Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 2

17.04.2010 (11:00) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2258×

2.

Můj dům, můj hrad

Smrákalo se. Drobná, tmavovlasá žena stála na terase svého domu a pozorovala zapadající slunce, které rudě barvilo celou scenérii před ní. Už dlouho neviděla něco tak uklidňujícího a bezpečného, jako západ slunce.

Její život byl boj. Od té doby, co se stala nočním tvorem, bojovala. Ať už proti nepřátelům, proti rodině, zákonům, přátelům. Bojovala, aby neztratila svou hrdost, které si nejvíce cenila.

Už bezmála tisíce let žila sama. Nebyla schopná si najít k sobě vhodného partnera, který by s ní přestál všechny těžkosti a strasti. Milovala spoustu mužů a oni milovali ji, ale to ke šťastné věčnosti nestačilo. Navíc, umírali a s každým zemřelým partnerem ji odumíral kus srdce. Už se necítila jako člověk, ani jako upír. Přestávalo ji bavit žít, i když kolem ní bylo tolik věcí, které by bez ní nepřežily.

Slunce definitivně zapadlo a na město padla tma. Zářivé neony všech těch kasin, hotelů a barů, které vlastnila, dodávaly temnotě barevné nádechy. Las Vegas žilo ve dne v noci, což upírovi, jako byla Isabela, naprosto vyhovovalo. Nikomu nevadilo, že žila jen temnotou.

Před domem zastavilo tmavě modré sportovní auto. Znala jeho majitele dobře, sama ho převedla na druhou stranu. Nestor.

Z auta vystoupil vysoký, svalnatý a bledě opálený muž a vzhlédl k terase nad ní, kde Isabela stála. S dlouhými blonďatými vlasy se pohrával vanoucí vítr, tvář ozařovala lampa u vchodu.

„Isabelo, příjemný večer, že?“ zeptal se jí a jemně nahnul krk na stranu na znamení podřadnosti.

Přikývla, ale neodpověděla. Nepotřebovala mluvit, aby jí rozuměl.

„Doprovodíš mě dneska do Jednorožce?“ zeptal se jí. Přikývla. „Charlie vzkazuje, že má dorazit nějaký vysoce postavený z Volterry, takže prý kdyby se ti nechtělo, pochopí to.“

Isabela se ušklíbla. Takže z Volterry, ano? Byla zvědavá, co si na ni ti tři staří blázni, co si říkali vládci upírů, zase vymysleli. Vždycky byla na jejich nápady zvědavá. Pokaždé navrhovali, aby s Las Vegas stalo městem pro všechny upíry, s čímž Isabela zásadně nesouhlasila. Neuhájila tento status, města jen pro elitu, pro každého. Ale obraceli se na Charlieho, který se zase obracel na ni, co by oficiální vládkyni města. Nikdo nesměl vědět, že to ona vládne městu. K Volteře ji poutaly špatné staré vzpomínky a ona je nehodlala oživovat.

„Pojedu,“ zašeptala. „Dneska se chci bavit.“

Bavit, skoro to už ani neznala. Kdysi se jen bavila. Lovila pro zábavu, tančila, smála se. Teď už ji máloco pobavilo. Jen tanec jí zůstal, tomu byla věrná. Vlastně, Jednorožec byl její klub. Založila ho, aby se nenudila a mohla si zatančit před jí neznámým upírským publikem, které přijíždělo do Vegas za zábavou.

Jednorožec. Jedno pravidlo. Jeden seznam. Jedno všechno. Pravidlo, jehož dodržováním se váš život mohl změnit. Nezabiješ, ačkoliv všichni z nich byli vrahy.

Vrátila se do domu a oblékla se jako osmnáctiletá puberťačka, na kterou vypadala. Ve skutečnosti jí bylo něco málo přes tři tisíce. Patřila k nejstarším upírům, co kdy chodili po zemi, ale ne k těm nejstarším, které měla ještě jako mladá zabít. Už tehdy věděla, že jí jednou budou vděční za nezabití.

„Měla by ses stydět!“ křičel po drobné tmavovlasé ženě její upírský bratr. Vůbec nevypadal klidně, jak ho znala. Vrazil jí facku, před kterou neuhnula. Zasloužila si ji. „Jak si může žena tvého postavení dovolit zanechávat takový nepořádek? A ještě dopustit, aby ji při tom načapal člověk?!“

Issea jen pokrčila rameny. Bratr po ní křičel bezdůvodně.

„Táhni mi z očí!“ rozkázal jí a ona jeho rozkaz vzala doslovně. Rychlostí blesku vyběhla ze sálu a plánovala naprosté zmizení z jeho očí.

Ve svém pokoji házela na jednu hromadu šaty, boty, šperky a všechny peníze, které měla právě u sebe. I když byla na druhé stran hradu, než Aro, slyšela ho nadávat až sem. Nechápala ho, nikdy ho nechápala a oni tři nechápali ji. Muži.

Tiše se vytratila se svým vakem do stájí, kde osedlala nejlepšího Arova hřebce a vytratila se do noci.

Nikdy ji už nespaří, nikdy. Jednou budou litovat, že ji vyhodili. Tohle bylo jejich město a jejich hrad. Společně jej vybudovali a teď ji vyhodili z kola ven.

„Jednou všeho budete litovat. Všichni tři,“ zašeptala po větru, který vál směrem k hradu. Věděla, že ji slyšeli.

Ze vzpomínek ji vytrhla hádka mezi Charliem a tou Volturiovic holkou. Černovlasý muž zběsile kroutil hlavou a odmítal něco, co ta dívka řekla. Ano, dívka, ne žena. Aro si přeměnil dítě, ačkoliv to sám zakazoval.

„Ať Volturiovi zapomenou, že jim někdy Vegas bude patřit,“ zavrčel Charlie a s bezmocí v očích se na Isabelu podíval. Potřeboval podporu, přeci jen se za vládce města vydával, a ona mu zatím moc nápomocná nebyla. Zdálo se, že je duchem mimo.

„Zatím jsme k vám shovívaví,“ promluvila dívka a probodnula Charlieho nepřátelským pohledem. Pokud to mělo mít nějaký efekt, minulo se to účinkem. Dívka překvapeně zamrkala a povzdechla si. „Nechtějte, aby vám sem Aro poslal kavalérii.“

Isabela se uchechtla. Myslela ta dívka svá slova vážně? Její bratr si vydržoval něco jako kavalerii, která by ji dokázala zastavit? Nepochybovala, že její bratr doteď věřil, že je mrtvá.

„Plané výhružky,“ zavrčela a pěstí bouchla do stolu. Oba dva mladší upíři se na ni podívali.

„Jak myslíte,“ povzdechla si Jane Volturiová.

„Znám Ara. Plno slov, žádné činy. Vždycky byl takový.“

„Co vám vlastně vadí na našich pravidlech?“ zeptal se Charlie dívky a byl zvědavý na odpověď. On podle nich žili už dlouho, vlastně co byl přeměněn, a nikdy si nestěžoval. Znamenalo to jen, že se musela naučit žít s lidmi.

„Je těžké nezabít člověka při krmení, co?“ popíchla dívku Isabela. „Čtyři sta let věříte, že nelze žít bez těchto malých ‚obětí‘.“ Jane zavrčela. „Zadruhé, žádný Volturi nepřekročí hranice města. Zatřetí, posloucháme vládce města.“

„Charlesi, proč tu máte jednu ze svých děvčat? Myslela jsem, že tohle je schůzka jen mezi námi dvěma,“ tázala se otráveně dívka. Očividně jí Isabelina přítomnost vadila, i když to doteď nedala znát.

Upír si skousl spodní ret. Jak jí to měl vysvětlit? Že on je jen zástupcem vládkyně města a na vládce si jen hraje?

„Slečno Volturiová, pokud nechcete, aby vaše sličná tvářička přišla k úhoně, doporučuji vám, abyste město do svítání opustila,“ řekla Isabela, zvedla se ze svého místa a nechala ty dva v Charlieho kanceláři. Neměla co té hloupé Arově nanynce říct. Chtěla mluvit přímo s bratrem, ne s prostředníkem, ale nesměla mu přijít na oči. I po tisíci letech to dodržovala.

„Vy,“ zašeptal vyděšeně mladě vypadající upír v Isseině věku. „Máte být mrtvá.“

Pokrčila rameny a sundala kápi, která jí doposud ukrývala obličej. Upír vyděšeně nadskočil. I po dvou stech letech stále vzbuzovala strach. Psal se rok dvanáct set něco a ona ztrácela pojem o čase. Žila sama na svém malém panství hluboko v českých lesích, kam málokdy zavítala upíří noha. Vyhovovalo jí to.

„Co tu chcete?“ zeptala se ho otráveně Issea, nyní už užívající jméno Isabela.

„Občas sem zavítám, paní Isseo.“ Naštvaně zavrčela. Nerada si připomínala minulost. „Je tu klid, krásná příroda, žádní upíři.“

„Že ve Volteře neprozradíte, že se tu ukrývám?“ zašeptala a podívala se na něj. Horlivě přikyvoval, ale v očích mu zářila zrada. Při první příležitosti by se Aro dozvěděl, kam se ztratila. Pomalu k němu kráčela a letmo se dotknula jeho tváře.

„Nesnáším zrádce,“ zavrčela a zabodla mu dřevěný kolík do srdce. „Nesnáším zrádce,“ zašeptala.

Probudila se. Ne že by doopravdy spala. Z odpočinku ji vyrušila zase ta vzpomínka. Vracela se stále a stále dokola, aby jí připomněla, že toho muže zabila bez důvodu. Zabila jej, aby se Aro nedozvěděl, kam se ztratila.

Budík vedle jejího lůžka ukazoval nejvyšší čas na vstávání. Slunce pomalu zapadalo za obzor, i když venku panovalo stále stejné vedro a světla bylo jako v poledne. Isabela vypnula přehrávač, který celou dobu poslouchala, a rozhodovala se, co dnes bude dělat.

Na mysl jí okamžitě přišla myšlenka, že zkontroluje, jestli ta malá holka od Volturiových odletěla.  Pokud ne, musela by ji potrestat a ona by jen nerada ničila tu překrásnou tvářičku.

Téměř automaticky se oblékala, snídala a v mysli si připravovala dopis pro její bratry. Hodlala ho posta po té holce, když už tu byla. Nějak podvědomě tušila, že dívka neodjela, jak jí doporučovala. Ale nechtěla ji nějak tvrdě ztrestat, té překrásné tvářičky by byla opravdu škoda. Možná by ji měla jen ocejchovat, aby všichni vegaští upíři věděli, že neuposlechla rozkazu vládkyně. Nikdy by si jí už nevážili.

S obrovskou krabicí plnou nafukovacích balónku na rozlučkovou párty jedné upírky vyrazila Isabela do hotelu, který vlastnila. Hlavou se jí honila slova dopisu. Ničím jiným se nezabývala. Tohle bylo přednější a závažnější než cokoliv jiného.

Její bratři se konečně dozvědí, že v čele města stojí ona, Isabela. Z úst malé upírky se dozví, že jim Isabela skoro dvě stě let lhala ohledně Las Vegas. Ve Volteře se dozvědí, že nikdy neumřela, jak si mysleli.

< >

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 2: