Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The colour of blood - 1. kapitola

01.05.2011 (09:30) • HorsiQ, JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2541×

Bella

Vypadalo to, jako poklidný večer strávený po boku mého milovaného. Ale jedna vteřina změnila vše, navždycky.

Němci se probourali do našeho bytečku. Bála jsem se jich, oni znamenali větší hrozbu než smrt. Přiblížili se ke mně - byli čtyři. První přešel ke dveřím a zablokoval kliku tak, aby se ke mně Edward nemohl dostat. Druhý se začal prohrabovat v našem majetku a shazovat ho na zem, případně pohazovat po celé místnosti. Třetí a čtvrtý se vrhli ke mně. Koutkem oka jsem vnímala, jak druhý muž našel peníze společně i se šperky a začal si vše strkat do velké tašky.

Byla jsem naprosto v šoku a jen mlhavě vnímala dva muže, kteří se ke mně stále přibližovali. Zavzlykala jsem a rukou si objala hrudník. Byla jsem bezbranná a slabá. Neměla jsem šanci vyhrát.

Slzy mi smáčely tváře a z úst mi unikaly výkřiky strachu a bolesti. Nevěděla jsem, že křičím a že vzlykám. Dokázala jsem v této chvíli myslet jen na jedno.

Edward.

Pocítila jsem bolest, jak mě jeden z mužů kopl do břicha. Všichni se smáli, bylo jasné, že si moji bolest užívají.

Ran už bylo nepočítatelně, hučelo mi v uších, smích neustával, Edward bušil do dveří, chrastily peníze a šperky...

Už jsem to nemohla vydržet.

Upadla jsem do bezvědomí.

***

Další slza ukápla na kožené opěrátko dokonalého německého automobilu.

Možná bych ji utřela, kdyby mě nesvíral strach. Strach ze strachu. Nechtěla jsem vidět svět kolem sebe. To hnusné krvavé vězení, ze kterého se nikdy nedostanu.

Co mě teď čeká? Jistě, věděla jsem, že zemřu. Nevěřila jsem tomu, že by existoval něco jako pracovní tábor pro Židy. Zas tak hloupá jsem nebyla a navíc to byl pocit, něco co prostě nejde vysvětlit. Člověk ví, že je všechno kolem lež, ale nemá žádný důkaz. Jediné, co má, je takový podvědomý cit v kostech - něco, co mu říká, že život je nesnesitelný, a že v táborech to může být ještě horší.

Na sedátko ukápla další slza, tentokrát si jí všiml jeden  z těch chlápků. Něco brumlal v německém jazyce. Ne že by mi německý jazyk dělal problém - naopak, německy jsem uměla skvěle. Jako malá jsem již v pěti letech byla vehnána na ulici. Neměla jsem cíl, šla jsem prostě tam, kam mi srdce poroučelo, a opravdu mě nezklamalo. Zavedlo mě k jedné staré paní - říkala si Agnes - s ostře řezanými vráskami a šedýma, moudrýma očima plnýma pochopení. Vzala mě pod svá ochranná křídla a dovolila mi u ní vyrůstat. Naučila mě mnoha jazyky - mezi nimi byla i němčina - a jako jedna z mála jsem díky ní uměla číst a psát. Žila sama, často říkávala, že kvůli tomu jak vypadá staře. Když jsem ji potkala, bylo jí teprve čtyřicet dva let. Ale možná jenom díky její moudrosti jsem měla možnost potkat Edwarda. Naše setkání nebylo zrovna romantické a přívětivé. Agnes mě tehdy poslala ukrást vajíčka a starý chleba, ale i kdybych přinesla hrstku rýže, také by se nezlobila. Když jsem prolézala spíží, otevřely se dveře a v nich stál on. Na první pohled jsem k němu cítila magické připojení, ale on to zřejmě pociťoval jinak. Vehnal mě ze dveří a vyhrožoval, že jestli mě ještě někdy potká, byť jen jedinkrát, vezme na mě pušku. Říkal to s takovou zlobou a vážností, přesto jsem si byla jista, že by na mě nestáhnul ruku. Zaujal mě jeho způsob života. Netušila jsem, že jde žít také jinak, než skrýváním před světem tam venku, já ani netušila, před čím se to schováváme. Žila jsem zlodějským životem, kradla jsem jídlo a vodu, přitom jsem to neměla vůbec zapotřebí. Mohla jsem si najít práci, mít muže a děti, proč jsem to neudělala? Ale teď zpět k Edwardovi. Chtěla jsem znát jeho svět a celé dny ho chodila pozorovat. Každý jeho dech, slovo či pohyb jsem si pečlivě poznamenávala do paměti a udělala si o něm detailní obrázek. Byl dokonalý ve všech ohledech, měl vše, co si žena mohla přát, a o to více mě udivovalo, že nemá paní domu. Když jsem ho jednou nezastihla doma a i jeho věci byly pryč, cítila jsem povinnost ho najít. Pěšky jsem procestovala dle mého názoru neuvěřitelný kus země. Když jsem byla na pokraji sil, umírala jsem žízní a vysílením, podal mi pomocnou ruku sám Bůh, ulehčil mi moje snažení a přivedl mi ho, Edwarda. Edward se do mě zamiloval, stejně beznadějně jako já do něho.

Ale teď jsem neměla myslet na minulost. Tento kus mého života mi proběhl hlavou jen na pár vteřin - teď jsem nežila v ráji jako předtím, nyní balancuji na ostří nože, mezi rychlou a méně bolestivější smrtí, nebo pomalou a bolestivou smrtí.

Ve vzduchu jsem pocítila pach whisky, i předtím jsem sice ve vzduchu cítila lehký závan nějakého druhu alkoholu, teď byl ovšem mnohem silnější, a neustával. V hrůze jsem vytřeštila oči a koukla se před sebe. Uviděla jsem tvář nehezkého muže. Byl velice světlý, měl podivně zapadlé oči, dlouhý nos, špičatou bradu, pod nosem měl něco, co zřejmě mělo připomínat knírek a na hlavě měl bílé chmýří, tedy to, co mu zbylo z vlasů. Smál se na mě a z pusy jsem mu cítila právě smrad silného alkoholu.

„Stop!“ („Zastav!“) zařval ten ožralý muž na dalšího podivína, který seděl za volantem a také vypadal vesele. Auto plynule zastavilo v jedné z těch nejtemnějších uliček. A než jsem byla schopna pochopit, o co tady vlastně běží, chytl mě a vytáhl z auta.

„Pomoc!“ zaječela jsem z plných plic. Ale sama jsem moc dobře věděla, že nikdo nepřijde. Tyto zoufalé výkřiky slyšíte každý den, nejprve vás naprosto šokují, ale po čase je začnete ignorovat a stanou se součástí vašeho života. Člověk si v těchto letech chtěl zachránit hlavně svůj život.

„Nicht!“ („Ne!“) zařval němec. Jednu ruku mi ohnul za záda. Stoupl si za mě a druhou rukou začal zkoumat moje tělo.

Křičela jsem a trhala sebou. Každý jeho dotyk byl nechutnější, než žít v jedné místnosti s miliony krys. Snažila jsem se mu vytrhnout ze sevření, ale nepovolil.

Copak jsem toho chtěla tak moc? Ne, potřebovala jsem pouhou spravedlnost. Chtěla jsem žít ve světě, kde bylo jisté, že dva a dva jsou čtyři, kde nikdo nemůže tento zákon změnit, kde neexistuje válka a otroctví.

Muž mě povalil na zem. Ucítila jsem bolest na temeni hlavy. Zaskučela jsem a rukou nahmátla bolavé místo. On mi zatím začal strhávat kalhoty. Prsty jsem mu zaryla do zad, ale on to bral spíše jako popohnání. Než jsem se nadála byla jsem bez kalhot a opilý muž se vrhl na mé rty.

Věděla jsem, že nemám nejmenší šanci se bránit, instinkt mi ovšem přikázal, ať se o to alespoň pokusím. Ruce jsem mu přesunula na hruď, posbírala všechny síly a strčila do něj. Nic se nedělo, jen na chvíli odpojil naše rty - které odporně smrděly po alkoholu a tabáku - a rukou mi sjel pod kalhotky. Zakřičela jsem nechutností a bez přemýšlení mu vlepila jednu facku. Nevnímal mě a prsty mi přejížděl pod kalhotkami. Byla jsem celá ztuhlá, neschopná uvolnit se pod jeho doteky. Konečně vytáhl své dotěrné ruce a tentokrát začal hrnout pod tričko. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se jen začala přizpůsobovat jeho přáním. Ostatně, co jiného mi zbývalo? Čím víc na něj budu vlídnější, tím míň by mě to nemuselo bolet. Nadechla jsem se a snažila si pročistit hlavu. Nikdo jiný než Edward se mnou neměl žádný fyzický vztah. Nebyla jsem připravená mít styk s někým, jehož jméno mi zůstává zatajené. Je to prostě ožrala, jeden z těch grázlů, kteří zůstávají věrní Hitlerovi.

Ten chlap už ze mě strhal i svršek a pohrával si s mými ňadry. Moc spokojeně si v dlaních tiskl ty dva melounky a okolní svět pro něj přestal existovat. Naklonil se blíž a vzal si jednu mou bradavku do úst. Bylo to tak nechutné, tak... sprosté. Strčila jsem do něj tentokrát svým celým tělem. Překulil se na bok a nehybně ležel.

Schoulila jsem se do klubíčka a rozdýchávala ten nechutný zážitek. Uběhlo už pár minut, takže jsem došla k závěru, že mám šanci utéct. Vstala jsem a hledala své kalhoty. Po čtyřech jsem se sunula po podlaze a tiše vzlykala. Přes slzy a tmu jsem již nemohla vidět, takže jsem hledání vzdala. Chtěla jsem jít přespat někam na slámu. Ale nezbývala mi síla vstávat. Snažila jsem se přemoct únavu a alespoň po čtyřech dojít dál od Němců.

Jenže oni ovládli zem, nejde jim uniknout. Ve svitu měsíčního světla jsem uviděla siluetu vstávajícího muže. Držel si hlavu v dlaních a nadával na nespravedlnost světa. Když jeho oči zachytily můj pohled, poznala jsem, jak se přes jeho tvář mihl snobský úsměv. Postavil se na nohy a přešel tu krátkou vzdálenost mezi námi. Rty roztahoval od ucha k uchu. Položil mě zády na zem a znovu se krvelačně vrhl na mé rty. Tentokrát použil i jazyk. Doufala jsem, že se mu nepozvracím do pusy, ačkoliv bych to možná ráda udělala.

Stáhnul si kalhoty a pak...

A pak...

Jsem chtěla zapomenout.

Narážel do mě rychle a tvrdě. Nechala jsem slzy, ať mi stékají po tváři. Nemělo smysl je držet. Kvůli vzlykání a jeho zběsilému přirážení jsem nestíhala kontrolovat dech. Myslela jsem, že se udusím, a možná jsem po tom i toužila. Já nevím. Svět pro mě přestal v té chvíli existovat.

***

Další den jsem otevřela oči a to, co jsem uviděla, mě donutilo oči znovu zavřít. Bohužel se mi už usnout nepodařilo.

Autor: HorsiQ (Shrnutí povídek), JoheeeCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The colour of blood - 1. kapitola: