Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota lesa - 6. kapitola

01.08.2010 (18:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2709×

Temnota lesa – 6. Kapitola

„Ale je proti přírodě, že se neživíš lidmi, pro mnoho z nás by bylo lepší, kdy by jich ubylo…“

Edward nechtěl věřit, že mohla dryáda něco takového říct. Nedokázal uvěřit, že by ho mohla o něco takového žádat. Nechtěl tomu ani za nic věřit, ale výraz, který se držel na tváři Bell, byl dost velkým a viditelným důkazem, že ta slova, která se před chvilkou rozezněla lesem, byla opravdová.

Na dryádčině tváři se ukrýval úsměv plný očekávání. Ještě dlouho jí trvalo, než i jí samotné došlo, co po Edwardovi požadovala. Právě ho požádala o to, aby někoho zabil a stal se tou zrůdou, o které před chvíli mluvil. Úsměv z její tváře postupně mizel a nahradila jej grimasa plná smutku. Ještě chvíli se dívala do Edwardových vyděšených očí a zjistila, že by si nemohla odpustit, kdyby ho donutila udělat něco, co by bylo proti jeho vlastní vůli…

Začínala si uvědomovat, že i jí leží v srdci Edwardovo blaho stejně, jako Edward pomýšlel na to čím udělat dryádu šťastnou.

„Nemyslela jsem to tak,“ zašeptala a opět zmizela v kořenech stromů.

Edward stále seděl na zemi a díval se na místo, kde před chvíli Bell zmizela. Nechápal, proč tak rychle změnila názor, ale byl rád… Byl si jistý, že kdyby ho požádala o to, aby změnil „stravu“, bez rozmyslu by to velmi brzy udělal i za cenu svého vlastního svědomí a své duše.

„Promiň,“ rozneslo se ještě ztichlým lesem a zafoukal vítr jeho směrem. Od té chvíle bylo až do svítání klid. Edward si užíval blaho, které pociťoval uvnitř sebe jen kvůli blízkosti Bell a nevnímal okolí. Užíval si klid, kdy nemusel poslouchat myšlenky ostatních a zároveň přemýšlel nad tím, co všechno už si prožil od doby, co poznal Bell. Soustředil se na všechny ty zvláštní pocity, které znal do teď jen z knížek a vyprávění. Pociťoval lásku a byl neuvěřitelně rád, že ji poznal, i když se bál, co bude do budoucnosti. Nevěděl, co se bude dít, jak roky budou plynout kupředu. Bál se, že tu jednou zůstane sám, že snad dryáda jednou zmizí, až bude strom, v kterém sídlila příliš starý, ale ani nestačil svojí myšlenku dokončit, protože si všiml divného zvuku, který do teď pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. V lese se rozléhal jekot pil. A byly docela blízko.

„Bell slyšíš mě?“ zakřičel do hlubin lesa, protože se bál, že není někde poblíž. A taky měl pravdu. Chvíli trvalo, než se zjevila vedle něj. Nakonec tak ale učinila a Edwarda tím zaskočila. Zjevila se jen pár milimetrů vedle něj.

„Zní to, že jsou docela daleko. Nevíš něco?“ zeptal se jí a ona jen záporně zavrtěla hlavou.

„Myslíš, že půjdou hlouběji?“

„Ne, určitě ne. Vždy seberou jen pár kusů na začátku lesa a pak odejdou.“ Odpověděla mu Bell a vztáhla ruku, kterou pohladila Edwarda po líci.

„Neboj, nic se mi nestane, zvěř na to dohlídne a ty taky.“ A tehdy se na její tváři objevil nádherný usměv. Takový úsměv ještě před Edwardem nepoužila, a proto se jí povedlo ho naprosto okouzlit. Jemně zvedl ruku a také se dotkl její tváře. Pocítil, jak od konečků jeho prstů putuje maličké brnění do celého jeho těla. Bylo to, jakoby se energie rozlévala jeho žilami. A tehdy si vzpomněl na svou myšlenku. Jednou stejně nastane konec.

„Kolika se může dožít tvůj strom?“ zeptal se. Přes dryádčin obličej přejel hrdý úsměv.

„Až tisíce let,“ odpověděla mu a konečně nechala ruku klesnout.

Tisíc let, tolik let mají před sebou. Rozplýval se Edward uvnitř sebe a byl neskutečně rád, že mají tolik času…

Dvě bytosti sobě tolik rozdílné a přesto nepodobné plémě lidskému. Tu spolu pod stromem sedí a čekají svého zániku. Však brzy nastane den, kdy jen jeden z nich bude proplouvat tichem stínu…

… Jejich klidnou chvilku přerušil hluk padajícího stromu a oba se ohlédly směrem, odkud zvuk přicházel.

„Půjdu se zeptat, co všechno mají v plánu,“ zašeptal Edward a jemně políbil dryádu na tvář, otočil se a rozutekl se směrem k jeho domovu.

Jen co jí byl z dohledu, položila si dryáda ruku na tvář a vychutnávala si tu krásu, kterou pocítila ve svém nitru v tu chvíli kdy jí políbil. Trvalo ji dlouho, než si uvědomila, co se stalo. Všechno pro ni bylo tak divné, neznámé. Ale nakonec se rozhodla jít se podívat k těm vrahům, a přemístila se v lese do korun jednoho vzrostlého stromu poblíž toho masakru, který se v jejích lesích odehrával.

Mezitím už byl Edward dávno doma a už dávno zjistil, co mají dřevorubci za práci. Zjistil, že k loučce se vůbec nepřiblíží a proto se rozhodl strávit chvilku v teple domova se svou rodinou a povyprávět jim, proč tak rychle utekl.

Vyprávěl jim všechno. Řekl jim o dryádě a oni mu uvěřili, i když jim to všem přišlo divné. Poslouchali jeho vyprávění. Sliboval, že ji jednou uvidí, až jí připraví na další upíry. Teď pro to nebyla vhodná doba…

A jak slova plynuly, plynuly i minuty, minuty střídali hodiny a hodiny se přehouply v jeden celý den. Tak dlouho jim Edward dokázal vyprávět o těch pár dnech, co znal svou lásku. A byl by schopný vyprávět i dál, kdyby si neuvědomil, jak dlouho ji už neviděl.

Se slovy omluv se rozeběhl zpět ke stromu, kde sídlila jeho láska i jeho srdce. Užíval si ten klid, to ticho, které halilo celý les. Dřevorubci dávno opustili les a vracet se měli až za hodně dlouho.

Edward utíkal, a když se přiblížil k louce, zpomalil do kroku. S úsměvem na rtech nakoukl za poslední strom a očekával nádherný výhled na ten statný dub, ale to co uviděl, bylo pro něj noční můrou.

Strom nesahal do nebes, celý jeho kmen ležel položen v trávě, která se již na něj šplhala. Z pařezu, který zůstal připomínkou, kde dříve stával, vytékala pomalu pryskyřice a o jeho hranu se opíralo tělo dryády. Její oči byly zavřené a celé její tělo bylo poseté miliony malých ranek, z kterých vytékala míza.

Edward se najednou ocitl vedle jejího těla a chtěl s ní zatřást, aby se probudila, ale ještě než se stačil dotknout jejího těla, otevřela Bell oči. Zahleděla se do těch jeho a otevřela ústa avšak ani jedna hláska z nich nevyšla. Zkusila to znovu a ani tentokrát nic.

Její oči dále hleděly do těch jeho a byly neuvěřitelně smutné. Najednou zafoukal v korunách stromů vítr a listy zašeptaly: „Sbohem.“

Ještě chvíli se dívala Edwardovi do očí a nakonec se pomalu vpila do kořenů stromů, tam, odkud se zrodila, tam, kde je jí i předurčeno zemřít…

… Však brzy nastal ten den, kdy les přišel o svou múzu. Od té chvíle u zbytků ze statného dubu sedí pouze jeden druh, pozůstatek příběhu lásky mezi světy dvěma…

Plynuly hodiny, plynuly dny, plynuly i měsíce a Edward stále sedí jen u kmene dubu. U hrobu jeho lásky. V jeho mysli se točí jen otázky, jak se to mohlo stát. Neměli přijít až tak hluboko, ale stalo se. Pár dřevorubců zavítalo na jeho louku a jen co i všimly poničeného dubu od bouřky, rozhodli se jej skácet. Přece jen to vypadalo, že to on brání ostatnímu porostu v tom prodrat se skrze zemi ven… Jeho větve byly široké a vrhali přílišný stín na své okolí, a teď, když byl porušen bleskem… mysleli si, že dělají dobře a to jim Edward nevyčítal. Vyčítal si, že tu nezůstal. Vyčítal si, že to on může za to, že strom zahynul, že zahynula Bell.

„Něco jsem vymyslel,“ zašeptal na jednou Edward. Po mnoha dnech ale i tak zněl jeho hlas stále stejně krásně.

„Ještě to není celé, ale třeba by se ti to mohlo líbit.“ Jeho řeč byla mířena k nebi. K místu, kde si myslel, že by se někdo jako Bell mohl nacházet.

„Je to báseň, něco co bych si přál, jen nevím jak dál.“ I on, i když býval skladatel, i když dříve si dokázal se slovy hrát, byl najednou na dně a nevěděl co dál. Dokonce i upír mohl být jednou zaskočen.

„Můžu?“ zeptal se a čekal. Čekal dlouho a spustil až po tom co se mírný vítr prohnal větvemi stromů a zašustil listy.

„A tak setkali se jejich rty znovu.

I prolnuly se v spletenci těl.

I stojí tam stále pospolu,

sochy dvou krásných děl.“

Svou báseň zašeptal do ticha lesa a čekal na nějakou odezvu, nikdo mu však neodpověděl.  A on se dále utápěl v bolesti, která sužovala jeho srdce. Utekly další hodiny další dny, jeho oblečení bylo mokré od deště, který nechal na sebe dopadat. Jeho nohy byly uvězněné v trávě, která jej obrůstala. Jeho nechuť do života byla ohromná. Myslel si, že umřel v den, kdy umřela jeho dryáda, ale kdyby se jen ohlídl na ten pařez, o který byl opřený, kdyby jen pootočil hlavu kousek doprava, zjistil by, že není všem dnům konec. Z pařezu, o který se opíral, začínali pomalu ale jistě řasit slabé větévky s listy a natahovat se k nebi…

Konec

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota lesa - 6. kapitola: