Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 15. kapitola

22.01.2010 (20:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2170×

15. kapitola – Setkání…

Všechno jsem naplánovala. Jacka jsem pozvala do restaurace s tím, že se potkáme až tam… A zatím jsem sama jela pro Katty. Všechno běželo podle plánu, čas taky vycházel, můj plán byl perfektní…

Jakmile se uviděli, rozeběhli se k sobě a objali se, pak se od sebe odtáhli a zlobně se navzájem měřili, pak se jejich hněv zaměřil na mě.

„Isabello Marie Swanová, co jsi to udělala?“ Vyjeli na mě ve stejnou chvíli.

„A nejste rádi, že se vidíte?“ Podotkla jsem.

„To jo, fajn, já ti odpouštím… ale musela jsi mi lhát?“ Řekla Katty.

„Já jsem nelhala, já ti pouze neřekla všechno… to je rozdíl… ale ty bys jinak nepřijela a ani ty bys nepřijel…“

„Hm, to je asi fakt.“ Prohlásil Jake.

„Tak jo, vy hrdličky, já vás nechám o samotě… ahoj…“

„Ahoj… a děkujeme… oba…“

„Není zač, bylo mi potěšením.“

Byla jsem v celkem slavnostním oblečení a rozhodla jsem se, že je ještě brzy na návrat, a tak jsem obcházela obchody. Šlo mi to báječně, dokud jsem nepotkala Tanyu a Irinu.

Jely se mnou ve výtahu, a jejich rozhovor se nedal přeslechnout.

„Tak co, už tě Edward pozval na ten ples?“

„Ne ještě ne, ale myslím, že mě pozve dnes…“

„Já ti nevím, neměla bys ho raději pozvat ty? Víš co, těch holek, co už ho pozvaly…“

„Ale on všechny odmítl, myslím, že čeká, až ho pozvu, je takový zamlklý poslední dobou nezdá se ti? Já ho už rozmluvím. Tamto byly jen obyčejné husičky, na mě nemají, navíc se známe hrozně dlouho, takže nevidím jediný problém…“

„Jasně, že ne…“

„Miluju ho a on mě.“ A při tom na mě vrhla nenávistný pohled…

Nic víc jsem nepotřebovala slyšet, připadala jsem si tak hloupá, jak jsem si mohla myslet, že by chtěl jít se mnou… Jake půjde s Katty… já tam nepůjdu! Nebudu tam sama za hloupoučkou naivku, kterou nikdo nepozval.

Ve čtvrtek měli Cullenovi přijít na večeři, pořád se s mou osobou nebavili, dokonce ani Emmett, už jsem je asi přestala zajímat, asi našli někoho jiného…

Nastal čtvrtek večer, a já jsem přemýšlela, jak bych se mohla z té večeře ulít, mají přijít i Denaliovi, to zas bude…

Oblékla jsem si lehké bílé šaty nad kolena, bílé sandály a vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen výrazná rudá rtěnka a pásek ve stejné barvě oživovaly můj model. Pochválila jsem svůj odraz v zrcadle a sešla dolů přesně ve chvíli, kdy se ozval zvonek…

Když všichni vstoupili dovnitř, koukali jako opaření, nikdo se se mnou nebavil, takže jsem jim nemohla říct o mém úžasném plánu dát Jacka a Katty dohromady. Počkat oni ani nevěděli, že Jacob chodí s Katty, takže… ne… to je blbost… proč by se se mnou nebavili, kdyby si mysleli, že já a Jack… blbost…

„Dobrý večer,“ pozdravil můj otec, ,,určitě ještě neznáte kamaráda naší Belly, Jacoba a jeho přítelkyni Katty.“

„Neznáme, ale rádi poznáváme.“ Podali si s nimi ruce a my jsme mohli začít jíst. Tvářili se, jakoby jim to nechutnalo, i když jsem to samé jedla taky, chutnalo to výborně…

Rozloučili jsme se, popřáli si krásný večer a šli na kutě…

Mluvila se mnou Alice. Omluvila se za jejich chování, prý si mysleli, že s Jackem chodím, a že jsem jim nic neřekla atp.

Večer se mi zdál krásný sen…

Zdálo se mi, že jsem se probudila do temné noci a u okna stál on… tentokrát jsem ho nenechala odejít, vstala jsem a jak jsem se k němu blížila, vyděšeně mě pozoroval… došla jsem až k němu a objala ho… chvíli jen tak stál, ale pak mé objetí opětoval a já se natáhla na špičky a políbila ho, on jen tak stál jako bych ho praštila…

„Co se děje?“ Zeptala jsem se ho.

„Tohle se děje…“

„Ale tohle je můj sen… ve snech se plní přání, ne?“

„Sen? Jo asi jo…“

Dál už jsme nemluvili, jen jsme se líbali, byl to dost realistický sen… zdálo se mi, že jsem unavená a tak jsem ho dotáhla k posteli… bránil se, ale když jsem mu vysvětlila, že jsem unavená a chci, aby ležel vedle mě, že nemám žádné postranní úmysly, tak to udělal, a tak ještě než jsem usnula, jsem mu pošeptala slova „miluju tě“ myslím, že jsem dokonce slyšela „já tebe víc“ ale tím si už nejsem jistá…

Jak říkám, nádherný sen, ráno jsem se probudila a bylo otevřené okno…

Budu se muset nechat vyšetřit! Nejenže se mi zdají neuvěřitelně živé sny, ale dokonce se moje okno samo otevírá… asi už blbnu… jo, to bude tím…

Páni, dnes je pátek, den plesu… Jake a Katty se mě snažili přemluvit, abych tam šla s nimi, že prý bude legrace, pche, to určitě, zase bych se jen dívala, jak spolu ti dva zamilovaní blázni tančí… kdepak… to už není pro mě… před dvěma roky možná, ale teď rozhodně ne…

Cullenovi se se mnou zase baví, hurá, mám další důvod k žití. Alice do mě hustila, co si na sebe vezme, jak se těší, že pomáhala s organizací, že to bude úchvatné apod. Když se mě ptala, jak se těším, jen jsem se výmluvně usmála… to určitě… kdybych jí řekla o mém plánu „nikam nejít, užírat se doma v županu se zmrzlinou,“ okamžitě by mě donutila tam jít, v tomhle případě lepší před Alicí mlčet… dokonce i Emmett těšil na zábavu, že si se mnou zatancuje, co hodlá udělat za vtípek apod.

Domů jsem dojela do značné míry ohluchlá, celou dobu do mě někdo sypal příval informací a ani doma se to nezměnilo, pomáhala jsem Katty se šaty. Půjčila jsem jí svoje zlaté šaty, už z principu jsem je nenosila, ale Katty ohromně slušely. Ještě jsem jí vlasy vyčesala do ohonu, zlaté baleríny, namalovat, a je to hotovo… wow… tím bych se mohla i živit…

Konečně už odjeli… budu mít klid… rodiče jsou na večeři ve městě… jsem tady sama… MUSÍM si to užívat… navlékla jsem se do mého milovaného pyžama, sice jen tílko a šortky, ale je úžasné…

Ozval se zvonek, je to dost zvláštní, kdo by v tuhle chvíli zvonil…?

„Co tady děláš?“ Vysypala na mě Alice.

„Já tady bydlím?“

„To nemyslím… jak to, že jsi ještě doma? Už jsi tam měla být!“

„Alice! Klid, já nikam nejdu…“

„Tak to si nemyslím…“ Zavrčela Alice, vytáhla mě jen tak v pyžamu ven, zamkla za mnou a už mě táhla k autu…

„Alice? Co to děláš? Já nikam nechci jít…“

„Proč bys seděla doma? Už jsem ti vybrala úžasné šaty, stihnem to sice jen tak tak, ale stihnem to, a už žádné výmluvy…“

„Tak fajn…“ zamumlala jsem, „ale já tam nechci být sama…“

„Sama rozhodně nebudeš.“

„Znáš někoho, kdo by v tuhle chvíli ještě neměl partnerku a byl natolik svolný jít se mnou?“ Poznamenala jsem s nadějí v hlase, nadějí, že nikdo takový neexistuje. Sledovat někoho, do koho jste zamilovaní s nějakou jinou, navíc v přímém přenosu? Ne díky.

„Jo, mého bratra.“

„Cože?“ Vydechla jsem úžasem.

„No, myslím tím Eda samozřejmě.“

„Já myslela, že jde s Tanyou…“

„Kolikrát ti budu říkat, že s ní nechodí? Ona by strašně moc chtěla, ale on ne, takže…“

„A ty ses ho ptala? Na to, že by tam šel se mnou?“ Zahořela ve mně jiskřička naděje.

„No, ještě ne… ale mě odporovat nebude…“

„Ne Alice, pokud sám nebude chtít tak ho nenuť, já tam původně nechtěla jít vůbec, já se ho raději zeptám sama…“

„Jenom proto, že jsi to ty.“

„Díky.“

A tak jsme dojely až k jejich domu, vytáhla mě ven a vypadalo to, že by byla schopná mě odvléct i za vlasy, tak jsem to raději vzdala a následovala ji… dost to znesnadňovala situace mého oblečení, měla jsem na sobě jen to skromné pyžamko a byla jsem bosá…

Když jsme vešly dovnitř, pozdravila jsem se s Esme i Carlislem… dovedla mě až před pokoj, kde jsem minule spala a oznámila mi:

„Máš pět minut, pak tam vtrhnu a donutím vás oba!“

„Pět minut, jasně…“

„Čtyři minuty padesát vteřin.“ Řekla a poklepala si na neviditelné hodinky.

Takže jsem zaklepala a vešla dovnitř. Tam na pohovce seděl Edward a poslouchal zrovna nějaký klavírní koncert. Když si mě všimnul, dost koukal…

„Hm, ahoj…“ Promluvila jsem do ticha.

„Ahoj… co… co tady děláš?“

„No, zrovna tady exhibuju v rádoby pyžamu a snažím se logicky přemýšlet…“ Usmála jsem se tomu, co jsem sama říkala a připadala si jako totální pitomec.

„Aha…“

„Aha? Jaké aha? Prostě mu to řekni a nezdržuj!“ Ozvalo se zpoza dveří.

„Tak fajn!“ Zakřičela jsem odpověď, „já jsem tě se zpožděním přišla požádat o doprovod na tu dnešní slávu, a pochopím, jestli řekneš ne, ale vysvětli to raději Alici ty, já bych asi neskončila nejlíp a ty se umíš určitě bránit líp než já.“ Tomu jsem se musela zasmát nahlas.

„Bude mi potěšením tě doprovodit.“

„Děkuju.“ Odměnila jsem ho zářivým úsměvem.

„Není vůbec zač.“ Řekl a taky se na mě usmál.

V tom dovnitř vtrhla Alice, odtáhla mě k sobě do pokoje a pustila se do mého zkrášlení. Sama přitom vypadala úžasně. Mluvila pravdu, ty šaty, které mi vybrala, vypadaly vážně nádherně. Jsou tmavě modré, zřasené, pod kolena. Prostě nádhera. Ještě mi dala šedé legíny a boty na jehlovém podpatku. Vlasy mi zvlnila a jen přední dva prameny mi sepla za hlavou. Vypadala jsem tak zvláštně, víc jako oni, myslím… I když představa, že mám v těchhle botách jít, chraň bůh ještě tancovat… pane bože! Tanec! Noční můra! Co já nebohá budu dělat? Byla jsem zabraná do toho, že nemám s kým jít, že jsem nepřemýšlela nad tím, že tanec je pro mě něco jako pro Supermana kryptonit.

Dýchej Bello, dýchej, nějak to zvládneš… ale stejně mi to nedalo…

„Ty Alice?“ Zeptala jsem se jí, když mi ještě nanášela oční stíny.

„No?“

„Je nějaká relativní možnost vyhnout se tanci?“

„Na plese? Vyhnout se tanci? Nepraštila ses do hlavy?“

„Ne, já jen… je nějaká taková možnost?“

„Hm, Edward rád tancuje, zvlášť když tam budeš ty… upsss…  no…prostě… asi se tomu nevyhneš, holka.“

„Sakra!“

„Hele, ty to zvládneš… co to kecám? Ne, ty to nezvládneš, ale neboj Edward je dobrý tanečník, on tě povede a při nejhorším tě zachytí před pádem…“ Povzbudivě se na mě usmála. Tak jo, když to říká Alice, tak to zvládnu… počkat! Ona to říká Alice?!? No sakra…

Když jsem sestupovala schody na těch ďáblových výmyslech zvaných podpatky, Edward už na mě čekal dole…  vypadal jako vždy naprosto úchvatně… vedle něho jsem si najednou připadala tak bezbarvá…

„Páni, teda Bello, vypadáš nádherně.“ Pozoroval mě s údivem. Ale vypadal přitom tak, že i kdybych teď na sobě pytel od brambor stejně by se mu to líbilo.

Usmála jsem se na něj a pochválila jeho elegantní look: „Můžeme jet?“

„Jistě,“ řekl a nabídl mi rámě. Otevřel mi dveře, potom i dveře od auta a ty za mnou i zavřel. Ale podivila jsem se.

„Alice s námi nejede?“

„Hm… ne… vyjeli s Jasperem před pěti minutami… chtěli nás nechat samotné…“ Věnoval mi takový ten nevinný pohled.

„Nechtěl jsi, ať jedou s námi?“ Odtušila jsem.

„Přesně tak.“ Tím byla diskuze uzavřena. Měla jsem pravdu… wow… to je snad poprvé, co mluvím s Edwardem a mám pravdu… hustý…

Celou cestu jsme mlčeli, měla jsem ale pocit, že se více věnuje zírání na mě než řízení…

„Mohl by ses, prosím, soustředit na cestu?“

„Ta není tak nádherná jako ty.“

„Prosím, nepřeháněj.“

„Já? Nikdy! Nikoho hezčího jsem ještě neviděl.“

„A znáš vynález jménem zrcadlo?“

„Prosím? Tolik mi zase není…“

„Tak jsem to nemyslela! Já jen… už ses někdy viděl v zrcadle? To je krása… nebo taky třeba, Tanya nebo Kate nebo Irina, to jsou hezké holky… já? Odkud jsi spadl?“ Prohlásila jsem se stopou smutku v hlase.

„Tanya? Prosím tě, dovol mi, abych se zasmál… ta ti nesahá ani po kotníky… po pravdě jsem ji odeslal domů…“

„Cože jsi udělal?“

„No, sbalil jsem ji do kufru a poslal na Severní pól… nebo Jižní? To si nepamatuju, není to důležité…“ Tak a je to tady, smíchy jsem to nevydržela, ale snažila jsem se prskat, co nejméně…

„Jsi v pořádku? Vypadalo to jako by ses dusila…“

„To je můj smích, zvykneš si…“ Mrkla jsem na něj.

„No, to abych už začal…“

„To bys měl…“

„Ty se bojíš tance?“

Teď je to jasné, já tu Alici asi zabiju…

                                                       předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 15. kapitola: