Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten Black Roses - 2. část

IsaBella se prohání po lese ve Forks a mstí se svému milému. To přeci nemůže být pravda, vždyť ho tolik milovala! Jenže pravda je krutá a nelítostná. Její touha po krvi v ní vzbudila potlačované já. To, které máme všichni. To, jež nám občas nahlodává mozek a podstrkuju špatné myšlenky, když nás nějaký člověk rozzlobí nebo zostudí.
Je toto možné i u Belly? U té možná ne, ale u Isabelly ano, která je jak smyslů zbavená. Touha po krvi je tak neúprosná, že udělá napsrosto coliv, aby se k ní dostala, jenže Edward jí stojí v cestě. Proto se ho musí zbavit.
Kdo jí padne za oběť, aby svoji žízeň ukojila? Kam jde člověk po smrti? Navštívit přátele.

TEN BLACK ROSES

2. část

„Neboj se, Edwarde,“ hnusilo se mi, že jsem to jméno musela vyslovit, „hned se se svou Bellinkou setkáš v nebi…“ bolestně přivřel oči. „Vlastně ne, ty do nebe nepatříš, patříš do pekla. Všichni upíři patří do pekla, protože nemají duši… Už se s ní neuvidíš…“ kdybych mohla brečet, brečela bych, ale smíchy.

„Já věděl moc dobře, proč tě nemám přeměnit. Podívej, co se s tebou stalo…“ jeho hlas zněl jako ševelení větru v korunách stromů, nikdo jiný než já to nemohl slyšet.

„Ne, tak to není. Jsem to pořád já, jen se vydralo na povrch to, co jsem celé ty roky potlačovala. Tohle je mé pravé já, jenom trošku okořeněné… Hm… Bezcitností? Jo to bude to pravé slovo. Ale neboj se, nezemřeš, bez polibku toho koho jsi miloval.“ S odporem jsem se nad něj nahnula a políbila ho na čelo. Bleskově poté jsem mu utrhala nohy a vhodila je do ohně, který se už značně rozhořel.

Jako poslední jsem si nechala hlavu. Stále ještě žil, pokud se tomu tak u upírů dalo říct. Tiše jsem mu zašeptala do ucha: „Jsem Isabella, ne Bella!“ téměř slastně jsem hlavu urvala od hrudi a vhodila za zbytkem jeho těla do ohně.

„Ne!“ uslyšela jsem za sebou. To dozajista přibíhala rodinka toho upíra. Musela jsem se pousmát a rozběhla se za starým známým do La Push. Naprosto dokonalý nápad, protože jsem svého kamaráda Jacoba nějakou dobu neviděla. Neměla jsem možnost se s ním setkat, když jsem byla s tím změkčilým upírem. Určitě mě rád uvidí a možná mi dá to, po čem tolik toužím.

Rozběhla jsem se, co nejrychleji to šlo, abych setřásla svoje pronásledovatele. Jako novorozené mi to šlo celkem rychle.

Do La Push mi to netrvalo ani pět minut. Zastavila jsem se v lese před domy, abych nasála podivnou vůni, která byla cítit v širém okolí. Nedokázala jsem ji přesně k ničemu přirovnat. Jako člověk, jsem ji dozajista necítila. Byla taková zvláštní, nasládlá, ale přesto jsem nemohla přesně určit jestli to tak je.

Než jsem vyšla normální chůzí z lesa, vytáhla jsem z kapsy krabičku s kontaktními čočkami. Nemohla jsem se svýma krásnýma očima budit pozornost, pokud to tedy nebylo nezbytně nutné. Nasadila jsem si je bleskově, prostě podvědomý pohyb, před tím jsem to nikdy nedělala, ale přesto mi to vyšlo. Ihned jsem ucítila jak jed začíná čočky rozpouštět. Musela jsem být rychlá, netušila jsem, jak ty čočky vydrží dlouho, ale naštěstí v krabičce byly dvoje. Naštěstí pro mě, ne pro moje jídlo.

Zase jsem vypadala jako ta šedá myška, o které nikdo skoro neví, pokud nechce, přesně jako za života, ale taková já už nebyla a hrát to bylo docela složité.

Jacobův dřevěný domek mi byl odevzdán. Měla jsem ho jako na dlani. Zaposlouchala jsem se do dvou tlukoucích srdcí uvnitř domu. Jedno tlouklo o něco pomaleji než to druhé. Zřejmě Billy, ale to druhé srdce, které patřilo asi Jacobovi tlouklo podivně zvláštně. Nevěděla jsem jestli se to dá přirovnat k lidskému srdci, opravdu zvláštní, ale zároveň mě tím k sobě volalo.

Čím blíže jsem byla k domu, tím více jsem mohla rozeznávat okolní vůně. Zaměřila jsem se na Jacobovu. Byla prostě zvláštní, to byl spouštěč, který mě už nemohl udržet na místě. Mostrum ve mne se hlásilo ke slovu, a hlavně žízeň. Neuvěřitelná spalující žízeň v mém hrdle. Toužila jsem po krvi. Toužila jsem zabíjet.

Krokem ladným jako baletní tanečnice jsem došla až ke dveřím a zlehka zaklepala.

„Už jdu!“ Billy. Protočila jsem otráveně oči, tebe jsem zrovna nechtěla. To nevadí.

„Já tam jdu tati.“ Tak tenhle hlas byl daleko lepší než toho ubohého, změkčilého upíra, který je teď už mrtvý. Chvála Bohu.

Nasadila jsem sladký úsměv, když Jacob otevřel dveře. Zůstal ve dveřích stát jako zkoprnělý. Dolní čelist mu trochu poklesla, začala jsem mít obavu, že mu začnou téct sliny. Vtipné. Nasála jsem opět jeho neobvyklou vůni a musela jsem se hodně držet, abych se mlsně neolízla.

„Bello? Co tady děláš? Nečekal jsem tě.“ Nervózně přešlapoval na místě a doslova na mě visel očima.

„Přišla jsem za svým kamarádem, ale pokud nemáš čas, můžu jít domů.“ Smutně jsem se na něj pousmála a jakoby jsem vykročila pryč. Jedna, dvě, tři…

„Ne, ne, ne. Nechoď. Jen jsi mě zaskočila, že jsi za mnou přišla, že tě tvůj přítel pustil.“ Při slově přítel jsem si všimla značné nenávisti v jeho hlase.

„Edward?“ Zase jsem musela vyslovit to jeho úchylný jméno. Budiž mu peklo lehké. „Jo, tak s tím si nedělej starosti. Rozešli jsme se, řekněme, že byl příliš žhavý a to se mu stalo osudným. Stejně to byl blbec.“

„Blbec? Aha.“ Trochu nakrabatil čelo. Silně přemýšlel. Zřejmě mu v hlavě šrotovalo, jak by toho mohl využít, ale já to měla už domyšlené, takže se namáhal zbytečně. „Hm a kde jsi byla poslední tři dny?“

„Poslední tři dny?“ Trochu mě tou otázkou zaskočil. Rychle jsem nevěděla jak mu odpovědět, vlastně jsem ani nevěděla, co bylo poslední tři dny.

„No, Charlie říkal, že jste se s Edwardem nepohodli a ty jsi odešla, a pak už tě neviděl, začínal mít strach. Volal i k nám, jestli tu náhodou nejsi, ale včera mi volal znovu, že prý jsi u Cullenů.“ Beztak to ti upíři takhle zařídili, aby to nebylo podezřelé, kde jsem tak dlouho. Aha, přeměna, že mi to nedošlo dříve.

„Jo tohle,“ zavířila jsem, abych nabyla dojmu, že o tom vím. „Edward si chtěl promluvit.“ Zase to jeho jméno, ten mě bude pronásledovat snad i po smrti.

„A?“

„Co?“ Vykulila jsem oči a naklonila hlavu blíž k němu.

„Jak to dopadlo?“ Povolila jsem své udivení a nechápavost.

„A nechceš se jít někam raději projít? Nebo si třeba někam sednout?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, co po něm chci. Několikrát zamrkal, začal se potit, ale odpověděl.

„Jo, jasně, můžeme se jít projít.“ Otočil se do domu. „Tati jdu s Bellou ven.“ Trochu jsem zalitovala, že jsem se prvně nevrhla na Billyho, alespoň bych byla už konečně po jídle a ne se tady plahočila s Jacobem, ale tak je mladší, může mít lepší krev, než jeho starý otec, který poslouží jinak.

„Dobře, bavte se děti. A Bello?“ Strčila jsem hlavu do domu. „Jsem rád, že jsi zpátky, snad se budeš více držet u nás, než u Cullenů.“ To si piště.

„Nashledanou Billy.“ Zavolala jsem na něj. Ještě se setkáme. Dozajista se sem vrátím. Chudák starej, potřebuje zbavit toho svého utrpení. Nechtěla bych být přivázaná na kolečkovém křesle, v nebi mu bude daleko lépe než tady na zemi.

Jacob raději na otcův proslov nereagoval. Sáhl pro bundu na věšáku. Přehodil si ji a následně z pod ní vytáhl svoje dlouhé vlasy. „Tak kam půjdeme?“

„Mě je to jedno. Hlavně někam kde budeme sami Jakeu. Chtěla bych ti něco říct.“ Zamrkala jsem a zřejmě při tom vypadala jako porcelánová panenka s bledou tvářičkou, jen ne s nachovými tvářičkami. Potěšilo mě, když jsem zaslechla, že jeho zvláštní srdce se rozbušilo ještě rychleji. Od doby probuzení jako upír jsem konečně zamrkala, měla bych to dělat častěji, aby to nevypadalo podezřele, ale bylo velmi nepříjemné jak se mi ty čočky v očích rozpouštěly. Musela jsem zrychlit.

„Tak dobře,“ polknul, „znám v lese nějaké cesty, po kterých nikdo nechodí.“ Hlas se mu znatelně klepal, myslel dozajista na to, že mu chci od srdce říct, že ho miluju, že jsem se měla raději rozhodnout pro něj nebo nějakou podobnou přecukrovanou blbost. Bylo mi jasné už za mého bídného lidského života, že si na mě myslí od chvíle, kdy jsem se přistěhovala za Charliem. Ne-li od doby, kdy jsme podle nějak jako malí dělali bábovičky z bláta. Momentík, Charlie… Můj táta, také bych se za ním měla si zastavit, aby neměl větší strach.

Šli jsme s Jacobem bok po boku, a já stále přemýšlela, čím je jeho vůně a tlukot srdce tak jiné než u jiných lidí. Čím více jsem se snažila přemýšlet a vzpomínat, tím více mi to nešlo, všechny moje vzpomínky se začali zamlžovat, viděla jsem je jako přes mlhu. Ten přecitlivělý upír říkal, že po přeměně ztratil spoustu vzpomínek.

„Víš, Jacobe,“ začala jsem pomalu, ale nejraději bych se na něho vrhla, ale ať přijde blíž on sám. „Něčeho jsem si všimla, ale pořádně jsem si to před tím neuvědomovala, protože mě měl v moci ten blbec Cullen. Vím, že po mně koukáš, možná ti nejsem tak lhostejná, tak jako ty mně. Je mi líto, že jsem si to uvědomila až teprve teď.“ Bylo mi jasné, že po tomto delším proslovu, ho budu mít tam kde chci. Do poslední chvíle nebude tušit, co se děje. Už teď mi zobal z ruky, proto jsem se ještě zatvářila jako někdo kdo se stydí, kdybych se mohla červenat, tak bych se začervenala.

„Bello, já… já nevím jak ti to mám říct. Opravdu, ale opravdu tě mám moc rád.“ Oba jsme se zastavili, někde nikdo nebyl. Jacob na mě hleděl s tím svým pitomým úsměvem, který mívá člověk, co sleduje telenovely nebo přesládlou romantickou komedii. To však bylo jedno, potěšilo mne, že to Jacoba ještě více navnadilo.

Bez varování mě objal a chtěl políbit, vůbec mu nevadilo, že jsem jako led, vlastně to přes oblečení ani nepoznal. To se mu stalo osudným. Nepostřehnul můj rychlý pohyb, kterým jsem mu umně odhalila krk, naneštěstí se nepídil po tom, proč jsem to udělala. Chyba!

Pevněji jsem ho objala a surově se zakousnula do odhaleného krku. Byl to opojný pocit, když moje zuby prorazily jeho neobvykle horkou kůži a proťaly krční žílu, ze které začala okamžitě téct horká lepkavá tekutina, která mi plnila hrdlo. Tekla po celém hrdle a hasila moji neuvěřitelnou žízeň, která mnou zmítala a probouzela ve mne další zuřivost.

Celý tenhle stravovací rituál se mi velice zamlouval, ale k živému jídlu patří i touha po životě, což znamená obrana a Jacob se bránil jako lev. Měl víc síly, než jsem předpokládala, ale proti mé ta jeho prostě nestačila. Zahryzla jsem se do jeho krku ještě surověji. Vykřikl bolestí. Mlátil kolem sebe rukama, které jsem chytla jednou rukou a zkroutila za zády. Ozvalo se nepříjemné zapraštění, juj. Že by to byly jeho kosti?

Zřejmě byly, protože mu tělem projela vlna třesu a celé se napjalo. Procházela jím dozajista neuvěřitelná bolest. To mi bylo jedno. Chlemtala jsem jeho krev, jako bych už nic jiného ve svém nesmrtelném životě neměla udělat a přitom se znovu zahryzávala do jeho krku, aby té krve teklo ještě víc.

Srazila jsem ho na zem, abych mohla pokračovat ve svém krmení. Poslouchala jsem při tom okolní zvuky, ale les byl ztichlý, jako o pohřbu. Jacobovo srdce bylo jako rušivý element v tomto rajském tichu, zvláště když tlouklo tak rychle, ale jak jsem sála a sála, zpomalovalo se. Tlouklo pomaleji a pomaleji. Vysávala jsem z jeho žil život a moc se mi to líbilo. Byl to naprosto opojný pocit. Cítit jak umírá a zároveň, jak pálení v mém krku se zmírňuje.

Zamrzelo mne, když mi jeho krev začala téct po bradě. Byla jsem moc nenasytná, ale okuste krev po přeměně, už nic jiného nebudete chtít. Byla škoda, že krátce po tom, jeho srdce nadobro dotlouklo. Zastavilo se a všechno utichlo. Zdálo se, že i les truchlí za něj. Rozhlédla jsem se po okolí, nikde nikdo. Poté jsem shlédla na Jacoba, na kterém jsem obkročmo seděla s koleny vraženými do jeho mrtvých boků.

Jazykem jsem si olízla rty, abych z nich smyla krev, která na nich ulpěla. Hřbetem ruky otřela bradu a tu také olízla, nic nesmělo přijít na zmar, hlavně když jsem ještě cítila pálení.

Ladně jsem vstala a hleděla na jeho bezvládné tělo bez života. Zkrocené ve smrtelné křeči s překvapeným výrazem ve tváři, který tam zůstane dokud jeho tělo nespálí nebo se nerozloží v rakvi, v níž ho pohřbí. Ani jsem se nestala s tím po sobě uklidit, tady ještě dlouho nikdo nepůjde.

Jenže… Stále jsem pořád neměla dost. Pálení v krku se zmírnilo, ale Jacobova krev prostě nestačila k tomu, aby se uhasilo úplně. Potřebovala jsem nutně další krev. Další opojnou tekutinu, která mi bude stékat po hrdle. Mlsně jsem se olízla.

Ani jsem se neohlédla a běžela k Jacobově domku, kde musel Billy stále být, ale už dlouho nebude. Jakmile jsem doběhla k domu a vykopla dveře, Billy seděl na svém vozíku před nimi. Hleděl na mě naprosto klidně. Ruce složené v klíně, ale neúprosný výraz. Čekal až začnu mluvit, byl naprosto srozuměný s tím, co bude následovat.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten Black Roses - 2. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: