Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 1

27.05.2014 (17:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4822×

Lesní cestou projížděl obyčejný kočár, který měl dívku z bohaté rodiny přivést na panství vévody Cullena a jeho dvou synů. Mladou dámu nezajímala okolní krajina, nýbrž se zabývala přemýšlením nad tím, co bude. Nevěděla, co ji na panství čeká a jací jsou její nápadníci, připomínala si, že jsou to prý tajemní gentlemani.

Připadala si jako prodaná věc, za kterou dostal prodejce až příliš dobrou cenu. Když se její otec dozvěděl, jaké jmění mládence čeká, hned souhlasil se sňatkem. Ale copak to vůči ní bylo správné? Nebylo. Je to špatná věc, pomyslela si dívajíc se z okénka na přibližující se zámeček.

Kočár třikrát zadrncal a zastavil. Byli na místě.

Pohled Isabelly

Mladý kočí seskočil ze svého místa a už se hnal ke mně, aby mi mohl otevřít dveře a pomoct mi z kočáru. Otevřel dveře a já si mezitím lehce nadzvedávala sukni cestovních šatů, poněvadž jsem o ni při vystupování nechtěla zakopnout. Kdybych tu hned po příjezdu upadla na zem, určitě bych neudělala dobrý první dojem. Když jsem byla konečně venku a rovnala jsem si klobouk, kočí vedle mě položil má zavazadla, nasedl zpět na kočár a byl pryč. Jediná příležitost na návrat domů byla pryč.

Přede mnou postával starší muž a dvě ženy, ale ani jeden z nich mě absolutně nezajímal. Mou pozornost si získal blondýn v popředí. Světlé vlasy měl sčesané dozadu, pleť bledší než Sněhurka z pohádek a upíral na mě krásné, zlaté oči.

Při pohledu na něj se mi nervozitou rozklepala kolena a já si nebyla jistá, jak dlouho vydržím v klidu stát. On byl totiž krásný. Byl dokonalý a mladý, nenašla jsem na něm jedinou chybičku. A tu postoupil ještě dva kroky ke mně.

„Vítejte na mém panství, slečno Swanová. Jsem vévoda Carlisle Cullen,“ představil se a něžně, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout, uchopil mou malou ruku do své a políbil ji na hřbet.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.

„Velice ráda vás poznávám, vévodo,“ pronesla jsem s úctou a uklonila se, jak nelépe jsem dovedla. Vévoda Cullen nad tím jen mávl rukou.

„Ale co vás nemá, slečno Swanová, jakýpak vévoda. Je to pouhý titul,“ usmál se a já zrudla ještě více.

„Nyní pojďte za mnou, zavedu vás za svými syny. Už se vás nemohou dočkat!“

Otočil se a už mě vedl do svého domu, který bych popsala jako takový zámeček. Budova to byla dlouhá, světle růžová a měla mnoho oken. Okolo rostla zelená tráva a hádala jsem, že na druhé straně určitě bude skvostná zahrada. Sloužící, kterých jsem si doposud moc nevšímala, nás i s mými zavazadly následovali.

Vévoda Cullen otevřel obrovské dveře a uvolnil mi tak cestu. Vnitřek byl ještě krásnější, než jsem si ho mohla vysnít. Přede mnou se rozprostřela dlouhá chodba, ze které šly další chodby se spoustou dveří. Stěny byly zlatě tapetované a zdobila je skutečná mistrovská díla, tak překrásné obrazy jsem v životě neviděla. Na zemi ležel béžový koberec se zajímavými vzory, které jsem nedokázala moc dobře popsat. Snad nějaké prazvláštní kudrlinky?

„Edward s Jasperem čekají v salonku pro hosty, což je v prvním patře. Tudy, prosím,“ poznamenal vévoda a ukázal mi na schody po mé pravici.

Skoro nepatrně jsem přikývla a vydala se po nich nahoru. Těch schodů nebylo moc a dobře se po nich chodilo, protože nebyly ani vysoké a ani nízké. U nás doma byly schody nízké, už opotřebované a poznamenané časem.

Spatřila jsem další chodbu, jenž byla velice podobná té předchozí. Neodolala jsem a stoupla si blíž k jednomu z obrazů a jemně jsem prstem přejela po jeho stříbrném rámu. Obraz byl rozpůlený rudou čarou, na levé půlce byl znázorněný den a na pravé noc. Nevím proč, ale velmi mě to uchvátilo.

„Líbí se vám?“ zeptal se můj hostitel a já nadskočila leknutím, ani jsem si nevšimla, že stál tak blízko.

„Ano,“ přitakala jsem, dále obdivujíc obraz.

„Kreslil ho jeden z mých synů.“

Odtrhla jsem pohled od obrazu a překvapeně se podívala na vévodu. Zničehonic jsem zadoufala v to, ať jsou jeho synové alespoň z půlky tak krásní jako on. Jenže to už mě vedl k jedněm dveřím, otevřel je a nechal mě vstoupit. Ocitla jsem se v menší místnosti s velkým oknem přes jednu celou zeď, těžkými závěsy tmavé barvy, třemi křesílky a konferenčním stolkem a malou knihovnou na jedné straně salonku.

Ale nejdůležitější v celé místnosti byli dva muži, kteří doposud seděli v křesílkách, vstávající a zářivě se usmívající. Ztuhla jsem ohromením na místě, když jsem jim pohlédla do tváří. Když jsem doufala v to, ať jsou alespoň z půlky tak krásní jako jejich otec, nevěděla jsem, že mé přání bude vyslyšeno a znásobeno tak, že oni byli ještě krásnější než blonďatý vévoda.

Oba byli vysocí a hubení, ale svalnatí a mužní, i když jeden z nich měl ve tváři ještě kousek chlapeckosti. Jeden byl blonďatý, jenže spíše s medovým nádechem, krásný a působil tak sympatickým a uklidňujícím dojmem. Zato ten druhý měl vlasy bronzové, někdo by možná použil termín mírně zrzavé, s výraznými čelistmi a působil spíše moudře. Ačkoliv byli každý i s jejich otcem jiní, byli také stejní. Spojovaly je hlavně neobvykle zlaté oči, bledá kůže a skoro až mýtická krása. Nemohla jsem z nich spustit zrak a ani jsem se nemohla rozhodnout, kterého si pečlivě prohlédnu dříve.

„Tak toto jsou mí synové, slečno Swanová, Edward a Jasper.“

„Ráda vás poznávám,” podařilo se mi ze sebe dostat a znovu jsem se uklonila tak, jak nejlépe jsem dovedla. Dokonce i muži přede mnou se uklonili.

„S bratrem jsme vás netrpělivě vyhlíželi,” usmál se na mě ten blonďatý. „Pro dnešek jsem Jasper já.”

„A já Edward,” řekl rychle ten druhý, čímž obrátil mou pozornost k sobě.

Oba muži mě velmi upoutali svou oslnivou krásou, proto chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme jen tak stáli a navzájem se nervózně prohlíželi. Přenesla jsem váhu z nohy na nohu a pocítila teplo ve tvářích při zjištění, že oba pečlivě zkoumali můj obličej.

„Slečno Swanová, posaďte se, prosím. Zajisté jste po té dlouhé cestě kočárem unavena,” prolomil ticho vévoda, a ačkoliv jsem ho uposlechla a posadila se do jednoho ze tří křesílek, zrudla jsem ještě víc.

Edward i Jasper si také udělali pohodlí.

„Inu, teď vás tu nechám o samotě a půjdu dořešit nějaké záležitosti… Tady Alison,” řekl vévoda a ukázal na služebnou, která nás do místnosti následovala, „vám bude vždycky po ruce a až se rozhodnete uložit ke spánku, zavede vás do vašeho pokoje… A ne, že chudinku Isabellu budete mučit nějakým předváděním a zdržováním. Dnes je toho na ni zajisté moc,” usmál se a odešel z místnosti, ve které jsem zůstala sama s jeho syny a služebnou Alison.

Měla jsem tendenci přehodit si nohu přes nohu, jelikož by to však nebylo nejslušnější, potlačila jsem to náhlé nutkání a rozpačitě se na oba pány pousmála. Chvíle ticha se začala protahovat a já pochopila, že čekají, až promluvím. Spolkla jsem tedy knedlík v krku a otevřela ústa.

„Krásnější panství jsem v životě neviděla, vskutku,” pochválila jsem jim domov a ještě jednou se rozhlédla po místnosti.

„Náš domov je opravdu krásný, ale nic se nevyrovná vaší kráse, slečno,” pravil jeden z nich, bohužel jsem byla v takových rozpacích, až jsem si nevšimla, který z nich pochválil můj vzhled.

„Souhlasím s bratrem, nic úchvatnějšího než vy nemůže býti,” naštěstí pronesl Edward a já tak byla zachráněna.

Vděčně jsem se na ně usmála.

„Nemyslím si, že bych si zasloužila tolik chvály, ale děkuji.”

A opět se v místnosti rozhostilo ticho. Letmo jsem pohlédla na Alison, která vše pozorně sledovala, a které také neunikl můj pohled. Rychle stiskla v rukách prachovku a začala s ní přejíždět po knihách. Tato krátká scénka však neunikla ani bratrům Cullenovým.

„Alison, mohla bys, prosím, opustit místnost? Zřejmě slečnu znervózňuješ ještě více, než už je,” požádal ji Edward a já se nestačila divit, jakým vlídným tónem mluvil se služebnou. Takové chování ke spodní vrstvě společnosti se u bohatých pánů vidělo opravdu málokdy.

Alison už chtěla odejít, ale Jasper ji rychle zarazil.

„Non,” řekl jí a při mém udiveném výrazu se při dalších větách vrátil zpět k angličtině. „Nesluší se, aby tu slečna Swanová zůstávala pouze v mužské společnosti, kterou ani nezná. Navíc by ji to mohlo znervóznit více než ty, Alison.”

„Mais oui,” pípla a dál se věnovala své práci.

„Vy umíte francouzsky?” divila jsem se dále. Čím mě tu ještě hodlají překvapit?

„Ano,” odpověděl Edward, „kdysi dávno jsme žili ve Francii.”

„Moc dávno to být opravdu nemohlo, když jste oba tak mladí,” řekla jsem bez rozmyslu a zasmála se, poté jsem si však uvědomila, jaká drzost to ode mne byla. Zadívala jsem se na podlahu a špitla: „Omlouvám se.”

Oba bratři se kupodivu zasmáli a musím netaktně poznamenat, že ten smích nebyl zrovna tichý a krátký, jak by se v dané situaci hodilo.

„Slečno, z toho si nic nedělejte. Nás dva jen tak nerozhodíte, a když jsme tu jen my, nemusíte tak přísně dodržovat pravidla etikety. My,” řekl Jasper a lišácky se podíval na Edwarda, „to nikomu neprozradíme.”

„Nuže, dost klábosení o chování… Prozradíte nám na sebe něco, slečno Swanová?” tázal se mě Jasper a kývl u toho hlavou, až se mu lehce zhouply medové vlnky lemující jeho tvář.

„J… já… já… nevím, c… co bych vám o sobě mohla říct,” zakoktala jsem se a hned se za to zastyděla, dnes mě už po několikáté navštívil ruměnec.

„Bratře, prosím, nech ji vydechnout. Má si z nás dvou vybrat, který se stane jejím nastávajícím, a místo toho, aby ona zahrnovala otázkami nás, to začíná být opačně.”

„To se takto napomínáte stále?” neudržela jsem se a musela se zeptat, tentokrát však bez ostychu.

„Jak kdy, záleží na tom, jaké máme názory, ačkoliv si navzájem kážeme spíše pro ostatní. I beze slov dokážeme poznat, co si ten druhý myslí. Přibližně…” objasnil mi jejich chování Jasper, ale oba dva se tvářili, že o tomhle nechtějí mluvit.

Proto jsem se už na nic neptala.

„Nuže, na zítřek je plán takový, že ráno vás Alison doprovodí na snídani, které se bohužel zůčastní pouze náš otec. Já a bratr máme ráno ještě nějakou práci… Po snídani na vás bude Edward čekat v hudebním salónu, kam vás taktéž odvede Alison. Oběd také strávíte pouze s jedním členem naší rodiny a to právě s Edwardem, který vás poté zavede do stájí. Tam se setkáte se mnou a večeře bude jen v mé společnosti. Tudíž budete mít zítra mnoho času se s námi všemi seznámit a hlavně se neostýchejte na něco zeptat. Na cokoliv,” pověděl mi Jasper.

Zhoupl se mi žaludek při představě, že zítřejší den strávím většinu času jen ve společnosti vždy jen jednoho muže a bůhví, jestli se mnou Alison zůstane, ale o tom pochybuji. Výraz jsem však zachovala stále klidný a souhlasně jsem na Jaspera kývla a opět se na oba usmála, dokonce zuby jsem ukázala.

„Teď už byste ale měla jít spát, zajisté jste unavena a zítra vás také určitě utaháme,” doplnil ho Edward a já byla tak neskonale ráda, když jsem ta slova uslyšela. Měla jsem co dělat, abych jeho slova nepotvrdila ohromným zívnutím.

Když jsem vstala z měkkého křesílka, Edward i Jasper vstali také, každý mi popřál dobrou noc, svými ledovými rty políbili na hřbet ruky a propustili mě s Alison po boku z místnosti.

Služebná, jenž mi byla přidělena, mě vedla chodbami kamsi a já si ani nestačila všechno prohlížet, měla jsem totiž úplně jiné starosti. Jakmile jsem své nápadníky opustila, opustila mě dobrá nálada, která v jejich přítomnosti i přes rozpaky panovala. Najednou jsem měla pocit, že jsem se nejspíše musela zbláznit, když jsem s nimi před chvíli tak volně hovořila. Přeci jen se oba dva zajímají o mou ruku a otec jim slíbil, že si jednoho z nich vezmu. Ale s tím, že si sama musím vybrat, kterého z nich chci za muže. O to to bylo horší, protože jsem očekávala, že k těmto, prozatím neznámým pánům budu cítit jen respekt a chlad, ale tak se nestalo. Oba byli milí, hodní a jako bonus nadpozemsky krásní a všechny tyto vlastnosti mě k nim lákaly.

Na druhou stranu i přes jisté sympatie to stále byli dva cizí muži, které jsem předtím znala pouze jménem, a vlastně ani nevím, kterému jaké jméno patří. Neustále si je prohazují a dneska se mi představili jako blond Jasper a zrzavý Edward, ani bych se nedivila, kdyby to zítra bylo přesně naopak.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že mi omylem unikl zoufalý povzdech, Alison ho však ignorovala. A vlastně jsme už došly ke dveřím pokoje, který teď budu obývat. Pohlédla jsem na Alison.

„Ehm… Já… Ty… Mohla bys…” snažila jsem se ze sebe dostat kloudnou a srozumitelnou větu, ale to bylo těžké vzhledem k tomu, že jsem anglicky chtěla požádat francouzsky mluvící služebnou o laskavost.

Ona mě však překvapila, snad jako všechno tady.

„Já umím anglicky, slečno Swanová,” řekla s naprostým klidem a já si oddechla.

„Prosím, vstupte,” otevřela dveře do mého pokoje, který bych měla spíše nazývat komnatou.

Místnost to byla obrovská a honosná, nikoliv však přeplácaná. Dlouhé zdi byly skryty pod žlutými tapetami, dřevěná podlaha se čistotou leskla a na konci místnosti, přesně naproti dveřím, bylo obrovské okno. Bylo opravdu veliké, jelikož sahalo až ke stropu, a mě napadlo, že tady se větrá dveřmi. Na pravé straně místnosti byla honosná postel s nebesy, nadýchanou peřinou a polštáři, vedle ní stál noční stolek a komoda, také kosmetický stolek a má zavazadla. Na levé straně místnosti byla velká knihovna s všemožnými romány, cestopisy a také poučnými knihami. Nesměl chybět psací stůl a „díra” ve zdi, ve které možná bývali dveře, jenž teď však nahradil dlouhý závěs.

„Co je tam?” zeptala jsem se.

„Šatna, slečno. Zavazadel sice nemáte mnoho, a jistě by se hodně z vaší róby vešlo do komody, ale vévoda spolu s vaší matkou vám nakoupili spoustu nových šatů, ve kterých se mladým pánům budete líbit ještě více,” řekla mi klidným hlasem, ačkoliv bylo poznat, že poslední slova se jí příliš nezamlouvala.

„Aha. Ehm… Mohla bys mi, prosím, pomoct z těch šatů? Pod nimi je korzet a ten si sama rozvážu pouze s velkými obtížemi,” přiznala jsem ještě šokována z toho, že vévoda a matka mi nakoupili oblečení. Připadala jsem si najednou ještě hůř.

„Oui,” odkývala mi francouzsky, ale hned poté mi to znovu zopakovala anglicky.

Když mi pomohla z oblečení a já si na sebe vzala noční košili a lehla jsem si do postele, připadalo mi, že jsem si ten korzet nesundala. Právě naopak, že mi ho ještě někdo více utáhl a já mám co dělat, abych se vůbec nadechla. Bylo zvláštní, jak jsem se v přítomnosti Jaspera a Edwarda začínala pomalu cítit uvolněně, ale teď už ten pocit zmizel. Povzdechla jsem si a navzdory tomu, že se teprve začínalo stmívat, jsem usnula. 

Tak tady je má nová povídka. Doufám, že se vám líbí a první kapitola snad nezklamala. ;) Přivítám však i zápornou kritiku, ta se vždycky hodí. :D 

KateDenali11

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 1: