Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 20. kapitola

03.12.2013 (17:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4250×

20. kapitola

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. O čem to sakra mluví? Jaký poloupír?
„Jsem poloupír, to znamená, že můj otec byl upír, matka člověk.“
„Ale…“ pak mi to došlo. „Edwarde, to je zajímavé. Co kdyby sis tady ještě na chvilku lehnul. Možná bude lepší, když se na tebe ještě někdo podívá, než odjedeme.“ Nejspíš se chudáček pořádně uhodil do hlavy. To se určitě spraví, hlavně, že nikde neteče krev.
„Já nejsem blázen, Bello. Chápu, že je těžké tomu uvěřit, ale je to pravda. Už dlouho přemýšlím, jak ti to říct. Existuje určitě spousta jiných a daleko lepších způsobů, než je tenhle, ale… aspoň je to konečně venku,“ řekl a stále mě napjatě pozoroval.

Zamračila jsem se. On to bral všechno tak vážně. Přece ale není něco takového možné. Pooupír… upír… no vůbec. Neexistuje!

„Nevěříš mi.“
„Tak to není…“ pokoušela jsem ho uchlácholit a přitom přemýšlela, jak ho přinutit k vyšetření od nějakého psychiatra. Možná by pro začátek stačilo nějaké vyšetření hlavy. Prostě se jen praštil.
„Já vím, jak ti to dokázat.“

Než jsem stačila nějak zareagovat, rozbil skleničku, která stála na poličce spolu s lahví vody, uchopil jeden ze střepů a k mému zděšení si od ukazováku k zápěstí rozřízl dlaň.

„Co to děláš?“ zakřičela jsem a sledovala, jak se rána plní krví a ta kape na zem. Vrhla jsem se k němu, abych mu to rychle nějak ošetřila. Snažila jsem se upamatovat na kurz první pomoci. Rozhodně musím nejdřív zastavit krvácení.

Jenže sotva jsem ho uchopila za zraněnou ruku, všimla jsem si, že z ní žádná krev nevytéká a řez není tak hluboký, jak by měl být.

Otevřela jsem pusu a jen na to zírala. Nedokázala jsem najít hlas, abych něco řekla. Edward taky mlčel. Cítila jsem na tváři jeho pohled, ale nestarala jsem se o to.

Mohlo to trvat tak pět minut, když jsem zpozorovala, že se kousky kůže začínají zacelovat. Bylo to neuvěřitelné.

Sledovala jsem jeho dlaň, dokud na ní nezůstala narůžovělá jizvička obklopená zasychající krví.

„I ona nakonec zmizí,“ pronesl do ticha, kde by bylo slyšet spadnout špendlík.
„Zmizí?“ zajíkla jsem se. Ne, že by mě tak vyděsil fakt, že to zmizí. Byla jsem v šoku z toho, čeho jsem právě byla svědkem. Viděla jsem, jak se mému příteli zahojila dlaň přímo před mýma očima. Všechno to, co jsem viděla a co říkal, odporovalo zdravému rozumu, jenže když jsem si ty dvě věci spojila, musela jsem uznat, že by to mohla být pravda. O to děsivější to všechno bylo.

Jak by mohlo v racionálním, logicky uvažujícím světě existovat něco jako jsou upíři? To existují i vodníci, víly a Santa Claus?

Moje hlava zrovna moc nespolupracovala, když mi promítla několik hororů s upíry, které jsem viděla. Krev, krev, krev… všechno to bylo jen o krvi. Ale Edward přece není upír je jen polo, ať už to znamená cokoliv. Nikdy nevypadal, že by měl chuť na moji krev. Nebo jsem si toho jen nevšimla?

Měla jsem v tom pořádný guláš.

„Nechceš si radši sednout?“ navrhl a ukázal ke křesílku. Zmohla jsem se jen na přikývnutí a pak jsem se svezla do měkkého čalounění.

„Možná bych ti o tom mohl něco říct?“ Konec věty vytáhl do otázky, jako bych ho snad mohla odmítnout.
„Asi.“

Všimla jsem si, že si ulehčeně oddychl, přesto se mu v tváři zračilo napětí.

„Asi bude lepší, když přejdu rovnou k věci. Můžeš se mě na cokoliv zeptat,“ upozornil mě. Když jsem nijak nereagovala, pokračoval: „Moje matka Esmé potkala na univerzitě, kde studovala, mého otce. On byl tehdy přednášející profesor, ona studentka. Jejich vztah byl zpočátku čistě profesionální, dá-li se to tak říct. Ovšem přitažlivost zafungovala a zamilovali se do sebe. Otec se tomu pokoušel vzdorovat. Argumentoval jí tím, že jako její profesor si musí držet odstup, že nemohou riskovat jeho místo a její vyloučení. Jenže když si moje matka vezme něco do hlavy, nevzdává se tak snadno. A jak mi táta několikrát řekl, propadl jejímu kouzlu okamžitě. Odmítat jí, bylo prý to nejtěžší, co musel za svou existenci podstoupit. Nakonec však podlehl. Byl zděšen z toho, co udělal. Nechtěl jí ublížit. Upíři jsou neskutečně silní a stačí málo, aby člověku nechtěně ublížili. Nevěděl si rady se svými city a tím, co se kolem něj dělo. Nakonec ze zoufalství řekl mé matce, co je zač, doufajíc, že ji odradí. Bohužel pro něj měl smůlu. Po počátečním šoku se mu vrhla kolem krku a… pak jsem se narodil já. Porod byl pro mámu hodně těžký, zdálo se, že to nepřežije a tak ji táta musel proměnit,“ odmlčel se.

Uvědomila jsem si, že skoro ani nedýchám. V hrudi mě začalo pálit. Sykavě jsem se nadechla.

„Takže on… nepije krev?“ zeptala jsem se a sama jsem slyšela, jak absurdně to zní.
„Pije, ale za ta léta své existence se naučil lidské krvi odolávat. Zjistil, že stačí krev zvířecí. Můj otec je doktor. Chce pomáhat lidem a odčinit tak to čím je.“
„A ty? Taky…“ Nedořekla jsem. Nešlo to.
„Zřídka. Není to pro mě nezbytné. Stačí mi lidská strava, ale jelikož mám v genech i něco z upíra, potřebuji krev k udržení síly,“ vysvětlil a řekl tak přesně to, co jsem nechtěla slyšet.
„Aha.“
„Bello, musíš vědět, že tě miluju. Nic na tom nezmění, co jsem. Miluju tě a vždycky budu.“

Díval se mi upřeně do očí. Čekal na mou reakci. Doufal, že to pochopím, že přijmu jeho… jeho druhou podstatu.

Opětovala jsem jeho pohled. Viděla jsem známé zelené oči. Milovala jsem ty oči. Milovala jsem i tu tvář, v které byly oči zasazeny. Jenže všechno to teď mělo jiný význam.

Mozek se mi vzpouzel. Chtěl jednat logicky a jediné logické v tu chvíli bylo…

„Já… musím si to promyslet, musím…“

Prkenně jsem se postavila a dala se do běhu.

Proletěla jsem chodbou, recepcí, proběhla jsem kolem překvapeného Morrise, který za mnou něco volal, ale neposlouchala jsem ho.

Kašlala jsem na veškerá bezpečnostní opatření. Potřebovala jsem jen pryč. Po tvářích mi stékaly slzy, které jsem hněvivě utírala. Nestála jsem o divadlo před celým městem.

Autobusem jsem se dostala do známé čtvrti. Stačilo jen najít správný dům a budu se moc zhroutit podle libosti.

Vyběhla jsem schody a zaklepala na dveře. Stěží jsem přemáhala pláč. Kousala jsem se do rtu.

„Bello,“ řekla Alex překvapená, že mě opět vidí. „Je Edward v pořádku?“ zeptala se s obavami, když viděla jak se tvářím. „Co je Edwardovi? No tak mluv!“
„Nic, je v pořádku,“ kuňkla jsem.
„Nic mu není?“
„Ne, jede domů.“
„Tak proč pláčeš?“ Její něžný hlas byl jako hlas matky. V tu chvíli jsem se jí vrhla do náruče a rozbrečela se naplno.

Zatáhla nás do bytu, posadila se se mnou na pohovku a nechala mě vybrečet se. Nevyptávala se mě, jen mě chlácholila. Byla jsem si však jistá, že se otázkám nevyhnu.

„Kde je Mia?“ zeptala jsem se bublavě.
„David ji vzal na chvíli ven.“ Byla jsem ráda, že mě nevidí tak uřvanou. Nejspíš by začala brečet taky.

Popotáhla jsem. Alex se natáhla pro krabici s kapesníky. Jeden jsem si vytáhla a hlučně se vysmrkala.

Nebylo to úplně dobré, ale bylo to lepší. Pořád jsem měla plnou hlavu novinek, které na mě Edward vysypal.

„Tak povídej,“ vyzvala mě.
„Co?“
„Vždyť víš. Nejdřív odsud vystřelíš jak namydlený blesk, protože se Edwardovi něco stalo a teď se vrátíš s tím, že je v pořádku, ale tváříš se jako hromádka neštěstí. Tak mi řekni, co se stalo.“

Nemohla jsem Alex říct pravdu. Sama jsem nevěděla, jak s tím naložit a rozhodně jsem to nemohla nikomu vykládat.

„Měli jsme s Edwardem nedorozumění.“
„Pohádali jste se?“
„Ani ne,“ řekla jsem popravdě. Na hádku skutečně nedošlo.
„Bello, z tebe to leze jako z chlupaté deky.“
„Nechci o tom mluvit. Pak ti to povím. Myslíš, že bych tu mohla pár dní přespat?“ zeptala jsem se.
„Ale co Edward?“
„S ním si nedělej starosti,“ mávla jsem rukou. „Potřebuju pár dní přemýšlet.“
„Je to vážné?“
„Já nevím,“ opověděla jsem upřímně.

#####

Ležela jsem na roztaženém gauči a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout. Kdykoliv jsem se pokusila zavřít oči, víčka se mi okamžitě zvedla, jako by snad byla na pérku, které jim nedovolovalo zůstat zavřená.

Původně jsem se rozhodla, že vše, co se týče Edwarda, odložím na nějaký čas stranou. Usoudila jsem, že nejlepší bude získat odstup a nadhled, prostě tomu dát čas. Jenže když jsem v jednu hodinu ranní sledovala vzory na stropě, které vytvářelo světlo zářící skrz záclonu, neubránila jsem se úvahám.

Vzpomínala jsem na všechny chvíle prožité po Edwardově boku, na to jak jsem se s ním vždycky cítila šťastná, v bezpečí a úplná. Nikdy neudělal nic, co by mi mohlo ublížit. Naopak se vždy snažil chránit mě, nezraňovat mé city. Věděla jsem, že je dobrý skrz na skrz, o tom nemohlo být pochyb.

Problém nastal, když jsem si připomněla příběh, který mi vyprávěl a to, že je poloupír. Divné slovo. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl napůl něco jiného. Pokud teda nepočítám Liu Davise, který byl napůl Američan, napůl Číňan. Ale to bylo aspoň normální!

Nemohla jsem ale popřít, že má to poloupírství jisté výhody. Kdyby byl Edward normální člověk, je možné, že by teď ležel ve vážném stavu v nemocnici nebo by byl dokonce mrtvý. Otřásla jsem se při té myšlence. Nedokázala jsem snést pomyšlení, že by se Edwardovi něco stalo.

Ano, pořád jsem ho milovala. Jenže už to nebylo tak snadné.

A proč by vlastně nebylo? Ty miluješ jeho, on tebe. Tak co tu proboha děláš? Máš být v jeho posteli, v jeho náruči, říkalo mi mé podvědomí.

Jenže… Je vůbec nějaké jenže? Vadí mi, že se musí občas napít zvířecí krve? Jasně, zvířátka mám ráda, ale kvůli Edwardovi bych klidně jednoho malého křečka obětovala.

Kruci, já jsem chtěla být s Edwardem, ať je třeba Červená Karkulka. Potřebovala jsem ho u sebe. Potřebovala jsem ho ve svém životě. Tak co to tu vyvádím?

S vypětím všech sil jsem potlačila touhu vyskočit okamžitě z postele a běžet za ním. Ona stačila představa tmavé ulice a mé nadšení se trochu zmírnilo. A telefonovat v tuhle hodinu Morrisovi by ode mě nebylo hezké. Počkám do rána, zavolám Morrisovi, aby pro mě přijel dřív, a zajdu za Edwardem ještě před prací.

Ze srdce mi spadl ohromný kámen. Najednou jsem si připadala lehká a uvolněná. S novým odhodláním jsem konečně upadla do říše snů.

#####

Ráno jsem si dala na svém vzhledu záležet mnohem víc než obvykle. Protože jsem u Alex neměla žádné oblečení na převlečení, musela jsem vzít zavděk tím, co jsem měla předchozí den, ale aspoň jsem si nalíčila oči, učesala vlasy a sepnula je dvěma pérky. Půjčila jsem si Alexin parfém a pak si málem okousala všechny nehty při čekání na Morrise.

„Je Edward doma?“ vyzvídala jsem na Morrisovi, když jsme se konečně rozjeli.
„Ano, slečno, právě je u něj policie.“
„Policie? Proč?“ nechápala jsem.
„Kvůli té včerejší nehodě. Vypadá to, že to tak úplně nehoda nebyla. Na autě se našly cizí zásahy,“ informoval mě Morris.
„Chcete tím říct, že auto někdo záměrně poškodil?“
„Přesně tak, slečno,“ přitakal řidič a zadíval se na mě přes zrcátko.
„Ví se kdo?“
„Zatím ne. Policie to vyšetřuje.“

Dál jsem se nevyptávala. Nebylo třeba. Věděla jsem, o co jde. Taky jsem věděla, že policie nic nenajde. Bude to stejné. Opět.

Byla by hodně velká náhoda, kdyby se na mě i na Edwarda zaměřili dva různí lidé. Nepravděpodobné. Já jsem nepovolila, tak to teď zkouší přes Edwarda. Hledá mou slabou stránku a taky ji našel.

Co se to děje?!

Nálada mi klesla z vysokých plusový hodnot pod bod mrazu.

Dokud se dotyčný zaměřoval na mě, dalo se to snášet. Ale nemůžu dovolit, aby ohrožoval moje blízké.

Prostě nemůžu.

Měla jsem oči zalité slzami, když jsem vystupovala. Morris po mě házel zvědavé pohledy, ale na nic se nezeptal. Vyvezla jsem se výtahem a zaklepala.

„Ahoj,“ řekla jsem a mrkáním zaháněla slzy. Potřebovala jsem znít rozhodně.
„Ahoj,“ usmál se na mě, ale pohled na mé vodnaté oči ho zarazil.
„Edwarde, já… přišla jsem ti něco říct.“
„Pojď dál,“ otevřel dveře, abych mohla projít.

Zavrtěla jsem hlavou.

„To není nutné. Můžu ti to říct i tady. Musíme se rozejít,“ vyhrkla jsem. Srdce mi řvalo bolestí. Nedalo se nic dělat. Jeho obličej se stáhl do sebe a ty oči… Nejraději bych mu padla k nohám a prosila ho, aby mě neopouštěl.
„Je to kvůli tomu, co jsem ti včera řekl?“ Ne není!
„Ano. Já tohle nemůžu. Nezlob se.“

Než mohl říct něco dalšího, otočila jsem se a odešla. Dveře výtahu se přede mnou otevřely. Nastoupila jsem, zhluboka se nadechla a otočila se čelem k němu.

Viděla jsem, jak na mě rezignovaně hledí. Toužila jsem ho utěšit. Říct mu, jak ho miluju.

Dveře se pomalu zavřely a s ním i nejlepší kapitola mého života.

Já za to nemůžu, to oni! ;-) 

Víte, jak jsem minule psala, že bude tak 22. kapitol? Tak nebude. Dnešní se protáhla, takže se protáhne i počet kapitol. Každopádně už míříme k cíli. :-)

Všem bych Vám moc ráda poděkovala za hlasy do ankety, které mě vynesly až na první příčku. Tenkou hranici už vydávám nějakou dobu, tak by mě ani nenapadlo, že bych se tam ještě mohla dostat. A ono se stalo. Takže velké díky patří všem, kdo pro mě hlasovali. Moc si toho vážím. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 20. kapitola: