Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 12. kapitola

12.01.2010 (14:15) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2290×

12. kapitola – Doučování

Když jsem Emmetta donutila k odjezdu, musela jsem se okamžitě navečeřet. Takový hlad… teda ty mi dávaj zabrat, jedno odpoledne a mám pocit, že žiju v Africe…

Snažila jsem se uklidnit hlubokým dýcháním a uklidňováním sama sebe: „Bello, to zvládneš, nejsi žádný zbabělec. Je to jen doučování. Je to jen Edward apod.“

Při mých uklidňovacích rituálech mě vyrušil zvonek. Takže jsem své úvahy ukončila a rozeběhla se ke dveřím, příliš neopatrné! Pád ze schodů zrovna teď, sakra!

„Do háje, sakra, já se tady jednou zabiju!“ Křičela jsem na celý dům.

Zrovna když jsem se zvedala z podlahy se zjištěním, že jako zázrakem se mi nic nestalo, se zpoza dveří ozvalo: „Bello! Jsi v pořádku? Bello!“

„Jo, jo, jsem v pohodě, už jdu otevřít.“

„Ahoj. Vylekala jsi mě.“

„Vážně? Promiň. No, žádné vážnější zranění se nekoná, takže, pohoda…“

„Jo.“

Nastalo rozpačité ticho. Ne, že bychom se nepokusili prolomit ledy, ale přece jenom, jsem s ním nebyla zrovna zadobře, takže…

„Co takhle jít ke mně a mrknout se na tu biolu?“

„Jasně, to bychom měli, hm, proto jsem přece tady…“

„Dáš si něco? Vodu, čaj, něco k jídlu?“

„Ne, díky, večeřel jsem.“

„Ok. Takže, tudy…“ A ukázala jsem na schody. A nechtěně jsem při tom zavadila o jeho ruku.

„Páni, není ti zima? Máš úplně ledové ruce.“

„Ne, to je… u mě normální… nedělej si starosti…“

Nechala jsem to tedy plavat a dál vystupovala po schodech. Vrhli jsme se do toho po hlavě, všechno mi dokonale vysvětlil, někdy mi přišlo, že mi to vysvětluje jako nějakému negramotnému blbečkovi. Ale hlavní je, že to všechno chápu… Skončili jsme brzo, bylo teprve půl osmé a bylo mi naprosto úžasně. Přepadl mě pocit, ve stylu toho, že vlastně nechci, aby odešel. Takže jsem začala hovor… Bavili jsme se strašně dlouho. O všem, o hudbě, knížkách, filmech, hraní na hudební nástroje… prostě jsme probrali všechno…dokonce to zašlo tak daleko, že jsem už nevěděla, co říct, normálně mi docházela slovní zásoba… Dovedla jsem ho tedy k mému piánu…

Chvíli jsme tam jen seděli a povídali se, ale po chvíli jsem začala hrát písničku, kterou jsem složila po naší hádce, a potom taky písničku, ke které mě on sám inspiroval… povedla se mi, ano, trpím trochou samochvály, ale opravdu se mi povedla… pochválil mě a sám začal hrát své melodie, abych byla upřímná naše hry se vůbec nedaly srovnávat, ve srovnání mé s jeho, ta moje vypadala jako hra novorozence, který jen tak náhodou položil ruku na klaviaturu… no, ale ta jeho hra, mě naprosto unesla, nešlo to jinak a já na něj jen zírala a vychutnávala si ten pocit jeho blízkosti a té krásné melodie…

Nepostřehla bych, že skončil, ale když se na mě otočil a naše obličeje byly tak nebezpečně blízko sebe a… no, nevím, jak to popsat… nikdy jsem nic takového nezažila… byl to pocit absolutního štěstí a to samé se objevilo i v jeho očích, spolu s výrazným stínem, mě doposud neznámé emoce… nebo, že by se mi to jen zdálo… ?

A tak se stalo, že naše hlavy byly čím dál blíže…  přitom jsme se dívali navzájem do očí a usmívali se, ale tak nadpozemsky božský pocit jsem ještě nikdy neměla, ano, četla jsem spousty knih o zamilovaných puberťačkách, a tak podobně, ale číst a zažít, je veliký rozdíl… takže jak jsme se neustále přibližovali, tak se stalo něco, co bych nikdy nečekala ani v těch nejdivočejších snech…

Blíže jsme si být ani nemohli, čekala jsem, kdo dřív prolomí tu poslední nepatrnou vzdálenost… když v tom, někdo u dveří zazvonil!

Sakra! Teď se to kouzlo pokazilo… jen jsem na Edwarda pohlédla s lítostí v očích a šla otevřít… a kdo v nich nestál? Emmett…

„Ahoj, co se děje?“

„Ále, nic… poslali mě zkontrolovat vás, no a…“

„Vyklop to Emmette!“

„No, pokazila se nám televize a oni dávají takový skvělý zápas…“ A udělal na mě smutné oči.

„Fajn, pojď dál, ale vyřiď Alici, že jestli ještě někoho naučí ten svůj týraný pohled, tak… tak… s ní už nikdy nepůjdu nakupovat.“

V tom Edwardovi zazvonil mobil ani jsem si nevšimla, že teď stojí za mnou a náš rozhovor pozoruje.

„Haló?“

„Ano, Alice… Samozřejmě… jo… chápu… a nemohl by to udělat Jasper?… no jo, pořád… ale jen kvůli tobě…“ Znělo to, jakoby se v půlce zadrhl… jakoby ho něco vyvedlo z míry…

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se.

„No, budu muset jít… Alice má záchvat nakupovací mánie a nikdo jiný s ní jít nechce, takže…“

„Aha, no jasně, užij si to…“

„Jo vy taky, a Emmette…“

„Ano?“

„Dávej na ní pozor hlavně, až půjde po schodech.“

„Jasně, brácha.“

„No, dovol…“ Ohradila jsem se.

Ještě jsem mu věnovala jeden ze svých milých úsměvů a zamávala mu. A zbyla jsem tu sama s Emmettem.

„Vyrušil jsem?“

„Ani netušíš, jak moc…“

„1:0 pro mě…“

„To si fandíš…“

„Jak jinak?“

Takže jsem s Emmettem sledovala zápas. O nic v něm nešlo, je pravdou, že baseball jsem vždy milovala… Hrát? Proboha jen to ne! Ale sledovat ho v televizi nebo i na stadioně je fascinující zážitek…

„No, tak, abych snad šel…“

„Jo, dobrou, a víš co…?“

„Ne, mám hádat? Pozdravovat Edwarda má být první činnost po mém příchodu?“

„Přesně tak.“

„Jasně, díky za ten zápas.“

„Jo, díky za vyřízení vzkazu…“

Musela jsem uklidit… teda ten Emmett má ale sílu… když fandil, rozbil talíř, na kterém jsem večeřela jen tím, že do něj plácl… ani by si toho nevšiml… pokusit se o to někdo jiný, např. já, měl by zlomenou a pořezanou ruku… divné…když mě objímal, protože jeho tým vyhrál, musela jsem použít všecku svou sílu, aby mě neudusil, ale ani to nepomohlo, všiml si toho až po tom, co jsem lapala po dechu, protože by mě opravdu udusil… a už vůbec se nezmiňuju o tom, jak lehce zvedl pohovku jednou rukou, když mu pod ní zaletěl ovladač... když jsme ji sem stěhovali, čtyři chlapi měli co dělat, aby je nezamáčkla do země… fakt divné…

Dala jsem si horkou koupel a tam asi i usnula, protože mě probudila až máma svým příchodem, to už byla voda ledová… Jakmile jsem sebou hodila na postel, okamžitě jsem usnula a samozřejmě k mé dokonalé noci nesměl chybět ani sen o Edwardovi… Trhnutím jsem se probudila a viděla jen vzdouvající se záclonu, ale jak je to možné? Vždyť si jasně pamatuju, že jsem okno zavírala před koupelí… divné…

                                                                           předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 12. kapitola: