15.02.2011 (20:15) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 975×
12. kapitola – Nashledanou
Když letadlo přistálo ve Florencii, tak jsem s Cullenovými rozloučila. Volala jsem řediteli, ten pro mě poslal auto. Řídil Alec, dvojče Jane. Velmi mě překvapila jeho reakce na Cullenovy. Rychle mě popadl za ruku a rozeběhl se pryč z příletové haly. Zastavil se až u auta. Projeli jsme město a zastavili u školy. Šla jsem se ohlásit k řediteli. Řekl mi, že za tři dny pojedu na výlet do nějakého starého města. Do Volterry.
Šla jsem do bytu. Umyla jsem se, najedla a převlékla. Pak jsem si zalezla do postele, ale tam bylo bez Jacoba hrozně ticho a klidno. Ráno jsem vstávala nevyspalá a s očima opuchlýma od pláče. Ty tři dny utekly hrozně rychle. Bylo to především kvůli tomu, že jsem jen nepřítomně bloudila chodbami školy. Šla jsem k autobusu. Jane tam už byla a jak mě zahlédla, dala se do mávání.
„Už jsem si myslela, že nepřijdeš,“ vydechla, když jsem se k ní přidala.
„Vždyť je to jedno.“
„Myslím, že není,“ zamračila se. Mělo to být varování? Pokrčila jsem rameny a vstoupila do autobusu. Zapadla jsem na nejbližší volné místo. Jane šla samozřejmě za mnou.
„Co chceš?“
„Jen tě o něco požádat, Bello. Prosím, drž se dneska u mě a rozhodně nechoď do toho velkého sálu s ostatními,“ prosila.
„Proč?“
„Pak ti to vysvětlím.“
Autobus zastavil na nádvoří velkého hradu. Chvíli trvalo, než všichni vystoupili. Byla tam průvodkyně, ředitel a někteří naši učitelé. Průvodkyně se jmenovala Heidi. Prošli jsme celý ten krásný, velký a starý hrad. Pak v uličce, kde byly zdi obložené kamenem, jsem si vzpomněla na Janina varování. Rychle jsem začala couvat a hledat ji. Byla až úplně vzadu. Když mě spatřila, blaženě se usmála.
„Nezapomněla jsi,“ podotkla s úsměvem. Poté na ni Aro mrkl a ona mě táhla zpět uličkou.
„Kam to jdeme?“ zajímala jsem se.
„Počkej, uvidíš.“ Náhle se ozval křik. Divím se, že ještě vůbec slyším.
„Co-co to bylo?“ zakoktala jsem se.
„Bello, já nejsem člověk. Vím, že si asi budeš myslet, že jsem blázen, ale opravdu to tak je,“ odpovídala Jane opatrně.
„Co tak je? Jane, prosímm vysvětli mi to,“ zaprosila jsem.
„Musíme počkat na Ara.“ Otevřela dveře nějakého jiného sálu. Uvnitř byl Alec, nějací dva muži a Cullenovi.
„Zdravím,“ zašeptala Jane.
„Ahoj, Jane,“ pozdravili Carlisle a Esmé unisono.
„Jane,“ řekl Edward krátce. Jasper s Alicí nepozdravili. Dokonce ani Rose s Emmettem ne.
„Co zde potřebujete?“ ozval se hluboký, znuděný mužský hlas. Otočila jsem se. Muž, který právě promluvil, měl po ramena dlouhé tmavě hnědé vlasy a na těle mu visel černý plášť. Jeho oči byly karmínově rudé.
„Marcu, rád tě vidím,“ zdravil Carlisle.
„Carlisle, jaký máš důvod k tomu, abys nás zrovna dnes a teď navštívil?“
„Tohle bys prozatím neměla vidět ani slyšet,“ ozvala se za mnou Alice. Dala mi ruce přes uši a nějaké jiné ruce mi spočinuly na očích. To ticho a tma trvaly jen chviličku.
---„Edwarde, co jsi to provedl?“ volala jsem z otevřeného okna. „Proč jsi to udělal? Proč jsi mne opustil?“---
„Ne!“ zakřičela jsem.
„Bello, je to v pořádku,“ uklidňovala mě Alice.
„Proč?“ Jednoduchá otázka.
„Nevím,“ zamumlala.
„Kdy? Dnes? Zítra? Pozítří? Za týden?“ Byla jsem čím dál tím víc zoufalá.
„Dlouho už to nebude trvat.“ To mi stačilo. Nevěděla jsem důvod ani čas, ale znala jsem výsledek. Rozplakala jsem se.
„Neplač, ne teď. Nech si to na jindy, příležitostí ještě bude několik.“
Musím pryč. „Ehm, Jane, je mi špatně. Musím se vrátit do bytu.“
„Ne.“
Tvrdá slova. „Ale já musím.“
„Ne.“
„No tak, Jane, chovej se alespoň trochu slušně a mile k našim hostům,“ napomenul ji povědomý hlas. Aro.
„Pane řediteli…“
„Ne, Bello, teď jsem pro tebe Aro.“
„Aro, co když si vybere jinou cestu?“ předběhl mě Carlisle. „Jsi připravený ji zničit i s těmi dary, co má?“
„Ona má víc než jeden dar?“ divil se Aro.
„Ano.“
„Prosím, vysvětlete mi to.“
„Ne, Bello. Až budeš schopná se k nám přidat, tak vše rychle pochopíš.“
Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Temná 12. kapitola: