Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The last chance - 2. kapitola

21.03.2010 (11:30) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1815×

2. kapitola

Když otec odjížděl, ani jsem se nenamáhala zvednout hlavu a kývnout, dokonce ani zamávat. Stejně za všechno mohl on. On byl stále v práci a mámy si nevšímal, pro něho jsme byli s Eddiem vzduch, pro něho byla důležitější práce a naše potřeby zanedbával.

„Ahoj Bello, ahoj Eddie,“ zamával na nás. Co najednou takový zájem? Proč teď, proč, když se rozvádějí a táta odjíždí? Myslí si, že nás, mě a Eddieho, dostane na kolena a my budeme chtít žít s ním?

Otočila jsem se a šla do svého pokoje. Nemohla jsem se na to všechno dívat. Bylo to na mě moc. Jak mohl táta opustit mámu? Takové nádherné a příjemné stvoření? Jako mohl? Jenom kvůli nějakým blbým filmům?

„Bello, nemusela jsi být taková. Mohla ses rozloučit,“ kárala mě máma, i když bylo vidět, že až tak moc jí to netrápí.

„Mami, ty to nechápeš. Táta všechno zničil. To on to zavinil. Proč tady nebyl častěji? Proč se staral jenom o svou práci a nás si nevšímal? Co? Dokážeš mi na to odpovědět? Já myslím, že ne. Jdu se osprchovat,“ řekla jsem, protože pro mě nemělo smysl hádat se. Hlavně ne s mamkou. A ne teď, po dnešku. Po dnešním náročném dni.

„Ale Bello…“

„Ne, mami. Já už, prosím, nechci nic slyšet. Ne dneska,“ zastavila jsem ji dřív, než mi stihla něco říct. Zavřela jsem se v koupelně a podívala se do zrcadla. Vypadal jsem strašně. Jako mrtvola. Mrtvolně bledá pleť a oči skoro bez života. Poslední měsíc mi dal opravdu zabrat. Osprchovala jsem se a snažila se co nejvíc uvolnit.

Když jsem se převlékla do pyžama, cítila jsem se lépe, ale jakmile jsem opustila koupelnu, všechno na mě znova dopadlo. Ten stres, to mučení, ty hádky… Všechno se mi zase přehrávalo v hlavě.

„Bello, máš tady dopis,“ zakřičela na mě máma. Dopis? Ale kdy přišel. Vždyť je večer. A pošta večer nechodí.

„A od koho a kdy přišel?“ zavolala jsem zpátky.

„Přišel dneska a je od nějaké společnosti.“ To opravdu nemůžou dát pokoj? Teď, když se mámin a tátův rozvod dostal na veřejnost?

V dopise stálo, že mám nabídku k filmu. Už zase další dny, strávené koukáním do textu, kamer, zrcadla, když mně maskérky líčili, na obličeje známých osob… Nevím, jestli to po tom rozchodu zvládnu. Ale už dlouho jsem si nezahrála. Nechtěla jsem, kvůli tomu, co se v naší rodině poslední roky dělo.

Ještě si to nechám projít hlavou. Opravdu nevím, jestli bych to zvládla a taky bych poprvé něco dělala bez táty.

Už jsem byla opravdu hodně unavená, ale ještě jsem si chtěla zapsat dnešní den do deníku, který jsem si začala vést, když se rodiče začali hádat. Tady můžu všechny své pocity napsat a vím, že se to nikdo jiný, než deník a já nedozví.

12. září, 22:36

Dnes byl opravdu unavující den.

Právě dnes odjel. Stěhuje se někam… do Forks. Snad je to odtud dost daleko. Doufám, že už to bude všechno lepší, že vše povede k lepšímu. Doufám,…

Ani jsme nedopsala větu a usnula jsem.

Zdály se mi podivné sny, které jsem stejně, když jsme se s křikem probudila, zapomněla.

* * *

Od té doby, co ON odešel, uběhly další dva měsíce a byl listopad. Za chvíli budou Vánoce. První Vánoce bez něj.

Pravidelně mě i Eddiemu posílal penze, nebo dárky. Naposledy to byla už druhá kamera.

To si myslí, že si nás koupí? Dám mu jednu radu a to tuto: Ať radši nemyslí!

Zrovna jsme si zapisovala do deníku, když na mě mamka zavolala.

Odložila jsem deník a šla za ní.

„Co potřebuješ?“

„Eddie už to ví, tak teď ty. Takhle už to dál nejde, Bell. Nemůžeš z toho všeho vinit Charlieho,“ začala.

„Že ne? Můžu!“ odsekla jsme a chystala se odejít.

„Pojedeš do Forks!“ řekla a já ztuhla. Cože?

„Do Forks? Za ním? Nikdy!“ křičela jsem.

Hádaly jsme se ještě dlouho, ale ona stejně vyhrála. Jako vždy.

Za týden už jsme spolu a Eddiem nasedala do letadla.

„To bude v pořádku, Hvězdo,“ uklidňoval mě Eddie. Kéž by měl pravdu. K´ž by měl pravdu a to všechno bylo v pořádku. Kéž by táta nikdy mámu neopustil. Kéž by se nic z toho nestalo.

„Myslíš? Myslíš, že to bude v pořádku? Já nevím, ale nemyslím si to. Já tam nechci. On zradil mámu. On ji opustil, nechal ji jenom tak. Chápeš to? Prostě se nezajímal, co s ní bude, ani co bude s námi, prostě tu všechno nechal,“ šeptala jsem bolestně Eddiemu. Skoro jsem začala brečet, ale naštěstí jsem se udržela.  Eddie si toho ale všimnul.

„Belli. Tak si to tak neber. Nejsme tam napořád. Budeme tam jenom chvíli. Uvidíš, ani ti to nepřijde jako dlouhá doba. Nakonec pojedeme zpátky k mámě a bude všechno zase v pořádku. Lhal jsem ti někdy?“ zeptal se se zdviženým obočím.

„Ne,“ špitla jsem.

„Tak vidíš. Všechno bude v pořádku,“ zašeptal a líbnul mě na čelo. Tohle mě uklidňovalo. Můj starší bráška na mě byl vždy hodný a vždy mi dokázal poradit. A dobře. Mám ho ráda. Je to nejlepší bratr na světě, jakého si kdy v životě můžete přát. Žádného lepšího byste nenašli.

„Teď se trochu prospi. Let bude dlouhý a ty potřebuješ být plná síly. Na setkání s tátou,“ řekl, když jsem zývla.

„Pokud se mu dá říkat táta,“ šeptla jsem a doufala, že to Eddie neslyšel. Potom jsem usnula a mé sny mě odnášely daleko od reality. Bylo to lepší, než se trápit tím, co bylo, je a bude. Tím, že nejsem s mámou, ale letím za člověkem, kterého nesnáším za to, co udělal. Bylo to lepší, než se zabývat tím, co máma dělá sama doma. Co si tam počne, když nemám mě, ani Eddieho. Dokonce ani Charlieho, ale ten tam není už dlouho. Dlouhou dobu má na přežití jen mě a Eddieho a teď svůj život nechala odletět do Forks. K tomu, kdo jí ho vzal.

„Hvězdo, vstávej,“ zašimralo mě něco na líci.

„Eddie, nech toho. Bylo mi tak dobře,“ řekla jsem ospale.

„Já vím, ale už budeme přistávat. Spala jsi hodně dlouhou dobu,“ zasmál se na mě.

„Tak by nevadila ještě chvilinka,“ odsekla jsem.

„Mě ne, ale letuškám a letecké společnosti asi ano,“ zasmál se znova.

„Tak jo, už vstávám,“ povzdychla jsem si poraženě.

Vyšli jsme z letadla a šli do haly čekat ne kufry.

„Eddie, budeš mi, ale pomát, že jo? Já to u něho opravdu nevydržím dlouho,“ otevřela jsem zase jednu věc, kterou jsme už uzavřeli. Mě to ale nedalo spát. Teda, nedá se říct, že doslova, ale vy víte, jak to myslím.

„Bell, už to přestaň rozebírat. Stejně tam budeme a ty už to asi nezměníš. Víš, jaká je máma,“ řekl trochu naštvaně.

„Já vím, ale stejně,“ stála jsem si na svém. Byla jsem tvrdohlavá. Nevím po kom, ale spíš po mámě. Ale mám se ještě v čem zdokonalovat. Zatím si vždy prosadí svou ona, ale brzo už budu vyhrávat já. Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát.

„Žádné stejně, Bello. Prostě si budeš muset zvyknout. Tak dlouho to zas nebude, ne? Udělej to už kvůli mámě,“ zvýšil na mě hlas. Tohle nikdy nedělal. To mu na tátovi tak záleží?

„Eddie. To ti tolik záleží na Charliem? Vždyť víš, co udělal. Jako ho můžeš bránit?“ zakřičela jsem na něj, ale snažila se, ať to slyší jen on.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The last chance - 2. kapitola: