Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 13. kapitola

15.01.2010 (08:15) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2505×

13. kapitola – Polibek…

Probudila jsem se do pošmourného rána, ale nebylo zase tak škaredě, aby mě to odradilo od procházky. Snídani jsem nevěnovala pozornost, jen jsem ji do sebe naházela a vyběhla ven. S mámou jsem se domluvila a vyrazila na pořádnou vycházku, kterou jsem si už dlouho plánovala… Nejistou chůzí jsem se dostala až na TU louku… louku, kterou jsem našla při svém příjezdu… louku, kterou znám ze svých snů…

Za mnou se ozvalo křupnutí větvičky, nadskočila jsem, ale když jsem se otočila, okamžitě jsem se uklidnila…

Po uklidnění, že mi nehrozí nebezpečí, nastal šok…

Ani jsme nepromluvili, jen jsme se na sebe dívali… dívali jsme se jeden druhému do očí a bez hlesu si tak povídali… musela jsem se usmát… úsměv mi opětoval… až teď si všímám té vzdálenosti mezi námi… nebylo to před tím o mnoho víc…? Nevím, nic si neuvědomuju, jen pohled do těch hlubokých zlatých očí…

Byli jsme si tak blízko… stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jeho dokonalé tváře, ale něco mi v tom bránilo… mohla bych tuhle chvíli pokazit, tak jako to včera udělal Emmett…

Ale kupodivu se to nepokazilo, sám překonal tu poslední vzdálenost mezi námi a políbil mě…

A tak jsem se probudila…

Cože? To byl jen sen? Si děláš srandu, ne?! A byl tak živý… To není fér!

Vstala jsem a udělala část svého snu opačně. Pořádně jsem si užila snídani. Mluvila jsem s mamkou o všem v NY, jak jsem se měla, co jsem dělala, koho jsem potkala atd. Ale přece jenom jsem na tu procházku vyrazila. Sice to byl jen sen, ale měl něco do sebe, a to pořádně. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím snem a vůbec nevnímala cestu, takže po dobré hodině pochodu jsem s hrůzou zjistila, že absolutně netuším, kde jsem.

Tak to by mohl být problém, říkám si. No, ale jak ho vyřešit?

Dobře, přiznávám, už jsem začínala být trošku vystrašená, jen tak trošičku… Začala jsem se otáčet kolem vlastní osy… a… uvědomila jsem si, jaká krása je to kolem mě… ta louka… ano… to je ta louka z mého snu, wow, ani ve snu nebyla takhle živá, nádherná, docházela mi slova…

Jakoby mi něco přecvaklo v hlavě a já si uvědomila přílišnou podobnost s mým snem, pořád opakuju slovo sen? No, já vím, ale nevím, jak jinak to nazvat, nebylo to vidění do budoucnosti, nebyla to představa, já prostě nenajdu to vhodné slovo… Takže tomu budu říkat sen…

Za mnou se ozvalo křupnutí větvičky a já se jen tak pro sebe musela usmát… ale když jsem se otočila, neviděla jsem toho, koho jsem vidět toužila… a abych byla úplně upřímná… nikdy bych nic takového nečekala…

Bylo to… jako nějaké kouzlo, jako pohádka, tohle v televizi neuvidíte… byla to nádherná laň… nádherná, jak říkám… a šla přímo ke mně, jako by byla ochočená, lepší než v zoo, ale při pohledu do jejích velkých očí, jsem se otřásla… byla tam oddanost a taky strach, z někoho nebo z něčeho…

A aby toho nebylo málo, za mnou se ozval ten nejkrásnější hlas na světě…

„Ahoj, co tady děláš?“

„Ahoj, na to samé bych se ptala já tebe, ale předběhl jsi mě… takže… procházím se tady.“ Jakmile jsem to dořekla, laň zavětřila, a jak se rozbíhala, shodila mě na zem…

„Jsi v pořádku?“

„Hm, asi to tak bude… kde se tady bereš?“

„No, šel jsem zkontrolovat tvůj stav po Emmettově návštěvě a tvoje máma říkala něco o procházce, takže jsem se tě pokoušel najít… a… našel tě tady jako Sněhurku se zvířátky…“

„No, s těma zvířatama to nebude tak horký, a kupodivu jsem ten včerejší zápas přežila, i když to bylo jen o fous… málem nám probořil strop… když fandil… a taky jsem málem ohluchla, když jeho tým vyhrál… nic lehkého, ale jak říkám a jak vidíš, přežila jsem.“

„Tak to jsem rád…“

„No to já taky, ale budu upřímná a řeknu ti, že jsem ti vděčná…“

„Vážně? Co jsem proved?“

„Ale nic,“ musela jsem se usmát, „našel jsi mě, právě jsem prováděla průzkum okolí a zjišťovala, že jsem nehorázně a neodvolatelně ztracená. Takže díky.“

„Rád jsem pomohl.“

Nastalo ticho, takové to ticho, které by při zručnosti, bylo možno krájet…

„Takže…“ začala jsem.

