Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 1. kapitola

25.06.2013 (18:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4555×

1. kapitola

Uhladila jsem si vlasy, které mi vířily okolo obličeje. Měla jsem si vzít ty sponky, představila jsem si několik pérek ležících v koupelně na poličce. Chtěla jsem si je vzít, ale ráno jsem nějak nestíhala, takže jsem na ně úspěšně zapomněla. Nestihla jsem si ani uvařit kávu. Doufala jsem, že mi Lou věnuje hrnek své překapávané.

Stáhla jsem si tričko na bocích a oblékla si černou větrovku. Poslední dva roky jsme je nosili místo košil, aby se skryly naše postavy. Zdálo se, že několika vězňům žena v černé košili poněkud učarovala. Když se pak na Kate vrhnul jeden vězeň s tím, že si užijou, byla to poslední kapka. Díkybohu měla Kate dost rychlé reflexy a dokázala se snadno ubránit. Tento alarmující čin vyvolal zájem vlády. Bohužel nebylo moc možností, jak nás proti tomuto jedná ochránit a tak přišli s novými uniformami. Od té doby se nic podobného neopakovalo, je ovšem otázka, jestli za to mohly uniformy nebo trest, který násilníka čekal.

Opřela jsem se chodidlem o lavičku a zavazovala si bagančata. Pokoušela jsem se myslet na práci, ale myšlenky mi stále častěji ujížděly k následujícím dnům, kdy mě čekala dovolená. Konečně! Týden nicnedělání. Poflakování se po pláži, chytání bronzu a cucání barevných koktejlů. Nádherná představa. Ale než na to dojde, bylo třeba plnit své povinnosti. Nemohla jsem si dovolit nechat se čímkoliv rozptýlit. Moje práce vyžadovala plné nasazení.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Reed, když jsme se míjeli na chodbě.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj.

Čekala mě ranní porada, kterou budu muset nějak přežít, ale pak už opravdu potřebuju kafe.

„Doufám, že už sis zabalila ty sexy bikiny, co jsme koupily minulý týden.“ Po boku se mi zařadila Marge O´Brianová.
„Ještě ne, ale mám to v plánu.“
„Ty ještě nemáš sbaleno? Zítra odjíždíš,“ připomněla mi, kdybych náhodou zapomněla.
„Nebyl čas. Včera jsem strávila odpoledne u Alex, abych se s nimi rozloučila. Nemohla jsem odejít dřív, než šla Mia spát. Ona je tak sladká, moje malá neteřinka,“ rozplývala jsem se a vzpomínala, jaké to je nádherné držet v náruči její drobné tělíčko, nechat se olíbávat mokrými pusinkami, tahat za vlasy a nasávat její miminkovskou vůni.
„Jak jinak. Budeš ji tak dlouho rozmazlovat, až tě k ní nebudou chtít pustit,“ zasmála se.

To už jsme přicházely k velké zasedačce, kde se konala porada. Na chodbě postávali v hloučcích dozorci, živě si povídali a smáli se.

Přivítaly jsme se, prohodily pár slov a šly se posadit, protože se kapitán Shepperd objevil na konci chodby. Porada byla krátká. Rozdělení úkolů, informace o nočních událostech, nějaké otázky, nikdo žádné a rozchod.

„Lou,“ pověsila jsem na ruku Lou Willisovi stále jsem pracovala v jeho týmu a jako všichni ostatní i on byl můj dobrý přítel.
„Že ty něco chceš?“ prokoukl mě okamžitě. Nasadila jsem nejnevinnější pohled, jakého jsem byla schopná, zatřepetala jsem řasami a usmála se na něj.
„Neměl bys pro chudáka dozorkyni Swanovou trochu kafe. Ona ráno maličko zaspala, víš?“
„Pro dozorkyni Swanovou bych asi trošičku měl, ale nevím, jestli mám něco i pro takovou lasičku, jako jsi ty,“ zasmál se bodře a zatahal mě za culík.
„Náhodou, já jsem dospělá dáma,“ zakřenila jsem se.

I přestože byl téměř ve věku mého otce, nepokazil Lou žádnou legraci. Vzal mě pod svá ochranná křídla, a když jsem tu před pěti lety začínala, dělal mi průvodce i učitele. Pochytila jsem od něj neskutečně moc a jen díky němu jsem to v San Quentinu vydržela. Byly dny, kdy jsem potají brečela v šatně, protože se mě dotklo jednání vězňů. Lou mě při fňukání nikdy nenachytal, ale jeho bystrým očím neutekl můj červený obličej. Několikrát si se mnou sedl, promluvil a přesvědčil o tom, že to nemám vzdávat, že to dokážu překonat. Zatlačil mi pak dlaní do zad, nadzdvihl bradu, až jsem stála vzpřímeně a hrdě. „To je moje holka,“ říkával a neúnavně mě podporoval v mém snažení.

„Jistě, dospělá dáma, jak to, že jsem si toho nevšiml?“ zeptal se s hraným údivem. Pak mě chytil kolem ramen a vedl do kanceláře.

Povzdychla jsem si. Kdyby byl Lou trochu mladší nebo já nepatrně starší, kdyby neměl ženu a dva syny, tak bych po něm asi vyjela. Musela jsem se pousmát nad tou myšlenkou, která mi připadala naprosto směsná.

V kanceláři jsem obdržela šálek kávy. Nebylo to nic excelentního, ale taky to bylo o hodně lepší než břečka, která tekla z automatu. I přes nevalnou chuť jsem pocítila slast, která se mi při prvním doušku rozlila po těle.

„Jsi moje záchrana,“ poděkovala jsem Louovi. Rychle jsem vyzunkla zbytek, musela jsem jít. Práce nepočká.

V současné době jsem působila na oddělení s přímým dozorem. Byla to poměrně novinka. Já a třicet mužů, kteří spáchali trestné činy různé závažnosti v jedné místnosti. Když jsem ten prostor uviděla poprvé, vzpomněla jsem si na školní jídelnu. Otevřený prostor se sloupy podpírajícími strop. Okolo kulaté stoly se sedátky. Na jedné straně řada paland, které představovaly domovi místních obyvatel. Moje působiště bylo naproti, abych zachytila každý jejich pohyb.

Seděla jsem za jakýmsi recepčním pultem, který byl stočen do půlkruhu, na něm byl počítač, telefon, stojánek s několika propiskami, dva pořadače na dokumenty a hlavně nouzové tlačítko. Stačilo ho zmáčknout a seběhla by se sem okamžitá pomoc.

Když jsem tam byla poprvé, klepala jsem se jako ratlík. Ale zvykla jsem si, stejně tak jako oni na mě.

Pozdravila jsem dozorkyni, kterou jsem střídala. Vězni se postavili ke svým lůžkům a čekali, až se vyměníme. Pak jsem se vydala na obhlídku.

Procházela jsem kolem nastoupených vězňů. Každému jsem pohlédla do tváře. Některé byly kamenné, jiné výsměšné, další otrávené, naštvané, ale i přátelské. Ovšem žádná z těch tváří si nic nedovolila.

Někteří z přítomných mi popřáli dobré ráno, na to jsem jim odpověděla pokývnutím hlavy.

Zastavila jsem se před vysokým mužem s rukama jako dvě špejle a protáhlým obličejem s propadlými tvářemi. V duchu jsem si vybavila jeho jméno. Potter. Měl pichlavý pohled. Tmavé oči se mi zabodávaly do tváře. Oplácela jsem mu ten pohled.

„Pro vás platí stejná pravidla jako pro ostatní, Pottere,“ řekla jsem klidným hlasem. Pokrčil rameny. „Slyšel jste mě? Ustelte si nebo vám zruším vycházky.“ Ani se nehnul. „Hned.“  Pokoušela jsem se udržet stále stejný tón, ale takové chování mě vytáčelo. Vždycky byl vzpurný a nepřátelský, ale dělal, co se mu řeklo. „Vstal jste dnes levou nohou?“
„Do toho vám nic není,“ odsekl.
„Jak chcete, dneska žádné vycházky.“ Šanci dostal. Většina z nich využila možnost napravit, své prohřešky. Vycházky pro ně byly velmi důležité. Dostat se na vzduch, vybít energii při míčových hrách nebo jen pozorovat modré nebe mělo pro zdejší obyvatele ozdravné účinky.

Potter víc nereagoval, tak jsem pokračovala.

„Dobrý den, dozorkyně Swanová,“ pozdravil mě nejmladší člen tohoto oddělení. Sotva plnoletý Danny Frodder. Byl odsouzený za krádež několika pár tisíc dolarů a ublížení na zdraví, kterého se při tom dopustil na pracovnici benzínové pumpy, kterou si vybral za svůj cíl. Byl to chlapec s andělskou tváří. Nechápala jsem, jak se sem mohl dostat. Takové dítě sem nepatřilo. Možná proto byl jakýmsi mým tajným oblíbencem. Nikdy s ním nebyly problémy, choval se ke všem slušně, vyhýbal se rvačkám, až jsem se divila, že je pořád celý, protože zdejší hoši takové slušňáky zrovna nemilovali. Občas jsem s ním prohodila slovo. Usoudila jsem, že to je jediná možnost, jak mu trochu zpříjemnit pobyt na takovém místě jako je San Quentin.

Vrátila jsem se za stůl a to pro ně bylo znamení, že prohlídka končí. Otevřela jsem databázi, našla si Pottera Larryho, vězně číslo pět sedm devět osm dva tři sedm a napsala hlášení o našem malém incidentu. Příště už se snad poučí.

Směna probíhala v klidu. Vše jsem sledovala bedlivým pohledem, několikrát prošla mezi vězni a vyslechla si několik žádostí – telefonát za dobré chování, nový polštář, nové pantofle. Všechno jsem zapsala, nechala žádosti podepsat a po směně se je chystala odnést s sebou. Nebyla jsem to já, kdo v těchto záležitostech rozhodoval.

Obědy se podávaly v jídelně. Přišli další dva dozorci a společně jsme vězně odvedli. Pan Potter zůstal na protest v cele. Nikoho jsme nenutili. Byla to jejich svobodná vůle, on bude hladovět.

Po návratu jsem poprosila Andrewa, jestli by to na okamžik nevzal za mě. Odskočila jsem si a v rychlosti snědla energetickou tyčinku. Na pořádné jídlo jsem si musela počkat až po směně, ale dobře jsem věděla, že budu pospíchat domů, abych se připravila na zítřejší cestu.

„Slyšel jsem, že tě teď týden neuvidíme,“ řekl Andrew, když jsem se vrátila.
„Čeká mě dovolená,“ usmála jsem se nadšeně.
„To ti závidím. Lucy mě pořád přemlouvá, abychom si taky někam vyjeli, ale copak je na to čas?“
„Musíš si ho udělat, Andrew,“ radila jsem mu. „Ale jsem si jistá, že tě Lucy nakonec ukecá.“
„Taky se bojím.“ Oba jsme vybuchli smíchy. Pak mi popřál šťastnou cestu a odešel.

Zkontrolovala jsem čas na monitoru počítače. S potěšením jsem zjistila, že zbývají už jen necelé dvě hodinky a budu volná jako pták. V duchu jsem zatančila radostný taneček.

Přelétla jsem pohledem po osazenstvu. Leželi na kavalcích, povídali si nebo prostě jen stáli opření o zeď a dívali se vpřed.

„Slyšel jsem, že se chytáte na dovolenou,“ oslovil mě Danny opřený o zábradlí. Stočila jsem k němu oči. Nestávalo se často, aby mě někdo přímo oslovil. Bylo to něco, co by si nikdo neměl dovolit. Obezřetně jsem se podívala, jestli se na nás někdo dívá.
„Ano,“ odpověděla jsem stručně, když jsem usoudila, že nás okolí nevnímá.
„To se máte, hned bych jel taky.“
„Vy tu bohužel budete muset zůstat,“ odvětila jsem a považovala konverzaci za ukončenou.
„Bohužel,“ zamručel. Hlavu zvedl ke stropu a díval se na něj. Neodolala jsem a tady se podívala, byl čistě bílý. Zavrtěla jsem hlavou a musela se sama nad sebou pousmát.

#####

„Pamatuj si, chci fotky, spousty fotek polonahých opálených chlapů se svaly Arnolda Schwarzeneggera.“ Marge rozhazovala rukama a ukazovala, jak si to asi představuje. Zašklebila jsem se. Mně teda Arnie nebral.
„Kdyby tě tak slyšel Zack,“ udělala jsem narážku na jejího manžela.
„Tak by byl určitě rád, že jsem si vybrala Terminátora.“
„Taky fakt,“ musela jsem souhlasit.

Šly jsme po parkovišti. Počasí bylo horké a suché. Za ten kousek od brány mi na čele vyskočily krůpěje potu. Léto letos začalo opravdu brzy a nebralo si žádné servítky. Teploměry dosahovaly nadprůměrných hodnot.

„Musím Zacka přimět, aby vyčistil ten bazén, jinak brzo leknem,“ prohodila Marge a hned si dělala poznámku do mobilu. Co si nenapsala, to zapomněla, proto si pro jistotu zapisovala úplně všechno.
„No jo, zlato, musím jet domů, abych stihla nakrmit divou zvěř.“ V překladu to znamenalo uvařit večeři pro manžela a šestiletého syna. „Užij si to na maximum a pak budeš vyprávět.“

Objaly jsme se, zamávaly si a pak jsem sledovala, jak odjíždí směrem domů. Přesunula jsem se ke svému autu, nastartovala a okamžitě zapnula klimatizaci. V autě bylo jako v peci, skoro jsem si myslela, že se udusím. Nejraději bych otevřela všechna okýnka, ale pamatovala jsem si rad svého švagra, kterak je to neekonomické a nechala je zavřená.

Během cesty domů se auto krásně vychladilo. Plánovala jsem, co všechno musím udělat a zařídit, abych mohla být zítra v sedm ráno na letišti, plně vybavená a připravená vyrazit. .

Se starou kamarádkou ze střední jsme vyrážely na takovou rozlučku se svobodou. Holly se měla za měsíc vdávat, takže si chtěla užít poslední dovolenou jako svobodná a vymyslela, že strávíme týden lenošením a nic nedělám.

Když už dovolená tak pořádná, takže jsme se rozhodly pro Bahamy.

Za celý svůj život jsem opustila Kalifornii jen dvakrát. Poprvé to byl výlet do s rodiči do Oregonu a pak pracovní cesta do New Yorku, ze kterého jsem byla naprosto unešená, ovšem za dva dny, ze kterých jsem dvanáct hodin trávila běháním po úřadech, se toho nedalo moc vidět. Usmyslela jsem si, že se tam určitě vrátím, ale zatím na to nebyl vůbec čas.

Zaparkovala jsem před domem a byla ráda, že jsem chytla volné místo a nemusím jít kus pěšky. Představila jsem si, jak se budu brzy válet na lehátku, tělo nechám laskat horkými slunečními paprsky, jejichž intenzitu bude mírnit chladivý větřík od oceánu.  Povzdechla jsem si a vyběhla schody do třetího patra, kde se nacházela moje garsonka. Obytný pokoj s kuchyňkou a koupelnou. Bylo to malé, ale útulné. Nedokázala jsem si představit, že bych bydlela někde jinde.

Za normálních okolností jsem byla poměrně pořádkumilovný člověk, ale teď jsem to nějak nezvládala. Všude se válelo oblečení, jak jsem ho postupně vytahovala ze skříně, abych náhodou něco nezapomněla. Na zemi před pohovkou ležela hromádka tašek s věcmi, co jsem koupila v posledním týdnu. Neumytý hrníček na stole, vedle něj talířek s nedojedeným rohlíkem. Styděla jsem se za sebe. Maminka nás s Alex vždycky učila, abychom po sobě všechno uklízely. Vtloukala nám do hlavy, že správná žena udržuje v kuchyni i mimo ni pořádek ať se děje co se děje. Kdyby to tady viděla, dostala bych pohlavek a pak by nade mnou stála, dokud bych to nedala do pořádku.

Tohle mi chybělo. I když jsem to považovala za příšerně otravné, dala bych teď nevím, co za to, aby na mě křičela.

Představila jsem si to aspoň v duchu a pustila se do toho. Usoudila jsem, že nejlepší bude, když si nejdřív zabalím.

Napěchovat kufr nebylo nic snadného. Původně jsem si říkala, že mi stačí jen plavky. Nic víc přece na dovolené u moře nepotřebuju, ale… jsem jenom ženská. Kraťasy, tílka, šaty, opalovací krémy, něco málo kosmetiky, boty… Bylo toho dost. Musela jsem si sednout na víko, abych kufr dokázala zavřít.

Otřela jsem si čelo orosené námahou a odvezla kufr do předsíňky, aby se mi nepletl pod nohy.

Před šestou jsem uklidila poslední skleničku a s uspokojením se rozhlédla kolem sebe. Tomu se říká dobře odvedená práce.

Protože můj byteček něco jako klimatizaci nepotkal ani z dálky, stál mě ten uklízecí maraton několik litrů potu. S ohromnou radostí jsem vlezla pod sprchu a pustila na sebe proud vlažné vody. Umyla jsem si vlasy, namydlila celé tělo sprchovým šamponem s vůní orchidejí a pak se zabalila do osušky.

K večeři jsem snědla poslední zbytky z ledničky, tedy zbyteček eidamu se scvrklým rajčetem a smutným salátem. Posledních několik dní jsem nenakupovala, nerada bych, aby se mi za ten týden v lednici něco obalilo penicilinem. Pak už zbývalo jen natáhnout na sebe tričko na spaní a v osm hodin jsem zaléhala na svůj rozkládací gauč.

#####

„Bude to legen-, počke jsi, -dární,“ použila Holly hlášku ze svého oblíbeného seriálu.
„To určitě, ale ty se musíš trochu mírnit, slíbila jsem tvému snoubenci,“ na to slovo jsem dala zvláštní důraz, „že tě ohlídám a nedovolím, abys v opilosti udělala nějakou hloupost.“
„No jistě, budeš nade mnou bdít ve dne v noci,“ řekla ironicky, ale pak se její tvář zase rozzářila, když oznámili náš let. „Bello, já se nemůžu dočkat,“ zopakovala už asi po desáté, za ty dvě hodiny, co jsme byly na letišti.
„Já vím,“ zakřenila jsem se. Popadla jsem kabelu a vydala se za ní vstříc slunci a plážím. 

Moc děkuju za pozitivní ohlasy, jsem moc ráda, že se povídka líbí :) 

Než se vrátíme do nebezpečných zdí San Qeuentinu, čekají nás dvě kapitoly na slunných Bahamách.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 1. kapitola: