Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tell me why...? 5. kapitola

28.11.2011 (17:30) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1063×

5. kapitola

Parkovala jsem na školním parkovišti auto a nasadila si kapuci mé bundy. Venku pršelo a já nechtěla být celá zmáčená, než bych proběhla – samozřejmě lidským tempem – do školy. Sice se mi do školy vůbec nechtělo, ale co jsem mohla dělat? Schovávat se rozhodně nehodlám. Cullenovy prostě budu ignorovat a tím to hasne!

„Ahoj, Bello.“ Otočila jsem se po zvuku toho hlasu a uviděla Alici, jak ke mně míří s deštníkem. Pozvedla jsem obočí.

„Nekoukej tak. Už jsem se bála, že se nevrátíš," usmívala se jako měsíček na hnoji.

„To jsem taky měla v plánu,“ řekla jsem chladně a odvrátila od ní pohled. Zrychlila jsem tempo a už se s ní nehodlala dál bavit.

„No tak, počkej!“ křikla na mě a dohonila mě.

„Nech mě být, Alice!“ zavrčela jsem na ni. Jenže ji to ani trochu nevyvedlo z míry a pokračovala stejným tempem jako já. Mě z ní asi klepne! Prostě jsem si jí nevšímala, i když mlela o tolika věcech v takové chvilce, že to ani zdravé nebylo. ‚Měla by si dojít k doktorovi,‘ pomyslela jsem si a myslela to smrtelně vážně.

Bohužel to takhle bylo celý den. Ona mě snad sleduje! Každou chvíli jsem ji měla za zadkem s těmi jejími otravnými kecy. Nějak jsem to však překousla a prostě ji ignorovala, jak jen to šlo. Ale když jsem šla na oběd a můj ocásek - tak jsem začala říkat Alici po dnu pronásledování – šel zase se mnou a mlel páté přes deváté, prostě jsem to nevydržela.

„Nemůžeš konečně zklapnout?“ zavrčela jsem na ni.

„Nedokážeš být aspoň trochu milá?“ zeptala se mě. Já se zastavila a nevěřícně na ni koukala.

„Cos to řekla?“ Byla jsem překvapená. Jak si dovoluje tahle malá elfka být takhle drzá?

„Jako bys mě neslyšela,“ řekla tónem tak milým, a to mě překvapilo ještě víc. Jenže mi začaly překypovat nervy.

„Nech mě na pokoji!“ zařvala jsem. Jenom obrátila oči v sloup.

„Ale přece…“ začala, ale já ji skočila do řeči.

„Žádné přece! Prostě nemám zájem s tebou mluvit! Ať už se jedná o kamarádství, nebo i kdyby se jednalo o nějakej debilní úkol z matiky! Celej den za mnou lezeš, jako bychom byly kámošky! Ty si opravdu myslíš, že jsme?! Celý den tě ignoruju! Nevšimla sis toho snad?!“ zařvala jsem celá vytočená. Podívala se na mě ublíženě. Zalitovala jsem toho – ale jen na chvíli. Kdo se sakra prosil, aby na mě vůbec mluvila? Já nebyla ta, kdo tu otravoval. Kdo tu za mnou celý den leze a pořád mele o blbostech, které mě vůbec nezajímají? Já se o nic neprosila! Prostě jsem se otočila na patě a odešla na oběd. Dala mi pokoj a konečně za mnou nešla. Tedy šla. Ale to jen kvůli tomu, že jsme šly na oběd. Od té doby se ode mě držela dál. Jenže já jsem toho pak začala litovat. Byla jsem na ni hnusná. Ona se celou dobu snaží být moje kamarádka a mluvit se mnou. Já ji ale jen tak – pardon za ten výraz – pošlu do prdele. Ale řekla jsem si, že je to takhle lepší.

Šla jsem si pro jídlo a sedla si k mému stolu, u kterého minule seděli Cullenovi. Asi by tam opět seděli oni, ale já byla v jídelně dřív než všichni ostatní, kteří by mi ho zasedli.

Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že by oběd mohl proběhnout bez komplikací. Samozřejmě, že to tak absolutně nebylo. Emmett do jídelny v jednu chvíli vletěl jako blesk a v té druhé chvíli si mě všimnul. Po tváři se mu rozlil úsměv, kterým ukazoval  horní i dolní čelist. Říkala jsem si, jak je možné, že se mu neroztrhne pusa. On bez váhání zamířil přímo ke mně. Odsunul si židli vedle mě a přisedl si. Já se na něj koukla s pozvednutým obočím.

„Já jsem tak rád, že ses vrátila,“ řekl nadšeně.

„Tak si říkám, jestli jsem udělala správnou věc,“ řekla jsem sarkasticky. Bože, ať mi dají pokoj!

„Ale neblázni,“ zasmál se, „určitě ses nemohla dočkat, až mě zase uvidíš.“ Při tom na mě mrknul a já se nezmohla na nic jiného, než na něj podivně civět. Co to má sakra být? O co se sakra snaží?

„Víš, Alice viděla, že budeme kámoši jak nikdy! Ale ty jsi taková strašně nevrlá a nepřátelská!“ udělal na mě psí oči. Vyvalila jsem oči. Jak jako ‚viděla’?

„Viděla?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No tak, ty její vize přece! Ale tak budoucnost je subjektivní a tak... Však to znáš! Prostě viděla, jak se s náma bavíš a jsi fajn a v pohodě. A jak se se mnou pořád vsázíš o různé blbosti. Aspoň se nebudu nudit věčně. Už se strašně těším! Co kdybychom večer někam zašli? Vezmu všechny od nás a půjdeme se pobavit,“ zajiskřilo mu v očích.

Bože ten je tak ukecanej! Měl by k tomu doktorovi společně s Alicí. Jeden horší než druhý.

„Takže budoucnost, jo? A co dál? Ještě se dozvím, že někdo čte myšlenky a další umí lítat, ne?“ Vykolejilo mě to zjištění o Alici.

„Tak lítat u nás nikdo neumí,“ zasmál se, „ale myšlenky čte Edward.“  Já jsem pouze vyvalila oči.

„Ale neboj, tobě je číst neumí! Bohužel se ti nedostane do hlavy. Což je škoda. Aspoň bychom věděli, na čem u tebe jsme. Víš, jak to mě a Alici štve? A chudák Eda je z toho taky pěkně na nervy. Mám pocit, že má migrénu z toho, jak se ti snaží hrabat v hlavě, ale všude je jen ticho,“ kroutil nad tím hlavou, jako by to byla úplně normální věc. Já na něj jen němě pořád zírala. Ovládala jsem se, abych nad tím údivem ještě neotevřela pusu.

„Hele, já vím, že jsem toho asi řekl moc,“ zazubil se, „ale přeci jen jsi upír, takže jsi to všechno pochopila. Takže mi teď laskavě řekni, jakej máš dar, abychom věděli, proč Edu z tebe bolí hlava, a jak obejít ten dar, aby se v té tvojí paličce mohl hrabat,“ usmíval se. Konečně jsem se ovládla a můj nevěřícný výraz se změnil. Nahodila jsem sarkastický úsměv a pozvedla obočí.

„Migrény, jo? Tak mu poraď, ať co nejdřív přestane zkoušet jeho totální pakárny. Jinak bych mu mohla ublížit. Ošklivě.“ Slovo ošklivě jsem řekla s mírným zavrčením. Emmett na mě vyvalil oči a začal se smát. Znovu jsem zavrčela a dodala. „Takže, teď vypadni.“

„Proč jako?“ přestal se smát.

„Proč bys mě dál otravoval?“ odfrkla jsem.

„Tak já ti tady vylívám srdce a ty mě vyhazuješ?“ vykulil oči. Já se na něj zašklebila.

„Ještě abys mi tu vylíval svoje srdce! Kdybys to dělal, pošlu tě do háje mnohem dřív,“ mrkla jsem na něj, ale pořád se šklebila. On se uraženě zvedl a odešel ke stolu, kde seděla zatím jen Alice. Jenže netrvalo dlouho a do jídelny se nahrnula Rosalie a Jasper. Možná tak pět sekund poté vešel do jídelny i Edward. A jeho výraz nevěstil nic dobrého.

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tell me why...? 5. kapitola: