Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of a sunny day - 2. kapitola

30.06.2012 (17:45) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3203×

Zahleděla jsem se ven a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych byla člověkem. Byla bych také taková nerozvážná, jako byli mí noví spolužáci? Nebo bych byla rozumnější? Potkala bych upíra? Nevšimla jsem si, že teď už byl pach intenzivní. Ale přišlo mi, že se překrývá s nějakými dalšími, skoro jakoby jich tu bylo víc, rozhodně víc, než jsem čekala.

Pokračování... 2. část 

Sakra, sakra, sakra! Vyletěla jsem ze židle. Věděla jsem, že se musím ovládat, ale v té chvíli mi to bylo jedno, věděla jsem jen, že musím pryč, a to okamžitě.

Vzala jsem batoh a urychleně zamířila ke dveřím učebny. Byla jsem už ve dveřích, když jsem obdržela prudký náraz do něčeho asi tak stejně tvrdého jako kámen.

„Ahoj,“ promluvil na mě hlas z výšky. Pomalu jsem k němu vzhlédla. Viděla jsem, jak se v té chvíli objevila na jeho čele hluboká vráska. V tom momentě jsem neměla v hlavě nic jiného než útěk.

Protáhla jsem se mezi ním a trámem dveří a utíkala k východu z té proklaté školy. Nechápala jsem to, nečekala jsem je, ne, ne, ne! Zbabělče, Vvolal na mě vnitřní hlas. Rozrazila jsem východové dveře a prázdným parkovištěm prošla až k mému autu. Když se auto konečně rozjelo a já spolu s ním vyjela z parkoviště na mokrou silnici, mohla jsem si konečně „oddechnout“.

Naše setkání jsem si představovala jinak. Rozhodně jinak než před ním prchnout a to před očima všech ze školy. Před očima jeho.

EDWARD:

„Tu, tututůů… Tutututů, tu, pjampadadam… Tututu, tůtututu… Tepláááková souprava, gule dej si doprava… Tůů…“ Tak tohle se ozývalo se ze sprchy. Pro normálního člověka by to byl hlas boha, ale pro někoho…

„Emmette! Okamžitě přestaň krákorat!“

„Klid, Edí, hlídej si radši svůj cholesterol,“ škodolibě se usmál. Blbec.

Ten upíří sluch byl k vzteku. Člověk, tedy upír, neměl možnost soukromí, zvláště ne v domě plném dalších upírů. Můj dar snižoval riziko samoty na téměř nulu, takže o zábavu bylo postaráno.

Zaslechl jsem Rosalie, jak něco horlivě vysvětluje Emmettovi, když ani po mém okřiknutí nedal pokoj. Nejspíš jsem nebyl jediný, komu ta jeho hudební chvilka začala vadit. Trochu mě urazilo, když Emmett opravdu zmlknul, ale nálada, která se už teď pohybovala na bodu mrazu, se mi vypařila úplně, když se náhle ozval výbuch smíchu. Samozřejmě nepatřil nikomu jinému než Emmettovi. 

„Nemyslím si, že by Edward trpěl osamocením. Vždyť má na drátě každou naši myšlenku… Má přímé spojení s každou palicí,“ rozkřikl se tak, že by ho slyšeli lidé procházející se kolem domu, natož všichni zúčastnění upíři s citlivým sluchem. I když pochybuji, že by se kolem malebné vilky v hustém lese nějaký živáček procházel. 

Mluvili o osamocení? Ne, já nejsem sám. Emmett má pravdu, slyším každou myšlenku a společnost mi dělají další upíři v domě, přestože poslední dobou převažují společné chvilky na nějakém skalisku či uprostřed nádherné louky v lese se štěbetajícími ptáky okolo. Kde jsou ty chvilky, kdy jsem každý den trpělivě vyčkával na tu pravou? Pomalu, ale jistě, se moje podvědomí smiřuje s tím, že lásku, která by zpříjemnila mou existenci, nenajdu.

Stále častěji jsem se přesvědčoval, že si najdu lásku u nějaké upírky, která sice nebude opětována z mé strany, ale aspoň bude fyzicky přijatelná pro strany obě. Jenomže to má čest nedovolila. Možná se opravdu někde schovává ta pravá. 

Přijeli jsme před školu. Rosalie s Emmettem a Alice s Jasperem. Poslední jsem jel já se svým Volvem, jako vždy sám. Zvykl jsem si na to. Tak, jako jsem si zvyknul na Rosalie a její kroucení před zrcadlem kdykoliv a kdekoliv, na Emmettovy připitomělé hlášky a jeho vzhled přerostlého dítěte, na Jasperovu strnulou tvář při pachu lidské krve či na jeho koníček se pořád s někým sázet a hlavně na toho malého skřeta, považovaného za mou nejoblíbenější sestru a její šílené chování při nakupování.Zvykl jsem si i na to, že ve svých sto devíti letech stále bydlím s rodiči. Jediné, s čím jsem se nedokázal smířit, bylo, že jako jediný z té naší podivné rodinky jsem nezadaný. Ale o tom jsem už říkal. 

Zaparkoval jsem a vystoupil z auta. Na druhé straně parkoviště stál Chevrolet Camaro 2006. Byl úchvatný. Zajímalo by mě, komu patří. Ještě jsem ho tu neviděl. Rozhlédl jsem se, ale nikoho vycházejícího směrem od auta jsem neviděl. Spíše tu byli ti, kteří se k němu snažili nenápadně přiblížit. Nasadil jsem svůj oblíbený výraz, který prozrazoval, že žádná u mě prostě nemá šanci, a vyrazil ke škole. Připadal jsem si trochu jako namachrovaný debílek, což, jak jsem zjistil z mnohých myšlenek, nejspíše jsem.

Zezadu ke mně přiskočil Emmett a zahuhlal mi do ucha něco v tom smyslu, že je tu se mnou, kdybych se cítil sám a upadal do depresí. Něco jsem mu na to odseknul a vstoupil na práh dveří, když vtom do mě vrazila nějaká dívka. Nestačil jsem si ji ani prohlédnout, jen jsem zaznamenal, jak se její zorničky široce rozšířily, když mě uviděla. Ne, že bych na to nebyl zvyklý, ale něco mi na tom nesedělo.

Cítil jsem, jak jsem zkrabatil čelo, což dělám vždy, když začnu používat hlavu, a tentokrát mi to v ní opravdu „šrotilo“. Mezitím se protáhla mezi mnou a rámem dveří a utíkala směrem k východu. Divný, řekl jsem si v duchu a pokračoval směr lavice.

BELLA:

Ale no tak. První setkání a já to tahle… Ehm… Pokašlu. Měla jsem jiný plán než se před nimi takhle ztrapnit únikem ze školy. No, nevadí. Druhou šanci na setkání už jen tak nepromrhám. Už ne. Stále jsem si nadávala za to nepovedené setkání, ale pomalu mě myšlenky na to opouštěly, když jsem vjela na příjezdovou cestu.

Zaparkovala jsem, rychle vystoupila z auta a zamířila k hotelu. Jsem tu provizorně, ale přesto se mi tu moc líbí. Lidé jsou zde velice vlídní a přátelští. Teda začáteční chuť – všechny zakousnout – jsem překonala, takže dobrý.

Vešla jsem do prostorné haly, kde ze stropu visel obrovský křišťálový lustr a podlaha byla zakryta perským kobercem. Že by kýč? Také jsem si říkala, ale teď mě to nijak netrápilo. Vlastně jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Dalo mi práci sehnat nějaký hotel blízko školy, jelikož byl konec školního roku, a přesto, že se městečko Forks nezdálo být centrem dění, turistů tu bylo habaděj.

Cestou do pokoje jsem pozdravila pár známých, včetně kuchaře Dena, který mi dnes nabízel svou specialitu - husí játra s avokádovým krémem. Jen jsem přikývla, že večer opravdu dorazím a ochutnám, a zároveň jsem si vykouzlila na tváři úsměv, při kterém se mužům podlamovala kolena, přičemž výjimkou nebyl ani on samotný.

Když jsem úspěšně dorazila do přepychového pokoje, padla jsem na postel. Můžou být upíři „vyfluslí“? Pokud ne, tak jsem nějaký zvláštní případ.

Ležela jsem tak asi dost dlouho, protože se ozvalo zaklepání a následně hlas, který oznamoval čas večeře. No bezva. Zas den věčnosti nanic.

Omlouvám se, že je to tak zmatené, ale jsem člověk, který se ve zmatku vyžívá, tak proto. 

Otázky zodpovím, kritiku ustojím, přesto doufám, že se vám kapitolka, aspoň trošilinku, líbila. ;)

Myslím si, že nejspíš nikdo neodhadne, o co tady vlastně jde. Přiznám se, že nebýt Páji a Zuzky, tak to ani sama nevím a bez makulky bych nad opravováním chyb strávila několik týdnů. Tímto jim chci moc poděkovat a začínám si tvořit seznam lidí, které k životu nutně potřebuji. 

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of a sunny day - 2. kapitola: