Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 9. kapitola

11.09.2013 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3946×

9. kapitola

Štítivě jsem odložila tašku v šatně a o několik kroků ustoupila. Jaké bylo pro našeho domovníka překvapení, když jsem za ním přišla s dotazem, co udělal s tou krysou. Musel si myslet, že jsem se pomátla, když jsem mu nastavila krabici od bot a požádala ho, aby ji do ní hodil. Pak jsem krabici zalepila, abych měla jistotu, že na mě cestou nevykoukne nic chlupatého a strčila ji do staré igelitky. Dopis jsem měla připravený v kabelce.

Takhle vybavená jsem se vypravila do práce. Jako chytrá mladá žena bych se měla okamžitě obrátit na policii, ale neudělala jsem to. Rozhodla jsem se nejdřív s někým poradit a usoudila jsem, že Lou bude pro tyto účely ten pravý.

V noci jsem se pokoušela přesvědčit sama sebe, že je to jen nějaký hloupý vtip. Místní výrostci se baví. Kdybych je chytila, pelášili by pěkně rychle pryč. Ale bohužel mi něco říkalo, že tohle nemají na svědomí teenageři z okolí.

Možná jsem tak trochu doufala, že mi to Lou potvrdí a já pak budu moc v klidu spát a zabývat se něčím příjemnějším, třeba Edwardem Cullenem.

„Mohla bych s tebou mluvit, Lou?“ zaklepala jsem na jeho dveře a otevřela jen tak, aby mohla dovnitř strčit hlavu.

„Pojď dál,“ vyzval mě s úsměvem. „Můžu ti nabídnout kávu ze svých zdrojů?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ráno jsem doma měla dva hrnky, třetí by byl moc.

„Páni, co se ti stalo?“ vyděsil se.

„Jak víš, že se mi něco stalo?“ divila jsem se.

„Nechceš kafe, ty nikdy neodmítáš kafe,“ vysvětlil a založil si ruce na hrudníku.

„Dneska už jsem ho měla dost.“ Nevěřícně vrtěl hlavou. Copak jsem takový závislák na kofeinu?

„Co mi teda neseš?“ Kývnul hlavou k igelitce v mé ruce.

Zašklebila jsem se a postavila ji na stůl zarovnaný papíry. Sem tam se našlo místo na špinavý hrnek nebo obal od čokoládové tyčinky.

„Asi bys to měl otevřít sám. Ale opatrně.“

„Je v tom snad bomba?“ Lou přistoupil ke stolu a tašku si obezřetně prohlédl.

„To ne, i když…“

Zvědavost mu nedala a tak vyndal zalepenou krabici. Pak chvíli hledal v tom svém svinčíku něco, čím by odstranil izolepu - zalepila jsem to opravdu důkladně. Nakonec našel kuchyňský nožík. Musím mu připomenout, aby ho dobře umyl, pokud ho chce ještě někdy použít na jídlo.

Když bylo víko dole, vyletělo Louovo obočí vzhůru až na jeho pleš.

„Co je to?“

„Krysa.“

„To vidím, ale proč mi ji sem nosíš?“

„Ležela před mým bytem.“

„Asi ti ji tam přinesla nějaká kočka. Jestli se toho štítíš, mělas ji vyhodit.“

„Nejde o to, že se toho štítím. Podívej se jí na hlavu.“ Dělala jsem chytrou, i když sama bych na to nepřišla.

„Vypadá to, že měla holka smůlu. Někdo jí to pěkně spočítal. Takže ti ji někdo dal před dveře,“ domyslel si. „Nějaké děti?“

„Doufám v tom, ale myslím… včera jsem měla ve schránce tohle.“ Z kapsy kalhot jsem vyndala trochu pomuchlanou bílou obálku.

Lou si soustředěně četl dopis. Obočí se mu stahovalo k sobě a na čele se mu dělala starostlivá vráska.

„Udělaly by to děti?“ zeptala jsem se, když dopis opět složil.

„Nemyslím si, že by děti měly tak zvrácený smysl pro humor.“

„Toho jsem se bála,“ povzdychla jsem si.

„Někdo ti vyhrožuje! Stalo se ti ještě něco?“

Zamyslela jsem se. Přehrávala jsem si události posledních několika dnů.

„Ne, nemyslím… vlastně…“

„Co?“

„Pneumatiky, někdo mi vypustil pneumatiky u auta, když jsem byla s Holly na večeři. Nechala jsem ho stát kousek od restaurace. Ale to s tím nejspíš nesouvisí.“

„Jistotu nemáme. Měla bys s tím zajít na policii.“

„Zatím se ale nic nestalo. Co bych jim tak řekla?“ Dovedla jsem si představit, jak by mi řekli, že se na to podívají, až bude čas, protože zrovna vyšetřují něco mnohem důležitějšího. Nikdo mě neohrozil, je to jen dopis.

„To co jsi řekla mě. Měla bys to ohlásit.“

„Ale třeba to měl být jen vtip,“ zkoušela jsem ho ukonejšit. Nenapadlo mě, že bude Lou mít tak velké starosti.

„Ty se směješ? Já teda ne. Pokud to neohlásíš ty, udělám to já,“ řekl rozhodně.

„Tak tomu dej pár dní. Třeba se dotyčný vyblbnul a bude klid. Víš, jak by se to tady rychle rozneslo, nechci, aby se o mně mluvilo.“

„Jsi cvok. Vůbec bych ti to neměl dovolit…“

„Ale dovolíš?“ skočila jsem mu do řeči.

Zakroutil očima.

„Jsi hrozná,“ obvinil mě.

„Ale ty mě máš rád,“ usmála jsem se sladce.

„Právě proto bych byl radši, kdybys to ohlásila,“ zabručel. „Musíš mi slíbit, že na sebe dáš pozor a budeš opatrná. Musíš mít oči na stopkách, kdyby cokoliv…“

„Slibuju, nejsem blázen.“

„To si nejsem tam jistý.“

#####

Co se tak nosí na piknik, přemýšlela jsem. Ani jsem nevěděla, kde ten piknik proběhne. Co když to bude něco nóbl? Mohla být vůbec tráva někde nóbl. Já jsem si tedy pod slovem piknik představovala proutěný košík a kostkovanou deku.

„Sakra, měla bych jít nakupovat,“ zavrčela jsem, když jsem ve skříni neobjevila nic, co by odpovídalo mít představám. Ležérně-elegantní, tak bych to na dnešek viděla, ale copak něčeho takového docílím s džíny a bavlněným tričkem?

Jo, je rozhodnuto, vezmu Holly na nákupy. Kamarádka bude v sedmém nebi a já si obnovím šatník a využiju její přítomnosti k tomu, aby mi pomohla s výběrem.

Nedalo se nic dělat, musela jsem vzít za vděk džínami a šedomodrým tílkem s krajkovými ramínky a vrškem zad, které jsem dostala jako dárek právě od Holly. Na nohy jsem si nazula žabky a do vlasů píchla sluneční brýle.

Nic moc teda, zhodnotila jsem se v zrcadle. Ten bude koukat, minule dáma v mini, dneska holka v džínách. Vyplázla jsem na sebe jazyk a málem si ho ukousla, když se ozval zvonek.

Aspoň sejít po schodech jsem se pokusila s důstojností. Jako pravá dáma. Edward postával u dveří a díval se kamsi před sebe. Potěšilo mě, že jsem se s oblečením až tak nespletla. Džíny a obyčejné triko, za jehož výstřih držely brýle. Na hlavě měl basebalku. Až na absenci vousů mi připomněl, jak vypadal, když jsem ho potkala na dovolené.

„Přesně na čas,“ ocenila jsem jeho dochvilnost.

„Rád vás zase vidím,“ usmál se a moje srdce udělalo kotrmelec.

Všimla jsem si, že tentokrát přijel jiným autem. Mohutné bronzové SUV parkovalo u obrubníku a lákalo zraky kolemjdoucích.

„Hezké auto,“ poznamenala jsem. „Co jste udělal s mercedesem?“

„Stojí v garáži.“

Jasně, Bello. Člověk s jeho příjmy určitě nemá jen jedno auto. Můj pohled asi hovořil za vše, protože skoro omluvně pokrčil rameny a řekl:

„Jsem jen muž a jak je známo, muži mají rádi hračky a já nejsem výjimkou.“

„Takže máte víc vozů?“

„Pár jich bude,“ odvětil a víc to nekomentoval.

Vzbudil tím samozřejmě mou zvědavost. „Tohle nemůžete nechat jen tak.“

„Jednou vám to ukážu,“ slíbil. Nemohla jsem si nevšimnout významu té věty. Počítal s tím, že se nevidíme naposledy a taky, že se někdy podívám k němu domů.

Zavrtěla jsem se na sedadle. Tohle jsem už dlouho nedělala. Bezstarostné randění, užívání si.

„Jaký jste měla týden?“ přerušil mé myšlenky otázkou.

„Klidný,“ odpověděla jsem po chvíli přemýšlení.

„Mohla byste to rozvést? Vaše práce mě stále fascinuje. Nedokážu si představit, že by mohla být klidná.“ Zasmála jsem se. Byl jako malý kluk, kterému jsem řekla, že jsem se viděla se Supermanem.

„Nikoho nezabili, neznásilnili ani nikdo neutekl, klídek,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci.

Nepatrně vykulil oči. „No, to je opravdu pohoda.“

Už jsem to nevydržela a začala se smát nahlas. Byl sladký.

„Jen si ze mě dělejte srandu.“ Jeho hlas zněl dotčeně, ale neušel mi pobavený podtón.

„Abyste věděl, tak ve vězení se toho zase tak moc neděje. Občas se někdo popere, jen minimálně nastanou větší problémy. Takže je to práce jako každá jiná,“ pokrčila jsem rameny.

Zadívala jsem se z okna a sledovala, jak kolem ubíhá příroda. Většinou suché pláně porostlé nízkými křovinami. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme vyjeli z města.

„O tom dost pochybuju,“ namítl. Uvnitř mě těšilo, že mu má práce připadá tak fascinující. Připadala jsem si důležitě.

„Jedeme do hor?“ Rukou jsem ukázala ke kopcům tyčícím se před námi.

„Uvidíte,“ odbyl mě a zářivě se usmál. Ten chlap rozdával úsměvy na všechny strany.

Netrvalo dlouho a sjeli jsme ze silnice na hrbolatou cestu. Pochopila jsem, proč vzal SUV. Autu náročnější terén nedělal vůbec žádný problém.

Chvíli jsme stoupali, pak klesali. Míjeli jsme divoké kleče. V jednu chvíli Edward prudce zatočil doprava, až to se mnou trhlo a já na něj i přes bezpečností pás upadla. Pak se přede mnou otevřel naprosto nečekaný výjev. Mezi kopci byl usazený dům. Dřevěné stavení s velkými okny a terasou. Obehnaný byl vysokým plotem, ale protože se pozemek svažoval z kopce, nijak mi nepřekážel ve výhledu.

„Páni, to je nádhera. Taky bych brala takový víkendový domek.“ Zahrada nebyla nijak extra velká, akorát se k domu hodila. Jak jsme se přibližovali, mohla jsem vidět víc a víc detailů. Houpací síť nataženou mezi stromy, altán, dřevěný stůl na terase, lehátka kolem bazénu, který předtím nebyl vidět.

„My jedeme tam?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem si všimla, že cesta před námi končí u brány.

„Přesně tak.“

„To je vaše?!“ vyhrkla jsem něco mezi otázkou a oznamovací větou.

#####

Pokud jsem si myslela, že budeme pořádat piknik na terase domu, spletla jsem se. Edward mě zavedl na trávník, kde rozložil deku a postavil na ni ohromný piknikový koš, který se schovával v kufru auta. Plácla jsem sebou na deku a neustále se rozhlížela kolem.

Dům byl dokonalý, moderní, ale přesto útulný. Místnosti, kterými jsem prošla, byly velké, vzdušné, světlé. Voda v bazénu lákala ke koupání a v korunách stromů, které zde byly uměle vysazeny, pofukoval lehký větřík.

Dokázala bych si představit, že bych tu měla bydlet. Vlastně, to by nejspíš dokázal každý.

„Odkud vlastně jste?“ zeptala jsem se Edwarda, když se pohodlně usadil vedle mě.

„Z malého města nedaleko Seattlu.“

„Takže Washington. Co vás přitáhlo sem?“ vyzvídala jsem dál.

„Byznys. Ve Forks, to je město, kde jsem vyrůstal, se toho moc podnikat nedá. Tady byly příležitosti.“

„Proč nebydlíte přímo ve městě? Představila bych si vás spíš někde v luxusním apartmá než v domě v horách daleko od civilizace.“ Zase tak daleko to nebylo. Autem jsme jeli slabou půlhodinku, ale i tak.

„Mám i byt ve městě,“ odpověděl.

„Aha.“ Jak jinak.

„Mám rád klid a tady je ho dost. Slyšíte?“

Našponovala jsem uši, ale neslyšela jsem nic kromě šumění listí a zpěvu nějakého ptáka.

„Asi ne.“

„To je ono. Žádná auta, hlasitá hudba, sousedi,“ vysvětloval.

Tomu jsem rozuměla. Občas mě štvalo, jak mi pod okny jezdí auta sem a tam, když jsem toužila po chvíli klidu, ale nešlo mít zavřená okna, protože pak bych se v bytě upekla zaživa.

„Tak jste si postavil tohle.“

„Tak nějak. Dáte si šampaňské?“ nabídl mi. Otevřel košík, vylovil lahev Dom Perignonu a dvě štíhlé skleničky na úzké nožce.

„Šampus k obědu? To si nechám líbit.“

Ozvalo se tlumené bouchnutí, jak vyletěla zátka a pak Edward umně pochytal nápoj, který se vylil z lahve.

„Na dnešní den,“ zvedl skleničku do vzduchu. Přikývla jsem a přiťukla si s ním.

Jak jsem posléze zjistila, košík obsahoval spoustu laskomin v podobě krevet, domácích lasagní, naprosto vynikajícího salátu, tiramisu a spousty druhů ovoce.  Pokoušela jsem se nevypadat nenažraně, ale stejně jsem do sebe jídlo házela jak prorvaná.

„Komu vděčíme za ty lahůdky?“

„Proč myslíte, že jsem to nepřipravoval já?“ ozval se dotčeně. Pohlédla jsem si jeho ruce. Dlouhé štíhlé prsty možná uměly běhat po klávesnici, ale nedokázala jsem si představit, jak krájí mrkev a cibuli.

„Vy vaříte?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Je to relax,“ trhl rameny, jako by se za to najednou styděl.

„Páni. Teda pardon… neznám moc mužů, co by vařilo. Závidím té, která vás dostane.“ Při té poslední větě po mě loupnul zeleným pohledem. Zadrhl se mi dech.

„Třeba už dostala.“ Zarazila jsem se uprostřed pohybu a zírala na něj. „Rád mám ve věcech jasno, proto byste měla vědět, že se nevzdávám, když něco opravdu chci dostanu to a tentokrát po tom toužím opravdu hodně.“

Jak může hovor z ničeho nic nabrat úplně jiný směr? Od vaření ke vztahovým záležitostem. Najednou jsem nevěděla, co mu na to říct. Nic vtipného ani duchaplného mě nenapadalo. Tohle byla přímá výzva a já si najednou připadala jako vystrašený králík, nejraději bych utekla. Musela jsem ocenit jeho upřímnost, ale taky jsem musela přiznat, že mě vyděsila.

„Nechtěla byste se projít?“

Hlasitě jsem vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech. Edward se tomu usmál. Byla jsem mu vděčná, že to dál nerozmazával.

„Moc ráda.“

#####

Z auta jsem vystoupila příjemně unavená a ve skvělé náladě. Za těch pár hodin s Edwardem Cullenem jsem pochopila, jak je příjemné trávit s ním čas. Bylo mi s ním dobře. Často dával najevo, že má zájem, ale přitom se o nic většího nepokus, jako by mě nechtěl vystrašit. Přišlo mi to moc milé. A ty letmé doteky rukou nebo jeho dlaň na mých zádech jsem vnímala daleko intenzivněji než by bylo dobré.

Jak mi mohl muž během dvou schůzek úplně zamotat hlavu? Většinou jsem potřebovala čas, abych toho druhého poznala a rozhodla se, co chci dál. S Edwardem to bylo jiné, přišel a bylo to. Možná zapůsobila přitažlivost, kterou jsem dosud podceňovala, ale s ním se potvrdilo, že skutečně existuje.

„Byl to moc hezké den,“ řekla jsem.

„V tom případě to budeme muset brzy zopakovat. I s tím bazénem,“ narážel na mé odmítnutí koupání se, kvůli absenci plavek.

„Příště budu připravená.“

„Fajn.“

Udělal krok ke mně. Já automaticky o krok ustoupila. Díval se mi zpříma do očí. Topila jsem se v zelených hlubinách. Další krok… zády jsem narazila do auta. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb.

„Takže… myslím, že něco zkusím,“ pronesl tiše.

Než jsem si uvědomila, co dělá, položil jednu dlaň na mou tvář a druhou rukou se opřel o dveře auta. Zmateně jsem se na něj dívala, srdce mi dunělo jako bubny. Pak si mírně povzdechl a spojil naše rty. Jen na okamžik se jemně dotkl mých rtů. Zalapala jsem po dechu. Než jsem mohla nějak zareagovat, odtáhl se.

„Vážně jsi mě dostala,“ zašeptal.

Musela jsem se usmát, jinak to nešlo.

Edward se snaží... Kdo by mu odolal, že? ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 9. kapitola: