Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná 10. kapitola

10.08.2010 (18:45) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 973×

10. kapitola - Tajemství

Domů jsme se vrátili v jedenáct. Šla jsem se umýt, pak jsem zalezla do společné postele. Zavřela jsem oči.

---Já, Aro, Jane a nějací neznámí muži jsme byli ve velké hale. Aro šel blíž ke mně.

„Víš, Isabell, já nejsem člověk,“ promluvil.

„A co tedy jste?“ zeptala jsem se.

„Víš, ty máš dar, který by se mi hodil. Proto tě žádám o svolení.“

„O svolení k čemu?“

„Jestli mi propůjčíš svůj dar nebo ne.“

„Co když řeknu ne?“

„Pak to bude špatné.“

„Tak dobře, máte mé svolení,“ vyhrkla jsem zbrkle.

On ke mně přišel a přejel mi rty po krku. Pak jsem viděla jen jeho dokonalý bílý chrup a rudou krev.---

„Ne!“ vykřikla jsem.

„Bells, jsem u tebe,“ pošeptal mi Jacob do ucha. Tím mě vyděsil ještě víc.

„Promiň,“ špitla jsem.

„To nic,“ třel mi paže. „Co se ti to teď stalo? Vypadala jsi děsivě!“

„Já nevím. Ale Cullenovi věděli, o co jde.“

„Tak se zítra vypravíme za tím doktorem, do nemocnice.“

„Jaku, no já, moc se mi tam nechce…“

„Bello, on ti pomůže,“ pohladil mě po hlavě. Pak jsem si lehla a usnula. Druhý den ráno jsem se oblékli, nasnídali a vydali se do nemocnice. Šli jsme ruku v ruce a moji bývalí spolužáci si na nás ukazovali. Byl totiž víkend a oni nešli do školy.

„Bello, jaké překvapení!“ ozvalo se za náhle za námi. Jessica.

„Ahoj, Jessico, tak co tě žere tentokrát?“ zeptala jsem se jí rovnou.

„No, koukám, že už nejsi Emo.“

„Já nikdy nebyla Emo, jen jsem chodila v černém oblečení. Kolikrát vám to všem ještě budu vysvětlovat?!“

„Aha. Tak to jsem ráda, že jsem tě potkala,“ loučila se.

„Nějaká tvoje kamarádka?“ zeptal se Jake, když byla od nás dostatečně daleko.

„Ne. Já tady neměla žádné kamarády.“ A nebo měla?

Pak jsme pokračovali v cestě. Nemocnice byla malá, jak jinak. Postavili jsme se k recepci a zeptali se ženy za pultem, zda by nám mohla zavolat pana Cullena. Přikývla. Odešla a za chvilku se vrátila i s doktorem. Pořádně jsem Jakovi stiskla ruku, pak jsem ho pustila. Byl udivený.

„Bude lepší, když tady počkáš,“  zašeptala jsem. Pak jsem se vydala za Carlislem.

„Dobrý den, slečno…“ pozdravil, jakmile jsem za sebou zavřela dveře od jeho pracovny.

„Bella Swanová,“ napověděla jsem mu.

„Slečno Swanová. Co vás trápí?“

„Víte, už od doby, co přišli noví žáci, vaše děti, mě trápí obrazy v hlavě.“

„Ale to byste měla být někde jinde.“

„Ne. Vaše děti to znali. Mluvili o tom v souvislosti s Alicí. Ona věděla, co vidím.“

„To budou asi jen nějaké noční můry,“ zamumlal.

„Náhle jsem neviděla nic, a pak přišly ty obrazy. Vždy jsem tam byla já a Edward. V jednom jste byl i vy s vaší ženou. A v tom posledním byl ředitel mé školy, jeho neteř a synovec a ředitelovi dva bratři. On chtěl mé svolení. Já svolila a pan Aro se mi zakousl do krku,“ prozradila jsem. „Dost mě to děsí, ale Alice vždy věděla jak mi je, věděla, co má říct, a tak jsem doufala, že i vy něco takového znáte. Myslím, že Alice a ostatní to nazývali vizemi.“

„Bello, tahle věc nepatří sem do nemocnice. Měly by sis promluvit s Alicí, Jasperem nebo Edwardem.“

„Ne.“

„Co prosím?“

„Edwarda ne.“

„Tak dobře. Vy se znáte?“

„Ano. To kvůli němu, Alici, Jazzovi, Emmovi a Rose jsem se přestěhovala do Itálie.“

„A co ti provedli?“

„Nic, to byla spíše moje chyba. Ale možná v tom má trochu prsty Edward.“

„Bello, vím, že mi do toho nic není, ale měla by sis promluvit s Edwardem. Tys to totiž pochopila trochu jinak, než to on myslel.“

„Jasně. Mohl byste mi dát číslo na Alici?“

„Rád, ale myslím, že by stačilo říct kde a kdy se sejdete a ona se přizpůsobí.“

„Dobře. Co třeba zítra, ve tři, by se mohla stavit u nás? Ať s sebou vezme kohokoliv. Je mi opravdu úplně jedno kdo přijde, jen to chci vyřešit.“

„Určitě tam bude.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač, Bello,“ rozloučil se se mnou. Já jsem vyšla na chodbu a Jacob rychle vyskočil.

„Tak co?“ ptal se.

„Zítra odpoledne ke mně přijde Alice a vyřešíme to,“ usmála jsem se na něj. Šla jsem domů, plně spokojená. Ale druhý den ráno mi Carlisle Cullen volal, že bohužel nemůžou přijít.

Celý týden jsem už nikoho z Cullenových ve městě neviděla. Odjeli jsme do La Push. Chudák Billy, Jacobův táta, byl na vozíku. Byl na mě moc hodný, i když jsem věděla, že svatbu mého otce stejně jako já neschvaluje. Dva dny byl Jacob v pohodě, ale pak třetí den nastal zvrat.

Celý den byl mrzutý. A nakonec vyběhl po večeři s tím, že to tam nemůže vydržet. Celou noc byl venku a já jsem si nedovolila ani na minutku zamhouřit oko. Děsilo mě to, ale Billymu to nevadilo, ten se zdál v naprosté pohodě. A tak to pokračovalo až do konce týdne… Zrovna jsem nám balila věci, když do pokoje vtrhl Jake.

„Co to děláš, Bello?“

„Balím věci, co jiného bych mohla dělat?“

„Ale já nikam nejedu. Do Itálie se vrátíš sama.“

„Cože? Jaku zbláznil ses?“ vyjekla jsem.

„Ne.“

„A proč ne? Jaku, co tam budu dělat, sama?“

„No, coby. Dostuduješ, je to už jen necelé pololetí do maturity.“

„A co ty?“

„Tady v rezervaci je taky škola, neboj.“

„Proč tu chceš zůstat?“ vypadlo ze mě náhle.

„Bello, je mi to moc líto, ale bohužel ti to nesmím povědět.“

„Jacobe Blacku, děsíš mě! Nejdřív se každou noc nevracíš domů a potom mi řekneš, že je to tajné. Podvádíš mě snad? Máš tu jinou?“

„Kdyby jenom to. A jak sis to o mně vůbec mohla myslet? Ty si myslíš, že jsem tě někdy podváděl s jinou?“ Raději jsem mu neodpověděla.

Druhý den jsme se rozloučili. Já se sem vrátím a zjistím, co je to za tajemství, pomyslela jsem si mezi dveřmi. Pak jsem nastoupila do taxíku, který mě odvezl do Forks, chtěla jsem se rozloučit s Mariannou, jak jsem to zdůvodnila Jakovi a Billymu.

„Bello?!“ podivila se, když mne opět viděla mezi dveřmi.

„Chci se rozloučit,“ prohodila jsem omluvně.

„Ach tak,“ smutně se usmála.

„Prosím, chtěla bych si tu něco nechat, šlo by to?“

„Jistě,“ otevřela dveře.

Já jsem šla rovnou do sklepa. Z kabelky jsem vyndala deník, pak jsem ho dala do krabice  s mými věcmi z dětství. Od mé minulé návštěvy tam něco přibylo. Byl to svazek obálek, které u sebe držela tenounká gumička. Zvedla jsem je a zadívala se na adresu. Všechny byly pro mě, bylo tam jen jméno a adresa chyběla. Hodila jsem je do kabelky a vrátila se zpět do velké haly.

„Prosím, pozdravuj otce. Slibuji, že se brzy vrátím.“

„Určitě ano.“

„Tak nashledanou.“

„Nashledanou,“ usmála se na mě naposledy. Vrátila jsem se do auta. Pomalu jsme projížděli městem, jenže pak mě zaujala jedna postava. Stáhla jsem okénko a krátce na ni zavolala.

„Alice!“ Ona se otočila a v jejím obličeji bylo vidět zděšení, strach a hrůza. Pak jsem viděla, jak se rozeběhla a zároveň telefonovala…

Dojeli jsme na letiště, do odletu zbývaly ještě dvě hodiny a pětadvacet minut. Prošla jsem celé letiště a když jsem se konečně posadila v letadle, tak do odletu zbývalo pouhých pětačtyřicet minut. Vylovila jsem z kabelky dopisy. Než jsem se dala do čtení, porozhlédla jsem se po letadle.

Můj pohled se zastavil na šesti osobách. Pochopitelně to byli Cullenovi. Jenom tam nebyl Edward. Když si Alice všimla mého nasupeného pohledu, usmála se na mě. Zvedla se a šla za mnou.

Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná 10. kapitola: