Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 22.kapitola

22.05.2010 (13:15) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2316×

22. kapitola – Nehoda…

Celý večer a následně celou noc jsme strávili v objetí, odloučila jsem se jen na chvíli pozdravu s rodiči a obvyklé hygieně.

Celou tu dlouhou dobu, která mi přišla, jako pět minut mě sledoval stejně jako ráno, jako by beze mě měl být dlouhou dobu.

„Co se děje? Nespouštíš ze mě oči.“

„Hm,“ zamručel.

„Počkat! Ne, neříkej to. Prosím ne!“

„Tohle bude poslední sluneční den tohoto týdne, kolem dvou slunce zaleze a bude pod mrakem.“

„Ale já už nechci být další den bez tebe,“ pronesla jsem smutně.

„Nemusíš tam jít, na něco se vymluvíš a můžeme být tady spolu.“

„Ne, musím tam jít, nechci, aby si mysleli, že mě můžou jen tak lehce ovládat.“

„Ty jsi moje silná holka.“

„Hm, to jo…“ Překazilo mou řeč zívnutí.

„Už spi, a nech si zdát o něčem krásném,“ řekl a začal mi broukat mou ukolébavku.

Myslela jsem na nás. Na vše, co se mezi námi událo od doby, co se přistěhovali. Co bych teď dělala, kdyby se tu neobjevili? Byla bych ještě jednou z těch namyšlených barbie? Myslela jsem na vše a přitom na nic, má mysl obsáhla celý svět, přitom se před ním uzavírala.

Po mých dalekosáhlých úvahách jsem usnula v náručí mé jediné životní lásky.

Ráno jsem se opět probudila do zářivých paprsků. Vždy jsem slunce milovala a tady mi moc chybělo, při něm jsem si připadala jako bych měla křídla, ale teď jsem ho vnímala, jako by mi právě ten stejný sluneční kotouč má křídla trhal na kousíčky.

Opět jsme se rozloučili, objímala jsem ho, jako by to mělo být naposledy, cítila jsem se tak opuštěná, jako by mi kradli druhou půlku mého srdce a bylo jim jedno, co mi to udělá.

Seděla jsem ještě nějakou chvíli na posteli. Potom, co vyskočil z okna a vyběhl k lesu, jsem ze skříně vytáhla svůj skateboard a rozhodla se, že dnes budu šetřit životní prostředí a auto nechám doma. Našla jsem taky přilbu, pro jistotu. Až na to přijde Edward tak se zblázní, ale teď mi v tom nemůže zabránit. A navíc mám jeho přilbu, co by se mi asi tak mohlo stát?

Popadla jsem batoh a vyrazila. Bylo to úžasné, vlasy mi i přes přilbu vlály kolem obličeje, cítila jsem ten svěží, sluncem provoněný vzduch.

Dorazila jsem sice pár minut před zvoněním, ale parkoviště bylo plné. Všichni mi věnovali pohled, někteří dosti pohrdavý, někteří nenávistný a někdo i zcela příjemný.

„Ahoj, Bell!“ Mávala na mě Angela.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, chvíli jsme si povídaly, ale opravdu jen chvíli.

„Bello, nevěřila bys, co se stalo.“

„Mám hádat?“

„Tak jo.“

„Dneska není škola a můžeme jít domů?“

„Ne.“

„Někdo tě požádal o ruku?“

„Ne, ale blížíš se.“

„Brad Pitt tě pozval na večeři?“

„Ne!“

„Tak jo, dám se podat, to nikdy neuhádnu.“

„Chodím s Clarkem.“

„Wow! Tak ať vám to klape, holka!“

„Díky, to samé samozřejmě přeju tobě a Edwardovi, kde vlastně je? Ani včera nebyl ve škole.“

„No, jo, víš… oni jezdí kempovat do hor, když je hezky.“

„Aha, asi se ti musí dost stýskat, co?“

„Ani netušíš jak moc,“ opáčila jsem a nikdo nemohl přeslechnout podtón naprosté zoufalosti v mém hlase.

Pak jsme se rozloučily a každá jsme běžela směrem své učebny.

Těch pár hodin bylo k nevydržení, strašně se mi stýskalo, ale věděla jsem, že to vydržím, a pak už se mě Edward Cullen nikdy nezbaví.

Na obědě jsem seděla se svými přáteli, u stolu jsme vedli celkem zajímavou debatu na téma: „Jídlo ve školní jídelně = pokusné krmivo pro geneticky mutovanou zvěř,“ dlouho jsem se tak nenasmála, ale před Emmettem bych to nahlas neřekla, nechtěla bych ho rozbrečet dvakrát za týden. Odpolední vyučování jsem taky zvládla hravě, sice jsem si připadala jako bych na čele měla nápis: „Zírejte ne mě, jak na opičku v zoo!“ ale přežila jsem to v relativně přijatelném psychickém rozmezí. Pak jsem vyrazila na parkoviště. Domů už budu muset vyjít pěšky, do kopce se nejede zrovna nejlíp. Ale přes parkoviště se ještě svezu, měla jsem divný svíravý pocit, tak jsem si nasadila helmu.

Zajímavé, jak jedno pošetilé rozhodnutí dokáže člověku změnit život.

Odrazila jsem se a už jsem jela. Ani jsem si nevšimla, že to auto chce vyjíždět, to čeho jsem si všimla, bylo, že v tom autě sedí Tracy. Podívala se na mě ve zpětném zrcátku, a aby mě naštvala a vylekala, dupla na plyn, takže auto vyrazilo plnou parou vzad mým směrem, nečekala jsem to a ničeho jiného si nevšímala, tak jsem to rychle stočila doleva, tak jak mě to učil Emmett. Jenže…

Jenže v tom spěchu jsem si nevšimla, že tam jede auto. Ta dodávka neměla nejmenší šanci zabrzdit včas. Bylo to jako ve zpomaleném filmu, stála jsem tam neschopná jediného pohybu, to auto se řítilo přímo proti mně. Snad mi ta přilba alespoň trochu pomůže. Nemohla jsem se pohnout, připadala jsem si jako by mě přikovali na jednom místě. Slyšela jsem zděšené výkřiky, slyšela jsem skřípot brzd, ale jediné, co jsem dokázala vnímat, byl tlukot mého srdce.

Srazil mě, dopadla jsem na přední sklo a myslím, že jsem ho i rozbila, cítila jsem prudkou řezající bolest na zádech, pak jsem se svezla po jeho kapotě a dopadla na zem. Všude kolem mě byly střepy a moje vlastní krev, cítila jsem ji, cítila jsem tu rez smíchanou se solí. Slyšela jsem kolem sebe nesnesitelný hluk.

Chtěla jsem brečet, chtěla jsem křičet, chtěla jsem vstát, chtěla jsem se jen pohnout, ale nemohla jsem, jako bych byla jen loutka na provázcích, neschopná pohybu bez pomoci loutkaře.

Ztrácela jsem vědomí, propadala jsem se stále hloub, vše kolem mě černalo a mizelo v nenávratnu.

                                                                              předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 22.kapitola: