Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tell me why...? 4. kapitola

20.11.2011 (14:30) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1028×

4. kapitola

Už když jsem přijížděla k domu, čekali mě u dveří. Neustále mi tekly slzy a byla jsem strašně zaražená. Vystoupila jsem z auta a Lucas byl v setině u mě.

„Co se stalo, Bells?“ ptal se, jako by byl můj táta. Ale uviděl mé oči a zarazil se. Jenže pak se vzpamatoval a já viděla soucit v jeho očích.

„Zabila jsem…“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem netušila, jestli to vůbec slyšel.

„To se stává, zlatíčko.“ Přiskočila ke mně Samanta a snažila se mě uklidnit. Lucas jejím slovům jen přikyvoval.

„Ale já… oni… chtěli mě přepadnout,“ zavrtěla jsem hlavou, jak bláznivě to znělo. Banda lidských kluků, co se opili a snažili se o něco. Vlastně nevím ani o co.

„Jsi upír a krev… u nás je to přirozené,“ řekl Lucas a objal mě. Byla jsem mu vděčná. Vděčná za to, jak se ke mně chová. Že mě bere za svou rodinu. A má mě opravdu rád.

Šli jsme dovnitř a já jim všechno řekla i přes občasné vzlyky, které se ze mě draly. Podařilo se mi přestat brečet a oni mi pořád opakovali, že se to stává. Že si z toho nemám nic dělat.

„Jak dlouho tu můžu zůstat?“ zeptala jsem se jich, když mě přestali konejšit a uklidňovat.

„Jak dlouho budeš chtít,“ usmála se na mě Samanta. Oplatila jsem ji úsměv, i když jsem se do něj musela nutit. Neměla jsem náladu, tak jsem se omluvila a šla do pokoje. V každém jejich novém domě mám svůj vlastní pokoj, přestože s nimi téměř vůbec nejsem. Ale přesně pro tyto případy mi pokoj zařizují. Abych nemusela být v pokoji pro hosty.

Šla jsem se osprchovat. Horké kapky se odrážely od mé studené kůže a já se aspoň trochu uvolnila. Umyla jsem si vlasy svým oblíbeným jahodovým šampónem a pak stála ještě nějakou dobu jen tak ve sprše a nevnímala nic jiného než vodu.

Když jsem vylezla, osušila jsem se, zabalila se do ručníku a šla si vysušit vlasy. Postavila jsem se před zrcadlo a rukou setřela páru, která se usadila na zrcadle. V půli pohybu jsem se zasekla. Uviděla jsem mé oči. Znovu mě překvapilo, jak červené jsou. Nebyly jako u ostatních upírů, kteří se živí lidskou krví. Moje byly nějaké moc světlé. Třeba to je tím, že tohle byla moje první oběť. Pevně jsem k sobě semkla víčka a snažila se zahnat slzy.

„Nebudu brečet! Musím se naučit ovládat!“ zašeptala jsem si pro sebe pořád se zavřenými víčky. Přesně tohle musím udělat. Přece se pokaždé nezhroutím a nebudu všem ukazovat, jaká jsem padavka. Otevřela jsem oči a začala si fénovat vlasy. Připadala jsem si divně. V ručníku byla odhalena většina mé kůže. A ty oči tak kontrastovaly s mojí bledou pokožkou, na které bylo tolik jizev. Vypadala jsem tak děsivě…

Znovu jsem se otřásla a v duchu se okřikla, ať přestanu myslet na blbosti o tom, jak strašidelně vypadám. Začala jsem se věnovat pouze sušení mých vlasů.

Jakmile byly perfektně suché, šla jsem do pokoje. Moje taška s věcmi už tu byla a u ní byl papír, na kterém bylo krásným písmem napsáno…

Volali mi z práce, že mám ihned přijet. Samanta jela se mnou, abys měla chvíli soukromí. Budeme zpět hned, jak to půjde.

Lucas

Papír jsem položila na stůl a šla se obléknout. Vůbec jsem netušila, co budu dělat. Ale pak mě napadlo, že skočím do Lucasovy pracovny a půjčím si knížku.

Povím vám, že to teda byla pořádná knihovna. Měla jsem z čeho vybírat. Ale nakonec jsem si vzala knížku ‚Dracula‘. Snad mi spraví náladu. Ten, co to psal, neměl o upírech vůbec tušení. Udělal z toho – aspoň pro nás zasvěcené – dobrý vtip. Zaplula jsem zpět do pokoje, pustila si potichu rádio, uvelebila se na velké posteli, která pokoji dominovala a začetla se...

O dva týdny později.

„Já už tam nechci!“ doslova jsem zakňučela.

„Bells, sama si říkala, že bys konečně ráda dochodila školu. Nebo ne?“ zeptala se mě Samanta. Jen jsem na ni utrápeně koukla.

„No tak vidíš. Snad se tolik nestane, nebo ano? Cullenovi jsou slušní, jsou jako my. Lucas je zná spoustu let a dokonce zná osobně Calislea. Jejich vůdce. Nemusíš se ničeho bát!“ přemlouvala mě dál.

„Má pravdu, Bello, opravdu. Jsou velice milí. V životě jsem neviděl nikoho našeho druhu, kdo by se choval takto. Jako rodina s dětmi. Když jsem je potkal naposledy, tak Cullenovic rodinu tvořil Carlisle, Edward a Rosalie. Ale když říkáš, že se rozrostli, je to dobrá zpráva. Pořád určitě udržují stejně dobré vztahy jako tenkrát.“

O tomhle jsme diskutovali už více než týden. Od doby, kdy jsem jim řekla, že už se tam nevrátím, protože tam jsou Cullenovi. Jenže oni nesouhlasili. Prostě Cullenovi jsou podle nich fajn – což podle mě jsou to spíš magoři – a tím pádem zůstávám na škole. Přeci jen jsou to mí ‚rodiče‘ a jejich slova neberu na lehkou váhu, takže když chtějí, ať tam zůstanu…

„No dobře.“ Svěsila jsem ramena a koukla na podlahu. Lucas ke mně přišel a pohladil mě po vlasech.

„Až je poznáš, tak uvidíš, že jsou strašně milí,“ pousmál se.

„Tak já se asi vrátím zpět, abych toho neměla moc ‚zameškaného‘.“ Při slově ‚zameškaného‘ jsem ve vzduchu udělala uvozovky.

„Jak myslíš, drahoušku, ale klidně tady můžeš ještě zůstat,“ řekla Samanta.

„Já vím,“ usmála jsem se, „ale už tak jsem tu překážela dlouho a je na čase vrátit se.“

„Vůbec jsi tu nepřekážela a jsme rádi, že si nás navštívila, i když to bylo kvůli té nepříjemnosti,“ řekl Lucas a poté se odmlčel, protože jsem se zamračila. Bohužel. Byla to moje chyba. Neovládla jsem se. Ale pochopila jsem, že jsem upír a to se občas stává. Krev mě prostě ovládá. Zabila ho ta nestvůra ve mně. Nebyla jsem to já. Sice jsem se s tím ještě absolutně nesmířila, ale aspoň z části jsem byla v pořádku.

„Budou ho hledat,“ docvaklo mi najednou a se slzami v očích koukla na Lucase.

„Bohužel. Ale nezapomeň, co jsme ti říkali.“

„Přesně tak. Nezapomeň, že to tvoje vina nebyla. Teoreticky vzato za to může ten, co tě proměnil,“ řekla Samanta a já se pousmála nad tím, jak to bere.

„Tak to až ho potkám, nakopu mu zadek,“ pokusila jsem se o vtip.

„S radostí se k tobě přidáme, zlato,“ zasmála se Samanta, došla k Lucasovi a stiskla mu ruku.

Ještě chvilku jsme si povídali a já nakonec řekla, že si jdu sbalit věci a pojedu zpět.

„Tak sbaleno.“ Položila jsem kufr k hlavním dveřím a otočila se na ty dva.

„Ozvi se co nejdřív,“ řekla Samanta a objala mě.

„Samozřejmě, mami,“ zasmála jsem se. Jen se na mě zašklebila a poodstoupila ode mě. Lucas hned nastoupil místo ní a také mě objal.

„Doufám, že se co nejdřív uvidíme,“ řekl.

„Jo. Tak za deset let. Jo?“ provokovala jsem a Lucas se odtáhl. Zasmála jsem se a Samanta se ke mně přidala. Bylo mi tak dobře, když jsem s nimi byla. Zároveň mi ale už teď bylo smutno.

„Jasně, jasně, holčičko. Přijedeme se za tebou podívat, jak jen to půjde. Musíme tě přece hlídat, abys nevyváděla,“ řekla Samanta a já se na ni zazubila.

„Postarat se o sebe snad ještě zvládnu.“ Mrkla jsem na Samantu a vzala tašku.

„Hlavně na sebe dávej pozor. Nechtěli bychom, aby se ti něco stalo.“ Přišla ke mně Samanta a znovu mě objala.

„Jako by se mi něco mohlo stát. Partu upírů ještě zvládnu.“ Pousmála jsem se. „Mám vás ráda.“ Otočila jsem se a vyšla ze dveří. Ještě jsem zaslechla, jak oba naráz říkají: „My tebe taky,“ ale to už jsem seděla v autě a startovala. Pak jsem jim naposledy zamávala a rozjela se domů s pocitem, že všechno bude v pořádku. Snad...

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tell me why...? 4. kapitola: