Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 2. kapitola

03.10.2010 (12:15) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3858×

Lidé kolem se zpomalovali a koukali na nás, ale kdo by si také nevšiml dvou soch stojících proti sobě. Nevěřila jsem na oční rozhovory, jeho oči však vedly rozhovor s mými, ale nevěřila jsem tomu co říkaly. Byla v nich spousta něhy a lásky, ale kde se vzala? Opravdu se díval na mě? Tyhle pohledy měly patřit té blondýnce, se kterou byl, ne mě. Při představě, že jsou spolu, mě bodlo u srdce. Mýlila jsem se. Mýlila jsem se a lhala jsem, když jsem si říkala, že už ho nemiluju, pořád jsem ho milovala, po tom všem nemohl zmizet z mého srdce. Ze srdce, které teď bolelo, ale bylo plnější, hruď měla pár děr, ale méně než předtím, a k největšímu pokroku mého psychického stavu postačila jen jeho přítomnost.

Chtěla jsem pohledem uhnout, ale nemohla jsem, chytil mě, jako to vždycky dělával. Jeho partnerka si k sobě přitáhla jeho pozornost, z jejího obličeje bylo lehké rozpoznat zmatenost a hněv. Tím, že mě osvobodil z vězení, jsem se k pohybu přiměla i já. Nechápala jsem, co jsem si to namlouvala. Že ke mně přijde a budeme jako staří přátelé? Zeptáme se, jak jsme se měli?

Doběhla jsem na kolej a nezastavovala se, dokud za mnou nezapadly dveře mého pokoje. Zhluboka jsem dýchala a blokovala všechny myšlenky. V celé budově bylo nesnesitelné ticho, ve kterém jsem nedokázala neuvažovat. Ticho mě nutilo přemýšlet nad něčím, co příliš bolelo.

Co chvíli mi paměť sklouzávala k našemu pohledu. Zalezla jsem do sprchového koutu a pustila na sebe vodu, která ale vůbec nepomáhala. V pokoji jsem zalezla pod peřinu, byť bylo teprve odpoledne. Hlavu jsem si položila na polštář a zírala do stropu. V hlavě se mi vybavily všechny detaily našeho krátkého setkání.

Edwardovy pocity v jeho očích a ve tváři, blonďatá upírka upírající svůj pohled nejdříve na něho, poté na mě. Byla dokonalá, nebylo divu, že se zamiloval do ní, s někým takovým jsem si ho dokázala představit velice snadno. Vypadali vedle sebe správně, tak to mělo být, upír s upírem.

Trošku mě zmátl jeho výraz, dobře, ne trošku ale hodně. Všechno bylo tak zvláštní, moje srdce se nezdálo roztrhanější, necítila jsem se beznadějně, cítila jsem se nadějně. Doufala jsem, že ho ještě uvidím. Chtěla jsem, aby byl šťastný. Jeho štěstí bylo důležité a on si ho po těch letech zasloužil, zasloužil si ho, po tom, co mi zachránil život hned několikrát, zasloužil si ho víc než já.

Každou chvíli jsem čekala, že vybuchnu, že se probudí nějaké emoce, které se jen někde zasekly, ale já byla v celkovém klidu. To už jsem se vážně smířila se smrtí? Asi ano. Asi jsem potřebovala vyhledat odbornou pomoc, zasmála jsem se sama sobě.

Co znamená slovo láska? Co přesně tenhle pojem obsahuje? Lidské city, vlastně nejen lidské, které jsou nejsilnější na světě? City, které změní váš celý život, které jej ovlivní? City, které se pravděpodobně nikdy zcela nezmění? Vybavila se mi slova jedné profesorky: „Na první lásku nikdy nezapomenete a nikdy k ní nepřestanete nic cítit“, tato věta u mě fungovala, akorát byla mnohem silnější, ostatní dokáží cítit k někomu něco podobného, co cítili ke své první lásce, ale já s jistotou věděla, že já nikdy k nikomu nebudu cítit to samé, jako jsem cítila k Edwardovi, tato jednostranná láska je nesmrtelná.

Z mého nesmyslného přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Netušila jsem, kdo to může být, ale zvedla jsem se. Trvalo mi jen krátký moment dostat se ke dveřím, pomalu jsem je otevřela a nevěřila, kdo za nimi stál. Anděl. Anděl, který vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat, ale andělé nemají plakat, to není správné.

Otevřela jsem dveře dokořán a dívala se mu přímo do jeho očí, do jeho zlatých očí, které mi věnovaly tolik lásky.  Než jsem já stihla na cokoliv pomyslet, byl u mě. Objal mě a přejížděl mi rukama po zádech, kašlala jsem na nečekané pohyby, prostě jsem zvedla ruce a po krku jsem směřovala do vlasů, ztuhl. Odtáhla jsem se, abych mu viděla do obličeje, který mě ale vyděsil. Jeho oči už vůbec nebyly zlaté, ale černé, jeho tvář byla stažena do nebezpečné grimasy a cenil zuby. Než jsem to stihla postřehnout naklonil mi hlavu, aby se lépe dostal ke krku, začal se přibližovat a já jen čekala na bolest.

Místo bolesti přišlo probuzení, vyděšeně jsem se posadila na posteli a rozkoukávala se kolem. Byl jenom sen, ale co všechno bylo jenom sen? To celé odpoledne jsem si vysnila? Nikdy tady nebyl, nikdy nebyl na Yalu? Nevěděla jsem, jak to zjistit, podívala jsem se na budík, uběhly asi dvě hodiny od té doby, co jsem přišla k hlavní bráně. Mohl tady ještě být? Musela jsem využít šance ho ještě vidět, i kdyby se mi zakousl do krku.

Bude tam? Co přesně čekám, jestli tam bude? Neznala jsem odpovědi na tyhle otázky, ale chtěla jsem ho vidět, alespoň naposledy. Déšť mi během sekundy smáčel vlasy a oblečení, kalhoty se mi nepříjemně lepily k nohám, ale mě to bylo jedno. Šla jsem svižnou chůzí směrem k hlavní bráně, už jen pár kroků…

Vyšla jsem zpoza rohu na vylidněný prostor a došlo mi: Co to sakra dělám?!

Abych před lidmi, kteří se mačkali pod střechou, nevypadala jako pitomec, když jsem tam jen tak stála, obrátila jsem se a šla zpět ke kolejím.

Najednou mě zezadu něco popadlo a přetočilo o 180^o, abych tomu byla čelem. Všechno bylo strašně rozmazané, protože to bylo strašně rychlé, ustálilo se to po chvíli a já cítila, jak mě něco mrňavého objímá. Mrňavého, Alice!

„Je mi to líto! Je mi to tak strašně líto! On mě k tomu donutil! Donutil mě k tomu, přísahám! Já bych ti to nikdy neudělala, ale on mi to zakázal! Prosím, odpusť mi to! Prosím! Já vím, jsem špatný upír, ale prosím, odpusť mi to,“ škemrala Alice, nikdy jsem jí neviděla tak škemrat, nikdy jsem jí neslyšela se tak doprošovat, ale rozhodně mi to nedělalo radost.

„Alice!“ řekla jsem a snažila se jí trošku odstrčit, protože hrozilo, že mě umačká. „Potřebuju se trošku nadechnout, jo?“

Alice hned odskočila a pohledem se omlouvala. „Promiň, a promiň.“

„To nic,“ řekla jsem a nevěděla jsem, co přesně tím myslím. Sice jí to zakázal, ale pořád byla moje nejlepší kamarádka, ne? Ale byla jeho rodina. Jsou rodina, to je nejdůležitejší. Bylo fér jí zazlívat, že mě opustila? Asi nebylo, zakázal jí to, nebyla to její vina. Samozřejmě, pokud by chtěla, tak by mě mohla najít, ale byl silnější. Musela jsem jí odpustit. „A to nic.“

„Vážně?“ vykřikla a už vůbec nevypadala zkroušeně, nadšeně se usmívala, protože to i viděla. Opět mi skočila kolem krku a nehodlala se pustit, měla jsem aspoň šanci podívat se po okolí.  Lidi z pod přístřešku se na nás se zájmem dívali, spatřila jsem mezi nimi i celý Cullenovic klan, naposledy jsem se na něj podívala, jak jsem si přála, ale věděla jsem, že to určitě není naposledy. Kromě Alice a Jaspera. Jasper stál vedle nás a potěšeně se usmíval, pravděpodobně vycítil naše emoce, nevím jak Alice, ale já byla rozhodně šťastná, že ji vidím. Zapomněla jsem na to, jak odešla a nechala mě samotnou, je to přeci pryč.

Zatímco mě Alice mačkala, pousmála jsem se na Jaspera a pozdravila ho. „Ahoj, Jaspere.“

Jeho úsměv byl výraznější než můj, i když trošku omluvný, ale nebyla jsem si na sto procent jistá, jestli se omlouvá za Alice nebo za to, jak na mě vyjel, od té doby jsem ho totiž neviděla. Jistě, neviděla jsem ho, od toho „povedeného“ večírku. „Ahoj, Bello. Alice myslím, že jí zase tak trošku zabíjíš.“

„Promiň!“ omlouvala se zase Alice. „Musíme někam jet, tady je na setkání hrozné místo! Pojedeme k nám!“ řekla, ale jakmile viděla můj nejistý obličej, zvážila i jiné možnosti. „Pojedem se někam najíst, tedy ty se pojedeš někam najíst a mezitím mi povíš, co nového. Je to půl roku, co jsme se neviděly a přes rok, co jsme nebyly nakupovat!“ zhrozila se a já jen zasténala. „Dobře, žádné nákupy.“

Věnovala Jasperovi poslední pohled a táhla mě k autu. Z kapsy mi mezitím vzala klíčky. V podstatě si ani nepamatuji, jak jsem se dostala od školy do centra. Nepromluvila jsem ani slovo, celou dobu mluvila Alice, já jsem jen pohodlně seděla v autě a užívala si nejen její vůni, ale i jeho, která z ní byla lehce cítit.

„Sice mi nevadí, že mě neposloucháš, ale mohli by jsme jít?“ zatřásla se mnou Alice. Nevšimla jsem si, že jsme už v centru na nějakém parkovišti.

„Promiň,“ řekla jsem a vystoupila, Alice mě napodobila.

Chtěla jsem se zeptat, kam jdeme, ale ona šla pár kroků přede mnou za jasným cílem. Zastavila se před nějakou menší restaurací a podržela mi dveře dovnitř.

Restaurace byla pomenší, měla pár stolů vepředu a pár vzadu v soukromí. Alice hned zamířila dozadu, tak jsem šla za ní. Uvnitř bylo jen pár lidí, takže si nově příchozích všichni všimli, číšník k nám přišel, hned jak jsme se posadily. „Co si dáte?“

Nadechla jsem se a chtěla začít, ale Alice mě předběhla, věděla, co chci. „Dáme si jedny lasagne a černou kávu.“

„Dobře, vše?“

„Ano.“

„Za chvíli vám to přinesu,“ usmál se číšník a odešel.

Podívala jsem se zpět na Alice, která si mě zamračeně prohlížela. Studovala každou část mého obličeje, bylo mi to nepříjemné, ale nechala jsem jí. Abych si všimla, že na ní se nic nezměnilo, mi nezbaralo ani deset vteřin.

Po pár minutách se Alice opřela a zavřela oči, pořád se ale mračila. „Dokončila jsi analýzu?“

„Ano,“ řekla s trošičku roztřeseným hlasem, znepokojeně jsem se na ní podívala. I přes zavřené oči to viděla, měla dar. „Kdyby to už neudělal Emmet, asi bych ho nakopala. V porovnání s tím, co jsem viděla před půl rokem, je tohle lepší, ale pořád to nejsi ty."

Povzdychla jsem si, bylo to na mě tak vidět? „Snažím se a myslím, že mi to celkem jde. Koukej, kam jsem se dostala,“ zasmála jsem se, ale ne moc šťastně.

„Já vím, že se snažíš, ale tohle člověk nemůže sám zvládnout.“

Na tohle už jsem nedopovídala, neměla jsem co. Měla pravdu, tohle člověk nemohl zvládnout, třebaže se snažil. Radši jsem otočila stránku, neměla jsem zapotřebí, aby se dále hrabala v mé slabosti. „Co Esme a Carlisle?“

Alice otevřela oči a zamračila se na mě. „Mají se dobře. Carlisle vzal místo ve škole a Esme opravuje náš dům tady, protože jsme tu už dlouho nebyli. Rosalie je pořád stejná, stejně tak Emmett a Jazz. Výjimečně jsou tady s námi i upíři z Denali, chtěli nám pomoct, tak se s námi jeli vzdělávat, ale do školy chodí jen dvě, Tanya a Kate, určitě tě rády poznají.“

Tím jsem si jistá, řekla jsem si v mysli.

„A ten pitomec je pořád stejný pitomec,“ dodala ještě, ale já jsem radši dělala, že jsem to neslyšela. „Teď mi povídej, co jsi vyváděla ty, od té doby co jsem odjela. Vlk tě koukám nesžral.“

Lehce jsem se zasmála, „Ne, vlk mě ještě nesežral.“

„Tak povídej.“

„Poté, co jsi odjela to šlo všechno dál, co chceš vědět?“

„Prostě to ze sebe vysyp, Bello,“ požádala mě, protože mě prokoukla.

„Normální věci. Potom co jsi odjela, šel můj život dál. Dokud... No dokud jsem si zase nezačala s špatným klukem. Potom to se mnou Charlie vzdal, poslal mě k mámě, což mi prospělo i neprospělo.

„Špatnýho kluka?“ zeptala se na téma, na které jsem nechtěla nic říkat.

„Do vlka.“

„Udělal ti něco?“ ptala se Alice a oči se jí rozšířily strachem a nenávistí.

„Ne. Jen se otiskl a já už jsem to podruhý v tak krátké době, až tak nezvládla.“

„Otiskl?“

„Vlci se otiskávají do dívek, ty dívky jsou pro ně jako středy vesmíru. Prostě láska na první pohled do konce života.“

„Aha,“ řekla soucitně Alice a já věděla, že to tak cítí, litovala mě, což jsem přesně nechtěla.

„Nemusíš mě litovat, Alice. Prostě přitahuju všechno nebezpečný, ale jak vidíš vždycky mě opustí,“ zasmála jsem se hořce a v očích se mi zaleskly slzy.

Alice se natáhla přes stůl a pohladila mě po tváři, připadala jsem si jako malé dítě. Naštěstí přišel číšník a postavil přede mě jídlo, sice jsem neměla hlad, ale bylo to lepší než mluvit. „Teď povídej ty.“

Zkousla si ret a sklopila oči, jako by přemýšlela, co může říct a co ne. „Potom co jsem odjela, jsme pokračovali v našich životech, jako bych u tebe nebyla. Edward se vrátil z Jižní Ameriky, ještě když jsme byli v Denali, tam jsme se domluvili, že půjdeme všichni na Yale. Carlisle se nechal přeložit z Cornwellu na Yale, Jasper taky, takže on začíná už druhý ročník. Nevím přesně, co Edwarda přimělo k návratu, ale myslím, že byl rozhodnutý něco udělat.“

„Udělat, co?“ zeptala jsem se zmateně, protože ona mluvila opravdu tajemně.

Alice si povzdychla, „Měla by jsi to dojíst,“ vyhnula se odpovědi a já to tedy nechala být. Nechtěla jsem být až moc zvědavá.

„Takže...“

„Takže?“ zeptala se zmateně.

„Teďka bude co?“

„Pokud ti jde o to, jestli tě zase opustím, tak to nemám v plánu, dochodíme školu s tebou.“

Měla jsem chuť ji obejmout, ujistila mě, že svou nejlepší kamarádku dalších pár let neztratím. Taky se mi líbilo to množné číslo, ale proč jsem pořád doufala? On byl s ní, byl s tou blondýnkou, která se jmenovala buď Tanya, nebo Kate.

Nabrala jsem vidličkou poslední sousto a dopila poslední zbytek kávy. Alice vytáhla peněženku ve stejnou chvíli, jako jsem jí vytahla já, ale ona si toho jako nevšímala, hodila na stůl bankovku a zvedla se. „Jdeš?“

„Jo,“ povzdechla jsem si, ale s ní se prát nemělo cenu.

Venku se mezitím ještě víc ochladilo, ale už alespoň nepršelo. V autě Alice zapla topení a dělala, jako že se hřeje, pobaveně jsem se na ní podívala a ona mi naoplátku ukázala svůj dokonalý chrup. Cvok.

Alice nastartovala auto a vyjela zpátky. „Viděla jsem všechno dopředu a máme všechny hodiny spolu,“ usmála se ještě víc.

„Bezva.“

„Trošku nadšení, prosím,“ požádala mě a úsměv jí trochu klesl, ale věděla, že si dělám srandu. Pokud ale viděla všechno dopředu, proč se tvářil tak překvapeně, chtěla jsem se zeptat, ale Alice už mou otázku znala: „Nic jsem mu neřekla, ani nikomu jinému.“

„Proč?“

„Kdyby je náhodou napadlo měnit plány.“

„Aha,“ řekla jsem, ale vrtalo mi to hlavou, to by to všechno měnili kvůli mně? Co jsem jim udělala? To on mě poslal pryč.

„Musí ti to vysvětlit sám, do tohohle se já míchat nebudu.“

„Co vysvětlit?“

„Nic,“ lhala, ale já věděla, že něco je, ale proč mi to musí říct ON sám? Moc mluvit jsem s ním nechtěla, chtěla jsem ho jenom vidět, vidět, že je v pořádku a šťasten.

Alice zajížděla před školu na stejné místo. „On tady je ještě Jasper?“

„Ne, proč?“

„Že zastavuješ tady, kde bydlíte?“

„Za městem, ale doběhnu to.“

„Někdo tě uvidí.“

„Tak se projdu.“

„Jasně, tak co bude?“

„U nás ti předám klíčky a uvidíme se zítra,“ řekla a opět vycouvala ven.

Dávala jsem velký pozor na to, kam jede, abych cestou zpět nezabloudila, ale jiná cesta tudy ani nevedla. Jejich dům byl opravdu až za městem, asi pět kilometrů, uprostřed lesa, aby měli soukromí. Dům byl větší než v Forks, zepředu byla vidět levá stěna, tvořena sklem, celý dům byl natřen na bílo a kolem byly okrasné keře a stromy.

Dům stál na vyvýšenině a za ním bylo nádherné jezírko, bylo to tady krásnější než v Forks.

„Řekneš Esme, že je to tady nádherné?“

„Nechceš jí to říct sama?“ zeptala se, když jsme se setkaly před kapotou auta.

„Radši ne,“ řekla jsem, i když bych jí to řekla strašlivě ráda, ale nechtěla jsem jít dovnitř, protože jsem slyšela, jak se malebné zvuky piana linou ven z otevřeného postranního okna.

„Dobře, uvidíme se zítra na angličtině,“ rozloučila se.

„Ahoj.“

Chvíli jsem sledovala, jak jde do domu, piano utichlo, tak jsem radši šla nastoupit, ale než jsem si sedla, podívala jsem se nahoru do okna, ve kterém stál on a díval se přímo na mě. Nezkoumala jsem, jak se tváří, raději ne, místo toho jsem nastoupila a jela zpět na kolej.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 2. kapitola: