Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 1. kapitola

27.09.2010 (21:02) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4040×

„Bello, to je nádhera! Podívej se na ty budovy,“ rozplývala se Reneé se slzami v očích, slzami pýchy i smutku. Zakrýváním hrdosti rozhodně neplýtvala energii, zároveň ji ale děsila možnost, že se uvidíme až o Vánocích. Z Jacksonville do New Havenu to je okolo tisíci mil.

I mě se objevily v očích slzy, ale nedokázala jsem je úplně identifikovat, ani své pocity. Byly zde pocity štěstí, samozřejmě, ale také smutku, nejen kvůli Reneé. Tohle znamenalo, že jsem se opravdu posunula dál, že jsem se snažila zapomenout, to, co se nedalo zapomenout. Bude to jako bych nikdy neexistoval. Pamatuju si jeho slova, jako by to bylo včera, ale už nebolely.

„Vítej v novém domově, zlato,“ řekla dojatě Reneé.

„Díky,“ řekla jsem, ale asi tomu nebylo moc rozumět, byla jsem vyděšená. Byla jsem vyděšená z mnoha věcí, například, že budu muset Reneé opět opustit, tady nebyl nikdo, za kým bych mohla jít, ne se svěřit, ale normálně konverzovat, prostě jen poslouchat. Byla jsem vyděšená z toho, jaký můj život nabral spád, z toho jak se všechno zvrtlo, ještě před rokem jsem byla zamilovaná a celá, teď jsem jak zhrzená vdova, až na to, že jsem pořád nosila živé barvy, nesnášela jsem déšť nebo stále zelené stromy, nenáviděla jsem Forks, město, nebo spíše městečko, kvůli kterému jsem trpěla, ale kvůli kterému jsem změnila své priority, kvůli kterému jsem vše změnila, kvůli kterému jsem se změnila. Ale představa, že bych se nikdy nepřestěhovala z Phoenixu do Forks, byla možná ještě děsivější, nikdy bych ho nepotkala, i když mi ublížil, stále tu byl, stále byl v malinké části mého srdce, kde bude až do smrti.

Ale kdybych nepřijela do Forks, byla bych ušetřena mnoha fyzických zranění. Ve Phoenixu bych si také něco udělala, ale nic hrozného, jako mi udělal James nebo Victoria. Laurent se vrátil, ale vlci mě zachránili, aniž by mi něco provedl. Victoria měla větší štěstí, zachytila mě samotnou, protože vlky dovedla na špatnou stopu, naštěstí ale dorazili včas.

Zmatenost uvnitř mě se každý den posouvala dál a ochromovala další část mě. Byla jsem zmatená pocity, které jsem nepociťovala, ale věděla jsem o nich. Děsila jsem se posunout dál, ale byla to nutnost. Pořád jsem očekávala nějakou změnu, ale ta se nedostavovala a já, zbabělec, jsem to nechala na osudu, který si se mnou v minulosti tak zahrával.

Teď jsem stála před novou kapitolou života, jíž jsem mohla ovlivnit, ale jak se znám, určitě se něco stane a všechno to nové nenastane.

Zaparkovala jsem před administrativní budovou, o jejíž poloze jsem věděla z konce sprna, kdy jsem sem musela, abych si zařídila všechny věci ohledně ubytování. Smlouvu jsem podepsala tehdy a dnes jsem si měla vyzvednout jen klíče. Před kanceláří čekalo pár dalších lidí, ale setrvala jsem jen chvíli, než zavolala postarší dáma dalšího. O všem mě neochotně instruovala a rozloučila se.

Reneé se mezitím prošla kolem budov a její obdiv rostl. Cestu ke kolejím jsem našla lehce a budovy byly jasně označené. Autem jsem zajela do parkovacího pruhu, jež mě bude stát pár dolarů měsíčně.

„Připravená?“ zeptala se mě Reneé, v hlase pořád stopu dojetí. Nevystoupila, čekala na můj krok.

Otevřela jsem dveře a velice pomalu se skloněnou hlavou vystoupila, pak jsem zabouchla dveře a opřela se. Teprve teď jsem vzhlédla. Můj nový domov byl krásný, také byl ovšem starý pár století, takže měl osobnost, takovou, jakou jsem cítila z náklaďáčku.

Z kufru mazdy jsme každá sebraly jednu tašku s oblečením a do druhé se podělily o zbytek. Veškeré příslušenství do kuchyně bylo zbytečné, menza se nacházela hned za kolejí, škola nám poskytovala jen malou ledničku, to tvořilo celkové vybavení. Z domova jsem si jen dovezla triviální věci jako talíř, hrnek a příbory. Jako výhoda tady ovšem byla prostornost bytů, podle smlouvy jsem bydlela v bytě se třemi pokoji i s koupelnou, samozřejmě za příplatek.

Přehazovala jsem si tašky z jedné strany na druhou, dokud mi nedošlo, co dělám a odvážila se udělat první krok. Reneé mě tiše následovala a periferně jsem viděla, jak si vše prohlíží, já jsem naopak hleděla přímo před sebe.

„Kudy?“ otázala se Reneé a na chvíli se zastavila.

„Budova D, páté poschodí, byt číslo čtrnáct,” odrecitovala jsem naučeně, poprvé jsem se rozhlédla a uviděla vpravo od sebe budovu se správným značením. „Tudy.”

Tašky jakoby těžkly, šly jsme pomaleji než předtím, ale alespoň přímo. Ještě než jsem stihla vyřešit problém s otevřením dveří s plnýma rukama, otevřel je někdo přede mnou.

„Děkujeme," usmála se zářivě Reneé na černovlasého kluka, který mi rysy připomínal Jaka. Úsměv opětoval nejen na Reneé, ale i na mě, zdvořile jsem pozvedla koutky a sklopila hlavu. Ten kluk nás následoval dovnitř a Reneé si s ním začala povídat.

„Bydlíte taky tady na koleji?" zeptala se ho.

„Ne, bydlím blíž ke škole," pokývl hlavou a nic nenasvědčovalo tomu, že by ho rozhovor otravoval. „Ale loni jsem bydlel hned vedle. Ty jdeš do prváku?"

Přikývla jsem.

„Jmenuju se Matt, tak kdybys něco potřebovala, jsem tady."

„Jsem Bella a díky," prohodila jsem nejistě.

Natáhl se, aby mi pomohl s taškami, ale zarazila jsem ho. „To je dobrý." Viděla jsem, jak Reneé potřásla hlavou s povzbuzujícím úsměvem.

„V pohodě," nenechal se odradit a vzal mi tašky. „Číslo?"

„514."

Šel napřed, a tak jsem neunikla Reneé, která mi věnovala významný pohled. Ignorovala jsem ji a raději převzala jednu tašku z jejího nákladu. Zatímco jsem se jen zmateně rozhlížela při chůzi, on jasně věděl, kam jde. Pokračovaly jsme za ním do té doby, než zastavil před dveřmi s mým číslem.

„Tak děkujeme," usmála se na něj znovu Reneé.

Matt položil tašky před dveře a taky se usmál. „Není zač." Obě jsme se po něm ohlédly, když odcházel, a pak se postavily čelem ke dveřím. V kapse jsem nahmatala klíč a zasunula ho do zámku. Před Reneé jsem nechtěla ukázat svou nejistotu, nezahálela jsem a vešla dovnitř.

„Bello! To je krásné!“ rozkřikla se Renée a rozběhla se byt prozkoumat.

Za dveřmi byla chodba do písmena L. Pravý roh sloužil jako kuchyně, úplně v rohu stála miniaturní lednička, vedle stůl a nad tím malá polička. Levou stranu tvořila holá stěna s dvěma dveřmi, stejný počet dveří byl i vpravo, ale jedna místnost byla poloviční než zbytek. Reneé už prohlédla pokoje, do prvních dvou dveří jsem jen strčila hlavu, vpravo byla malá koupelna a nalevo pokoj. Postoupila jsem úzkou chodbou vpřed, do protější stěny bylo zasazeno okno s výhledem na park a v dáli na i střechu školu. Vstoupila jsem do posledních dveří nalevo a švihla s taškami na zem.

„Tenhle se ti líbí?" zapochybovala Reneé z pokoje naproti, a pak přešla ke mně. „Máš pravdu, tady je víc světla." Mezitím jsem si sedla na postel v rohu a porozhlédla se. Stůl se nacházel v druhém rohu a na okraji stála knihovnička, vedle něj zase byla šatní skříň.

Nastěhovaly jsme zbytek tašek do pokoje a automaticky vyšly zase ven. Zpátky se Reneé měla dostat pomocí letecké dopravy a kvůli zpoždění cestou sem, bylo na čase jet na letiště.

Cesta byla delší, než jsem předpokládala, tím bylo loučení kratší.

„Dávej na sebe pozor," požádala mě a po tváři ji klesla jedna slza.

Usmála jsem se a objala ji. „Budu v pořádku, už radši běž."

Kývla na srozuměnou a odešla směrem k letištní hale. Pozorovala jsem ji, dokud nezašla dovnitř. Bez pocitů jsem se vrátila do auta a zírala před sebe. Vnitřní vyrovnanost mě vyděsila a nevěřila jsem jí, akorát jsem nevěděla, zda brečet nebo být radostná.

Byl čas čelit dalšímu rodiči. Charlie to hned zvedl.

„Ano?“ zeptal se Charlie nedočkavě.

Pousmála jsem se jeho rozpoložení. „To jsem já."

„Bells, tak jaké to je? Líbí se ti tam?“

„Je to tady krásné, akorát počasí trošku jako ve Forks, ale líbí se mi tady, koleje jsou nádherné a moderní, tedy ta moje, měla jsem štěstí."

„To je skvělý."

Očekávala jsem další otázku, ale v tichu se nic neozvalo. S Charliem jsme si ale nikdy moc nepovídali. „Právě jsem odvezla mámu na letiště, asi bych se už měla vrátit na kolej. Stmívá se."

„Jasně, tak se tam měj hezky a zavolej občas."

„Zavolám, ahoj." A zavěsila jsem.

Další cíl byl Jake, i jemu jsem slíbila, že se ozvu.

Na druhé straně se ozval rozespalý hlas. Washington a Connecticut leží v rozdílných časových pásmech, rozdíl je tři hodiny, ale s tím, že tady je více než tam.

„To jsem já, Bella. Asi tě budím, tak já zavolám později.“

Jakmile slyšel, kdo volá, jeho hlas se změnil. „Ne! Nemusíš. Tak povídej, jaké to tam je? Líbí se ti tam? Nějaký kluk, který by tě okouzlil?“ zasmál se.

Tak jsem začala na novo. „Je to tady krásný, líbí se mi tu, teda to počasí by nemuselo být tak forkské, ale zvyknu si. Moje kolej je krásná, zatím bez spolubydlících. A budeme se bavit o klukách, Jaku?“

„Asi ne,“ řekl zklamaně. Byl zklamaný ze sebe, dával si za vinu, co se se mnou stalo, tedy největší vinu dával Edwardovi až pak sobě. Stokrát jsem ho ujišťovala, že to není jeho vina, ale on si to nepřipouštěl.

„Něco nového v La Push?“

Popsal mi všechny skandály nejen z La Push, ale i z Forks, musela jsem se zasmát, byl jak nějaká drbna, rozuměl by si s Jessičinou mámou. Ke konci už prohodil jen pár slov před dalším zívnutím.

„Běž spát, Jacobe.“

Povzdechl si. „Díky, zase někdy zavolej, ahoj."

„Dobrou noc.“ Zajímalo mě, co asi dělá v noci, když je ve tři odpoledne unavený. Kdyby ve Forks ale bylo nějaké nebezpečí, řekl by mi o tom.

Domů, zněl příkaz v mé hlavě. Znělo to zvláštně, ale trošku mě to uklidňovalo.

Cestu jsem našla lehce, nevím jak, ale pamatovala jsem si ji. Jen jednou jsem zaváhala, naštěstí byla červená, takže jsem se mohla pohodlně rozhlédnout. Najednou přede mnou projelo stříbrné auto, neměla jsem čas na specifičtější popis, ale připomínalo mi Volvo. Sekundu jsem zírala před sebe jako na ducha, ale naskočila zelená. Na světě ovšem chodí určitě hodně vlastníků toho auta, rozhodilo mě to jen z toho důvodu, že od té doby jsem ho nikde nezahlédla.

Na parkovišti před kolejí přibylo hodně aut, i na mém místě stálo nějaké auto. Nechtěla jsem se hádat, objela jsem školu a před hlavní bránou, kde je parkoviště větší, zaparkovala.

Budovy školy se od kolejí lišily, bezpečně se od sebe daly oddělit. Vpředu stála hlavní budova, nejvyšší ze všech. Napravo od ní jsem zahlédla zelenou, spoustu zelené. Uvědomila jsem si, že jsem obešla jakýsi okruh, protože to byl tentýž park, na který byl výhled z okna v bytě. Ke kolejím přes něj se ale dostat nemohlo, ohraničovala ho vysoká zeď. V parku se procházelo jen pár lidí, většinou studenti s rodiči, někdo seděl na lavičkách, které se rozprostíraly různě po parku mezi stromy.

Obloha nepropouštěla žádné světlo, ale dokud nezačalo poprchávat, vyhovovalo mi to. Tohle se nikdy nezmění, déšť budu nenávidět až do smrti. Už mi běh nedělal tak velké problémy jako kdysi, doběhla jsem na kolej v rekordním čase, ani jsem nestihla promoknout na kost.

Na koleji se tlačilo více lidí než předtím, všichni se schovávali před deštěm. Rychle jsem se prokousala ke schodům a vyběhla po schodech nahoru. Před mými dveřmi byla jedna holka se světlými hnědými vlasy a s malou štíhlou postavou. Hrabala se v tašce a za ní se otráveně opíral vysoký kluk.

Nezbývalo mi nic jiného, a tak jsem došla až k nim. Ta dívka se na mě tázavě podívala a ten kluk si mě nepříjemně prohlížel.

„Ahoj, stěhuješ se do 514?"

„Ano, ale nemůžu najít klíče,“ pousmála se nesměle.

„Já tam bydlím taky, tak ti můžu odemknout.“

„To by bylo bezva," vydechla vděčně. „Já jsem Lena.

„Bella,“ představila jsem se stejně jednoduše.

Potřásli jsme si rukama a já vyndala z kapsy klíče.

Ten kluk si odkašlal, aby upoutal mou pozornost, tak jsem se na něj otočila. „Jsem Dean."

Po několikáté za dnešek jsem vyloudila milý úsměv a odemkla.

„Páni!“ řekla Lena ohromeně. „Netušila jsem, že koleje budou takovéhle.“

„Jo, jsou vážně pěkné.“

„Máme štěstí!“

Před pokojem naproti mému stály krabice a kufry. „Asi je tu i další spolubydlící, takže na tebe zbyl támhleten pokoj,“ ukázala jsem na první straně na levé straně.

„To je jedno.“

Lena se za pomoci Deana pokoušela dovnitř nastěhovat všechny věci, raději jsem zapadla do svého pokoje, abych si vybalila a předně abych se převlékla z mokrého oblečení.

Oblečení jsem si úhledně naskládala do polic a všechno ostatní naskládala na stolek a do knihovničky. Věci do koupelny jsem si uložila na poličku do koupelny, pro každou byla jedna.

V momentě, kdy jsem si lehla do postele a otevřela knihu, někdo zaklepal. Za dveřmi stála vysoká špinavá blondýnka. Usmála se na mě a podala mi ruku. „Čau, jmenuju se Elle."

„Ahoj," přijala jsem její ruku, „já jsem Bella."

„Těší mě." Přešlápla na druhou nohu a podívala se z okna. „Počasí nás hezky přívítalo."

Souhlasně jsem kývla a hledala v hlavě téma rozhovoru.

„Odkud jsi?" přeběhla mě.

„Z Jacksonvillu, a ty?"

„Detroit." Očividně i ona nevěděla, o čem dál mluvit. „Kdybys něco potřebovala jsem naproti."

„Nápodobně," usmála jsem se naposledy a zavřela dveře.

Posadila jsem se zpět na kraj postele a rozhlížela se. Za okny se už setmělo, celý pokoj ozařoval malý lustur na stropě. Zívnutí, vyvolané krátkým spánkem, jsem se neubránila a raději jsem se uchýlila ke sprše, abych mohla rovnou zapadnout do postele. Před koupelnou jsem ještě u dveří chytla obě spolubydlící. „Ve vedlejší koleji mají party, nechceš se přidat?"

Odmítla jsem jejich nabídku a šla spát po namáhavém dni.

Z krásného spánku mě vytrhl nenadálý hluk. Zmateně jsem se dívala kolem sebe, trvalo mi si připomenout, kde jsem. Nenadšeně jsem odkopala deku a vytáhla rolety stažené přes okna, jež jsem zatáhla o půlnoci kvůli světlu zvenku. Party totiž nepokračovala jen ve vedlejší budově. Pod okny už chodila spousta studentů, kteří na sebe pokřikovali. Slunce se, stejně jako včera, schovávalo, ale nepršelo.

Ospale jsem se došourala do koupelny a studenou sprchou se probudila. Již teple oblečená a s mojí stravovací výbavou jsem přišla do kuchyňky, kde u stolu seděla Lena. „Dobré ráno."

„Dobré," oplatila jsem jí pozdrav, jen ne s takovou energií.

„Nevzbudila jsem tě, když jsem přišla? Dlouhou dobu jsem tam sice nebyla, ale ty už jsi asi spala."

„Ne, byla jsem hodně unavená," ujistila jsem ji.

„Elle asi ještě spí, bavila se, tak tam zůstala déle." Co myslí tím ještě, jsem pochopila při pohledu na hodinky, do oběda už moc nezbývalo. Na části poličky už měl někdo svoje nádobí, tak jsem ho položila na druhou stranu. Do kuchyně přibyla starší rychlovarná konvice s krabičkou s čajem a cereáliemi vedle.

„Můžeš si vzít, jestli chceš," nabídla mi.

Odmítla jsem ji s plánem naobědvat se v menze, předtím jsem ale zkontrolovala elektronickou poštu, ve které jsem podle očekávání našla zprávu od Reneé. Převyprávěla mi svou cestu a netrpělivě očekávala nějaké nové zážitky ode mě. Odpověděla jsem jí krátkým textem s předtuchou, že bude zklamaná z toho, jak málo jsem jí napsala.

Když jsem zprávu odeslala, rozhodla jsem se projít školu. Po zádech mi přejel nejistý a nepříjemný pocit. Na srdce mi ulehl balvan ze strachu z něčeho úplně nového, protože tím pádem jsem za sebou musela nechat něco starého.

Zpátky v Jacksonvillu jsem začala brát lekce klavíru, na to, abych hrála jako mistr, bylo příliš pozdě, ale chyběl mi ten zvuk. Po čase jsem byla schopna zahrát svou ukolébavku, ačkoliv jsem si ji vytáhla z hlavy, takže ji to připomínalo jen z poloviny. Tiché osamocené večery, kdy Reneé byla s Philem mimo město, jsem trávila hraním, protože mě postihovala nostalgie, podobně jako v tuto chvíli.

Odešla jsem na oběd, protože vzpomínáním ten kámen jen těžknul. Z narvané menzy jsem po hodině radostně odešla, mou náladu mi ale zkazil déšť. Přes vlasy jsem si přetáhla kapuci a shrbená šla na kolej.

Přišla jsem do svého patra se sklopenou hlavou a odpočítávala dveře. Zastavila jsem se u pátých a ani se nekoukala na číslo, prostě jsem strčila klíč do zámku a otočila. Tlačila jsem, ale s dveřmi jsem nehla. Přiložila jsem koleno a bouchala do dveří, ale s těmi se hnout nedalo. Zkusila jsem znovu klíč, ale málem jsem ho zlomila. Najednou se dveře otevřely a v nich nestála ani jedna má spolubydlící, nýbrž kluk s krátkými černými naježenými vlasy. Nejistě mě pozoroval pronikavě modrýma očima.

Pootočil hlavu, jako by na něco čekal. Ale proč bych já měla něco říkat, když je v mém bytě. Podívala jsem se na číslo bytu, bylo tam 514, tak co je špatně. „Hledáš něco?“ zeptal se smyslným hlasem.

Chtěla jsem říct, že jenom svůj byt, ale sklaplo mi, když jsem za ním viděla LCD televizor a modrou luxusní pohovku, tohle nebyl můj byt. Opakovala jsem si každý svůj krok, ale nenašla jsem chybu, byla jsem zmatená. Rozhlédla jsem se po chodbě a přišla mi nějaká jiná, stěny byly tmavší a okna v bytě směřovala na dvůr, ale na jinou část. „Ale ne," zašeptala jsem pro sebe. To se může stát jenom mně.

Klukovi konečně docvaklo, co se stalo, potlačoval smích a já okamžitě zrudla jako rak. „Holčičí koleje jsou vedle.“ Už to nevydržel a začal se smát.

Ještě více jsem zrudla. Tohle se prostě může stát jenom mně. Ten kluk ovládl svůj smích a shovívavě se usmál a já trapně udělala to samé. „Promiň, nedávala jsem pozor na cestu,“ zamumlala jsem.

„V pohodě," zasmál se, „nic se neděje. To se děje pořád." Jeho žertování mi trochu pomohlo od touhy spáchat sebevraždu.

„Omlouvám se, slibuju, že si dám pozor," omluvila jsem se.

„Příště si dávej pozor, ale nebudu se zlobit, kdybys ještě někdy přišla,“ vtipkoval.

„Budu si dávat pozor,“ přísahala jsem a radši sklopila oči.

Naposledy mi věnoval pobavený pohled a já se otočila, abych šla na svou pravou kolej. Dveře za mnou bouchly, až když jsem zatočila ke schodišti a já zrudla ještě trošku víc. Z oken se mi naskytl výhled na zataženou oblohu, ale bez deště, kdybych jej přečkala v menze, nemusela bych tento trapas zažít.

Venku jsem se rozhlédla a pochopila, jak jsem si zpletla koleje. Vchody byly pro mě až nebezpečně blízko vedle sebe. Tentokrát jsem si dala pozor, kudy jdu a když jsem po otevření svých dveří spatřila i svůj byt, ulevilo se mi. Převlékla jsem se a vytáhla zmenšený plánek školy jako záruku, že se neztratím, což se asi stejně stane, ale možná ne hned po prvním kroku.

Procházela jsem se mezi majestátnými budovami a pokoušela si zapamatovat různé budovy. Během chvíle jsem přešla přes celý areál k hlavní bráně, před kterou bylo plné parkoviště studentů, kteří se svým příjezdem do nového školního roku nespěchali.

Bezděčně jsem přejela zaparkovaná a zastavila pohled na jednom autě. Chtěla jsem se od stříbrného volva odvrátit ale z auta zrovna vystupoval majitel a já ztuhla na místě. Po dlouhé sekundě jsem mrkla, ale halucinace nezmizela.

Obešel auto a podal ruku do vnitřku auta. Za ni pomalu vytáhl nějakou blondýnku, ale její ruku hned pustil, nesmyslně mě to potěšilo. Vypadal pořád stejně; bronzové rozcuchané vlasy, ostře řezané rysy a dokonalá postava. Jeho společnice mohla mít let stejně jako on, svou krásou mohla soupeřit s Rosalie, dokonalé krásné tělo, vlasy blonďaté, mírně do růžova, kudrnaté.

Došlo mi, že ho nechci potkat, zvlášť s někým, kdo nahradil mě. Moje vůně pro něj byla nesmírně silná a voňavá, je zázrak, že mě ještě neucítil. Co nejrychleji jsem se otočila a pádila ke škole. Bránou jsem doslova prolétla, zastavila jsem se až na rohu a nedalo mi to se otočit.

V davu jsem ho poznala hned, byl to ten neuvěřitelně krásný, na kterého se všechny holky dívaly – kluci sledovali ji - byl to ten, jehož oči teďka směřovaly do mých. Stál pár kroků za bránou a vypadal jako socha. Předtím se tvářil nevnímavě, teďka byl překvapený, jakoby viděl ducha a v jeho pohledu bylo ještě něco jiného, bolest.

Pod jeho pohledem jsem taky zkameněla, mohla jsem si jen kousat dolní ret a hledět do jeho očí. Byl ode mě pár metrů, ale viděla jsem, že jsou krásně zlaté. Pořád byl krásný, ale to se změnit nemohlo. Pořád se mi, díky němu, dokonale rozbušilo srdce, ale to se taky změnit nemohlo.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 1. kapitola: