Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 24.kapitola

26.05.2010 (20:15) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2902×

24. kapitola – Naděje…

Ano, opět jsem začala věřit v nadějné zítřky. Byla jsem na dalších testech, všechny modřiny i odřeniny byly ty tam. I rány na zádech se zacelily. I zlomená ruka a noha byly zase v pořádku. Moje kosti i svaly nabraly na síle. Už jsem mohla pohybovat rukama, mohla jsem se posadit. Dokonce jsem dělala takové pokroky, že jsem mohla hýbat prsty u nohou. Jediné, co zbývalo, byla chůze. Všichni byli šťastní, nabrala jsem síly a hlavně jsem se nevzdávala. Viděla jsem najednou všechny ty lidi, kteří mě milují a které miluji já, a byla jsem odhodlaná, tak jako nikdy.

O TÉ záležitosti jsme už s Edwardem nemluvili, už bych nesnesla pohled na jeho obličej, plný té bolesti vlastního údělu. Chtěla jsem ho už vidět jen šťastného a udělala bych pro to cokoliv. Byla bych schopná jít třeba do bran pekelných jen pro jediný jeho úsměv.

Všichni mě utvrzovali, že postupuju dost rychle, ale že bych měla trochu ubrat na rychlosti, že se mé tělo ještě vzpamatovává. Avšak to jsem slyšet nechtěla, chtěla jsem jen podporu, chtěla jsem konečně stát na vlastních nohách a nebýt připoutaná na téhle posteli v téhle nemocnici. Budu šťastná až odtud vypadnu. I když jsem se s pár lidmi tady spřátelila.

Každý den jsem měla návštěvy a každým dnem, blíže prvnímu cvičení na nohy jsem byla veselejší. Opouštěla mě melancholie.

Těšila jsem se na chladivý pocit podlahy. Až položím nohy na zem, zvednu se a budu chodit. Člověku to chybí, až o to přijde.

Přišel den prvního procvičení chodidel. Samozřejmě jsem začínala od piky. Doktor byl milý a pomáhal mi. Bylo to dopoledne, takže Edward byl ve škole, chtěl u toho být, ale lidská přetvářka je nutná. Různě jsem protahovala nohy, kroužila jimi, ale nebyla jsem sto vstát. Cvičení probíhalo na posteli, ale už to, že jimi mohu hýbat celkem bez bolesti, je skvělé.

δδδ

Tak to probíhalo den co den další měsíc. Nebylo to jednoduché, neminul den bez bolesti, ale věřila jsem. Má víra mi pomáhala překonat stavy naprosté unavenosti a naopak přívaly energie.

Až jsem se dostala ke dnu, ke kterému jsem se tak horoucně modlila. Dnes je den, kdy mám poprvé vstoupit na holou zem bez pomoci a ujít pár kroků, aniž bych se kácela k zemi. Emmett rád připomínal, že obyčejná chůze mi již před nehodou dělala značné problémy. Nechala jsem to být, byla to pravda. Měla u toho být celá má rodina, rodinou myslím mé rodiče a Cullenovi, ti se stali součástí mé rodiny, znala jsem je dost dlouho na to, aby mi přirostli k srdci. Miluju je. Rozumí mi, i oni mě milují jako dceru, sestru, dívku, díky níž je jejich syn a bratr šťastný.

Dnes! Je to tady. Všichni mě sledují, udělala jsem to, co již celý týden, dnes však bez pomoci. Přehodila jsem nohy přes pelest nemocničního lůžka. Mé nohy se dotkly studené podlahy a ucítila jsem radost z toho pohybu. Zatnula jsem svaly. A už jsem stála. Ano! Já stojím. Nikdo mě nepodpírá. Můj úsměv se táhl od ucha k uchu.

První, co jsem chtěla udělat, bylo dojít k mámě a tátovi. Povedlo se. Už jsem byla v jejich objetí. Líbali mě do vlasů a na čelo. Byli šťastní stejně jako všichni v téhle místnosti.

Sice belhavě, ale přece jsem došla i k milovanému řeckému polobohovi. Stál tam, a byl jen můj. Objal mě, bylo to tak známé a přece nové. Políbil mě a já cítila to jiskření mezi našimi rty. To si ale někdo odkašlal, s mým štěstím asi víte kdo. No jistě, Emmett.

„Děcka, jste v nemocnici!“

„No jasně,“ zamumlala jsem, všichni s upírským sluchem se uchichtli.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem do chladného a přesto tak vřelého ojetí.

„Já tebe.“

Usmívali jsme se na sebe, dokud se mi nepodlomily kolena. Pak mě zvedl do náručí a přenesl do postele. Všichni jsme se usmívali, na jeden den toho bylo dost. Byla jsem neskonale šťastná. Ale tak unavená, že jsem se neubránila zívnutí.

Pak jsem zůstala s Edwardem sama. Byl se mnou, dokud jsem nevplula do říše snů spolu s ukolébavkou v uších.

δδδ

Nastal den, kdy konečně opustím tuto bílou budovu. Byla jsem tak nadšená! Uběhlo několik týdnů ode dne, kdy jsem poprvé bez pomoci ušla několik kroků. O té doby jsem trénovala a došla až do posledního stádia, dokonce jsem už běžela na trenažéru. Mám se nějakou dobu šetřit, takže jsem připravena o tělocvik. Ztratila jsem dost času na studování, ale asi jsem se nezmínila, že jsem se i učila. Alice a Edward mi pomáhali, dělala jsem domácí úkoly. Oni ovšem střední školu prošli několikrát, takže vše už uměli zpaměti a vyprávěli tak poutavě, že jsem si to i zapamatovala.

Necítila jsem potřebu vidět školu a vše, co s ní souvisí. Angie a Clark mě navštěvovali, ale to bylo asi vše, co mi chybělo.

Měla jsem slíbené unikátní prázdniny. To bylo něco pro Edwarda a Alici, ti si uměli udržet tajemství, oni ano. Takže jsem nic netušila, ale bude to za chvíli.

Máma s tátou si mě chtěli taky užít, odvezli si mě domů a tam na mě čekalo překvapení. V mém pokoji. Místo rozkládací pohovky byla krásná postel s kovovým rámem. Celý pokoj byl poněkud pozměněn, jako by… ale ne…

Koukla jsem na své rodiče s tázavým pohledem.

„Nedívej se tak, na té pohovce byste s Edwardem sotva mohli spát oba.“

„Mami, tati…“ zašeptala jsem se slzami v očích.

„Děkuju.“

„Pomáhala nám i Esme s Alicí. Měla bys poděkovat i jim. Mimochodem i Edwardův pokoj je upraven, i jeho rodiče ho chtějí mít doma.“

„Jasně, mám vás tak ráda.“

„To mi tebe taky, Belluško.“

Měla jsem pravdu, ten pokoj byl opravdu pozměněn pro dva.

Stáli jsme tam ve velkém rodinném objetí, dokud se neozval zvonek u domovních dveří.

Pořád jsem byla překvapená, ale ne tak, abych se nevzpamatovala a nemohla dojít ke dveřím. Jakmile jsem je otevřela, nahrnula se dovnitř Alice s neforemným obalem na oblečení v jedné ruce a podivnou krabicí v ruce druhé.

„Alice, co to…?“

„Utíkej do svého pokoje, nemáme moc času, ale při mém talentu to zvládneme,“ vychrlila ze sebe a už mě tlačila do schodů. Absolutně jsem to nepochopila, ale když znáte Alici tak jako já, víte, že je zcela zbytečné jí odporovat.

V mém pokoji byli stále mí rodiče, Alice na ně mrkla a oni jen tak nenápadně opouštěli místnost. Co to zase na mě chystají?

Jako první po zavření dveří jsem objímala Alici a děkovala jí za tu úžasnou proměnu mého pokoje. Ta mě jen tak lehce poodstrčila, prohlížela si mě a zavelela: „Jde se na věc!“

Celou půlhodinu jsem nevěděla, o co jde, pak mi došlo, že jde o něco slavnostního. Jak jinak si vysvětlit elegantní modré šaty až po kotníky a k tomu ladící lodičky? Alice si se mnou vyhrála, tentokrát jsem neprotestovala, tolik se mi stýskalo po obyčejných věcech.

Podařilo se jí nalíčit mě a taky učesat. Pak mi zavázala oči šátkem a vedla mě bůhví kam. Mí rodiče v tom mají určitě taky prsty, na sto procent.

Nasedly jsme do auta, nemám orientační smysly, takže jsem radši ani nehádala, kam to jedeme. Po několika minutách mě Alice vytáhla z auta, pomohla mi a přidržovala mě, přece jen jsem ještě nedávno nebyla schopná chodit a teď mám na nohou zbraně hromadného ničení.

Alice otevřela nějaké dveře, a pak jen rozvázala šátek ukrývající mé oči. V tomtéž okamžiku někdo zakřičel: „Překvapení!“ Jsem si jistá, že to byl Emmett. Rozsvítilo se a já uviděla obě mé rodiny, spolu s mými přáteli, byli tam všichni, nejvíce mě potěšila přítomnost Katty, Jacka, Ang a Clarka. Celý večer jsem strávila povídání s nimi. Samozřejmě s Edwardovými pažemi omotanými kolem mého pasu. Bylo to úžasné, byla to ta nejlepší oslava, nezapomněla jsem za ni, jak se patří, poděkovat. Byla jsem ujištěna, že to bylo to nejmenší, že jsou všichni šťastní, když jsem šťastná já.

Po slavnostním zakončení jsem zůstala u Cullenů. Byla jsem trochu unavená a chtěla jsem být sama s Edwardem, i když jak se to vezme. Mohla jsem si vybrat, buď strávit noc s partou upírů v domě, kteří uslyší všechno, nebo noc v domě s podezíravými a zvědavými rodiči nalepenými ušima na dveřích.

Zvolila jsem tu nejjednodušší variantu. Zůstat na místě.

Se všemi jsme se rozloučili a vydali jsme se do NAŠEHO pokoje. Byl zařízen luxusně. Neměl ani tu nejmenší chybičku. Byla tam krásná postel s pohodlnou matrací, která by se dala využít k mnoha účelům.

Po velice dlouhé době jsem se osprchovala v koupelně bez pachu dezinfekce a bez bezpečnostních madel.

Nasoukala jsem se do úboru, jemuž Alice říká pyžamo a vydala se do náručí mé jediné lásky. Ve dveřích jsem se zastavila a laškovně se usmála. Hned byl u mě a líbal mě s takovou vášní, kterou jsem jaktěživa nezažila. Když mi došel vzduch v plicích, našel si jiné místo na mém těle, které hladil svými chladnými rty. A abyste si nemysleli nic hrozného, dodám jen, že to byla jamka nad klíční kostí.

Byl hodně moc opatrný, pak mě upozornil na mou rozbitnost a dál jsme jen leželi v objetí na té krásné posteli. Tentokrát jsem vytáhla téma o možnosti upírství, ale jako vždy ji odvrhl svými pádnými argumenty, které nebyly neoprávněné. Taky jsem byla unavená a to téma tak zahrálo totálně do outu mé potlačované zívnutí.

Broukal mi mou ukolébavku a houpal mě v náručí jako bych byla nějaká porcelánová panenka. Tak jsem usínala a nebylo to usínání vůbec špatné. Do říše snů jsem vplouvala s úsměvem na rtech.

Ráno jsem se vzbudila do sluneční záře, světlo za mými víčky bylo na Forks dosti zvláštní, okamžitě mi došel důvod toho světla. Zářivý kotouč na obloze. Vybavily se mi vzpomínky na posední dva slunečné dny a do očí se mi nahrnuly slzy. Věděla jsem sice, že nejdu do školy, ale i tak…

Ucítila jsem chladný prst na tváři, který stíral slzy.

„Díky,“ zašeptala jsem.

„Byla to moje chyba,“ odpověděl a to mě přinutilo otevřít oči.

„To už nikdy neříkej,“ řekla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela.

Vykulil na mě své zlaté oči, ale dál se tvářil provinile.

„Nebyla to ničí vina, moje možná, ale ničí jiná, rozumíš? Tedy alespoň nikoho na kom mi záleží. Je to pryč. Jsem tady. Živá. S tebou. Miluju tě.“

„Bello, jsi můj život. Miluju tě celým svým kamenným srdcem.“

„Necítím kámen. Cítím jen to, co tak dlouho chybělo mému srdci.“ Usmála jsem se na něj.

Leželi jsme v objetí, milovala jsem ho, jen jak je toho schopen ubohý člověk. Usmívali jsme se jeden na druhého. Jemně mě hladil po tváři. Jeho tvář jiskřila miliony diamanty, teď opravdu bylo nemožné nevěřit v nadpřirozeno.

Nechtěla jsem vytahovat téma o věčné blízkosti mezi námi. Jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že se nikdy nevzdám. Přece je mi jen 17, život mám před sebou. Tedy život, nazvala bych to život, který jednou přejde ve věčné bytí. Pár let to vydržím, ale jednou se to stane, vím to. Jednou ho přesvědčím, že stojím jen o jedinou výhodu celého života. O něj a o jeho lásku.

Neopustím ho.

Už nikdy.

                                                                               předchozí x AVALONE

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 24.kapitola: