Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 13

14.12.2015 (20:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2276×

Pohled Edwarda 

To hloupé děvče! pomyslel jsem si a nahněvaně praštil pěstí do stolku. Nebo jsem ho spíš jen pohladil, kdybych do něj udeřil tak, jak bych to nejraději provedl, moc by toho z něj nezbylo. 

Jelikož mě Carlisle požádal, jestli bych mu nepomohl s jistými listinami, odešel jsem ze snídaně dřív a rovnou jsem zamířil do své vlastní koupelny, do níž jsem se dostal přes ložnici. Musel jsem pozřené jídlo vyzvrátit, neb jsem nesnášel, když mi něco leželo v žaludku. Byl jsem velmi tichý, ale i tak mne ta služebná zaslechla. A s tím už se nedalo nic dělat. Kdyby to nebyla Isabellina přítelkyně, zaplatil bych jí a propustil ji, zde byli potřeba lidé, kteří byli s to zachovat tajemství a vše nenormální přehlédnout. A to, bohužel, nebyl zrovna její případ, poněvadž to okamžitě své kamarádce pověděla. A podle obrazu Isabelly v Angeliných myšlenkách si myslela totéž, co ona – že jsem nemocen. 

Byl jsem tak zahloubaný do vlastních a služčiných myšlenek, že jsem se vylekal, když kdosi zaklepal na dveře od mého pokoje. Řekl jsem „dále“ a nechal Carlislea vstoupit dovnitř. 

Zavřel za sebou dveře, a protože si vyslechl rozhovor žen, o kterých jsem právě uvažoval, bez okolků šel k věci. „Nesopti tak a přemýšlej, co nám tohle nabízí.“ 

Ačkoliv jsem mu četl myšlenky, nechápal jsem, kam tím mířil. 

„Slečna Swanová si zajisté musela všimnout, že nejsme úplně... normální rodina. Kdo by si to taky neuvědomil, že? Jsme bledí, studení, údajně trpíme jakousi alergií na slunce a pokrmy na našich talířích jsou sotva tknuté. To vskutku není běžné. Ale co normální je, je fakt, že obyčejní lidé bývají nemocní. Lidských příběhů o nadpřirozených bytostech jsme si za ta léta vyslechli stovky, byl v nich ovšem nějaký z těch tvorů postižen lidskou nemocí? Ne. Mohl by sis tedy nemocného zahrát. Osobně jsem toho názoru, že právě to by mohlo rozptýlit Isabellinu pozornost. Sám jsem se jí lehkomyslně ukázal s kapkou krve na košili, přišel jsem totiž z lovu, naštěstí byla již tma a já jí namluvil, že se jedná o pouhopouhý džem. Což ostatně moc dobře víš.“ 

Na chvíli jsem o tom popřemýšlel a nechal přitom Carlisleovy myšlenky proplouvat svou vlastní hlavou. Něco na tom zajisté bylo... Neřekl bych sice, že by Isabella měla nějaké větší podezření, bylo však pravdou, že jsem ji nejednou přistihl, jak si někoho z nás zadumaně prohlížela. Ach... Proč mi všechny hlavy světa byly otevřené dokořán, jen ta její byla zavřená a zajištěná zámkem?!

Nakonec jsem přikývl a usoudil, že měl můj opatrovník pravdu.

„Dobře tedy. Pověz mi, jak si to celé představuješ,“ vybídl jsem ho.

„Jen zůstaň ve svém pokoji, zbytek se vyvine sám,“ řekl a poté ještě ve své mysli dodal: A o ty listiny si starost nedělej, dám je Jasperovi, myslím, že on teď potřebuje rozptýlení. Nemůže se jen schovávat a nic nedělat.

A následovně vyšel z mého pokoje.

Nastal čas oběda a v té době já už dávno ležel v posteli, oči zavřené, prohlížejíc si Isabellinu hlavu. Když jsem se opravdu snažil a soustředil se pouze na její tajemnou mysl, vnitřní hlasy ostatních se ztišily a odsunuly do pozadí. Nepřestával jsem je slyšet, stále jsem si uvědomoval, že Jasper byl naštvaný, ačkoliv se to snažil alespoň trochu skrýt, že jedna ze služek chtěla požádat o nové koště. Ale už to nebylo tak hlasité. Uklidňovalo mě to.

Mezitím Jasper, Carlisle a Isabella usedli k prostřenému stolu. Opustil jsem tedy klid zamčeného nitra a začal se soustředit na Carlislea, neb můj bratr hleděl do polévky a lžící posouval kousek bramboru tam a zpátky. Zato Carlisle si řádně nabral a polkl s náznakem úsměvu na tváři, třebaže mu lidské jídlo již dávno přestalo chutnat. Pak pohlédl na Isabellu, která si stačila zvyknout na absence u jídelního stolu, její oči však pokaždé prozradily zvědavost. Po chvíli i její hlas. „Kde je Masen?“

V ten moment přišel na řadu Carlisle a ustaraným tónem jí odpověděl, zatímco si utrhl kousek kůrky z chleba.

„Obávám se, že je nemocen.“ 

„Oh... Uzdraví se brzy?“

„To nevím. Rád se sice medicínou zabývám, ale přeci jen doktor nejsem,“ řekl a posléze dodal:

„Můžete se za ním jít sama povídat, myslím, že by vaši milou společnost uvítal.“ 

Zničehonic Jasper vstal, což všechny v jídelně překvapilo. 

„Synu, co to děláš?“ zeptal se ho Carlisle. 

„Jdu pryč.“ 

„Kam?“ na to Isabella. 

„Když se bratr necítí dobře, dojedu mu do města pro zázvorový čaj. Ten vždy pomůže,“ odpověděl s klidem v hlase, ale uvnitř zuřil. I Carlisle to poznal. 

A pak se akorát rozloučil a odešel. 

Vskutku krátce po obědě mne Isabella přišla navštívit. Nejprve se ovšem musela optat, kde pokoj mám, což jí její přítelkyně mileráda pověděla. 

Zaťukala a jakmile jsem ji ochraptělým hlasem pozval dál, vešla dovnitř. 

„Dobré odpoledne,“ pozdravila mne tiše, jako bych snad napůl spal. 

Začal jsem se posazovat, abych nevypadal příliš bídně, ale pomalu, aby nebylo vidět, že jsem plný sil. 

„Dobré.“ 

Má návštěvnice zprvu pohlédla na mne, a sotvaže se ujistila, že nevypadám na umření, prohlédla si můj pokoj. Tapety v barvě šampaňského, na zemi parkety, akorát pod postelí bordový koberec, černý klavír, jenž byl doménou pokoje, a spousta knih, samozřejmě nechyběl šatník. 

„Vím, že se nehodí, abych navštívila váš pokoj, obzvláště když ležíte v posteli nemocen, ale váš otec mi dovolil za vámi přijít,“ řekla tiše. 

„Posaďte se, prosím,“ vyzval jsem ji nejdřív a rukou pokynul směrem k pohodlnému křeslu blízko lože. „Souhlasím s vámi, že to není zrovna vhodné, ale když jste vy byla... indisponována, také jsem vás navštívil, tak proč vy byste nemohla přijít za mnou?“ 

A protože to byla řečnická otázka, Isabella se k tomu více nevyjadřovala a raději se zeptala, jak se cítím. Odpověděl jsem, že ne zrovna nejlépe, ale že je to zajisté jen chvilková záležitost. Chvíli na mne ještě má návštěvnice ustaraně hleděla a já si užíval pohled jejích čokoládových očí, nato se však opět rozhlédla po mém pokoji. 

„Nemůžu uvěřit, že zde vidím další knihy. Kdybych doma neměla pár vlastních výtisků a neviděla starostovy knihy, přísahala bych, že vlastníte veškerou literaturu světa,“ přiznala a tváře jí bůhvíproč zrůžověly. 

„Otec nás odjakživa vedl k četbě všeho možného. Vždy říkával, že je jedno, jestli je kniha dobrá nebo špatná, pokaždé si z ní můžeme něco odnést, pokud jí budeme věnovat dostatečnou pozornost,“ řekl jsem chraplavým hlasem. „Knih tu máme opravdu dost, pokud je nějaká z nich skutečně dobrá, je v našem vlastnictví třeba i dvakrát. Také jistá část z nich je v jiném jazyce.“ 

To Isabellu doopravdy ohromilo. 

„Vážně?!“ 

„Ano,“ přisvědčil jsem a pomalu se mi začínaly klížit oči. Nechtěl jsem se sice už více připravit o okamžik strávený s ní, ale nemocní lidé často bývali také unavení. Musel jsem svou roli hrát důvěryhodně.

Isabella si toho také hned všimla a už už vstávala. 

„Zajisté si chcete odpočinout, měla bych jít.“ 

„Prosím, zůstaňte,“ požádal jsem ji a jemně ji chytil za zápěstí. „Co kdybyste mi nějakou z nich přečetla?“ 

A ačkoliv ji slušnost nabádala k odchodu, téhle nabídce nedokázala odolat. 

Třebaže se mi příliš nechtělo, musel jsem předstírat spánek, a tak Isabella odešla z mého pokoje, jen co jsem začal pravidelně oddechovat. Zatímco jsem měl zavřené oči, naslouchal jsem zvukům domu a osobám v něm. Isabella mi četla déle, než se zdálo, a tak nyní spěchala na oběd, jakmile ucítila tu pro ni lákavou vůni, její žaludek se okamžitě ozval. Carlisle seděl s ní u stolu a máčel si v polévce kousíček rohlíku, který si následovně vložil do úst. Svůj nelibý výraz skryl za noviny. Můj bratr se ještě nevrátil. Nevěřil bych, že si to kdy jen pomyslím, ale v tuto chvíli mi nijak zvlášť nescházel. K té křehké lidské dívce se choval nehezky a na jeho vražedné pohledy nebyl nikdo zvědavý.

Doufal jsem, že se za mnou Isabella ještě staví, navštívila mne ovšem až příštího dne po obědě se šálkem horkého čaje. Ačkoliv se Jasper vrátil pozdě večer, slíbený čaj mi přivezl. Jakožto stvoření, jímž jsem se před lety stal, jsem nesnášel jakoukoliv lidskou stravu, zázvorový čaj patřil k těm nejodpornějším věcem. Usoudil jsem, že mě jím chtěl drahý bratr potrestat. Ale za co?

Ozvalo se tiché zaklepání a po mém vyzvání Isabella vešla dál.

„Dobré odpoledne vám přeji,“ pozdravila mne, ačkoliv svůj pohled věnovala jedině šálku. Dle jejího výrazu jsem usoudil, že se bála, aby jeho obsah nevylila na zem. Vůbec bych se na ni nezlobil... 

„Dobré.“ 

„Nesu vám léčivý čaj od Jaspera. Určitě by vám ho odnesl sám, bohužel se dnes ráno omluvil, že musí vyřídit nějaké záležitosti. Je od něj moc milé, že pomáhá vašemu otci.“ Tohle jsem samozřejmě věděl ještě dřív, než jim to bratr oznámil. 

„Mohu se zeptat, kde berete tu jistotu a mluvíte o něm jako o Jasperovi? Co když jím jsem nyní já sám?“ podivil jsem se naoko. 

„V době, kdy jsem nebyla zcela při smyslech, jsem měla světlou chvilku, kde jsem vyslechla rozhovor vás dvou. Oslovil jste ho jako Jaspera a předpokládám, že jste se domníval, že vás nikdo neslyší. Proč byste tedy nepoužil jeho právé jméno?“ přiznala svou úvahu a začervenala se. 

Něco tak roztomilého jsem ještě neviděl. 

„Přiznávám, je tomu tak. Jste velmi chytrá mladá dáma,“ složil jsem jí poklonu nakřáplým hlasem. „Tím samozřejmě netvrdím, že ostatní ženy jsou hloupé, poukazuji jen na to, že by si málokdo dal dvě a dvě dohromady v něčem takovém.“ 

Díky tomu její tváře zčervenaly zcela. 

„Děkuji, nepřehánějte to však s chválou. Já se naopak domnívám, že by něco tak prostého dokázal odhalit každý, kdo by se nad tím alespoň na vteřinku zamyslel.“ 

„Právě ty nejprostější věci často zůstávají přehlíženy.“ A svůj výrok jsem doprovodil unaveným mrknutím. 

„V tom je zajisté taky kousek pravdy,“ přikývla. „Když už jsme se dostali k tomu, jak to s vašimi jmény skutečně je, nemohl byste mi prozradit, proč jste mi skutečnost neprozradili už na samém začátku?“ 

S předstíranou opatrností jsem se posadil a pohlédl na ni. Při našem rozhovoru se stačila usadit a odložit čaj na noční stolek. 

„Copak na jméně záleží? Copak záleží na tom, odkud kdo pochází? Jméno, původ, zevnějšek... Nic z toho nedělá jedince tím, kým skutečně je. Záleží jen na jeho chování. Na jeho povaze. Na jeho duši. Chtěli jsme, přinejmenším já, abyste nás měla ráda proto, jací jsme, ne kvůli našemu jménu – nebo kvůli čemukoliv jinému. A kdybyste si ani jednoho z nás nebyla schopná oblíbit, aby to také nebylo z jiného důvodu.“ Vše, co jsem řekl, jsem myslel smrtelně vážně, pravdou bylo ale i to, že jsem narážel na něco zcela jiného... To však nemohla odhalit. 

„To není pravda. Pes, který se cítí být kočkou, je stále jen psem.“ 

„Kdybyste cítila jako muž, smýšlela jako muž a připadala si jako muž, třebaže by vaši hruď zdobila ňadra, kdo byste byla?“ 

„Blázen!“ 

„Ne. Žádný blázen, pouze duše chlapce uvězněná v dívčím těle. Byť se to díky mému mládí nezdá, s bratrem a otcem jsme procestovali mnoho míst a potkali jsme spoustu zajímavých lidí a dokonce takoví, jaké jsem vám právě popsal, doopravdy existují. Přiznávám však, že daleko od našich krajů.“ 

Isabella na mne nejdřív hleděla zděšeně, pak zvědavě a nakonec zamyšleně. 

„V tomhle ohledu se s vámi nemůžu přít, neb jsem Anglii nikdy neopustila. Proto doufám, že se nebudete zlobit, když přestaneme mluvit o těchto prapodivných věcech a vrátíme se zpět k vašim jménům. Ačkoliv vaši úvahu pomalu začínám chápat, stále mi nedochází důvod, proč jste se mi přímo nepředstavili pravými jmény. Vždyť bych se do vás nemohla zamilovat jen kvůli tomu, jak vás rodiče pojmenovali.“ 

„S tím souhlasím, ale...“ povzdechl jsem si, zavřel oči a zmáčkl si kořen nosu, v tu chvíli v Isabelle hrklo. Očividně jsem kvůli kapkám vody místo potu, které jsem si na čelo nakapal ještě před jejím příchodem, bledé pleti a slabému hlasu opravdu nevypadal příliš dobře a zřejmě ji vyděsilo, že mi ještě přitížila. „Zkrátka jsem toho názoru, že na jméně nezáleží.“ 

„Víte co? Nechme to být. Není třeba se hádat a ani to pro vás není momentálně příliš dobré. Tu máte, napijte se, to vám pomůže,“ a s povzbudivým úsměvem na tváři mi podala pití, jenž za tu dobu kleslo na přijatelnou teplotu. Chutnalo to vskutku odporně, ale příliš mne těšilo, že má o mne ta kráska starost, než abych ji odmítl. 

Navštívila mne i další dny, a jakmile se mě zeptala, co mi vlastně je, řekl jsem jí latinsky něco, co znělo jako nemoc, ale ne nebezpečně. Spoléhal jsem na fakt, že latinu neovládá, a její pohled to potvrdil. Ani se neptala, jak se to řekne anglicky... 

Chodívala za mnou často a žádala mne, abych jí vyprávěl o našich výpravách. S radostí jsem její žádosti vyhověl, nebylo nic krásnějšího, nežli nadšeně zvědavé jiskřičky v jejích očích, a proto mi bylo líto, že o těch nejzajímavějších expedicích jsem musel pomlčet. 

Zajisté nebylo moudré, abych jí stále čile vyprávěl, tudíž jsem občas předstíral vyčerpání. Právě v těch chvílích mi Isabella čítávala, dokud jsem zdánlivě nezavítal do říše snů. Při našich rozhovorech jsem si teprve začínal uvědomovat, jak chytrá vskutku byla. Mluvení s ní pro mne bylo jako balzám na duši a pomalu mi docházelo, že se mi víc než líbila. 

Jenže plynul den za dnem a dva týdny utekly jako voda. Dle Carlisleových rad jsem se měl začít uzdravovat, a tak jsem taky činil, byť pozvolna. Jedné noci mi však matka příroda nahrála přímo do karet. Byla ohromná bouřka a pršelo, jako by snad do sebe mraky nasály vodu z oceánů, neunesly ji a zničehonic se protrhly. Lidským obyvatelům panství se špatně spalo a zuřivý vítr jim moc nepomáhal. Mně však ano, neboť se díky němu v mém pokoji jedno okno otevřelo. A toho jsem samozřejmě využil. 

Ráno po té strašné noci nebylo ani památky, krom velkých kalužích na zemi a rozcuchaných stromů. Isabella za mnou přišla hned po snídani, předstíral jsem ještě spánek a nezapomněl jsem se choulit do klubíčka, poněvadž v místnosti vládla zima, jaká byla vzhledem k momentálnímu období nezvyklá. 

„Pro pána Jána!“ zvolala má návštěvnice, čímž mne probrala, a aniž by si mého probuzení všimla, spěchala okno zavřít, i když se venku začalo opět oteplovat. 

Podařilo se mi dostat ze sebe rozespalé zamručení, otočil jsem se na záda a promnul jsem si obličej. 

„Isabello,“ vyhrkl jsem napohled překvapeně a znovu nasadil chraplák. Během těch dvou týdnů jsem si uvědomil, že bylo špatné takhle Isabellu šálit, to si opravdu nezasloužila, jenže... Já se bál, že kdybych se uzdravil, přestala by se mnou trávit čas. 

„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla,“ spustila nejprve ze slušnosti, „máte tu ale takovou zimu. Nepřihoršilo se vám?“ 

„Nebojte se, jsem v pořádku,“ pověděl jsem, ačkoliv můj hraný hlas tvrdil něco jiného. To Isabellu přinutilo přitisknout svou teplou dlaň na mé ledové čelo. 

„Ach, jste tak studený! Kde máte nějaké další deky? Musíme vás zahřát, teď když jste se začal zlepšovat, byste se neměl nachladit.“

„Nechte to být, mohou se o to postarat služebné,“ vymlouval jsem jí to. 

Pohlédla na mě a v jejích hnědých očích se zračilo něco... něco, co jsem nedokázal identifikovat, ale neskutečně mě to lákalo. 

„Když je můj otec nedej Bože nemocen, stará se o něj pouze a jedině má matka. Tvrdí, že pokud doktor odvede svou práci nebo jeho pomoci není ani třeba, měla by se o svého muže vždy starat žena. A já s ní souhlasím.“ 

Na jednu stranu mě to zahřálo u srdce tak, jako snad ještě nic na světe, na druhou stranu jsem však pocítil jistou hořkost a neodpustil si poznámku. „V tom případě byste měla jít zkontrolovat i mého bratra.“ 

Leč to ji akorát rozesmutnilo a to jsem nechtěl. Nejraději bych si dal pár facek. 

„Obávám se, že Whitlock o mou společnost nestojí.“ 

Posadil jsem se tedy a chytil ji za ruku, z čehož jí přejel mráz po zádech. Nebylo to však z důvodu slasti, nýbž kvůli mé studené kůži. 

„Potom je to ten největší blázen, jakého jsem kdy spatřil,“ zamumlal jsem tiše a zahleděl se jí do očí, bylo to jako bych jí viděl až na dno duše, ač ke mně její myšlenky stále nedoléhaly.

I ona se posadila, tentokrát ne na křeslo. Ne, tentokrát to byla má postel, kam přenesla svou váhu. Vteřinu jsme si tiše hleděli do očí, ona naše spojené ruce přikryla svou druhou, jako kdyby se ty mé snad pokoušela zahřát. A pak jsem udělal to, o čem jsem snil od té doby, kdy to provedl Jasper. Políbil jsem ji. 

Isabelliny rty byly sladké, měkké a teplé, cítil jsem, jak jimi proudila krev, a přesto to jediné, nač jsem v tu chvíli myslel, bylo nekonečno, které bych si pro tento polibek přál. Bylo to úchvatné a kouzelné, dokud se Isabella neodtáhla. Hleděla na mne víc než překvapeně a přitom se v jejích očích zračilo cosi smutného. 

„Promiňte, já nemohu,“ pípla tiše.

„Jasper?“ vyslovil jsem to jediné, co mě napadlo. 

Nikdy bych nevěřil, jak jedno prosté přikývnutí dokáže ranit.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 13: