Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 25. kapitola

12.01.2011 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5297×

25. kapitola

První zkouška za mnou. Dopadlo to líp, než jsem čekala. Chemie nebyla mojí nejsilnější stránkou, ale nakonec jsem to nějak spatlala a s dvojkou byla víc než spokojená. Už jen pět dalších a budou tu dlouhé prázdniny… pět, no paráda.

Díky učení mi nezbýval moc čas na další věci, třeba kluky jsem neviděla pěkně dlouho a Harry mi to dával pěkně sežrat. Musela jsem mu slíbit, že hned, jak udělám poslední zkoušku, půjdeme to všichni oslavit. S Edwardem jsem se vídala vcelku pravidelně, ale dost často nám dělala společnost Alice. Ne, že bych ji neměla ráda, spíš naopak, byla ohromně milá, ale v její přítomnosti jsme nemohli dělat spoustu věcí. A že jsem toho chtěla dělat hodně.

Čím víc jsem byla s Edwardem, čím víc polibků jsme si dali, tím víc jsem toužila po něčem víc, ale nebyla příležitost ani čas.

Počasí bylo poslední dobou nádherné, bylo mi líto, že nemůžeme vyjet na výlet do hor. Bohužel… musíme si počkat, ale pak si to o to víc užijeme.

Před domem parkovalo Edwardovo auto, ale jeho jsem nikde neviděla. Vešla jsem do domu, který se zdál úplně opuštěný.

„Edwarde?“ zavolala jsem, ale všude bylo ticho. Nakoukla jsem do obýváku, který byl prázdný. Zrovna jsem se chtěla jít se podívat k sobě do pokoje, když se kolem mého pasu obmotaly dvě ruce. Úlekem jsem vykřikla a prudce se otočila.

„Ty jsi pitomec,“ prskla jsem do jeho rozesmáté tváře. „Málem jsem dostala infarkt, tohle mi nedělej.“
„Myslel jsem, že mě ráda uvidíš,“ podotknul. Skočila jsem mu kolem krku.
„Moc ráda tě vidím. A ještě raději, když nikde nikdo není. Jak ses sem dostal?“
„Pustila mě tvoje máma. Teď je v ateliéru,“ řekl a pohledem sjel na moje rty. Tomu pohledu jsem naprosto rozuměla. Vytáhla jsem se malinko na špičky a sama ho políbila.

Popadl mě do náruče a nesl po schodech do mého pokoje.

„Jak ti dopadla ta zkouška?“ zamumlal, když za námi kopnutím zavřel dveře.
„Dobře,“ vydechla jsem a chtivými prsty mu rozepínala knoflíčky košile.

Edward mě líbal na krku a já vrněla blahem. Ani nevím, kdy jsme se dostali na postel. Všude bylo nádherné ticho a já netoužila po ničem jiném než po něm.

Moje blůza kamsi odletěla a Edwardova košile ji brzy následovala. Dlaněmi jsem přejížděla po jeho úžasném těle. Hrudník měl vypracovaný tak akorát, jeho pokožka byla nádherně hladká a voňavá. Edward se odtrhl od mého krku, podíval se na mě očima temnějšíma než noc a znovu spojil naše rty. Šikovnými prsty rozepnul zapínání na podprsence a já se jen zalykala slastí, když mě pohladil po ňadru. Chtěla jsem mu rozepnout kalhoty, ale nedovolil mi to. Místo toho mě zbavil těch mých a nakonec, ani nevím jak, jsem před ním ležela úplně nahá.

Rukama zkoumal každé zákoutí na mém těle a každé místečko, kterého se dotkl, přejel ústy a věnoval mu polibek.

Když se dostal do středu mého těla, sevřela jsem do pěstí peřinu a měla jsem co dělat, abych udržela hlasité sténání na uzdě.

„Edwarde,“ procedila jsem mezi sevřenými zuby. Ale nakonec jsem se výkřiku neubránila.

Jeho jméno doznívalo pokojem a já bezvládně ležela v peřinách. Edward se nade mnou sklonil a políbil mě. Natáhla jsem se k němu a chtěla jsem pokračovat, ale on mě přikryl až po bradu a přitáhl si mě do náruče.

„Ale…“ protestovala jsem, ale dostalo se mi pouze políbení na temeno. „Co se děje?“ Nechápala jsem vůbec nic. To, co jsem právě prožila, bylo… Ale chtěla jsem zažít víc… milovat se s Edwardem.

Prsty mě vískal ve vlasech a mlčel. Vymanila jsem se mu a opřela se o loket, abych na něj viděla.

„Co se stalo? Udělala jsem něco špatně?“ starala jsem se.
„Ne, ale tohle nejde, Bello. Promiň.“
„Za co se omlouváš?“
„Nemůžu s tebou spát, je to nebezpečné,“ vysvětloval a mezi obočím se mu objevila malá vráska. Zvedla jsem ruku a prstem mu ji vyhladila.
„Tomu nevěřím. Ale nebudu na tebe tlačit.“ Uchechtla jsem se. „Neříkají tohle náhodou kluci holkám?“ Edwardovi se na tváři objevil úsměv, tak jsem se natáhla pro pusu a ještě se na malou chvíli schovala v jeho náruči, než bude čas jít něco dělat.

Nakonec se ta chvíle protáhla skoro na celé odpoledne, protože jsem usnula jako špalek.

Od té doby jsme se spolu takhle daleko nikdy nedostali. Edward mi dovolil maximálně mu sundat košili a já jemu totéž, protože podobný zážitek, jako byl ten nedávný, bych už znovu bez pokračování nemusela přežít.

Zkoušky jsem nakonec všechny úspěšně zvládla, stejně tak Edward a ostatní z naší party. Po poslední zkoušce se konala plánovaná oslava. Nakonec z toho bylo rande ve čtyřech, teda vlastně v pěti. Ještě se k nám přidala Alice, která byla z Harryho a Wayna nadšená. Celou cestu se autem neslo bzučení Alice a Harryho. Bavili se o módě, návrhářích a podobných věcech, které šly absolutně mimo mě. Ani jsem netušila, že má Harry takové znalosti. Kdybych nevěděla, jak na tom je, podezřívala bych ho, že po Alici jede, ale jak jsem od ní věděla, měla doma svého přítele Jaspera, a když o něm mluvila, oči jí zářily a nedovedla jsem si představit, že by jen pomyslela na jiného.

Byli jsme v té samé restauraci jako naposledy a hned po příchodu mě uvítaly pohledy číšníků, kteří si mě zjevně pamatovali. Já je však ne. Alkoholu jsem se vyhýbala obloukem. Tu hnusnou kocovinu jsem měla, na rozdíl od těch chlapců, v dobré paměti. Ale i přesto to byl super večer. Všichni se bavili mojí tehdejší indispozicí, Edward se smál a já po něm házela naštvané pohledy, vždyť to byla vlastně jeho vina. Kdyby mi řekl, že je Alice jeho sestra hned, mohla jsem si ten trapas ušetřit.

Když se to Alice dozvěděla, myslím důvod mého nadměrného pití, smála se tak, až se za břicho popadala. Vůbec nechápala, jak jsem si mohla myslet něco tak nepravděpodobného.

„Hahaha,“ naznačila jsem smích při dalším výbuchu smíchu. Všichni se skoro váleli pod stolem, ale já se bůhví proč nesmála. Nic vtipného jsem totiž neslyšela!

„Ale no tak, zlato, přece by ses na nás nemračila,“ zkoušel to na mě Harry, ale neznělo to dost věrohodně, protože mu cukaly koutky. Vyplázla jsem na něj jazyk a věnovala se své mňamce.

„Miláčku,“ zašeptal mi do ucha Edward a rukou mě pohladil po stehnu. Nic jsem neřekla, jen mu ji pěkně odsunula. Ať si nemyslí, že mu to jen tak projde.

V klidu jsem dojedla, otřela si pusu ubrouskem a s plným bříškem se pohodlně opřela do židle. Alice zase o něčem štěbetala s klukama, ta holka je vážně nezmar, za celou dobu, co tu jsme, pusu nezavřela. Ani při jídle, taky toho snědla jako vrabec. Asi si s ní budu muset promluvit. Jestli je to jedna z těch, co nejí, aby byla jako tyčka, nemá důvod. Byla drobná, štíhlá a krásná. Nebylo na ní přebytečné ani deko.

„Bello,“ zkusil to zase Edward. Chtěla jsem ho ignorovat, ale po krku mi přejel jeho chladný dech a ústa se otřela o ouško. „Nezlob se,“ zašeptal. Po zádech mně přeběhl mráz a naskočila mi husí kůže.

„Zlobíš se?“ ptal se.
„Hmm.“
„Dneska ti to moc sluší,“ lichotil mi.
„Hmm.“ To bylo všechno, čeho jsem byla schopná. Připadala jsem si v jeho blízkosti jako paralyzovaná.

„Podívejte, ona se nedokáže dlouho zlobit,“ zakřičel Harry a přitáhl na nás veškerou pozornost. Způsobně jsem se posadila a odtáhla od Edwarda, ale za ruku jsem se už vzít nechala.

---

Bylo po zkouškách, před námi se otevíraly bezmála čtyři měsíce volna a konečně došlo na, mnou dlouho očekávaný, výšlap. Nemohla jsem se dočkat.

Měla jsem sbaleno dva dny předem a pak s tím pořád otravovala Edwarda. Jeli jsme ve stálém složení, já, Harry, Wayne, Edward, Jamie se Simonem a Ted. Zvala jsem i Alice, ale když jsem zmínila stanování v divoké přírodě bez koupelny, málem vyděšeně utekla. Prý tu na nás raději počká a zajede si třeba na nákupy. Popřála jsem jí příjemnou zábavu a dál básnila o tom, jak to bude skvělé.

Trochu jsem přemýšlela o tom, co se mi v lese naposledy stalo. Na mysli mi taky vytanula osoba pod mým oknem a ten hlas, o kterém stále nevím, zda nebyl halucinací. Od toho incidentu se nic podobného neopakovalo. Doufala jsem, že to byl jen nějaký omyl a dotyčný už třeba otravuje někoho jiného. Bylo to ode mě hnusné, ale nemohla jsem si pomoct. Nic podobného jsem si už nikdy nepřála zažít.

Maličko jsem se bála, to musím přiznat, ale strachu je nejlepší se postavit a navíc nás tam bude tolik, že se mi nemůže nic stát. A mám taky Gee… Gee. Už se dlouho neukázala, když jsem dřív trávila čas s Edwardem, byla nám neustále v patách a teď nic.

Nejspíš bych měla být ráda, protože Edwarda nepovažuje za nebezpečného, ale já se naopak bála, že se někde ztratila a už se třeba nevrátí. I předtím jsem ji vídala míň než dřív. Byla to moje nejlepší kamarádka, nechtěla jsem o ni přijít.

---

Opět jsme nechali auta u školy a pěšky šlapali do hor kolem. Tábor jsme rozdělali na stejném místě, jako při prvním jarním výšlapu. Tehdy s námi Edward ještě nebyl. Naše malá skupinka získala nové uspořádání. Byla jsem ve stanu s Edwardem, Harry s Waynem, stále jako přátelé, pořád se ostýchali okolí povědět o svém vztahu, i když ostatní by museli být úplně slepí, aby si ničeho nevšimli. Jamie byla klasicky se Simonem a Ted získal stan pro sebe.

S Jamii jsme se pustily do přípravy večeře, jenže nikdo nám nepřipravil dřevo na ohýnek, takže mě nenapadlo nic jiného, než si půjčit Tedovu sekerku, a chtěla jsem si pár větví rozsekat sama. Chyba. Je pravda, to nedopadlo až tak zle, jak mohlo, ale měla jsem na mále.

Rozmáchla jsem se a sekla, jenže se mi větve posunuly, tak jsem si je chtěla přidržet. Znovu jsem se rozmáchla a…

„Bello!“ Ohlédla jsem se, kde na mě kdo mluví a uviděla Gee. Radost, že tu zase je, rychle přehlušilo leknutí, když se mi ruka zasekla ve vzduchu. Sekerka visela pár centimetrů nad mými prsty. Chtěla jsem ji uhnout, ale nešlo to. Jako by mi ruka zmrzla ve vzduchu. Rozhlédla jsem se, jestli mi někdo věnuje pozornost, všichni si hleděli svého.

„Gee, co to je?“ Nic neříkala, jen dál upřeně civěla na moji paži. Uhnula jsem prsty, vážně nebylo příjemné, když vám nad nimi visí něco tak ostrého a v tu chvíli sekerka dopadla.
„Tos byla ty?“ ptala jsem se.
„Asi jo.“ Vypadala docela vyděšeně.
„Wau… díky za záchranu, bez prstů by se mi žilo špatně,“ poděkovala jsem a přejela si po nich druhou rukou. „Au,“ sykla jsem. Z ukazováku mi trčela obrovská tříska, ale oproti tomu, co se mohlo stát, to byla maličkost.

„Ráda tě zase vidím,“ řekla jsem polohlasně. „Kde se pořád touláš?“
„Nevím, Bello, musím už jít.“
„Počkej.“ Promluvila jsem moc nahlas, tak jsem se raději obezřetně rozhlédla. „Teprve jsi přišla, zůstaň tu chvíli.“
„Nehrozí ti žádné nebezpeční, nemám tu co dělat,“ odvětila.
„To nevadí, chtěla bych si popovídat, mohla bys někdy přijít? Třeba až budou ostatní spát,“ zeptala jsem se.
„To nejde, Bello. Musím dodržovat pravidla. Opatruj se.“ A zmizela.
„Gee,“ křikla jsem.

„Říkala jsi něco?“ Jamie se na mě obrátila s vařečkou v ruce.
„Ne, nic.“ A je zase pryč. Proč tu nemůže být déle. Dřív jsme si taky jen tak povídaly a ničemu to nevadilo. Co se změnilo? Zklamaně jsem si povzdechla. Měla jsem pocit, že ji ztrácím.

„Země volá Bellu.“ Nechápavě jsem se podívala na Jamii. „To dřevo,“ připomněla mi.
„Jo, jasně.“ Popadla jsem pár větví, nestarala se o to, jak jsou velké a šla jí pomoct s večeří.

Byla jsem z té Gee celá špatná.  Co když se jí něco děje? Netušila jsem, jestli je možné, aby se duchům něco stalo, ale… a jak zarazila tu sekeru. To se ještě nikdy nestalo. Byla jsem z toho zmatená, a tak jsem příliš nevnímala, co se děje okolo mě.

„Bell, Bello.“ Někdo mi zatřásl ramenem. „Co se děje?“ ptal se Edward starostlivě a měřil si mě zvláštním pohledem. Takhle na mě koukal celou večeři.
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Jsi úplně mimo. Mně můžeš říct všechno,“ přemlouval mě. Všechno asi ne, jak by reagoval na to, kdybych mu tu vysypala z rukávu, že vidím ducha své několik let mrtvé kamarádky. Asi by si zaklepal na čelo a poslal mě do cvokhauzu. O to jsem vážně nestála.
„O nic nejde,“ řekla jsem, opřela se o jeho rameno a víc to nehodlala rozmazávat.

Kolem jedenácté jsme se rozešli, abychom se vyspali na zítřejší túru. Vlezla jsem si do spacáku a pořádně se zapnula, takhle výš v horách nebylo v noci žádné velké teplo. Edward mě napodobil, a když si lehl, čekala jsem, že mě objeme, ale nestalo se tak. Bez hnutí ležel vedle mě.

Mlčela jsem taky, ale dlouho jsem to nevydržela. Zrovna, když jsem chtěla promluvit, se ozval on.

„S kým jsi to mluvila dneska odpoledne?“ Párkrát jsem zamrkala.
„Prosím?“
„Když jsi chtěla sekat to dřevo. Viděla jsem, jak se ta sekera zarazila a pak jsi s někým mluvila. Co to bylo?“

Byla jsem ráda, že je ve stanu tma jak v pytli a on mě, i přesto, že se nade mě naklonil, nemůže vidět. Co mu mám sakra říct, panikařila jsem.

„Bello, řekni mi pravdu. Už dřív jsem si všiml, jak se díváš do prázdna, dokonce jsi tenkrát, když jsme spolu byli v autě, někoho okřikla.“

Ten je teda všímavý. Měla jsem být opatrnější. Co mám teď jako dělat?

A co teď? Jak se říká: zatloukat, zatloukat nebo s pravdou ven?

24. kapitola     Danca95     26. kapitola

zuzka88

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 25. kapitola: