Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten Black Roses - 1. část

Poslední okamžiky Bellina smrtelného života neproběhly během porodu, ale v baletním studiu ve Phoenixu, kam se dobrovolně vydala, aby zachránila svoji milovanou matku René. Jenže James ji podvedl a nalákal ji tam na starou video nahrávku. Což Bella netušila. Vběhla mu do pasti. Past, která končila zlomenou nohou a upírovým kousnutím na zápěstí. Kousnutí, které Edwarda nevysál a vyslyšel Belliny prosby, aby s ním mohla být po celou věčnost.
Bohužel nedopadne to tak, jak Edward předpokládal a z Belly se stává vraždící monstrum, které si vyřizuje účty s každým koho potká. Řádí jako smyslů zbavená, skoro jakoby neměla duši. Tu duši, pro ktero ji Edward tolik miloval a nechtěl jí ji vzít. Za jejím ředěním zůstává jedna mrtvola za druhou. Bude mít toto řádění následky? Uvědomí si je Bella? Neskočí jako hromada popela?

TEN BLACK ROSES

1. část

James se ke mně nahnul s pokřiveným úsměvem a vzal mou ruku do své, neskutečně ledové, lehce jsem se zatřásla. Pak se to stalo, zakousnul se mi do zápěstí a začal sát, ale okamžitě ho od mě odtrhnul Edward, který se vedle nás objevil zcela nenadále. Víc jsem už neviděla, protože mnou začala prostupovat neskutečná bolest doprovázená takový žárem, že jsem přímo řvala bolestí. Pálení byl strašné jako by mě někdo ponořil do vroucího oleje, možná horší. Zprvu jsem si myslela, že to bylo pouze na kůži, ale to byla chyba. Spíš mi někdo vstříknul ten vařící olej do žil. Ta bolest mi naprosto zatemňovala mysl. Uslyšela jsem něčí rozhovor a jak mi někdo zaškrcuje krvácející nohu. Cítila jsem na těle ledové dotyky, ale bohužel nezmírnili to hrozné pálení.

„Edwarde,“ ozval se něčí hlas kousek od mé hlavy. Nebyla jsem schopná ho rozeznat, ale věděla jsem, že je to upír. Jeho doteky na mém krku byly studené.

„Carlisle, co mám dělat?“ Tenhle hlas bych poznala vždycky. Hlas mého anděla. Mojí lásky. Mého Edwarda. Snažila jsem ze sebe dostat nějaká slova, ale nešlo to. Tolik jsem si přála mu říct, aby to skončilo, abych byla mrtvá, ta bolest byla příšerná.

„To je na tobě Edwarde. Jestli chceš, aby proměna proběhla nebo můžeš ten jed vysát.“ Jed? počkat ta bolest, co spaluje moje tělo, je to co ze mě může udělat upírku? Stejného tvora jako je moje láska? Opravdu?

„Edwarde?“ vysoukala jsem ze sebe konečně jeho úžasné jméno. Avšak moje tělo začaly zachvacovat příšerné křeče.

„Bello?!“

„Edwarde, musíš něco udělat. Rozhodni se. Za chvíli bude pozdě vysávat jed.“ Poznala jsem ten hlas. Patřil Carlisleovi.

„Nedokážu přestat Carlisle. Nedokážu tu.“ Já to, ale nechci! Křičel můj vnitřní hlas, ale nahlas jsem to říct nedokázala.

„Můžu to udělat za tebe synu!“

„Já nevím. Bello slyšíš mě?“ chytil mě za ruku. Stále jsem se zmítala v bolestech. Křeče už zachvátily celé moje tělo.

„Edwarde… nedělej to… chci… chci být jako ty!“ pevněji mi stisknul ruku. Z posledních sil jsem otevřela oči a pohlédla do těch jeho zlato-hnědých.

„Bello jsi si jistá?“

„A… ano!“ vykřikla jsem bolestivě. Zatínala jsem zuby, abych znovu nevykřikla bolestí.

„Odvezu tě k nám. Ty tři dny budou hodně bolestivé.“ Chtěla jsem říct, já vím, ale vzal mě do náručí a odnášel pryč. Jeho ledové tělo trošičku mírnilo tu neskutečnou horkost, ale nebyla to úplná úleva. Cítila jsem jak mi jed putuje žilami.

Nesl mě v náručí a já chtěla vnímat okolí, jenže to nešlo. Cítila jsem tu bolest a před očima se mi míhal celý můj dosavadní život. Všechny obrazy mi probíhaly jak ve zrychleném filmu, který posunete před, aby jste se dostali na ty nejlepší scény, což bylo v mém životě setkání s Edwardem.

Ani nevím kdy jsme dorazili do vily. Připadalo mi to všechno jako věčnost. Horkost se pořád stupňovala. Neslyšela jsem nic, jen moje splašeně tlukoucí srdce. Čím víc tlouklo, tím rychleji proudil jed v mých žilách. Slyšela jsem stále buch, buch a nic jiného. Vím, že se mnou někdo stále byl, držel mě za ruku a chladil na čele, ale slova ani zvuky jsem neslyšela. Bylo to neskutečně frustrující.

Připadalo mi to jako sto let, když jed dorazil k mému srdci. Za chvíli bude konec. Ujišťovala jsem samu sebe. Všechno skončí a já budu stejná jako Edward. Budeme už navěky spolu. Dva nesmrtelní, co se milují víc než život.

Jed pronikl do mého srdce. Ta bolest byla šílená a nesnesitelná. Začala jsem křičet. Zároveň jsem si oddychla, že něco slyším, i když to byl pouze můj křik. Obě ruce mi tiskly jiné a ty mi najednou připadaly horké. Srdce tlouklo stále rychleji…

Buch, buch, buch, buch, buch… buch, buch, buch… buch, buch… buch…… buch……… a nic.

Najednou se rozhostilo takové ticho, že bych dokázala uslyšet cinknutí špendlíku o zem. Neslyšela jsem najednou nic, žádný pohyb ani žádný dech. Jako by se zastavil čas.

„Bello, lásko?“ Ten hlas byl jako balzám na moje uši, ale zároveň ve mně vzedmul obrovský příval vzteku. Takový jsem snad ve svém životě nepocítila. Najednou mi ten hlas připadal příšerně protivný. A jak řekl lásko, brr. To bylo odporné.

Vytrhla jsem své ruce z těch, co mě držely. Divila jsem se, že už nejsou studené, ale stejně teplé. To bude zřejmě tím, že jsem upír. Hlavně pomalu otevřít oči, říkala jsem si. To co jsem pak viděla bylo neskutečné. Vše bylo tak dokonale ostré a jasné. Dokonce jasnější.

„Bellinko?“ Už to bylo otravné. Začínala jsem mít averzi na jeho hlas a to promluvil zatím jenom dvakrát.

„Co je?“ Otočila jsem k němu hlavu a provrtávala ho pohledem. I pohled na něj se mi protivil.

„To, co teď cítíš, to pálení v krku. To je žízeň.“ Přiblížil se a pohladil mě po vlasech. I jeho dotek byl odporný.

„Nedotýkej se mě!“ vyštěkla jsem na něj. Překvapeně na mě hleděl. V očích měl stovky otázek, na které neznal odpověď. Jak legrační. Co čekal? Že mu hned skočím do náruče jak nějaká naivka a budu mu děkovat, že se konečně rozhoupal k činu? Hloupost, on se na všechno díval. Kousnul mě James, nebýt jeho, teď bych určitě ležela v nemocnici, pořád jako obyčejný člověk, co stále prosím o to, aby mohl být navěky se svojí láskou. Jenže ta láska, ten člověk, tedy upír, kterého milujete je jen ufňukaný kus kamene, co nedokáže udělat správnou věc.

„Bello, to bude dobré. Zajdeme se spolu na lov.“ Cože? S ním, že bych měla jít na lov? Tak to ani ve snu. Ještě by mi řekl, že tomu nebohému zvířátku nemůže ublížit. Odporné.

„S tebou nikam nejdu!“ Hned jsem ho zase od sebe odstrčila. Jeho přítomnost se mi nepředstavitelně hnusila. Jak jsem se jenom mohla zamilovat do někoho jako je on? Do maminčina mazánka, co se pořád drží její sukně.

„Bello, je ti dobře?“ podívala jsem se na Alici, která tu taky byla.

„Co ty tady děláš?“ vyjela jsem na ni. Ten pohled za to stál. Nevěděla co má říct. Ach bože to bylo úžasné.

„Bello, co je ti?“ Už mi vážně lezl krkem. Edward? Jak se mi mohlo líbit tak uhozené jméno? Jako člověk jsem musela být hodně slepá a hluchá, když mi padl do oka zrovna on.

„Mě nic není. Nikdy mi nebylo líp.“ Seskočila jsem z jakéhosi lehátka. Aha, Carlisleova pracovna. Pořád stejná. Ubohá jako Carlisle. „A teď bych si dala něco dobrého k snědku. Nějak mi kručí v břiše.“ Zasmála jsem se vlastnímu vtipu. Vážně, to pálení v krku začalo být otravné. Opět se slova ujal ten uplakánek, jeho hlas zněl divně. Tak trochu vyděšeně: „Můžeme na lov do lesa, lásko.“ On s tím snad nedá pokoj. Rozhodila jsem si vlasy a sjela ho pohledem.

„S tebou nikam nejdu. Nepotřebuju žádnýho pacifistu. To raději půjdu s Jazzem nebo Emmettem. S těmi je alespoň nějaká sranda. Ne jako s tebou. Ty, vegetariáne.“ Poslední slovo jsem vyplivla s odporem. Edward byl zřejmě v koncích, lapal po dechu jako ryba na suchu. Připadalo mi to opravdu legrační a taky jsem se od srdce zasmála.

„Bello, já tě nepoznávám,“ vysoukala ze sebe Alice. „Co se s tebou stalo?“

„Se mnou? Spíš s vámi. Já se cítím jako nikdy. Tolik síly a odhodlání jsem ještě neměla. A laskavě mi přestaňte říkat Bello, je to dětinský, jsem Isabella.“ Došla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Vypadala jsem úžasně. Moje pleť byla jen o něco světlejší než před proměnou. Na sobě nové čisté oblečení, jak to na mě mohli dostat? Prozkoumávala jsem své nové, ostře řezané rysy a ty oči. Ty se mi líbily ze všeho nejvíc. Měly takovou úžasnou barvu, takovou černavou nebo možná karmínovou. Připomněly mi mou žízeň. Žízeň po krvi, ale ne po zvířecí.

Pečlivě jsem si uhladila vlasy a přehodila je na jinou stranu. Vypadalo to o tolik lépe. Byla jsem tak více sexy.

„Jdu na lov.“ Oznámila jsem těm dvěma sochám, co na mě stále hleděli, neschopni slova. O Bože to byl pohled za všechny prachy. Jenže, abych šla na lov i mezi lidi a neměla problém s prozrazením, k tomu jsem potřebovala čočky. Očima jsem pátrala po místnosti, přeci tu Carlisle musel něco mít připravené, když už mě nechali se milostivě přeměnit.

„Samotnou tě nepustím.“ Zaměřila jsem se na něj. Edward ke mně přistoupil, ale já použila svoji novou upíří rychlost k přemístění k oknu. Ten pohled do lesa byl úchvatný. „Bello, půjdu s tebou.“ Všimla jsem si, že hned na stolku vedle okna leží krabička, tedy spíše dva vypouklé plastové kroužky, spojené dohromady. Takhle přece vypadaly zásobníky na čočky. Bleskovým pohybem jsem si je strčila do kapsy kalhot.

„Tak na to zapomeň ubožáku. A jsem Isabella!“ odsekla jsem mu a otevřela okno, ze kterého vyskočila ven a ladně dopadla na zem. Protáhla jsem se jako kočka, co se zrovna probudila.

„Bello!“otráveně jsem protočila oči a podívala se k domu. V okně nestál jen Edward s Alicí, ale dokonce už Jazz, Emm a Rose a také Esmé, kteří zřejmě zaslechli náš rozhovor.

„Bello, vrať se, prosím,“ zavolala Esme s utrápeným výrazem. Kašlala jsem na ni. Měla jsem žízeň a tu jsem musela hned uhasit.

Rozběhla jsem se do lesa upíří rychlostí. Cítila jsem se tak neskutečně volná. Volná jako pták, ale ten nádherný pocit mi kazily kroky ozývající se za mnou. Utíkal za mnou ten ubožák, bylo to otravné, protože jsem ho poznala podle pachu, tu jeho kolínskou jsem díky tomu už nenáviděla. Zvedal se mi z toho žaludek, teda pokud to bylo teď u mě možné. Možná to byl pocit přetrvávající z doby, kdy jsem byla ještě člověk.

Začínala jsem toho změkčilého upíra doslova nenávidět. Nejraději bych se ho zbavila. Znělo to sice drasticky, ale co by jste dělali vy, kdyby Vám někdo takhle lezl na nervy a vy měli možnost se s ním vypořádat?

Zaběhla jsem hlouběji do lesa, k nějaké chatě. Jedním kopnutím jsem rozrazila dveře a vešla ladně dovnitř. Hned mi do oka padly sirky, co ležely na stole. Jako připravené přímo pro mě. A už se mi v hlavě rodil ďábelský plán jak se toho upíra zbavit.

Kousek od chaty jsem si založila malý ohníček a čekala až přiběhne za mnou ten upír. Jako nějaký pejsek. A než jsem stačila pomyslet na něco dalšího, konečně mě doběhnul, těšilo mě, že jako upír jsem rychlejší než on.

Dívala jsem se naprosto klidně a hlavně jako dřív, ještě jako ze života, ale bylo to docela těžký, protože mi to prostě nešlo. Nepřipadala jsem si stejná.

„Bello?“ Nikdy jsem netušila, že budu mít alergii na něčí hlas. A zase mi řekl Bello!

„Edwarde?“ Odvětila jsem, co nejmileji. Přišel ke mně o něco blíž. Tvářil se trochu starostlivě, ale nedávala jsem na sobě nic znát a v nestřeženém okamžiku provedla proti němu rychlý výpad. Nečekal ho, ani se nebránil. Jako novorozený upír jsem měla daleko více síly než on, pevně jsem ho uchopila za ruku a trhla, ozvalo se silné zakřupání a jeho ruka byla pryč, vězela v ohni.

„Bello…“ zašeptal tiše. Bylo to tak dojemné, že jsem musela pokračovat. To samé s druhou rukou. Pevně jsem ji uchopil do ocelového upířího sevření a podívala se mu do očí a prudce trhla. Stáhl obličej do bolestivé grimasy, potěšilo mne to, vidět jeho utrpení a ladně hodila jeho ruku do ohně a obkročmo si na něj sedla. Ve tváři měl odevzdaný výraz. Něco mu došlo, ale bylo mi naprosto jedno co. Blíž jsem se k němu naklonila a začala šeptat do ucha…

Líbilo se? Chcete další? Jsem zcela zvědavá na Váš názor, který mě požene v před. Díky Vám všem. :)

SHRNUTÍ 2. část >>>

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten Black Roses - 1. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: