Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of a sunny day - Prolog + 1. kapitola

14.06.2012 (19:45) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4113×

Vím, že už je nikdy nechci vidět, ale nesrovnám se s tím, že je už nikdy nevidím.

Prolog – The darkness of a sunny day

„Vedeš si dobře,“ řekl chraplavým hlasem muž na předním sedadle, zarývaje nervózně prsty do sedačky. Dívka se usmála nad gestem řidiče, sedícího v předjíždějícím autě. Učila se, to nikdo z nich nezažil? Vždycky soucítila se začínajícími řidiči, když v jejím otci vřela krev nad jejich jízdou. Autem jela opatrně a pomalu, takže nad ním měla kontrolu, přesto si všimla vyděšeného výrazu svého spolujezdce, který si toho nejspíše všimnul, jelikož se náhle jeho obličej uvolnil, přesto však zůstával stále v křeči.

„Támhle odboč.“ Ukázal na cestu stáčející se k lesu a dívka stočila auto jejím směrem. Zatímco ve městě byl jasný den a teploměr se vyšplhal až nad třicet stupňů, v lese bylo chladno a tma. Téměř by to vypadalo jako noc, kdyby přeci jen nějaký ten paprsek nepronikl přes koruny vysokých stromů. Chvíli trvalo, než auto sjelo na odbočku a začalo se drkotat po hrubé cestě. Tu cestu by se bál podstoupit i zkušený řidič, natož dívka, která řídit ještě moc neuměla a jela po této cestě poprvé. Auto se chvíli pralo s cestou, než boj vzdalo, což však ani jeden z nich nečekal. To, co se stalo potom, si už dívka nepamatovala. Slyšela ohlušující náraz, než neviděla nic než černočernou tmu.

Dveře od kabiny auta se otevřely a dívka, stále v mrákotách, se pomalu svezla po rámu dveří, než dopadla na zem. Ležela nehybně na studené zemi a nedokázala vstát. Najednou si připadala jako nějaká loutka, když ucítila, jak její tělo někdo zvedá ze země a pak už jen ucítila silný náraz, jak byla neznámým odhozena na kmen nedalekého stromu, jako by snad byla peříčko. Němě se koukla na místo, kde předtím seděl její spolujezdec. Ještě tam byl, dýchal, žil!

„Kdo… Kdo… Co…?“ Její hlas byl tak tichý a slabý. Věděla, že by mu nedokázala vzdorovat, přesto cítila povinnost zachránit nevinného člověka před tím, co zažívala právě teď, nebo možná i před něčím hrůznějším. Když konečně otevřela oči tak, aby viděla i něco víc než rozmazané tvary, všimla si, že nad ní stojí nějaký člověk. Záchrana? Asi ne, jelikož nevypadal, že by jí hodlal pomoct. Zaujaly ji jeho rudé oči a oblečení vypadající jako z jiné doby. Přestala dýchat, když se proměnil ve šmouhu a ve stejném okamžiku stál u dveří raněného člověka, který byl ještě v bezvědomí. Nahnul se k němu. Krev na jeho obličeji ho lákala.

„Ne, prosím, ne,“ zařvala ze všech sil, které jí ještě zbyly. Překvapeně na ni pohlédl. Dívka už byla na nohou, i když se na nich málem neudržela. Na zápěstí měla řeznou ránu, i když si byl jistý, že předtím tam nebyla. Doufala, že takto milovaného člověka zachrání, že člověk, nebo co to bylo, se zaměří na ni a ne na něho. Všude okolo byl jen hustý, tmavý les, nebylo úniku. Koukala se do všech stran, přece jí někdo musí pomoct! Postupovala dozadu a přála si, aby ta neznámá bytost zareagovala. Povedlo se. Lidskou rychlostí za ní postupoval do hlubšího lesa, než se dívka rozeběhla.

Fascinovalo ho to, nikdy nic takového neviděl. Taková odvaha, a přesto nerozvážnost! Všichni se snažili zachránit si holý život. Ještě se nesetkal s tím, že by tomu bylo jinak. Nemohl si pomoct, ale její krev ho přitahovala, přesto však znechucovala. Byla na něj až moc dobrá, sladká. Dívka běžela dál, avšak pohled měla stále stočený k té hrůzné postavě. Věděla, co dělá, a tak, když už byla dostatečně daleko, zastavila. Přišel k ní a jemně se dotkl prsty její brady. Ve svém údivu něco řekl, ale dívka tomu nerozuměla. Přitáhl se blíž a ona jen čekala, až jeho ostré zuby protnou její krk.

„Vezmi si mě, ale jeho nech,“ zašeptala bez náznaku slz. Musela hodně trpět a on to věděl, přesto ji nechal zmítat se v divoké křeči a jen přikývnul.

„Jsi statečná,“ řekl tak tiše, že ho skoro neslyšela, ale co na tom? Věděla, že zemře. Naklonil se k ní.

„Rychle,“ stačila říct, ještě než se stačily jeho studené rty přisát na její teplou, voňavou kůži.

 1. kapitola / 1. část – Na věčnost to jde až moc rychle…



Nervózně jsem přešlapovala. Myslím, že to muselo působit opravdu zoufale, jelikož během dvou minut už ke mně poklusával brunátný kluk, který měl v hlavě takový bordel, že mě až překvapilo, když na mě promluvil.

„Ahoj, já jsem Mike. Ty jsi Bella, že?“ zeptal se a na tváři se mu objevil stydlivý úsměv. Neměla jsem na něj náladu, ale nechtěla jsem si hned první den dělat problémy a být zaškatulkována do kolonky nafoukaná káča. Proč umím číst myšlenky, když to funguje jen na lidi? Takový dar byl k ničemu, jen párkrát mi posloužil pro pobavení se z myšlenek obyčejných lidí. Ale lidé myslí na takové blbosti…

„Jo, jsem Bella. Ráda tě poznávám, Miku, ale už musím do třídy.“ Paráda, opravdu skvělá výmluva. Já jsem ale blbec. Pomalu jsem šla ke škole a přitom jsem se rozhlížela do všech stran. Vnímala jsem každý nádech a každé bouchnutí srdce lidí stojících na parkovišti před školou, přesto to se mnou nic neudělalo. I když by mělo.

Byla jsem upír. Nejhorší predátor na světě, tak jsem si říkala. Nebyla jsem obyčejný upír, přesto jsem jím byla. Druh zvířete, které ve mně dřímalo a které se živilo krví. Lidskou krví. Já jsem výjimkou nebyla, ale dar sebeovládání od Feordina, což byl první upír, kterého jsem zničila, mi v tomto ohledu významně pomohl. Pila jsem krev zvířat a vysloužila jsem si od své rodiny přezdívku „vegoš“. Schválně přede mnou mluvili o čisté a voňavé krvi lidí.

„Je tak sladká, tu prostě nemůžeš odmítnout.“

„No tak, Bello, jsi stejná jako my, jen to zkus.“

„Nejdeš s námi na lov do vesnice? Jo vlastně, náš „vegoš“ nezabíjí lidi.“ Po pár desítkách let můj názor na krev lidí začali respektovat, přesto si sem tam neodpustí jedovatou poznámku. Zabíjení nevinných lidí se mi natolik hnusí, že bych raději byla upálená, než abych ochutnala lidskou krev. Nezapírám, že jsem pár lidí, dokonce i upírů, zabila, přesto jsem se nepovažovala za zrůdu, za jakou lidé považovali své imaginární představy o upírech.

Byla jsem zvláštní. Dokázala jsem i strávit lidské jídlo bez toho, abych se hned potom pozvracela, což mě, jako takovou, zlidšťovalo. Měla jsem taky schopnosti, i když s nimi to bylo trochu složité. Kdybych to měla vysvětlit stručněji: když zabiju upíra se schopností, jeho dar či schopnost se rázem přesune na mě. Že jsem vrah? Ani ne. Má obhajoba je, že ze začátku jsem o tomto daru netušila, a tak když na mě upír zaútočil, nemohla jsem se přeci jen tak nechat zabít. A jelikož nějaký ten pátek už na tomto světě jsem, nasbírala jsem už tolik schopností, že některé jsem se ještě ani nenamáhala zkusit použít. Už tak jsem rychlejší a silnější než upír v mém věku. Se svou silou bych se mohla měřit s novorozeným. Avšak schopnost, bez které bych se nemohla obejít, byl můj štít. Často jsem si totiž při setkání s jiným upírem všimla, že se na mě snaží svou schopnost použít, ale ať byla jakákoliv, štít fungoval dokonale. Měla jsem ho už jako člověk a nejspíš ho mám automatický, jelikož tuhle schopnost jsem ovládat nemusela.

Šla jsem dál školní chodbou a nemohla si nevšimnout očí kolemjdoucích studentů, které mě vehementně pozorovaly. Skoro jakoby mě očima propalovali. Nebrala jsem jim to, jen ať se podívají. Zaplula jsem na záchodky, abych se koukla do zrcadla. Vypadala jsem stejně, jako když jsem odcházela z hotelu. Mé oči ale nabraly tmavší barvu hnědé. Sakra, co to má být? Ráno jsem byla na lovu, abych se svýma tmavýma očima nedělala zbytečné rozruchy, ale stejně mi trochu ztmavly. Ale žízní to nebylo, neboť plameny daly mému krku pokoj. Teprve teď mě do nosu uhodil dobře známý pach. Oči mi ztmavly ještě víc a já pocítila nervozitu. Byl ještě daleko, ale já cítila nebezpečí. Blíží se a já je rozhodně nečekala. Aspoň ne teď a ne tady. Bylo to moc rychlé, nečekala jsem to hned první den. Vyšla jsem na chodbu a rychlým tempem došla k učebně. Vešla jsem dovnitř a zabrala si poslední volnou lavici u okna. Zahleděla jsem se ven a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych byla člověkem. Byla bych také taková nerozvážná, jako byli mí noví spolužáci? Nebo bych byla rozumnější? Potkala bych upíra? Nevšimla jsem si, že teď už byl pach intenzivní. Ale přišlo mi, že se překrývá s nějakými dalšími, skoro, jako by jich tu bylo víc, rozhodně víc, než jsem čekala.

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of a sunny day - Prolog + 1. kapitola: