Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 14

27.02.2016 (15:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1797×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Isabelly 

Spěšně jsem s omlouvou opustila jeho komnaty a odebrala se zpět do svého pokoje. Měla jsem pocit, jako by se v mé hlavě usídlil roj včel, z něhož každá představovala neodbytnou myšlenku snažící se překřičet ty ostatní. Na jednu stranu mi hlavu dost silně zamotal Whitlock, leč za těch několik dní, které jsem strávila s Masenem, se má náklonost přesunula i k druhému z bratří. Od malička jsem byla vedena k věrnosti jednomu muži, jenomže Jasper mne nechtěl, zato Masen... A přec bylo mé i jejich počínání špatné. Já byla svobodná žena, ještě spíš dívka a už jsem okusila rty dvou různých mužů, k nimž jsem něco cítila, ale nemilovala je. A to nebylo spráné. Připadala jsem si špinavá, zneuctěná a špatná. Bůhví proč jsem si najednou vzpomněla na ty spoře oděné ženy z Veselého domu a na slova jedné z nich: „Bude z ní dokonalá Cullenovic děvka!" 

S oběma nápadníky jsem se sice jen líbala, třebaže Jasperova ruka spočinula na mém boku u jednoho z oněch polibků, ale nějak to pokaždé začne, ne? Co když se slova světlovlasé kurtizány začala naplňovat? Dovolím si tvrdit, že z pohledu zkušených žen to mohly být jen slabomyslné úlety mládí, nemohu však popřít, jaká vášeň panovala mezi mnou a Whitlockem ještě před tím, než se mi začal stranit. A ačkoliv jsem na polibek od Masena zareagovala negativně, jakýsi kousíček uvnitř mě mu chtěl tento typ doteku oplatit. 

Vrhla jsem se na postel a zoufalý výkřik ztlumila polštářem. 

Zatím jsem si nikdy v životě nepřipadala tak hanebně, nikdy se mi nedělalo ze sebe samotné tak zle. Někdo jiný by možná nad pár políbeními mávnul rukou a nechal je bezpovšimnutí, dokázala jsem si však představit, co by si o tom pomyslela má matka, která okusila takovýto dotek jen od jednoho jediného muže, a já s ní musela plně souhlasit. 

Rozhodla jsem se, že bylo nutné to celé ukončit. Byť v každém případě někdo z nás zasáhl, mohlo by se to celé přihodit znovu a znovu a pak by nebylo těžké zajít dál. Možná jsem to celé zbytečně zvětšovala, možná by tak chytří a milí pánové nezašli za hranici, přesto... Bylo domluveno, že se za jednoho z nich provdám, ať už to bude kterýkoliv. Výběr byl na mně, ale nemohla jsem čas nechat donekonečna plynout a přemítat nad tím, se kterým z nich budu šťastnější. Oba dva byli mladí, chytří, pohlední a vzbuzovali ve mně jisté věci. Očividně mě to táhlo k jednomu z bratří víc, avšak okolnosti se mohou měnit, proto bych se tedy mohla rozhodovat ještě dlouho, a jak jsem zjistila, Cullenovi byli tak hodní a trpěliví, že by mi nechali spoustu času. A co by si pak pomysleli lidé? Zajisté nic dobrého. 

Vstala jsem tedy z lože připravená rozhodnout o našich osudech a přiblížila jsem se k zrcadlu, abych se mohla upravit, neb jsem se poněkud rozcuchala, když tu se však ozvala neuvěřitelná rána a zdi se otřásly.

Pohled Edwarda 

Nechápal jsem to. Přes svůj věk, přes to, co jsem zažil nebo co jsem vyčetl z myšlenek jiných, přes to všechno jsem to nebyl schopen pochopit.  

Jasper jí párkrát zamotal hlavu, ovšem poté se zachoval jako kus ledu a nabízel jí jedině odměřenost či ignoraci. Zato já se jí otevřel, předstíral dokonce nemoc, o čemž samozřejmě nevěděla, povídal si s ní, vyprávěl jí a naopak vyslechl i její slova, leč ona mne odmítla a zůstala věrná mému bratrovi. 

Přec jsem Jasperovi tvrdil, že ho Isabella miluje, nyní jsem si tím už nebyl tak jistý. Vždyť se mnou strávila tolik času, pečovala a bála se o mne, to přece nemohlo být bezdůvodné... Tak proč?! Proč dala přednost jemu? Copak měl něco, co já jí nabídnout nedokázal? 

Okamžik poté, co Isabella opustila mou přítomnost, do mého pokoje vtrhl Jasper celý rozlícený. 

„Co si myslíš, že děláš?!" vyhrkl a strčil do mne, neb jsem se už stačil zvednout z postele, nedal do toho však celou svou nadpřirozenou sílu, a tak to se mnou ani nehlo. 

„To, cos provedl ty dávno předtím, dokonce několikrát, nemýlím-li se." 

„Jenže to bylo jiné!" 

„Ach tak, jiné tedy pravíš. Můžeš mne tedy poučit a prozradit mi, v čem se to lišilo?" 

„Já Isabellu neobelhával, nesnažil jsem se ji přilákat lží!" zavrčel a jen taktak mi neplyvl do tváře. 

Bylo opravdu velmi... pozoruhodné, jak on tam stál plný zloby, zatímco já zachovával klid. 

„Jistěže ne, pouze jsi na ni použil svůj dar a hrál si s jejími pocity, když se octla ve tvé blízkosti." Měl jsem mnohem vyvinutější myšlení a ovládání než obyčejný člověk a nic nebylo jen tak, proto jsem nerozuměl tomu, jak mě něco takového mohlo zčistajasna napadnout. 

„Lžeš!" Zlostí mu zavibroval hrudník. 

„Ale nelžu, jen si to přiznej, bratříčku. Isabella přišla a byla tak krásná a bystrá, koho by neokouzlila... Chtěl sis pojistit, že se jí zalíbíš víc než-li já, a proto jsi tomu napomohl a - přestaň!" přerušil jsem sám sebe, neb jsem pocítil, že bratr kvůli svému hněvu nedokáže ovládat svůj dar, a tak (alespoň jsem doufal, že nevědomky) přenášel tuto zápornou emoci i na mne. 

„Nikdy bych neřekl, že zrovna ty, Edwarde, začneš být tak sebestředný a sobecký. Copak nevidíš, že činíme zle? Isabella s námi nemůže žít!" 

„A proč ne?" vykřikl jsem, můj klid rázem zmizel. „Vždyť i my si zasloužíme trochu té lásky!" 

„Něčeho takového nejsme hodni, jsme jen stvůry noci, kterým by ani nemělo být dovoleno existovat." 

„O jakých stvůrách to hovoříš, bratře?" optal jsem se ho. „Ostatní jedinci našeho druhu se možná chovají jako monstra, my ale ne. Jaktěživ jsme nepozřeli jedinou kapku lidské krve, lidem neubližujeme a zvířata zabíjejí oni stejně jako my, někdy i krutějším způsobem. Já, ty i Carlisle máme duše, jsme schopni citů, dokážeme mít někoho rádi, tak proč by na oplátku nemohl někdo milovat nás?" 

„Zemřeli jsme, a ačkoliv stále existujeme, mrtví nejsou s to cítit tak, jak by si lidské srdce zasloužilo, obzvlášť to Isabellino," odporoval mi.

„Jaspere, právě ona je důkazem opaku," trval jsem si na svém.

„Ne, není. Ty to jen nedokážeš vidět, Edwarde."

„Dobře, když jsem tak neohleduplný, proč jsi s tím vším prve souhlasil, proč jsi pomohl tohle celé vymyslet? Pověz!" 

„Byl jsem hloupý, nechápal jsem to, čím Isabellu krmíš - že nezáleží na tom, co jsi, ale kdo jsi. Je to totiž lež." 

„Nezapomínej, že ty sám jsi toto vyřkl jako první, když jsme celý tento plán dávali dohromady. To ty jsi vymyslel onu hru se jmény jako metaforu pro naši podstatu, tudíž, že nezáleží na našem jméně, či-li základu, ale na tom, kdo skutečně jsme."

„Mýlil jsem se! Skutečně jsme upíři a nic jiného!" a vycenil na mne zuby připraven v útočném postoji.  

„To, že ty její city přijmout nedokážeš, neznamená, že já také!" vykřikl jsem na něj náhle zaplaven vlnou emocí. Nechápal jsem, kde se to v něm najednou vzalo, proč s tím začal. To, co mi tu říkal, myslel vážně, anebo za jeho momentálním postojem stálo něco víc? Bál se snad, že bych nyní mohl být já Isabelliným oblíbencem? A kdyby tomu tak skutečně bylo, proč by se jí tedy stranil? Nebo si myslel, že když si on dle svého uvážení nezaslouží lásku, nesmí být nabídnuta ani mně? Myšlenky měl tak rozvířené jako já, že jsem se v nich nebyl schopen vyznat. 

„Jsi sobec!" zavrčel znovu. 

„Ne větší než ty sám!" 

Právě v tu chvíli do mého pokoje vběhl Carlisle, bylo však pozdě. S Jasperem jsme na sebe zaútočili, pěstmi narazili do našich kamenných těl a to doprovodil i patřičný zvuk. Bratr, který byl odjakživa mnohem bojovnější, mě popadl v jakémsi zvláštním chvatu a mrštil se mnou o zeď. Byla by tam už nestála, kdyby se mi nepodařilo přibrzdit. Rychlostí, jakou by lidské oko nedokázalo postřehnout, jsem se zvedl a vrhl se na něj, a zatímco se přikrčil, popadl jsem ho alespoň za vlasy a mrštil s ním tak, že se v podlaze vytvořil dolík velikosti jeho těla. 

Ještě chvíli jsme se rvali, dokud se Carlisleovi nepodařilo nás od sebe odtrhnout, a přesto jsme byli stále tak zapálení do boje, že nikdo z nás tří nepostřehl blíží se tlukot srdce.

To Isabella, jíž musel vzburcovat ten ohromný hluk, se přišla podívat, co se to děje. Na rozdíl od služebnictva.

Za svou existenci už jsem zmařil život spousty zvířat a hleděl jsem jim přitom do jejich nevinných očí, které strachem třeštila, a přestože bylo nad slunce jasné, že nastaly jejich poslední okamžiky, ještě se vyplašeně snažila dostat z mého smrtelného náručí. Dokonce i pár lidí jsem byl nucen vyděsit k smrti, nic z toho však nebylo tak příšerné, jako výraz v Isabelliné tváři. 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 14: