Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná 7. kapitola + 8. kapitola

Jacob mne dovezl až do školy. Dovedl mě k řediteli. Ředitel byl… divný. Bílá pleť, dlouhé černé vlasy a zářivě rudé oči.

„Dobrý den, Isabell,“ pozdravil.

„Dobrý den, pane…“

„Aro. Aro Volturi.“

„Dobrý den, Pane Volturi.“

„Tak proč ses rozhodla studovat zrovna na této škole?“ zeptal se hnusně sladkým hlasem.

„Špatný kolektiv. Pár spolužáků a jeden student z vysoké, byli hrozně otravní.“

„Povíš mi, jak se jmenovali?“

„No, asi určitě je neznáte, ale Edward Culen, Alice Cullenová, Jasper Hale, Rosalie Haleová a Emmett Culen.“

„Asi se budeš divit, ale já je všechny moc dobře znám.“

„Opravdu? Mně nepřišli jako společenský typ.“

„To také nejsou. Jen tady pár let bydleli.“

„Aha,“ pokývala jsem hlavou.

„Tak, tady mi to podepiš,“ ukázal na řádek, „a můžeš jít. Jacob tě odveze do bytu.“

„Dobře, děkuji,“ usmála jsem na něho.

Jacob mě odvezl a pomohl mi s věcmi. Nábytek a většinu oblečení jsem tam již měla. Jacob u mne zůstal až pozdě do noci, ani jeden z nás si nevšiml, jak ten čas běží. Doufám, že kvůli tomu neměl průšvih. Je to milý kluk a ošklivý také není.

Ráno jsem posnídala, oblékla se do obyčejných, opnutých džin, černého trika a tyrkysových conversek. Ve škole jsem byla akorát, ale i tak jsem šla hned do třídy. Tam bylo několik dívek a pár kluků.

„Ty jsi Bella, že?“ přitočila ke mně drobounká blondýna. Také měla rudé oči.

„Ano, a ty jsi?“

„Jane. Strýc mi o tobě říkal, že znáš Cullenovi. Je to pravda?“

„No, ano. Alici, Edwarda, Emma, Rose a Jazze znám.“

„To kvůli nim jsi tady?“

„Ano,“ přiznala jsem se. Ona pouze pokývala hlavou.

Ta Jane toho moc nenamluvila. Seděla vedle mě celý den, ale ani jednou za celou tu dobu nepromluvila.

Poslední hodinu byl zeměpis. Ten mě sice nebavil, ale šel mi. Učitel se mne celou dobu vyptával na Ameriku. Byla jsem tak ráda, že je konec vyučování, že jsem málem přehlédla Jaka, který na mě čekal na chodbě.

„Jaku, ahoj,“ objala jsem ho. Jeho to zřejmě zaskočilo.

„A-ahoj, Bello,“ vykoktal pomateně.

„Jak to dneska šlo?“

„Jo, no, docela to ušlo. Co ty?“

„Ale znáš to… Obyčejný školní den.“ Při slově obyčejný jsem se ušklíbla.

„No jasně.“ 

Je to už týden, co Bella nechodí do školy. Zajímalo by mne, kde bydlí. Jestli je stále ve Washingtonu, v Severní Americe, nebo v Jižní, anebo třeba v Austrálii.

„Tak napiš dopis a dej ho jejímu otci. On musí mít Bellinu novou adresu,“ poradila mě Alice, poté, co jsem se jí svěřil.

„Máš pravdu. Díky.“ Rozcuchal jsem jí její střapatý účes.

„To si s tebou vyřídím později,“ zaskřípala zuby.

„Klid, sestřičko.“ Hladil ji Emmett po vlasech.

„Hej a co tvůj velký bratr Edward?“ urazil jsem se.

„Ehm, ehm, myslím, že bych dal přednost malé sestřičce Alici, než velkému bráchovi Edwardovi. Ale úplně nejradši bych byl, kdybych měl novou sestřičku.“

„Emmette! Víš, co jsem ti na to řekl. Ona mě nechce.“

„Anebo to nepochopila. Když ty jí řekneš, že se spolu nemůžete kamarádit a pak se divíš?“

„Teď už to neřeš. Už tady není…“

„Edwarde! Já jsem si taky tenkrát mohla říct, že už je ten kluk dávno po smrti, ale neřekla jsem si to a kvůli tomu je tady teď Emmett,“ připomněla mi Rose.

„Dobře. Zkusit to můžu,“ souhlasil jsem nakonec. „Jenom nevím, jestli to vyjde.“ Hned jsem šel napsat dopis pro Bellu.

Milá Bello,

Nejprve bych se ti rád za všechno omluvil.

To s tím kamarádstvím jsi špatně pochopila. Víš, líbíš se mi a nevím, jak bych to snášel, kdybys to nevěděla.

Prosím napiš mi svou adresu.

Alice a ostatní z mé rodiny se ti také omlouvají.

Prosím, vrať se.

Edward

„Alice, ty jí taky něco píšeš?“ zeptal jsem se jí, protože seděla nad stolem s tužkou v ruce. Jenže ona nepsala, jen další vize. A na tomhle obrázku dokonce používala i barvu.

Byla tam nějaká tmavovlasá dívka, černovlasý muž, vlkodlak, dva blonďatí muži a velká spousta rudé krve. Omyl, to nebyla  jen tak obyčejná dívka, to byla Bella.

„Volturiovi,“ hlesl Carlisle při pohledu na Alicinu kresbu. „Ale co by u nich dělala vaše spolužačka?“

„No, víš, ona měla taky vize,“ šeptla Alice.

„Takže také dar. V čem byl rozdíl?“

„Její vize byly rychlejší, ale ne tak podrobné, jako ty moje.“

„Takže ona vidí dříve a méně, ty později a více?“

„Ano.“

„To není vše. Můj dar na ní neplatí, takže ještě nějaký štít.“

„Takže dva dary. Páni! A to je ještě člověk.“

„Omluvte mě, prosím, musím odnést ten dopis.“ Vytratil jsem se. Jel jsem k jejich domu. Vystoupil jsem z auta a zazvonil.

„Dobrý den, Marianno,“ pozdravil jsem služku.

„Dobrý den, pane Cullene. Koho sháníte?“

„Je tady pan Swan?“

„Ano.“

„A mohla byste mi ho zavolat?“

„Ano, ale pokud nepřijde, tak to není moje vina.“ Odešla a chvíli poté, přišel postarší muž.

„Dobrý den, pane Swane,“ pozdravil jsem slušně.

„Ahoj. Ty sháníš Bellu?“

„Ne. Jen jsem vás přišel poprosit, zda byste mohl Belle zaslat tento dopis,“ natáhl jsem k němu ruku s obálkou.

„No, uvidím. Je to vše?“

„Ano. Tak nashledanou,“ rozloučil jsem se a odešel.

Uplynul týden, dva. Stále ještě jsem nevěděl, zda Bella četla můj dopis.

„Netrap se tím už,“ chlácholila mne Esmé.

„Ale to nejde, mami. Ty jsi ji neviděla.“

„Mně je jedno, jak vypadá. Hlavní je, že se líbila tobě a že ji máš rád.“

„Díky.“

„Za co?“ divila se.

„Za všechno. Za to, že mě jste se mi s Carlislem snažili najít partnerku. Za to, že jsi mě po mém návratu z Temna nezavrhla.“

„Proč děkuješ? Já jsem to dělala ráda, ne z donucení. Edwarde, mám tě hrozně ráda, snad ještě víc než mého chlapečka, který zemřel.“

„Děkuji.“

„Jak jsem řekla, nemáš zač.“

Už jsem ti tu zvykla. Celá Florencie se mi moc líbila. Lidé, hlavně Jacob na mě byl moc milí. Dokonce víc než milí.

„Hele, Bello, tak jsem si říkal, jestli bychom někdy nezašli na rande,“ ozval se jednou Jake.

„Jo, moc ráda,“ usmála jsem se na něho.

A tak jsem začala chodit s Jakobem Blackem. Sbližovali jsme se a měli se rádi stále víc a víc.

Jacob mne dovezl až do školy. Dovedl mě k řediteli. Ředitel byl… divný. Bílá pleť, dlouhé černé vlasy a zářivě rudé oči.

„Dobrý den, Isabell,“ pozdravil.

„Dobrý den, pane…“

„Aro. Aro Volturi.“

„Dobrý den, Pane Volturi.“

„Tak proč ses rozhodla studovat zrovna na této škole?“ zeptal se hnusně sladkým hlasem.

„Špatný kolektiv. Pár spolužáků a jeden student z vysoké, byli hrozně otravní.“

„Povíš mi, jak se jmenovali?“

„No, asi určitě je neznáte, ale Edward Culen, Alice Cullenová, Jasper Hale, Rosalie Haleová a Emmett Culen.“

„Asi se budeš divit, ale já je všechny moc dobře znám.“

„Opravdu? Mně nepřišli jako společenský typ.“

„To také nejsou. Jen tady pár let bydleli.“

„Aha,“ pokývala jsem hlavou.

„Tak, tady mi to podepiš,“ ukázal na řádek, „a můžeš jít. Jacob tě odveze do bytu.“

„Dobře, děkuji,“ usmála jsem na něho.

Jacob mě odvezl a pomohl mi s věcmi. Nábytek a většinu oblečení jsem tam již měla. Jacob u mne zůstal až pozdě do noci, ani jeden z nás si nevšiml, jak ten čas běží. Doufám, že kvůli tomu neměl průšvih. Je to milý kluk a ošklivý také není.

Ráno jsem posnídala, oblékla se do obyčejných, opnutých džin, černého trika a tyrkysových conversek. Ve škole jsem byla akorát, ale i tak jsem šla hned do třídy. Tam bylo několik dívek a pár kluků.

„Ty jsi Bella, že?“ přitočila ke mně drobounká blondýna. Také měla rudé oči.

„Ano, a ty jsi?“

„Jane. Strýc mi o tobě říkal, že znáš Cullenovi. Je to pravda?“

„No, ano. Alici, Edwarda, Emma, Rose a Jazze znám.“

„To kvůli nim jsi tady?“

„Ano,“ přiznala jsem se. Ona pouze pokývala hlavou.

Ta Jane toho moc nenamluvila. Seděla vedle mě celý den, ale ani jednou za celou tu dobu nepromluvila.

Poslední hodinu byl zeměpis. Ten mě sice nebavil, ale šel mi. Učitel se mne celou dobu vyptával na Ameriku. Byla jsem tak ráda, že je konec vyučování, že jsem málem přehlédla Jaka, který na mě čekal na chodbě.

„Jaku, ahoj,“ objala jsem ho. Jeho to zřejmě zaskočilo.

„A-ahoj, Bello,“ vykoktal pomateně.

„Jak to dneska šlo?“

„Jo, no, docela to ušlo. Co ty?“

„Ale znáš to… Obyčejný školní den.“ Při slově obyčejný jsem se ušklíbla.

„No jasně.“