„Ano?“

„Mohl bys mě doprovodit? Domů? Nebo jen na cestičku, na které nebudu schopna ztratit se?“

„Jasně… tak… tudy.“ A ukázal mi směr, kterým jsme se taky vydali.

Mluvili jsme, byli zticha, mluvili a zase byli zticha.

„No, takže jsme tady.“

„Super… hm… díky za doprovod…“

„Jo, nemáš zač…“

„Jasně… takže… děkuju… a měj se hezky…“

„Ty taky… jo, mám vyřídit pozvání na dnešní večeři. Tobě a tvým rodičům.“

„Hm, jasně, předám dál… tak… uvidíme se tam?“

„Hm, bydlím tam, takže je to dost pravděpodobné.“

„Skvěle, takže… večer…“

„Uvidíme se.“

Dostala jsem se do domu a musela se pořádně nadechnout. Vyřídila pozvání mámě a už jsem pádila po schodech nahoru do svého pokoje. Tam jsem zjistila, že už je pozdní odpoledne, zapla jsem svůj notebook a taky dopisovací prostředek… Objevil se tam Jake.

„Ahoj.“ Začala jsem psát v okamžiku, kdy se na mojí obrazovce objevila zpráva od něj: AHOJ.

„Jak se vede?“

„Hrozně a tobě?“ Byla jsem v šoku, Jake a mít se hrozně? Apokalypsa je blíž než jsem si původně myslela.

„Co se stalo?“

„Katty. Rozešli jsme se…“ Vysvětloval mi důvody a já se zděsila.

„Kvůli takové kravině? Bože, vždyť jste spolu byli rok!“

„Já vím, stýská se mi po jejím věčném úsměvu.“

„Ok. Vy máte prázdniny?“

„Jo.“

„Budu tě čekat a nechci slyšet žádné námitky, vy jste pomohli mně, já pomůžu vám.“

„Jo… domluvíme se, musím už jít… čau.“

„Ahoj.“ Po přečtení mé zprávy se odhlásil. Nemohla jsem nečinně pozorovat rozpad tak závidění hodného vztahu a napsala Katty email.

Ahoj Katty,

slyšela jsem o vašich prázdninách, takže jsem přemýšlela… a přemýšlela, a jak to tak může dopadnout? Vymyslela jsem úžasný plán… přijedeš mě navštívit. Sice budu chodit do školy, ale jsi šikovná holka a beze mě se zabavíš… Žádné odporující maily číst ani nebudu, takže je tu jediná možnost. Prostě musíš přijet.

Zatím se měj hezky, teď čekám na Tvou odpověď…

Tvá skvělá a úžasná Bella

Po pár minutách mi přišla uklidňující odpověď. Sice se objevily i výmluvy, ale když jsem je nebrala vážně, vyplynulo z toho, že moc ráda přijede. Snad mě nebudou nenávidět, kdyby se někdo mně pletl do života, zřejmě by byl na místě několikrát zabit. Ale já prostě nemůžu žít s vědomím, že jsou nešťastní, láska, byla u nich patrná na pohled. Tedy, když jsem je viděla naposledy…

Večer se čím dál více blížil a já začínala pociťovat takový neodbytný pocit, že se vlastně těším. Táta i máma se zúčastní, takže si nebudu připadat trapně…

Oblékla jsem si smaragdové korzetové šaty, stříbrné boty na podpatku a vlasy jsem si trochu zvlnila. Myslím, že jsem se i nad pohledem do zrcadla pozastavila, vypadala jsem úplně jinak a přitom moc hezky, řekla bych…

Vyjeli jsme v šest a dorazili jsme kolem čtvrt na sedm… cítila jsem se krásně… když jsme vešli do domu, upírali se na nás pohledy mnohem více lidí, než jsem si původně myslela, že se taky zúčastní…

„Jsem rád, že jste přijali pozvání, nečekaně se také zúčastní i naši přátelé z Denali, pokud ovšem nemáte námitek.“ Chopil se slova Carlisle.

„Rádi poznáme nové tváře,“ odpověděl táta.

„Tak tedy, Swanovi tohle jsou Denaliovi, Denaliovi tohle jsou Swanovi.“ Začal Carlisle s představováním.

Takže jsem poznala dalších pět lidí. Carmen, Eleazara, Kate, Irinu a Tanyu. Tanya se mi moc nelíbila, až moc se měla k osobě mých snů…

S Kate a Alicí jsme si skvěle popovídaly. Obě jsou úžasné. Ale neustále mi oči utíkaly k Edwardovi a Tanye, a abych mluvila jen a jen pravdu, tak trošičku, trošilililinku jsem žárlila. Fajn! Hrozně jsem žárlila! Měla jsem sto chutí jít a něco udělat, jen aby byl pryč z jejího dosahu. Já vím, nic mezi námi není, ale přesto jsem to málem udělala, ale zabránila mi v tom Alice, když mě odtáhla do svého šatníku, aby mi ukázala nové šaty, které si pořídila.

„Tak jak se ti líbí?“

„Cože?“ Musela jsem se zeptat, zrovna jsem přemýšlela o tom, jak vtrhnu dolů a začnu křičet „hoří, hoří“ jen aby všichni utíkali ven a nedrželi se přitom za ruce.

„Líbí se ti?“

„Kdo?“

„Ty šaty!“

„Hm… jo… jsou… jsou úžasné.“ A hodila jsem omluvný pohled.

„Jak dlouho jsi mimo?“

„Cože?“

„No nic, asi hodně dlouho…“

„Takže vydáme se dolů? A prosím, opatrně… nepotřebujeme tady otevřenou zlomeninu…“

„To si děláš srandu, ne? Bože, vy jste rodina! Kdo všechno slyšel o mém pádu? I babička v Číně?“

„My nemáme babičku.“

„Tak to jsem ráda…“

„I když teta Sarah žije v Japonsku.“ To už jsme se smáli, až jsme se málem válely na podlaze.

„Tady se někdo směje a já u toho nejsem?“ Vrazil do dveří Emmett.

„Ne, my tady seriózně diskutujeme.“ Odpověděla jsem mu.

„Hledá tě Esme, Alice.“ Vešel dovnitř Jasper.

„Jaspere,“ vykašlala jsem ze sebe během smíchu, „kolik vás tam ještě je?“

„Už jen já,“ vkročila dovnitř Rose. To už jsme se smáli všichni, a když jsme se dopotáceli dolů, byl zahájen výslech.

„Čemu jste se smáli, tak až jste se málem propadli podlahou?“ Začala Esme.

„My?“ Prohodila jsem já.

„Jako my všichni?“ Dodal Emm.

„Ne, my snad?“ Vyjela na něj Tanya.

„Klídek.“ Uklidňoval ji Jasper.

A směrem k nám Emmett zašeptal: „Ta má smysl pro humor jako ta cvičená opička, co jsem viděl v televizi…“ Jak jste asi pochopili, všichni jsme se začali smát nanovo.

„Dobře, to by stačilo, už by ses měl uklidnit Emmette!“ Projevil se alfa téhle rodiny Carlisle.

„Rozkaz, pane!“ Zařval Emmett a zasalutoval. Ale uklidnil se.

Bylo už dost pozdě, když jsme se zvedali k odchodu, přece jenom byla sobota, ale i tak bylo dost pozdě. Tentokráte jsme my pozvali Cullenovi i jejich hosty na večeři zase k nám. S radostí přijali a šli nás vyprovodit. Edward s Tanyou po boku stáli na prahu, a těsně před odjezdem jsem viděla, jak se Tanya vrhla na Edwarda dosti vášnivě. Zbytek jsem vidět nemusela. Rychle jsem otočila hlavu a spustila příval slz, který jsem zadržovala už od našeho příjezdu. Teď se to vydržet nedalo. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že by někdo jako on být s někým jako jsem já. Teď už to vím…

Ale snažila jsem se nemyslet. Všechny ty city, které jsem zřejmě měla a potlačovala je, se dostaly na povrch a já je nemohla dostat zpět pod kontrolu. Rozhodla jsem se tedy jednat. Je sice pozdě, ale bary maj určitě ještě otevřeno. Poprosila jsem tátu o odvoz, převlékla se do sukně, tílka a bundy a mohla jsem vyrazit…

Rozhodně jsem se nenudila, pila jsem a zase pila… tentokrát jsem přesáhla svou míru… ale splnilo to svůj účel, nebyla jsem schopna logického uvažování… snažila jsem se dopotácet domů, ale nějak se mi to nedařilo, pořád jsem zakopávala, ale domů jsem nechtěla, nechci, aby mě takhle viděli rodiče…

Takže nebylo jiného východiska a já stěží vytáhla mobil a snažila se vytočit Alicino číslo.

„Kdo je tam?“

„Halóóó?“

„Haló, kdo je tam? Tady Alice.“

„Tttt… ooo... to… jsem jjj… ááá… Bbbellla.“

„Bello? Ty jsi opilá?“

„Ne?!?“

„Bello, kde jsi? Jsi v pořádku?“

„V Ppport Angeles. Jjjo… až na koktttavossst a podddivnouu chůzi, ssse mááám skvěéěéěle.“

„Hele, jak se dostaneš domů?“

„Takkk… to bychchch taky ráda věděla, ale nějak to půůůjde… jáá ale nechci domůůů…“

„Zůstaň na místě, s Emmettem pro tebe přijedeme, dospělí u nás nejsou doma, tak můžeš zůstat tady, dám vědět tvým rodičům…“

„Ó, Alice, miluju tě…“

„Jo, já tebe taky. A Bello?“

„Nnnooo?“

„Zůstaň stát na místě, dobře?“

„Dddobbřřee.“

Čekala jsem sotva patnáct minut, když u mě zastavilo auto s černými skly.

„Ahoj, kočičko, nechtěla by ses pobavit?“

„Ani nnneee.“

„Vážně? Vypadáš, že potřebuješ nějaké to uvolnění…“

„Ne díkyyy…“

„Ale no tak, nedělej drahoty.“ Začal nějaký chlápek vystupovat z toho auta.

„Nnnee díky, čekám na přátelééé.“

„Jo, čeká na nás!“ Ozvalo se za mnou.

Díky bohu! Záchrana.

„Ale, ale, chlapeček dělá ramena?“

„Vypadněte!“ Zavrčel Emmett, až já sama jsem se otřásla. Auto nastartovalo a už bylo pryč.

„Díky titititi božžžže Emmette!“

„Dobře, tímto ti promíjím tvůj stav opilosti, ale jen kvůli tvému oslovení mé osoby. A pojď už, nechci tady zapustit kořeny.“ Táhl mě ke svému autu, kde seděla i Alice.

„Bello? Co se ti stalo? Takhle se opít, kde jsi to viděla?“

Bohužel vám musím říct, že když mám v krvi hodně alkoholu, říkám pravdu.

„Noooo, já jsem táááák nešťasná… a může za to tttvůj bratr…“

„Co jsem zase proved?“ Zatvářil se Emmett trpitelsky.

„Ttten druhý bratrrr…“

„Co ti zase proved Edward?“

„On mááá holkou!!!“ Začínala jsem potahovat.

„Tanya? To není jeho holka. Chtěla by, ale není. Ale já myslela, že ho nenávidíš…“

„Nooo, to jsssem si taky myssslella…“

„Wow, můj bratr a moje kámoška! Můj splněný sen.“ Nadšeně promluvil Emmett.

„Emmmettte?“

„No?“

„Už jsem ti někkkdy řekla, že ti to někdy pálííí?“

„Ne, ale dík.“

„Allleee někdy zase kecáš blbosti…“

„Tak to jsi trefila!“ Smála se Alice.

„Hahaha… strašně vtipný…“

„Emmmetttku, snad ses nuuurazilll? Že by 1:1?“

„Ha, tak to ani náhodou!“ Byl zase veselý.

A tak jsme dorazili až k nim domů. „

„Carlisle, Esme, Carmen a Eleazar nejsou doma, takže tě nikdo nepráskne vašim, těm jsem volala a nadšeně souhlasili, takže se máš vrátit, až uznáš za vhodné…“

„Fffajn. Ddíky.“

„Teda, ty máš ale mluvu!“ Smál se dost nahlas Emmett.

„Pšššššttttt! Co kdyššš někdo ššpinká?“

„Kdo tady má špinkat?“ Ozvalo se seshora. Všichni stáli nahoře na schodech a já si připadala naprosto pitomě, i kdyš mi to bylo ábsloutně jedno.

„Ahój, všickni!“

„No nazdar, Bello.“

„Jó já vás ttakyy ráda vidíím.“

„Víš co, Bello? Raději běž nahoru…já tě doženu…“Řekla Alice.

„Jjjasně…“ odpověděla jsem a vyrazila nahoru. Vrazila jsem do dveří přímo naproti schodům, a sotva jsem otevřela dveře, už jsem se poroučela k zemi, ještě, že tam byl ten koberec…

„Bello? Bello! Jsi v pořádku?“ Přiběhla Alice.

„Jjjo, jjsem.“

„Tak jo, hele, běž do támhle těch dveří, umyj se a já ti tady na pohovku nachystám něco na spaní, ok?“

„Oookkk.“

Umyla jsem se a našla tam takový kus látky, který byste určitě nenazvali pyžamem, ale neřešila jsem to a usnula ještě na té černé kožené pohovce, která se dost podobala té mojí.

Když jsem se ráno probudila, strašně mi třeštila hlava. Svoje včerejší oblečení jsem nenašla a tak jsem se vydala na toaletu, tak jak jsem byla. V košilce sahající stěží do půli stehen, ale mám hezkou postavu, takže mi to nevadilo. Ale to bych nebyla já, abych na někoho při cestě zpět nenarazila. Byl to Edward! Chvíli mě pozoroval, a když mu došlo, že už na mě kouká celkem dlouho, jenom potřásl hlavou, usmál se a podal mi hromádku oblečení.

„To ti posílá Alice,“ řekl, usmál se a odcházel.

„Hm, díky.“

Vrátila jsem se zpět do pokoje a oblíkla si to, co mi poslala ta skřítka jedna! Byly to velice krátké šaty a k tomu boty na nízkém podpatku.

Sešla jsem dolů, kde už byli všichni.

„Dobré ráno, slunce našich životů!“ Zahalekal Emmett.

„Jindy bych ti poděkovala, ale dneska se ptám, hlasitěji by to nešlo?“

„Ale jistě, že šlo, skoro sestro!“ Zařval.

„Fajn 2:1 pro tebe…“Zamumlala jsem se.

„Bello, říkala jsem si, že asi nebudeš mít chuť na jídlo…takže tady máš kávu a aspirin…“

„Díky, Alice, miluju tě…“

„Tak aspoň nejsem jediná z rodiny…“

„Cože?“ Vyhrklo nás hned několik.

„Vidličky a nože.“ Vyplázla na nás jazyk a dál si nás nevšímala.

Aspirin jsem zapila kávou a snažila se nemyslet na to, jak moc mě ta moje hlava bolí. A taky jsem se snažila nemyslet na Edwardovo zírání. I když to bylo dost obtížné, když seděl přímo naproti mně… Strávila jsem u nich dopoledne a poté jsem požádala o odvoz…

Nabídl se nejkrásnější anděl tohoto světa.

„Proč jsi to udělala?“ Začal náš hovor v autě.

„Co?“

„No, proč ses tak zřídila?“

„Co jsem udělala? Mám okno…“

„No, dejme tomu, že jsem se nebránil, takže…“

„COŽE?!?“

„Tak teď bys měla vidět svůj obličej.“ Smál se mi.

„Pche, máš se teda čím chlubit… donutit holku, aby se chovala takhle, no…“ Co jsem to proboha zase vypotila? Střelte mě někdo, prosím!

„Cože? Jak… jak to myslíš?“

„Ale já… nijak… to já jen… hele, už jsme tady!“ Hurááá!

„Tak se měj.“

„Jo, ty taky, díky za odvoz.“

„Není zač,“ řekl a zamyšleně mě pozoroval.

„Děje se něco?“

„Ne, nic.“

Doma jsem se přivítala s rodiči a vyrazila do svého pokoje. Našla jsem notebook a domlouvala se s Katty i s Jacobem, kdy přijedou. Donutila jsem Jacoba jet autem a Katty jsem poslala letadlem. Ani jeden netušil, co se na ně chystá… Jake tady bude dříve a já ho nějak zabavím, pak dojet pro Katty a bude hotovo!

Neděli jsem strávila klidně, nikoho z rodiny Cullenových ani jejich přátel jsem neviděla, takže jsem byla relativně v klidu. V noci se mi zase zdálo o Edwardovi. Dokonce jsem se probudila, podívala se k oknu a viděla jsem ho tam, ale to se mi jen zdálo…ráno jsem našla pootevřené okno, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem ho zavírala…

Ráno jsem vyjela brzy a dorazila včas. Už na mě nezírali tak moc jako v pátek, takže se věci začínaly vracet do normálu. Celý den probíhal v klidu, dokud nepřišel tělocvik…

                                                                      předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 13. kapitola: