Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 26. kapitola

17.01.2011 (09:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5093×

26. kapitola

Jelikož jsem netušila, jak z téhle prekérní situace vybruslit aniž bych na sebe prozradila, jak velký blázen vlastně jsem, jednoduše jsem se otočila na druhý bok přesně zády k němu. Myslela jsem, že jako muže ho asi trkne, že tohle je gesto ženy, když s ním nechce mluvit. Ale to jsem patrně přecenila jeho rozum. Objal mě v pase a lehce, jak kdybych byla pírko, mě přetočil k sobě čelem.

„Neodpověděla jsi mi,“ řekl vyčítavě. Mračil se přitom, až se mu spojilo obočí do jedné linky. Cukla jsem rameny a zaboha se snažila nekoukat mu do očí. Kdybych to udělala, patrně bych ze sebe vylila pravdu, ani bych nemrkla. Jemu se to samozřejmě nelíbilo, tak si mě jednou rukou na mých zádech přidržel, abych se zase neotočila a druhou ruku mě chytil za bradu. Mohla jsem sebou cukat klidně jak malé dítě, bylo mi to k ničemu.

„Co se stalo? To se mnou ani nemluvíš?“ zkoušel to dál. Já jsem začínala trochu vařit. Docela mě uráželo, jak mě tu takhle držel. Nemohla jsem se hnout, měl pevný stisk. Čím víc jsem se kroutila, tím víc svíral ruce, jen aby mě udržel v poloze, jakou chce on, až mě to začalo bolet.

„Nemám ti co říct,“ zasyčela jsem a snažila se zbavit jeho železného sevření na zádech. Nehnul ani brvou, snažil se vyhledat mé oči.

„Dovolíš? To bolí,“ usykla jsem znovu. Proč jsem to jen neřekla dřív, bliklo mi hlavou, když v mžiku jeho ruce zmizely a já ležela na zádech ve svém spacáku na své půlce. Neměla jsem náladu se na něj ani otáčet. Najednou jako bych mu vážně neměla co říct. Otočila jsem se zády k němu, podruhé za tuhle noc, a snažila usnout. Samotnou mě překvapilo, že se mi to vážně povedlo.

Nespala jsem dlouho. Je možné, že nějaké dvě hodiny. Probudila jsem se polámaná a dezorientovaná. V jednu chvíli jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že jsem tady osamocená. Místo vedle mě bylo rozházené a prázdné. Okamžitě jsem si vzpomněla na konflikt, který se odehrál před tím, než jsem se vzdálila do říše snů, a začala litovat svého chování. Tohle byl náš první výlet, kde jsme jako pár, tak proč si to kazit naprosto zbytečnými hádkami? Sebrala jsem svoje končetiny a vylezla ze stanu. Naštěstí svítil měsíc, takže tu nebyla zas taková tma. Ale co tu bylo, a co nebylo tolik příjemné jako světlo, byla zima. Hnaná lítostí jsem vyběhla ze stanu jen v mikině a teď jsem klepala pěknou kosu. Vracet se mi nechtělo, navíc jsem zahlédla slabý plamínek z ohniště a postavu, která seděla na zemi u něho. Neváhala jsem a vydala se k němu.

Po cestě mě svírala neznámá úzkost, ale ta zmizela, jen co jsem zblízka viděla jeho rozcuchané vlasy, které odrážely světlo od ohýnku. Hýřily různými barvami a leskly se. Tiše jsem k němu zezadu přistoupila a rukou se mu v nich prohrábla. Spokojeně zamručel a opřel se mi hlavou do nohou.

„Ten večer mě mrzí. Jednou si o tom všem promluvíme, ale ještě není ten správný čas. Slibuji,“ omlouvala jsem se a přitom ho hladila ve vlasech. Nic neříkal, stále jen upíral zrak do ohně. Chvíli jsem mlčela a čekala, že se třeba nějak projeví.

„Edwarde, vážně mě to mrzí,“ zkusila jsme to znovu a přesunula svou ruku na jeho krk. Ani se nehnul. Stále upíral oči do plamenů a mě to ticho kolem nás začalo trochu děsit. Nebylo to takové to příjemné ticho, bylo vlezlé a bilo do uší. Měla jsem nutkání zacpat si uši, jen abych se ho zbavila. Místo toho jsem si dřepla za Edwarda a trochu s ním zatřásla. Chtěla jsem ho obejmout kolem krku, ale nedovolil mi to. Nevím, jak to udělal, ale neskutečně rychle se ke mně otočil čelem. Nedíval se mi do očí, zíral někam do dáli. Ani když jsem vyjekla, když mě nečekaně vzal do náruče, neprojevil žádný zájem o mou maličkost.

„Edwarde, co to děláš?“ zeptala jsem se vyděšeně. Najednou se všechno okolo zdálo rozmazané, vlasy mi vlály, vítr mě šlehal do obličeje. Běželi jsme, ale přece to nemohlo být tak rychlé! Když jsem zahlédla jezírko u skály, u kterého jsem kdysi rozjímala, přejel mi mráz po zádech. Mířil totiž přímo k němu. Když se zastavil na jeho břehu, začala jsem se kroutit, jen abych se dostala z dosahu jeho pevných paží.

„Pusť mě! Prosím!“ křikla jsem tiše, když se začal naklánět nad vodu.

„Jsi na řadě, Isabello,“ řekl mrazivým tónem a natáhl se mnou paže nad jezero.

„Bello! Ne, prosím, ty ne!“ objevila se vedle něho Gee a ječela hrůzou. Natahovala po mě ruce, ale už bylo pozdě.

„Gee!“ vykřikla jsem z posledních sil. Tvrdý stisk Edwarda zmizel, místo toho okolo mě všude byla voda. Zmocnila se mě panika, úzkost. Cítila jsem, jak vdechuji vodu, jak mi proudí do plic a já se pomalu bolestivě topila. Byla jsem jak ochrnutá, končetiny mě neposlouchaly, mozek myslel jen na nadcházející smrt.

„Lásko, probuď se!“ křikl mi najednou někdo do ucha.

„Ne, nech mě být!“ křikla jsem ještě ze snu a stále kolem sebe viděla a cítila vodu.

„Vzbuď se! Hned!“ zaječel mi jiný hlas do ucha a já se konečně z té noční hrůzy vzbudila. Skláněly se nade mnou dva obličeje.

„Co se děje?“ zeptala jsem se celá vylekaná a zírala na vykulený obličej Harryho a úzkostí staženou tvář Edwarda.

„Co se děje? Ty tady málem zboříš stan, jak se snažíš vykroutit se nám a ptáš se, co se děje? Tak to už budeš patrně v pořádku,“ chytal se za hlavu Harry. Já byla stále mimo. Kde je voda?  Jak to, že se na mě teď Edward usmívá? Ve snu říkal stejné věci, jako ten hasl za dveřmi. Srdce se mi prudce rozbušilo a orosila jsem se studeným potem.

„Tak já vás tu zase nechám, jdu ještě spát. Koukám, měl jsem štěstí, že jsem dostal za spolubydlícího Waynea. S takovou divoškou bych se nevyspal,“ zakřenil se na nás Harry. Vylezl ze stanu a zavřel za sebou. Já stále ostražitě zírala na Edwarda.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal otázku a natáhl ruku, abych mě pohladil po tváři. Aniž bych přemýšlela, ucukla jsem. Byla jsem tím sama překvapená. Ještě jednou natáhl ruku, aby to zopakoval a já opět uhnula. Zklamaně svěsil ruku podél těla a zmateně mi hleděl upřeně do očí.

„Promiň, já… jsem ještě mimo,“ sklopila jsem zrak. Bello, přece nebudeš věřit snu! Ale on mě chtěl zabít… To on mě hodil do vody. Byl tak zlý, necitlivý. A ten hlas.

„Já vím. Křičela jsi na celé tábořiště. Měl jsem o tebe strach.“ Při těch slovech po mně opět natáhl ruku, ale v půli pohybu se zastavil a vrátil ji zpátky. Chtěla jsem, aby mě objal a utěšil, ale ještě jsem nebyla připravená. Stejně jsem nechápala, jak mě mohl takhle ovlivnit jediný sen.

„Mám jít na chvíli ven?“ zašeptal Edward po chvíli ticha. Byl tak zkroušený, až jsem se za sebe začala stydět. Sakra, co to tu předvádím? Vždyť to byl jen sen. Už, už jsem chtěla říct, aby nechodil a složit se do jeho náruče, ale on se beze slova zvedl a vylezl ven. Co víc, zavřel za sebou. Já se snad z toho děsného snu ještě neprobudila, říkala jsem si v duchu.

„Bože,“ zaúpěla jsem a snažila se vylézt ze stanu. Jenže Edward jakoby zmizel. Nikde nikdo nebyl a já se kupodivu ani nebála. Už bylo světlo a nebe hlásalo, že dnes bude krásný den. Spát se mi už nechtělo, tak jsem si celá zmatená sedla na lavičku k ohništi. Přesně tady seděl i on v tom snu. Jsi na řadě, Isabello. Co to mohlo znamenat? Copak jsem si to vážně jen nevymyslela? Pro sen jsem měla logické vysvětlení, ale pro ten hlas za dveřmi ani za mák ne.

Pokusila jsem se zastavit tok svých myšlenek, protože by mě jinak brzo rozbolela hlava. Už teď mi z toho všeho šla hlava kolem, navíc jsem stále doslova točila hlavou kolem, jak jsem se snažila zahlédnout Edwarda. Z ničeho nic se vedle mě objevila Gee.

„Tak ráda tě zase vidím!“ zajásala jsem. Konečně někdo normální, jestli to tak můžu říct. Maličko mě zarazilo, že mi neodpověděla. Trochu jsem se rozhlédla, jestli není někde nějaké ranní ptáče a opět se otočila na svou kamarádku.

„Haló? Jsi tu se mnou? Potřebovala bych něco probrat,“ zamávala jsem jí symbolicky před hlavou, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Zírala někam do dáli a naprosto mě nevnímala.

„Něco je špatně,“ zašeptala z ničeho nic a pak zmizela. Teď už mě vážně ta hlava rozbolela. Co se to tu sakra děje? Já vážně ještě sním?

Při obrovské ráně, která se ozvala z lesa, jsem vyskočila úlekem na nohy. Stála jsem přimrazená k zemi a upírala oči do lesa. Něco je špatně, bleskla mi hlavou Geeina připomínka. Kdybych tak mohla mít ostříží zrak nebo aspoň dalekohled! Takhle jsem viděla jen věci, které jsem si představovala, že tam jsou, a ve skutečnosti tam nic nebylo.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou. Vylekal mě hodně, přesto jsem poznala, kdo je to a byla ráda, že je tady.

„Kde jsi byl? Hledala jsem tě. Neměl jsi odcházet ze stanu, nechtěla jsem, abys odešel,“ vyšla jsem Edwardovi vstříc a schovala se v jeho náruči.

„Co to bylo za ránu?“ zeptala jsem se. Zdálo se mi, že ruce, kterými mě objímal, maličko ztuhly, ale když jsem mu pohlédla do obličeje, uvolnily se.

„Já nic neslyšel,“ řekl lhostejně, přestože jeho oči říkaly něco jiného. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„S kým jsi to před chvíli mluvila?“ zeptal se rychle, když viděl, že i já mám v plánu se ještě ptát. Teď jsem naopak ztuhla já.

„Já? S nikým. Jen jsem tu seděla a čekala na tebe,“ pokrčila jsem rameny a uhnula pohledem.

„Proč mi lžeš, Bello?“ chytl mi bradu do svých prstů a donutil mě tak koukat na něj. Jeho přímý pohled do očí mi byl pro tuhle chvíli nepříjemný. Měla jsem pocit, že mi vidí snad i do duše.

„Nelžu,“ trhla jsem znovu rameny a chtěla se vyprostit z jeho vězení. Nešlo to.

„Ale ano a mě to ohromně mrzí. Snad víš, že mi můžeš říct všechno,“ nedal se. Stále mě přesvědčoval očima. Skoro se mu to podařilo.

„Ano, vím. Ale to ty ovšem víš taky, přesto mi všechno neříkáš,“ opáčila jsem. V obličeji se mu mihla zmatenost.

„Já ti říkám všechno,“ nesouhlasil celý zamračený.

„Teď lžeš jak mně tak sám sobě,“ usmála jsem se na něj ironicky. „Víš moc dobře, na co narážím. Já nezapomněla na ten incident s Aaronem. Edwarde, můžeš mi říct všechno, já to pochopím. O tom vztah je. Ale je taky o kompromisech. Ty řekneš svoji část a já ti řeknu svou. Oko za oko… Tak to prostě chodí.“ Sledovala jsem ho, jak to všechno promýšlel. Nezměnil výraz, nedal mi ani náznak toho, co na to říká.

„Tak to vypadá, že budeme oba mlčet,“ řekl nakonec a oplatil mi úsměv, jen s rozdílem, že tenhle vypadal upřímně.

„Fajn,“ vyprskla jsem a otočila se k němu zády.

„Ale no tak, už je to tady zase? Vážně se budeme hádat?“ doběhl mě, když jsem si to rázovala ke stanu. Měl z toho legraci, ale já na tohle neměla náladu.

„Cože? Něco jsi říkal? A já se těšila na to, jak budeš mlčet!“ řekla jsem hraně zamyšleně a upřeně se mu zadívala do očí za chůze. Pobaveně se na mě šklebil a oplácel mi v celku spokojeně pohled. Raději jsem se odvrátila, protože hrozilo, že pod tíhou jeho krásného lhostejného obličeje podlehnu, a vše mu odpustím.

„Nezmlknu, dokud mě nepolíbíš,“ zakřenil se na mě těsně před tím, než jsem zalezla do stanu. Rázným tahem jsem ho zavřela a dala mu tím najevo, co si asi o tom jeho nápadu myslím.

Rozhodla jsem se, že se ještě trochu prospím. Přece jen ta noční můra mě vyčerpala a navíc všichni ostatní taky spokojeně chrupali. Když jsem se balila do spacáku, zaslechla jsem ho pobrukovat si nějakou píseň. Po několika slovech jsem se prudce posadila a uraženě vydechla.

„Myslíš, že tímhle tě vezmu na milost?“ řekla jsem hlasitě, aby mě mohl slyšet. Brumlání na nějakou chvíli ustalo. Čekala jsem, že odpoví, ale on si začal po chvíli ticha zase brumlat. Tentokrát to nebylo o uražené princezně, nýbrž o zlé maceše, která nechtěla pustit své dítko do domu. Poraženě jsem si opět lehla a snažila se ho nevnímat. Přece mu nemůžu říct, že vídám pravidelně ducha! A to, že mě před ním varovala, jako před nebezpečným, to by se mu taky patrně nelíbilo. Vlastně… On sám mi řekl, že je nebezpečný. Že bych se od něj měla držet dál. Ale proč? Když to říkal, musel k tomu mít své důvody. Moc dobře si pamatuji, jak měl černé oči. Měl je černé, i když jsme spolu byli tehdy v posteli. Tehdy, když jsme se setkali poprvé, ve škole, to jsem bohužel ještě byla s Aaronem, měl také černé oči. Nosil snad čočky? Sice to bylo jediné logické vysvětlení, přesto jsem s ním nebyla spokojená. Prostě mi to k němu nesedělo. On byl daleko… tajemnější. Ano, byl tajemný a možná to bylo právě to, co mě k němu táhlo.

Znovu jsem se posadila a zaposlouchala se do jeho brumlání. Přešel do příjemnější tonu, skoro se zdálo jako by zpíval ukolébavku. S povzdechem jsem se natáhla a rozepla zip od stanu. Netuším jak, ale najednou jsem ležela na zádech a skláněl se nade mnou božský obličej.

„Už jsem přestal doufat,“ zašeptal a můj obličej ovál jeho sladký dech.

„Myslíš, že jsem otevřela kvůli tobě? Třeba jsem se chtěla-“ Nedořekla jsem, protože mě umlčel rychlým, přesto prudkým a vášnivým polibkem.

„Nechci se hádat, ale taky nechci, abychom měli mezi sebou nějaké nejasnosti. Vím, že jsi s někým mluvila, ale nebudu na tebe tlačit. Pokud mi to nechceš říct, fajn, neříkej. Jsi hrozně sladká, když se zlobíš,“ mumlal mi do ucha, když se přesunul rty na můj krk. Jeho pozornost byla více než příjemná, ale nehodlala jsem mu to dát tak levně. Se sebezapřením jsem ho odtlačila.

„Nechceš mít nejasnosti? Tak proč mi neřekneš, co jsi zač?“ zeptala jsem se zpříma. Edward ztuhl, už po několikáté za dnešek, a hleděl mi vyděšeně do očí.

„Jak tohle myslíš?“ zeptal se. Snažil se znít vážně nechápavě, ale já ho prokoukla. Ptal se obezřetně, jako bych uhodila do černého.

„Přesně tak, jak se ptám. Nebo si myslíš, že jsem slepá? Je sice fantastické, když si dokážeš změnit barvu očí, i když ty tvrdíš, že si jen něco představuji. Jiné lidi by to vyděsilo,“ pokrčila jsem rameny. Měřil si mě zlobným a úzkostným pohledem. Pak, jakoby mu něco cvaklo v hlavě a on naprosto změnil výraz. Najednou se zdál zaujatý, skoro jako by přemýšlel.

„Jiné lidi? Ty se mezi ně nepočítáš? Čím se tak lišíš od ostatních, Bello? Neděsíš se příšer, strašidel, duchů?“ zeptal se a zkoumavě mi hleděl do očí. Při slově duchů jsem sebou maličko cukla. Vyvedl mě naprosto z míry a já si najednou před ním připadala jak nahá. Jako kdyby mi viděl až do duše. Musela jsem uhnout pohledem.

„Odbíháš od tématu,“ zamumlala jsem.

„Já se ho stále držím. Jsem zvědavý, co tím vším myslíš. Nejsem zvyklý na to, aby mi něco někdo tajil a mluvil se mnou v hádankách.“ Samolibě se na mě usmál, když jsem zase vzhlédla. Nadzdvihl mi tím trochu mandle.

„Ne? A na co jsi zvyklý? Na to, že se ti každý klaní k nohám a říká všechno, co má na srdci? Co ho trápí a na co myslí? Nejsi ty trochu namyšlený?“ řekla jsem naštvaně. Už se mi zase zdál takový, jaký byl dřív. Arogantní, samolibý, ješitný. Prostě klasický namyšlený mužský.

„Klanět se mi nemusí, ale myšlenky, nápady a vše ostatní mi většinou každý svěří celkem dobrovolně,“ řekl s úsměvem. Naklonil se k mému uchu a zašeptal: „Asi mám prostě talent.“ Ošila jsem se, jeho důvěrnosti mi pro teď byly najednou nepříjemné.

„Odejdi,“ řekla jsem tiše.

„Bello, přestaň hrát tuhl-“

„Odejdi,“ přerušila jsem hlasitěji jeho arogantní výstup dřív, než by mohl říct ještě něco horšího. Chvíli na mě nechápavě koukal. Když v mých očích nenašel nic, co by se mu líbilo, zvedl se a odešel.  A já se naprosto nesmyslně rozbrečela.

___

„Přece se nemohl jen tak sebrat a utéct! Vždyť je tu divočina všude kolem!“ rozčiloval se Simon a pobíhal po tábořišti. Když mě Harry našel celou ubrečenou ve stanu, hned se ke mně vrhnul a utěšoval mě. Ale já to nepotřebovala. Nebrečela jsem nad tím, že jsme se pohádali, ani to nebylo tím, že odešel. Prostě to na mě všechno lehlo a já nevěděla jak se s tím jinak vypořádat. Harry mě vytáhl ven k ohništi a všichni ostatní se kolem mě shlukli. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale když jsem se vrátila do stanu, pár věcí tam chybělo. Edwardových. Na spacáku mi ležel přeložený papír. Vrhla jsem se na něj a hltala každičké slovo. Bohužel jich tam nebylo mnoho.

Omlouvám se, jestli jsem ti nějak ublížil nebo tě naštval. Určitě jsem to nemyslel tak, jak jsi to pochopila. Opatruj se. E.

To bylo jediné, co stálo na tom papíře.

Edward

Trpěl jsem, když jsem koukal na to, jak ji tam všichni utěšují. Já jsem tam měl být a utěšovat! Ale… Brečela mou vinnou. Rozhodl jsem se, že si tento výlet užije více beze mě. Sama mi řekla, ať odejdu. Navíc mě vylekala tím, kolik toho věděla. Jak nevýhodné teď bylo, že jsem jí nedokázal vyluštit mysl! Kdybych ji zasvětil do našeho světa, byla by ohrožená. To bych nemohl nikdy dopustit. Kdyby se to jen dověděl někdo z těch vyšších, na to jsem nechtěl ani pomyslet.

Spakoval jsem si rychle své věci a vydal se do svého srubu. Cestou jsem si ulovil ještě nějakou smrdutou srnu, která mi vůbec nechutnala. Moje mysl se zaobírala jenom jedinou osobou, na ostatní věci neměla čas.

Tak co Vy na to? Nereagoval Edward trochu nepřiměřeně? Jste pro, aby se opět hádali nebo se usmířili a řekli si pravdu?:-) Jen se do nás pusťte:-)

25. kapitola • Shrnutí Zuzka88 • 27. kapitola

Shrnutí Danca95

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 26. kapitola: