Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - Prolog

06.09.2011 (17:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1955×

Lásku si nelze vynutit ani vyloudit lichotkami, přichází sama, nehledaná, nečekaná, nežádaná.

Jsou věci mezi nebem a zemí, které zůstávají utajeny před okolím, takové, které nikdy nikdo nepochopí, nesnaží se je pochopit. Lidé soudí, aniž by znali pravý důvod, stejným případem byl i můj návrat do rodného domova, deštivého městečka, kde je pravděpodobnost, že spatříte sluneční paprsky stejně mizivá, jako že si za manžela vezmete miliardáře.

Okolnosti, které mě přiměly vrátit se zpět, nebyly nijak veselé, musela jsem odjet, abych se vrátila do starých kolejí života, našla jistý režim, který mi bude vyhovovat, abych zapadla do obyčejného světa sedmnáctileté dívky, kterou jsem. Všechno ale není vždy tak, jak to člověk naplánuje, někdy prostě nic nevychází podle plánů obyčejného člověka, který proti vůli osudu nezmůže zhola nic, takže jen tiše může přihlížet tomu, jak se situace vyvíjí.

Může čekat, prosit, uvažovat o tom, co přijde za minutu, hodinu, den, třeba i rok. Já jsem čekala rok, abych se uklidnila, abych našla sama sebe, přesně před rokem jsem se totiž rozhodla odjet od mamky a Phila z Phoenixu, z překrásného města, které bylo celé dny zalité slunečními paprsky, ve vzduchu se vznášelo dusné horko, vítr nepovíval ulicemi téměř vůbec.

Vzpomínám si na slanou příchuť moře, když jsme se jezdili podívat na útesy, byla to ta nejnádhernější věc na světě, Renée se vždy děsila, když mě viděla na kraji skály, ale mě voda lákala, líbilo se mi, jak vlny narážely na kameny, když jsem si sedla na útes a položila ruku na skálu, doslova jsem cítila to dunění, jako když buší lidské srdce.

Jen to byly rychlejší údery, rytmičtější, silnější a hlavně šíleně hlasité. Voda se mi vlnila pod nohama, vysoké vlny mi občas i namočily tenisky, pamatuji si, že jsem na útesech trávila spoustu času, zvláště v posledních dnech mého pobytu ve Phoenixu… A proč že jsem se nakonec rozhodla vydat pryč z města, které jsem tolik milovala? Snad je to proto, abych zapomněla na svou minulost ve Phoenixu, kde mi štěstí příliš nepřálo, abych se mohla zotavit jak psychicky, tak i fyzicky.

Nudné blábolení profesora na biologii mi příliš šancí na zotavení nedávalo, jelikož mě nutilo vzpomínat, uvažovat o minulosti a dávalo prostor mé mysli, aby si vybavovala obrázky, které měly být už dávno zapomenuty, smazány a uzavřeny v ocelovém trezoru, k němuž bych zapomněla kód.

„Slečno Swanová, vyjmenujte nám základy moderní biologie,“ vyvolá mě profesor, čímž mě napůl vytrhne z mého zamyšlení. Jen napůl, jelikož zatímco jedna má část mysli se plně zabývá tím, kde v mysli se mi usídlila vzpomínka na to, co jsem se včera učila téměř do půlnoci, ta druhá se přinutí vstát a s přiblblým úsměvem odpovídat.

„Ehm, mezi základy moderní biologie patří buněčná teorie, teorie genů, homeostáze, energie a revoluce,“ odpovím překvapivě bez zadrhnutí, u posledního slova se ovšem pozastavím, a jelikož profesorovi cukají koutky, je mi jasné, že jsem něco zvorala.

„Dobře, jen je to evoluce, nikoli revoluce,“ pousměje se nad mým pojmenováním a já znovu složím své kosti na židličku, jelikož mě mávnutím ruky posadí.

„Pan Newton nám objasní, co je to evoluce,“ vyvolá spolužáka, ale já už se dál nestarám o to, co mu odpovídá, nemám na to náladu, myšlenky se mi opět stáčejí k Phoenixu, slunným dnům, nočním pařbám, tmavým ulicím, nemocnicím… Ne, nemysli na to! Ačkoli si v hlavě zakazuji všechny vzpomínky, mé příkazy nejspíš nedojdou do centra myšlení, takže si můj mozek dělá, co chce a trápí mě výjevy z minulosti.

Školní zvonek mě vyloženě vysvobodí z utrpení, takže jsem ráda, že se po devíti hodinách školního vyučování můžu sebrat a s klidným vědomím, že jsem dnes pro úspěšné přečkání dne bez jakékoli nedostatečné, udělala maximum svých sil, se vydat pryč.

„Zopakujte si ještě látku z minulé hodiny, příště si napíšeme písemnou práci,“ volá za námi profesor, ale už ho nikdo příliš nevnímá, spíš jen já, jelikož jsem ve třídě mezi posledními, líně skládám učebnice do tašky a dokončuji poslední zápisky toho, co učitel čmáral celou hodinu na tabuli.

Zůstanu ve třídě nakonec úplně sama, takže když se potom ploužím chodbou k východu, nepřekvapuje mě nijak, že jsem tu mezi posledními, nikam nespěchám, pomalu zamířím k šatně, kde si nechám nepotřebné učebnice a vezmu si slabou podzimní bundu, která sice nechrání tolik před zimou, ale na ochranu před deštěm stačí.

1. kapitola