Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of sunny day - 4. kapitola

18.10.2012 (14:30) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2849×

Rodinnou idylku byste si představovali jinak než jako dům plný upírů. Možná že i po téhle podivnosti by ale někdo mohl toužit. Někdo, kdo o svou rodinu nebo o její část přišel. Někdo, kdo se také chtěl stát členem rodiny. Této rodiny.

Všechno vypadalo v pořádku, ale nebylo to tak. Každý se snažil věnovat činnosti, která by ho zbavila myšlenek na rozhovor, který vedli s podivnou osobou. Nikdo na sobě nechtěl nechat znát, že ho to zasáhlo, ať méně či více, ale bylo to viděno tichým pozorovatelem. Dívkou, která seděla v korunách stromů nedaleko domu. Také se vzpamatovávala ze setkání. Možná že ona to ale nesla ze všech nejhůře. Možná že se dostala příliš blízko.

4. kapitola - Vichr 

Pršelo. Kapky dopadaly na suché listí a stromy se ohýbaly pod náporem větru. Bylo chladno, ale já seděla pod vysokou jedlí jenom v nátělníku. Čekala jsem na vhodnou kořist a dnešní úlovek jsem si chtěla vychutnat. Co se to se mnou stalo? Co jsem to provedla? Přehrávala jsem si poslední setkání s Cullenovými. Nebyl to zrovna nejlepší začátek. Všechna ta nevyřčená nenávist ve mně jako by se vypařila. Za tímhle jsem ale nepřijela. Měla jsem svůj plán, který jsem hodlala uskutečnit, tak proč jsem najednou sklopila uši? Nakonec sedět na stromě a zírat na ně možná nebyl tak špatný nápad, jak se mohlo zdát. Srovnala jsem si své myšlenky. Zjistila jsem, na čem jsem. Nemusím snad ani říkat, jak se mi líbilo, že jsem středem jejich přímé pozornosti.

„Fuj,“ ušklíbla jsem se. „Tady to ale je jimi nasáklý.“ Udělala jsem hluboký nádech a zbystřila. Vonělo to tu, ale to jsem si samozřejmě nepřiznala. Voněl tu Edward. A voněl sakra blízko.

„Vím, že jdeme dobře. Ty to snad necítíš?“ Kdybych byla člověk, srdce by mi vynechalo úder. Hlasy, které jsem slyšela, byly dost daleko, ale i přes to jsem věděla, o koho se jedná.

„Jasně, že to cítím, ale nepřijde ti to trochu zbytečné?“ ozval se druhý hlas.

„Co myslíš?“ optal se první.

„Viděls barvu jejích očí?“ Najednou mě přepadl divný pocit. Jsem na jejich území, což znamená, že…

„Edwarde!“ A jsem v řiti. „Posloucháš mě vůbec?“ ozval se hlas autoritativně.

„Já jsem přece neřekl, že si myslím, že by lovila lidi,“ odpověděl medově. „Třeba má na ně nějakou taktiku, jak je sem nalákat,“ zapřemýšlel.

„To snad nemyslíš vážně?“ Tón byl tak unavený, že už chybělo jen zívnutí.

„Můžeme si s ní přece zase promluvit, ne?“ Edwardova slova jako by odnesl vítr.

Myslí si, že lžu. Myslí si, že lovím lidi, i když viděl mé zlatavé oči. A myslí si to on. Tak to byla podpásovka. Ozvala se ohlušující rána a hned na to smích nějakého šílence.

„Emmette, ty pitomče,“ rozzuřeně šeptal Edward.

„Soráč, že jsem narušil vaši soukromou akcičku, ale shání se po vás Alice.“ Nevypadalo to, že by se Emmett přizpůsobil šeptání.

„Emmette! To mě tam jen tak necháš a jdeš sám vyzvídat?“

Jemný hlas Alice doléhal až k mým uším.

„Příště by stačilo říct, že chcete jít s námi, nemuseli byste se vnucovat,“ ozval se Jasper a já zaslechla zvonivé zachichotání patřící Alici.

A právě teď byla ta chvíle, kdy bych měla vypadnout. Tři, dva, jedna… V té chvíli se začaly prohýbat stromy. Listí mi poletovalo kolem hlavy a vlasy mi zastínily obličej. Zvedl se mohutný vítr a já jsem si konečně uvědomila, že jsem v hajzlu.

***

„Ahoj,“ pronesla jsem tiše. Čtyři postavy stojící přede mnou na mě kulily oči. Zas jsem tolik neprovedla, ne? Našpulila jsem pusu a bojovně vystrčila bradu.

„Čus,“ ozval se ten hromotluk, ale stále se nebyl s to pohnout. „Takže ty… jsi nás sledovala?“ Z jeho hlasu znělo překvapení a dychtivost.

„Nesledovala!“ řekla jsem tvrdě. To oni byli ti, kteří mi narušili a následně zničili život. To oni mi udělali to, co jim v životě neopustím. Takže já se za nic omlouvat nemusím. To fakt ne. Dusila jsem v duchu.

Měla mnou projet bolest, která se ale nedostavila. Nebyla to nenávist, která přetrvává navěky. Pokud jsem rozuměla své nové rodině dobře, ta nezničitelná nenávist měla být tak silná, že jsem jim hned napoprvé měla roztrhat krky. Jenomže ona nepřišla. Mám na ně vztek a teď je nesnáším, ale není to nenávist.

Tak, co se, sakra, děje? Čekala jsem ještě chvilku. Třeba to má jen zpoždění. Ale nebyla jsem jí plná ani ve škole. A ani v lese, když se mě opovážil jeden z nich dotknout.

„Takže tedy…“

„Chtěla jsem se omluvit za předešlé chování,“ skočila jsem do řeči Alici, která se snažila zachránit situaci.

„Ale vždyť se nic nestalo,“ mávla rukou a zářivě se usmála. Očividně jí spadl kámen ze srdce.

„No jasně. Jak si to říkala, Alice?“ Emmett se odvážil přiblížit se. „Kdyby mně někdo strkal vlasy do ksichtu, taky bych z toho nebyla zrovna nadšená,“ napodobil Emmett hlas Alice a významně se při tom podíval na Edwarda.

Teď už byla zase řada na mně, abych něco řekla.

„Stejně se vám omlouvám,“ sklopila jsem hlavu a periferním viděním jsem sledovala Edwarda. Pozoroval mě svými zlatými tůněmi, ve kterých by mohla nejedna výjimečná žena plavat, ba se v nich i topit, ale chtěla jsem to být právě já, kdo se jejich hloubkou bude kochat.

Ucítila jsem v zádech chlad, který postupoval celým mým tělem, zrak byl najednou zastřený, mé oči se soustředily jen na jeden bod v prostoru – jeho tvář. Od shora dolů mnou projela elektřina. Bylo to něco jako příjemné zašimrání. Bylo to lepší než motýli v břichu nebo jak se nazývala lidská podoba zamilovanosti, bylo to něco kouzelného, něco, co jsem nikdy ještě nezažila. Otřásla jsem se a snažila se zapudit dotěrné myšlenky tlačící se napovrch.

„Isabella? Tak se jmenuješ?“ ozval se nesmělý hlásek Alice, který přerušil kouzlo. Odtrhla jsem od něj oči a naopak je upřela na Alici.

„Bella. Mám to radši,“ odpověděla jsem. Zakázala jsem si podívat se na Edwarda. Dívá se ještě na mě? Nebo už sleduje Alici? Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem nemohla racionálně uvažovat. Cítil to taky? Ptala jsem se sama sebe a doufala v odpověď.

„Tak, Bello, nechtěla bys k nám?“ Emmett vypadal, že se může přetrhnout, jen aby mě tam dostal.

„Dnes asi ne,“ pokusila jsem se usmát. Tentokrát jsem koukala na Jaspera, který ode mě byl nejdál. Vlasy mu zase tvořily jakousi hřívu a obličej měl podivně zkřivený. Ruce podél těla zatnuté v pěst naznačovaly nějaký problém. Zírala jsem na něj, zatímco mi Emmett vysvětloval cestu k jejich domu. Zaplavila mě vlna nervozity, když jsem se na něj chtěla povzbudivě usmát. Projela v něm jemná křeč. Nepatrná a špatně viditelná.

„Myslím, že bychom už měli jít,“ zašeptal Edward jemně zastřeným hlasem. Třeba by mi odpověděl na otázky, které mi teď vrtaly hlavou.

„To je pravda,“ přerušila Alice podivné ticho. „Tak, Bello. Snad zítra,“ usmála se na mě Alice.

Všechny myšlenky, vůně, pocity, to všechno jakoby se najednou ztratilo. Jen jemný větřík, který by ani smrtelník nepostřehl. Tak byl slabý. Byl jen připomínkou toho, že tu byli, že tu on byl.

A já se mohla konečně věnovat lovu, ale místo toho jsem se sesunula k zemi a opřela se o kořen nebližšího stromu. Kéž bych mohla spát. Ponořit se do říše snů a zapomenout na to, za čím jsem sem přijela.

***

„Takže jsi přišla.“ Alice mi skočila kolem krku. Bože, ať rychle sleze, jinak jí utrhnu hlavu.

Myslela to dobře, ale já jsem na takové zacházení nebyla zvyklá. Možná i ta nechuť k fyzickému projevení lásky mě přinutila se tomuhle vyhýbat.

„Myslela jsem, že nabídka ještě platí,“ usmála jsem se.

„Ale jasně, jasně. Pojď dál.“

Dům na kraji lesa byl dokonalým útočištěm upírů. Měli tu svůj klid a hlavně potravu, za kterou nemuseli chodit ani tak daleko.

Vždycky jsem si přála mít taky takový dům. Každé ráno poslouchat ptáky, snídat na rozlehlé terase a zírat do přírody. Byl to takový můj sen, který jsem si chtěla vyplnit. Jako člověk jsem měla spoustu plánů. Jenomže to se změnilo.

„Je tu Bella!“ domem se rozléhala ozvěna Alicina hlasu. I když jsem si byla já (a určitě i Alice) jistá, že nás museli slyšet vcházet, slušností nejspíš bylo, aby se tu hulákalo po baráku.

„Nazdar, špehoune!“ Emmett se přihnal jako jarní bouřka. Za ním se objevila blondýnka a Jasper. V neposlední řadě přišel i Edward, ze kterého jsem nemohla spustit oči.

„Ahoj.“ Vedle mě už stál další člen rodiny. Měl světlé vlasy a krásnou tvář s dlouhými řasy. U boku si držel nějakou ženu. „Jsem Carlisle a tohle je má žena Esmé. Se zbytkem ses už asi seznámila.“ Esmé se na mě usmála a já jí úsměv s prazvláštní radostí oplatila.

„Jsem Isabella Swanová. Ale radši mám jen Bella,“ usmála jsem se ještě víc, zatímco jeho úsměv trochu ztuhl.

„Swanová?“ optal se jemně. Trochu se zamyslel. „Ty jsi sestra Amelie Swanové?“

Potěšili jste mě komentáři. Tentokrát přicházím s pokračováním se zajímavějším koncem, takže doufám, že povídka nezklamala. 

Na závěr samozřejmě poděkování makulce, za pevné nervy při opravování toho děsu. A P. se Zu, které (jako vždy) poradí, pomůžou i přečtou. 

Každopádně díky vám všem, kteří si přečtete kapitolu. 

Mcfan 

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of sunny day - 4. kapitola: