Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 21. kapitola

05.04.2010 (20:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2103×

21. kapitola – Nespravedlnost na mou hlavu…

Dorazila jsem včas a ještě jsem měla pět minut k dobru, které jsem strávila s Edwardem. Pak jsme každý vyrazil jiným směrem. Měla jsem matematiku spolu se svými bývalými kamarádkami. Ne, že bych se jich bála, ale ta jejich výhružka mě vyděsila, nebyly by mi schopny ublížit, přece jen je znám rok, ale běhá mi z toho mráz po zádech.

Během dne jsem se Edwardem potkala jen na fyzice a to bylo pro zamilovanou žalostně málo. Pak jsme se potkali na obědě, kde jsem zase seděla u jejich stolu, ale už na nás tak nezírali jako včera.

Přežila jsem i zbytek dne v relativním klidu. Dokud…

Ano, dokud jsem nevyrazila na parkoviště. Po cestě mi nějaká holka, kterou jsem do nedávna nazývala svou nejlepší přítelkyní, podkopla nohy, tak že jsem spadla do hnusné kaluže. Někdo mi podal ruku a já zjistila, že to je Josh.

„Díky.“ Usmála jsem se upřímně.

„Nemáš zač,“ odvětil a kráčel pryč jako bych byla nějaký odpad.

Cestou k mému autu jsem to nepochopila, ovšem dokud jsem nedošla až k právě zmiňovanému dopravnímu prostředku.

Po celé přední straně mého nového auta byl napsán nápis rudou barvou.

„Jsem děvka a miluju Joshe, přítele mé nepřítelkyně, já ho dostanu!“

Tak tento nápis mě totálně odrovnal, všichni si na mě ukazovali a ty úšklebky se nedaly přehlédnout. Pak přišel Edward, objal mě, dovedl mě až ke svému autu, posadil mě a pak šlápl na plyn. Celou cestu jsem zaraženě mlčela. Neměla jsem slov. Tak tohle bych se neodvažovala ani hádat… Takový nesmysl, celá ta věta ani nedávala smysl! Tak proč si připadám jako by mě vláčeli za autem?

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě Edward starostlivě.

„Já… no… jo. Jsem v pohodě, jen mě to dostalo.“

„Měl jsem to tušit!“

„Ty za to nemůžeš.“

„Ale jo, měl jsem si všimnout jejich myšlenek! Jenže já jsem tak těšil, až tě uvidím, že jsem všechny myšlenky ignoroval.“

„Jsem v pohodě. Vážně…“ dodala jsem, ale věděla jsem, že jsem špatná herečka.

Tak jsem se s tím v duchu vyrovnávala a zjišťovala, že vlastně o nic nejde. Byl to jen pitomý, vymyšlený a naprosto stupidní nápis. Všichni, na kterých mi záleží, vědí, že je to nesmysl, a to mi stačí.

Večer jsme uskutečnili plán, který jsme tak geniálně vymysleli. Byli jsme na komedii, smáli jsme se od začátku do konce, i když o Edwardově smíchu bych pochybovala, no jo, musím si zvykat, sto let je hold pořádná doba a on už určitě viděl duchaplnější věci. Pak jsme vyrazili na večeři, můj upír se vymluvil na dietu a já se musela uchechtnout, ale dál to bylo super. Bavili jsme se, dokonale jsme si rozuměli a já byla ráda, že jsem uskutečnila svůj plán a dala Kate a Jacka zas dohromady.

Edward nás odvezl domů, potom za mnou vyskočil do mého pokoje, když už všichni spali. Celou noc jsem byla v jeho objetí a vychutnávala si jeho přítomnost. Usnula jsem a zdálo se mi mně a o Tracy.

Byly jsme v nějaké temné místnost a ona na mě křičela, že Josh je jen její, a že ho mám nechat na pokoji, a já se jí snažila vysvětlit, že miluju jedině Edwarda… a tak to pokračovalo.

Vzbudila jsem se zpocená až za ušima a asi jsem i něco říkala nahlas, protože mě stále objímaly ledové paže, kolíbaly mě a slyšela jsem broukání ukolébavky. To mě uklidnilo a já se ponořila do neklidného spánku.

Ráno jsem se probudila a do očí mě praštilo něco nečekaného. Byly to sluneční paprsky. Ale to znamená, že… Ne!

„Dobré ráno,“ ozvalo se vedle mě. Ohlédla jsem se za tím hlasem a uviděla něco úžasného. Můj osobní anděl zářil jako miliony diamantů.

„Páni, jsi nádherný,“ vydechla jsem úžasem, ne že bych to nevěděla už před tím, ale tohle byl zcela jiný rozměr.

„To ty taky, ba ještě víc.“

„Díky. Ale to není dobré!“

„A copak? Že jsi krásná?“

„Ne, to že svítí slunce. Už takhle jsi mi včera chyběl, takhle to nezvládnu!“

„Jsi moje šikovná holka. Ty zvládneš všechno.“

„Hm,“ zabručela jsem naštvaně a proklínala slunce, jež jsem tolik milovala.

Oblékla jsem se, upravila se a chystala se na snídani. Celou tu dobu mě sledoval, jako by si snažil zapamatovat veškeré moje pohyby. Pak mě naposledy objal, políbil do vlasů a vyskočil z okna. Zní to drasticky, to „vyskočil z okna“ jako by páchal sebevraždu, tomu jsem se musela pousmát, ale dál jsem se zabývala jen tím, jak se dnes budu ve škole trápit.

Všechno proběhlo hladce, do školy jsem dorazila včas. Všichni na mě zase koukali, ale tentokrát jsem to nebrala osobně, něco ve mně se zlomilo a mě došlo, že nikdy se nemůžu zavděčit všem a ani to nechci. Jestli věří těm nehorázným věcem, je to jejich věc, ne moje.

Bavila jsem se s Ang i Clarkem a alespoň tak jsem zahnala smutek. Jenže pak přišla biola!

Vše jsem zvládala v klidu, dokud mně Tracy nepožádala o půjčení učebnice, že se chce na něco podívat. Naivně jsem si myslela, že by se umoudřila, ale tak to nebylo.

Podala jsem jí knihu a otočila se zpět k oknu. V tom mě vyrušili výkřiky a hvízdání. Otočila jsem se…

Tracy stála u lavice a z mé knihy vytahovala černé krajkové tanga. Zírala jsem na ně jak opařená. Tyhle určitě nebyly moje!

„Ale copak. Dneska na ostro?“ vykřikla na mě posměšně.

Jen jsem jí knihu vytrhla z ruky a utíkala ze třídy. Doběhla jsem na dívčí záchodky, kde jsem se rozvzlykala. Nebylo to nic tak strašného, ale já si myslela, že jo. Takhle mě ponížit, musela jsem jim připadat vážně jako děvka.

Nějakou dobu jsem to rozdýchávala, pak jsem se vydala zpátky do třídy. Bylo pět minut po zvonění a učitel byl už ve třídě.

„Copak, slečno Swanová?“

„Omlouvám se, bylo mi nějak špatně.“

„Ano, vypadáte tak, sedněte si.“

„Děkuji.“

Celá třída na mě jen zírala až do konce hodiny. Pak jsem šla ke své skříňce a snažila se nemyslet na pohledy lidí. Všem se to rozneslo. Jenže na mojí skříňce byl nápis centrofixem… asi bych si měla zvykat.

Děvka

Proč? Proč já? Ano, nespravedlnost na mou hlavu, proč ne?

Jenže to zdaleka nebylo všechno… Při otvírání skříňky jsem si všimla škrábanců kolem zámku, jakoby se ho někdo snažil otevřít násilím.

Konečně se mi podařilo ji otevřít, a co na mě nespadlo? Černá neidentifikovatelná látka, černá krajková podprsenka, bičík a pouta. Připadala jsem si vážně jako to, co bylo napsáno na mé skříňce, a nejhorší na tom bylo, že to viděla celá škola, a asi i tušili, že to není moje, všichni věděli o skryté nenávisti, ale nikdo to nahlas neřekl, všichni se jen blbě tlemili. Samozřejmě, že to nebylo moje, ale i tak jsem se cítila hrozně poníženě. Bylo mi hrozně, naštěstí tu byl Clark, který mě popadl za ruku a odtáhl až k mému autu.

„Díky,“ zasípala jsem.

„Jo, nemáš zač.“ Usmál se na mě.

„Co jsem tak strašného udělala? Řekni co?“

„Připletla ses do cesty těm nesprávným.“

„Ale co jsem jim udělala?“

„No, to vlastně nikdo neví, asi se nudí a hledají ty nejhloupější záminky.“

„Hm,“ zahučela jsem nepřítomně.

„Hele, ti kteří tě mají rádi, jako jsem já, Angie a několik dalších, vědí, že to všechno na tebe ušily.“

„Já vím, ale i tak se necítím zrovna úžasně.“

„Jo to věřím. Nechceš odvézt?“

„Ne, díky, zvládnu to.“

„Jasně, jestli si budeš chtít pokecat, tak znáš moje číslo.“ Usmíval se na mě povzbudivě.

„Jasně.“

S tím jsem taky odjížděla od školy. Vím, že to je hloupost, cítit se provinile. Neprovedla jsem nic, co by mohlo vést k takovéhle vendetě. Ano, možná jsem odešla z jejich party a trochu na ně přitom křičela, občas se potkám s jejich kluky, ale nikdy mě nenapadlo něco s nimi mít, jo a taky vycházím s novou rodinou líp, než kdokoliv jiný tady, ale tohle jsou věci, kvůli kterým si tohle rozhodně nezasloužím. Prostě jsem z tama utekla, jako bych přiznala porážku, jako bych jen potvrdila, že já jsem ta slabá, a že zase odjedu. Ano, i na to jsem myslela, ale v poslední době se moje povaha trochu upravila, navíc tam zítra budu mít svou lásku a dokonce na většině hodinách, takže budu v pohodě.

Dojela jsem domů a snažila se trochu upravit, aby nic nebylo poznat, nemůžu kazit náladu všem okolo. Vykradla jsem se do svého pokoje, abych na chvíli uklidnila, tam jsem dorazila sama, ale uvnitř jsem už sama nebyla.

Můj soukromý zázrak stál u okna, a jakmile jsem otevřela dveře, už mě svíral v náručí.

„Promiň, promiň, promiň, Alice to viděla chvíli před tím, než se to stalo, nemohl jsem tomu zabránit, nedokázal jsem tě ochránit.“ Díval se na mě jako bych měla začít hystericky křičet a kopat kolem sebe.

„Budu v pořádku, je to jen… hm… dívčí vendeta.“

Díval se na mě jako bych spadla z hodně vysokého stromu, a ještě mě potom srazilo auto, ale přitom tak starostlivě, že jsem raději mlčela a užívala si jeho blízkosti, jeho omamné vůně, při které jsem se cítila jako bych našla smysl svého bytí, znám ho jen chvíli, ale už teď jsem si jistá, že bych ho nedokázala opustit. Už nikdy.

Vím, že myslí na mou duši a tak, ale já se nevzdám!

Miluju ho, a to je to jediné, co dokážu vnímat.

                                                                                 předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 21. kapitola: