Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tell me why...? Prolog

18.10.2011 (16:45) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1174×

Prolog…

Už devadesát let. Už tak dlouho tomu je, co jsem utekla a zároveň, co se ze mě stalo tohle monstrum. Nenávidím to. Nenávidím ty vzpomínky. Jeho doteky, jeho polibky, jeho celého! To, co mi dělal, to, jak mi ubližoval. O tolik jsem toho přišla. Co kamarádi? Co rodina? Nejhorší je asi ten pocit, že si o vás všichni myslí, že jste mrtví. Nikdy mi nikdo nevynahradí ty chvíle, které jsem mohla prožít, ty chvíle, o které jsem přišla. Celé tři roky utrpení. Celé tři roky jsem čekala na smrt. Doufala, že konečně přijde. Za celou tu dobu jsem se pořádně nevyspala – tedy, když mě nechal spát, protože mě budily noční můry. Mé vlastní prožité noční můry. Ty vzpomínky jsou tak živé. Tak děsivé! Nikdy na ně nezapomenu, protože jsem monstrum, které nezapomíná! Jak málo by stačilo být člověkem… Nůž do srdce. Zbraň mířená k hlavě. Troška jedu. A já se dám zabít jak? Jsem jen bezduchý, nesmrtelný upír. Vzpomínky mi tolik ubližují. Je to jako včera. Je to tak živé. Vidím to před očima. Tolik slz, tolik křiku, tolik bolesti, tolik jizev, co mi zůstalo, i když jsem se přeměnila. Nestačí to, že si to pamatuju. Na mém těle je tolik věcí, co mi to připomíná. Za co se mi bůh mstí? Můj život, má existence je horší než peklo! Než to nejhorší peklo na zemi nebo kdekoliv. Všechno, co jsem si musela prožít. Řekněte mi, proč? Proč já? Proč jsem si to musela prožít já? Nejsou na světě jiní, horší lidi, co by si tohle zasloužili? Možná že oni jsou trestáni po smrti v pekle. Tedy pokud nějaké je. Ale neprožijí si toho nikdy tolik, co jsem si musela prožít já…

Utřela jsem si slzy a pousmála se nad tou ironií. Opět jsem koukala z okna a sledovala, jak se stmívá, jak zapadá slunce. Dnes bylo opět jednou slunečno, v tomhle zapadákově jménem Forks. Další noc, kdy nezavřu oči a neprospím se. Ani minutku. Už nemůžu mít sny. Už nemůžu utéct před krutou realitou. Bodlo mě u srdce. Jak mi to vadí, jak mi to chybí…

Bydlím tu něco přes rok. Jeden rok - zakroutila jsem neuvěřitelně hlavou nad touhle myšlenkou a povzdychla si. Co je jeden rok oproti věčnosti? Dalo by se to přiřadit, něco jako milimetr z míle? Podle mě ano. Nevím, jak to berou ostatní upíři. Možná, že je těší, že jsou, čím jsou, ale mě rozhodně ne.

Abych vám vše vysvětlila…

Jsem Bella a je mi sedmnáct. No, spíše dnes slavím své sto sedmé narozeniny, ale to se slavit opravdu nedá. Jsem něco jako poloupír. Sama to přesně nechápu. Rychlost, síla, krása, půvab, vůně a všechno, co má upír mít, mám. Ale já dokážu i brečet a na slunci nezářím. Rostou mi vlasy, mám hnědé oči, které jsou občas zbarvené do zlatavě hnědé. A i přesto, že veškeré nedostatky při proměně v upíra většinou vymizí, mně zůstaly – bohužel - jizvy. Možná jsem jenom nějaký zvláštní upír. Vážně nevím. Původně jsme měla být mrtvá. Věřte tomu nebo ne, takovou nešťastnou náhodu jsem měla.

Před devadesáti lety se mi povedlo utéct z toho – říkejme tomu vězení, kde mě držel ten tyran. Byla jsem tam uvězněná tři roky, než se mi to podařilo. Když jsem utekla, zjistila jsem, že jsem v lese a nikde kolem nic nebylo. Utíkala jsem hodiny, ale žádní lidé nikde nadosah nebyli. Vzdala jsem to a vyčerpaně se schoulila do klubíčka na zem. Na všechny ty větvičky, hlínu a trávu, co tam byla. Nedalo se to vydržet a já začala brečet. Byla tma, já se bála a nikdo mě nemohl najít. Ani jsem se nesnažila křičet, protože by mě stejně nikdo neslyšel. A pokud ano, mohl by to být on, přišel by pro mě a znovu mě tam uvěznil. A to jsem chtěla úplně ze všeho nejmíň. Tehdy jsem si přála snad jen umřít. Kdybych se jen pokoušela usnout, protože jsem byla strašně vyčerpaná, bylo mi jasné, že se mi to nepovede. Zavřela bych oči a viděla bych ho před sebou. Bylo by to ještě horší. Věřím tomu, že ano. Prostě jsem jen tak ležela, někde uprostřed lesa, na zemi schoulená a tiše mi tekly slzy po tváři. Nedaly se zastavit. Popravdě jsem se o to ani nepokoušela. Na co by mi to bylo? Úplně k ničemu. Nevím, co jsem vůbec očekávala. Asi, že přečkám noc v lese takhle a pak zkusím najít konečně nějaké lidi. Možná by to vyšlo, kdyby mě neucítil jeden upír, který byl zrovna na lovu. Neumíte si představit, jaký strach jsem dostala, když jsem kolem sebe tehdy uslyšela kroky. Živě si to představuju…

„Kdo je to?!“ vyjekla jsem. Nevěděla jsem, z které strany přichází. Byla jsem v šoku.

„Co tu děláš?“ zeptal se ten hlas, tak krásný hlas, opravdu mile.

„Prosím, pomozte mi,“ začala jsem brečet více nahlas. Co jsem si myslela? Že v úplné tmě, ještě k tomu v lese, se najednou jen tak objeví člověk, který mi pomůže? Jak hloupá jsem byla…

„Co se ti stalo?“ ptal se se zájmem.

„Jeden… muž… mě unesl… před třemi… roky,“ dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Chudáčku,“ zašeptal, „už se nebudeš moc dlouho trápit,“ dodal a já absolutně ztuhla. Dokonce mi myslím přestaly téct i ty proradné slzy. V lese bylo najednou úplné ticho. Nechápala jsem, co tím ten muž myslí, ale najednou, z ničeho nic, jsem ucítila kolem krku ledovou ruku a poté strašnou bolest. Jeho zuby mi projely tepnou tak lehce. A poté jsem už jen čím dál více ztrácela vědomí. Ani jsem se nesnažila vzpouzet. Znamenalo to pro mě konec. Celkem rychlou smrt. A pak už jsem nic necítila, ani nevnímala. Kolem mě se rozprostřela tma a já nevěděla, co mě čeká dál. Trvalo to snad celou věčnost, když jsem najednou ucítila strašnou bolest, která mi ihned prostoupila celým tělem. Byla jsem v plamenech. Nekřičela jsem. Ale říkala si, že takhle smrt asi vypadat nemá, nebo ano? Po tom všem, co mě potkalo, nemůžu mít ani klidnou smrt? Ale bylo mi to vcelku jedno, protože se blížil konec. Ale ta bolest, to hoření, trvalo strašně dlouho a já slyšela, jak kdyby na mě někdo mluvil. Neznala jsem ten hlas, ale byla jsem si jistá, že mě utěšuje. Vůbec nic jsem nechápala, ale doufala, že to konečně všechno skončí. Ale najednou začala bolest ustupovat a já otevřela oči.

„Co to k sakru…,“ zarazila jsem se, když jsem uslyšela svůj hlas, „... jsem mrtvá?“ zeptala jsem se sebe samé nahlas.

„Nejsi mrtvá, jsi upír,“ řekl najednou někdo za mnou a já poznala ten hlas, co mě přes celou dobu té bolesti utěšoval. Nechápavě jsem zírala do tváře neznámému – jak jsem si tehdy myslela – člověku.

Všechno mi vysvětlil, i to, že se živí krví zvířat, ale já se můžu živit, čím chci, a on mi v tom bránit nebude. Já mu ale řekla, že jestli můžu, půjdu s ním. Jmenoval se Lucas a byl strašně rád, když jsem se k němu tehdy připojila.

Byli jsme jako rodina. Otec a dcera. Řekla jsem mu pár věcí, co jsem zažila. Neřekla jsem mu vše, protože jsem nechtěla, aby to věděl. Mohlo by ho to trápit, nebo by mě mohl litovat. Řekla jsem mu pouze, že mě unesl a držel nějakou dobu v tom vězení. Když se mě Lucas zeptal, co mi tam on dělal, vždy jsem mu řekla, že mě občas zmlátil. Nic víc, nic míň. Mluvili jsme o tom za celou tu dobu pouze jednou a víckrát už jsem se o tom nezmiňovala. Lucas taky ne, protože věděl, jak moc mi to ublížilo. Byl se mnou padesát let, ale poté si našel svou družku a já šla vlastní cestou, abych jim neotravovala existenci. Sice mi oba říkali, že s nimi být můžu, ale já nechtěla. A takhle je to doteď…

Setkáváme se, máme spolu stálý kontakt. Voláme si, píšeme si a já jsem vděčná, že Lucase a Samanthu – jeho družku – mám. Jsou to mí ‘rodiče‘, kteří mě adoptovali a pokaždé, když se stěhuji, je to to samé. Rodiče se musejí kvůli práci často stěhovat, tak mi pořídili malý dům a občas se tu zastaví. Občas znamená tak maximálně jednou za tu dobu, co žiju na jednom místě. Posílají mi peníze – které mi vnutili, i když jsem Lucasovi řekla, že se o sebe postarám sama – a všichni tuto teorii berou jako pravdivou. Krom těch dvou nikoho nemám. Ani přátele. A popravdě ani nechci. Jsem spíše uzavřená do sebe. Když jsem nastoupila do školy, tak se se mnou chtěl každý ihned bavit, ale zhruba po týdnu zjistili, že nemá cenu pokoušet se se mnou navázat jakýkoliv kontakt, tak mi dali pokoj. A zítra mají do školy nastoupit nějací noví. Všichni už se úplně těší a představují si, jak budou vypadat. Nechápu, proč jsou tak natěšení z někoho nového. Asi proto, že tu je někdo nový jednou za sto let. Ale tak jsou to jenom lidi.

Venku byla už úplná tma a já se rozhodla, že půjdu ven. Vyskočila jsem z okna a namířila si to k lesu, který byl hned za mým domečkem. Jakmile jsem byla mezi prvními stromy, rozběhla jsem se na své místo a byla tam celou noc. Když začalo svítat, rozhodla jsem se jít domů. Musím si nachystat věci, dá si sprchu a převléknout se do školy.

Zvedla jsem se tedy a utíkala zpět k mému domečku…

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tell me why...? Prolog: