaní. Ta jejich matka nemůže mít děti, tak si jich pár adoptovala,“ řekla Jess a pokrčila rameny. Taylor na ni koukla a zakroutila hlavou.

„Ale tak ten jeden holku podle všeho nemá,“ řekla Taylor se zájmem a – podle mě tedy – už plánovala, jak se s ním dá dohromady.

‚Je naivní,‘ pousmála jsem se. Určitě si s ní něco začne upír. Kdyby věděla, co je zač, tak by brala nohy na ramena a utíkala co nejdál odtud.

„Jmenuje se Edward,“ řekla Jess. Ta je tedy hodně informovaná. Jak jinak, když je to školní drbna. Jejich hovor přerušil učitel, který vešel do třídy a hned za ním šla i ta malá elfka. Koukla na mě a pak se hned podívala jinam.

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka,“ ukázal na ni učitel a dal ji najevo, ať se představí.

„Ahoj,“ usmála se, „jsem Alice Cullenová. Je mi 17 a přistěhovala jsem se tu s rodinou z Aljašky. Na školu chodí i mí čtyři sourozenci Jesper, Edward, Emmett a Rosalie otec pracuje v nemocnici a matka je restaurátorka,“ ukončila své představení.

‚Kolikrát se už takhle asi představovala?‘ zapřemýšlela jsem. Z přemýšlení mě vyrušilo až to, když učitel řekl, že se má posadit ke mně. Koukal jsem na učitele a uvažovala nad tím, jestli jsem se třeba nepřeslechla, ale bohužel ne. Jak bych taky mohla? Upír s takovým sluchem a přeslechnout se, to by bylo docela dost divné.

Alice si ke mně tedy sedla. Docela mě překvapilo, když se na mě podívala a usmála se. Rozhodla jsem to neřešit a věnovat se učitelově výkladu. Jenže najednou začala mluvit.

„Pokud si myslíš, že ti chceme něco udělat, není to pravda,“ říkala tak, abych to slyšela pouze já. Podívala jsem se na ni a opravdu se netvářila nijak zle, nenávistně, nebo prostě pohledem, který by mě utvrzoval o opaku toho, co právě řekla. Právě naopak, pořád měla lehký úsměv. Nic jsem ji neodpověděla, jen jsem nenápadně kývla na souhlas.

Hodinu jsem nějak přečkala a po zazvonění ihned vyletěla ze třídy ven. Bylo mi nepříjemné sedět vedle úplně cizího upíra, kterého znám možná tak hodinu.

Zbytek hodin uběhlo bez žádných potíží v podobě upírů na stejné hodině. Ale byl tady oběd a já se rozhodovala, jestli mám jít do jídelny, nebo se někam zašít a pak jít až na další hodinu. Nakonec jsem se ale rozhodla, že půjdu. Alice mě – třebaže jen minimálně – ujistila v tom, že mi nic nechtějí udělat. Tedy aspoň ve škole ne. Zamířila jsem tedy do jídelny. Byla jsem nervózní. Strašně nervózní! Myslela jsem na tolik věcí najednou jako snad ještě nikdy. Vůbec je neznám a mám s nimi být na jedné škole. Být člověkem, přijde mi to tak normální. Bohužel jsem byla upír, a tak jsem to brala úplně jinak. Ještě než jsem otevřela dveře do jídelny, pořádně jsem se nadechla a vstoupila…

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tell me why...? 1. kapitola: