Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 4. kapitola

05.10.2010 (07:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3401×

„Alice? Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se své sousedky v posluchárně literatury.

„O čem přesně mluvíš?“ ptala se zmateně.

„Co se stalo včera, po tom, co jsem usnula?“

Alice se uchichtla. „Usnula jsi ještě odbočkou k nám, naštěstí Edward někde byl, tak jsme jeli k tobě na kolej, nechala jsem ti tam auto a on tě donesl nahoru, protože by tě nevzbudilo vůbec nic.“

Elle si tedy srandu nedělala, byla to skutečnost. Alice mě zamračeně pozorovala a pak se zamyslela. „Asi mu nakopu zadek,“ konstatovala klidně.

„Cože?“

„Nic,“ šeptla Alice, protože profesor už vcházel. Vlastně mladá usměvavá profesorka vcházela. Rozpačitě se po všech rozhlédla a procházela se po posluchárně.

„Vítejte. Jmenuje se slečna Cammelová a budu vás vzdělávat v oboru literatura 20. století.“ Pánské publikum si ji se zájmem prohlíželo, což profesorce neušlo.

Vahávě něco povídala, aby zahájila přednášku, ale ještě nás nic neučila, spíše se pokoušela o příjemné prostředí. Různě se nás vyptávala a seznamovala se s námi.

„Nechceš jet k nám?“ zeptala se mě Alice na konci hodiny. „On tam nebude.“

Zakroutila jsem hlavou, už jsem tam neměla co dělat.

„Jak myslíš,“ prohodila smutně a vycházela sama ze třídy, zatímco já si teprve balila věci. Když jsem konečně opustila posluchárnu, nikde jsem ji nezahlédla, pochybovala jsem ale, že by ji to tak urazilo.

Podle rozvrhu jsem měla přednášku až v šest večer, na pár hodin jsem se mohla jen flákat. Udělala jsem to samé co ráno. Hodila jsem si tašku na kolej, vzala si knihu a vyšla si do té příjemné kavárny. Četlo se mi tam mnohem lépe než kde jinde, ruch mi neumožnil přemýšlet nad vším ostatním jako ticho, zároveň mě ale nerušil od čtení.

Po dlouhé době jsem si vytáhla i iPod, dříve jsem bez něj nemohla žít, ale poslední dobou na něj zapomínám. Měla jsem tam nahraného Chopina. Poddala jsem se tónům klavíru a šla podle podvědomí do kavárny. Objednala jsem si nějaké dobře vypadající odpolední sušenky s čajem. Chtěla jsem si sednout ke stolu jako dnes ráno, ale byl obsazený, porozhlédla jsem se a spatřila jeden osamocený stolek v zadní části. Ale než jsem tam stihla zamířit, moje oko padlo na bystré modré oči, které visely na mých.

Opět jsem se zasmála studem, který mě zase obklopil. Znovu jsem se podívala na Davida a on kývl hlavou, ať si k němu přisednu. Váhala jsem, ale nakonec jsem tam šla.

„Čekal jsem a čekal, ale asi zbytečně,“ usmál se a přivítal mě. „Nechceš se posadit?“

„Jasně,“ usmála jsem se nervózně zpět. Normálně jsem s cizými kluky nesedala v kavárně.

„Jak se ti líbí na škole? Pro mě je trošku nudná, ale...“ zasmál se a já s ním. Oba jsme si vzpomněli na hodinu žurnalistiky. Tázavě se na mě podíval, očekával odpověď.

„Zajímavá. Nový svět.“ Kývl na srozuměnou.

„Jak jsi objevila tohle místo? Mě o něm řekl starší brácha, který je ve druháku. Jinak jsem tady nenašel nic, kam  by se dalo jít. Brácha, na zákaz rodičů, mi neřekl adresy žádných klubů ani barů.“

Takže party boy, pomyslela jsem si. Ten typ kluka, s kterými jsem si nikdy nepovídala ani se s nimi nevídala. Tolik jiný než Edward a Jacob. Sakra. Srovnávat jeho s nimi bylo nemožné.

„Šla jsem se projít a náhodou tady na to narazila.“

„Zase jsi šla do špatných dveří?“ zeptal se pobaveně, to mi už asi zůstane na věky.

„Ne, to se mi povedlo pouze jednou.“

David se podíval na hodinky a povzdechl si. „Budu muset jít, mám hodinu.“

„Dobře.“

„Tak se uvidíme, jindy,“ usmál se a já čekala, že odejde, ale jenom si stoupl. Vypadal že rozvažuje. „Nešla bys dneska na večeři?“ zeptal se a vypadal nervózně.

Začala jsem přemýšlet, jak ho slušně odmítnout, ale proč bych ho měla odmítat? Nový život obsahuje nové zkoušky, řekla jsem si. „Tak jo,“ souhlasila jsem stejně nervózním tónem.

„Víš, že ani nevím, jak se jmenuješ?“

„Bella.“

„Krásné jméno,“ zalichotil mi. „Já jsem David.“

Kývla jsem. „Já vím.“

„Dobře. Tak tě vyzvednu v sedm?“

Už jsem chtěla přikývnout, když jsem si uvědomila, že mám hodinu. „Vlastně mám hodinu, tak v osm?"

„Budu tam. Bydlíš v 514, že?“ zeptal se a smál se.

Přikývla jsem.

„Tak zatím, Bello,“ mávl a věnoval mi úsměv, pod kterým jsem se lehce zarděla.

I po jeho odchodu jsem byla červená a otupělá. To bylo moje první oficiální rande. Nikdy bych netušila, že ho já budu mít. Zvlášť když se on vrátil, ale už mě nechtěl. Úsměv zmizel a vystřídaly ho vrásky. Kousla jsem se do rtu, těmihle myšlenkami si vždycky zničím momenty, které si mám užít.

Matematika. Konečně normální předmět, říkala jsem si, když jsem si sedala v posluchárně jako jedna z prvních. Bylo ještě brzo, vytáhla jsem si knihu. Četla jsem, dokud mě někdo neoslovil. „Á, Bello,“ usmála se Kate a otočila se na svou společnici. „Vy dvě se ještě neznáte, tohle je Bella. Bello, to je Tanya.“

Tanya. Podívala jsem se na ní, byla krásná, hezčí než Kate. Podávala mi ruku. Přijala jsem jí. Měla jí jako každý upír studenou. „Těší mě,“ řekla mi se zvláštním úsměvem. Ne nepříjemným, spíše zkoumavým.

„Mě také,“ usmála jsem se nervózně zpět, budila ve mně strach, přestože se na mě koukala přátelsky.

„Je tady volno?“ vyrušil mě ten nádherný hlas. Pustila jsem Tanyinu ruku a vzhlédla. Edward ukazoval na volnou židli vedle mě. Kývla jsem a ucukla pohledem. Tentokrát jeho pohled nebyl příjemný, tvářil se tvrdě, nezaujatě, chladně. Jeho pohled zraňoval. Nechápala jsem, co se stalo. Jeho změny nálad jsem už ale znala.

Zadívala jsem se zpět do knihy a ignorovala souseda, který byl otočený na Tanyu a Kate. Tedy, snažila jsem se ho ingnorovat, bylo to těžké, cítila jsem ho a jeho hlas byl omračující.

Do třídy vešla pravděpodobně profesorka. Celá třída ztichla a sledovala ji, jak jde ke katedře.

„Dobrý den. Jmenuji se Lauren Evanson a budu vás vyučovat ekonomii,“ začala. Muselo jí být tak třicet, ale přesto měla hlas jako generál, kterému nikdo nemohl odporovat. „Začněme.“

Žádné seznamování neprobíhalo. Nastolila tuhý pořádek a nikdo neodporoval. Zhruba v polovině hodiny jsem ucítila krev. Udělalo se mi hned zle.

„Paní profesorko, můžu na vzduch?“ zeptal se kluk přede mnou a zvedl se. Viděla jsem, jak si třímá nos a z něho mu teče krev. „Pomůžu mu,“ vyhrkl kluk vedle něj.

„Dobře,“ souhlasila a přejela pohledem po řadě pode mnou a vzhlédla i ke mně. „Slečno, je vám dobře? Radši také běžte ven, nevypadáte dobře.“ Cítila jsem, jak mi z tváří zmizela krev a točila se mi hlava.

„Dobře,“ souhlasila jsem potichu a vstala. Zavrávorala jsem.

„Pomůžu jí,“ křikl na profesorku Edward a chytal mě.

„To budete hodný. My pokračujeme,“ obrátila se na ostatní a přestala si mě všímat.

„Zvládnu to sama,“ šeptla jsem k Edwardovi a snažila se mu vykroutit, ale ignoroval mě. Vzal mě kolem pasu a v pohodě mě nesl, aniž bych se dotýkala podlahy.

Vyšel dveřmi za tím klukem a zabouchl dveře.

„Už mě můžeš pustit,“ zašeptala jsem.

„Abys sebou mohla seknout?“ zeptal se. A táhl mě dál. Šel na druhou stranu, než jsem do učebny přišla. Zahnul do nějaké chodby a já uviděla dveře na velkou terasu. Otevřel dveře a nesl mě k zábradlí, na které mě posadil, tváří k sobě.

Vzal mi obličej do dlaní a podíval se mi přímo do očí, pod jeho pohledem se mi rozbušilo srdce a rozhodilo myšlení. „Dýchej,“ přikázal mi. Nedržel mě pevně, takže jsem mohla sklonit obličej, aby mi neviděl do očí. Pustil mě. Mohla jsem znovu přemýšlet. Došlo mi, že jeho pohled se změnil, díval se na mě strašně starostlivě, ne nesnášenlivě.

Na jeho příkaz jsem dýchala. Čerstvý vzduch mi dělal dobře. Nadechla jsem se zhluboka, ale zatočila se mi hlava. Ztratila jsem rovnováhu a padala jsem dozadu. Naštěstí si toho všiml a omotal mi svoje ruce kolem pasu, než jsem stihla spadnout. Zareagoval impulzivně, takže si mě shodil na sebe. „Obratnost jsi, koukám, nenašla,“ poznamenal pobaveně.

Vzal mě za pas a sundal z kameného zábradlí na zem. Pořád mě přidržoval, ale už jsem stála na svých nohách. Odhrnul mi vlasy z obličeje a usmál se. „V pořádku?“

Přikývla jsem. Rozhlédla jsem se kolem. Na terase nebylo kam si sednout. Dávala jsem se tedy dohromady ve stoje. Dýchala jsem zhluboka, ale opatrně, nemohla jsem sice upadnout, pořád mě držel, ale chtěla jsem se už odsud dostat. Jeho společnost mi dělala dobře, byla jsem šťastná, že ho můžu mít nablízku, ale na druhou stranu mi ubližovalo, vidět ho, dotýkat se ho, to se nedalo bez ran.

„Už jsem v pohodě,“ řekla jsem po pár minutách. Na zkoušku mě pustil, ale mě už bylo lépe.

„Dobře,“ oddychl si Edward a otočil se ke dveřím. Šla jsem za ním až do třídy, která byla skoro vylidněná, až na dva studenty líbající se na druhé straně. Když jsem je zahlédla, stočila jsem pohled jinam, ale zdálo se, že si nás ani nevšimli.

Zbalila jsem si věci a vyšla za Edwardem, který si už taky vše složil. Ve třídě bylo hrozně dusno a pořád jsem tam cítila krev, ale na chodbě to zmizelo.

Vzpomněla jsem si na Davida a podívala se na hodinky. Bylo krátce po sedmé. Musela jsem sebou hodit. Chtěla jsem Edwardovi ještě nějak poděkovat, ale šel přede mnou a já nebyla schopná ho oslovit.

„Edwarde,“ křikl někdo za námi. Ten hlas jsem poznala, patřil Carlisleovi. Edward se otočil a já taky, na krátký moment. Carlisle byl na druhé straně, mohla jsem to stihnout. Otočila jsem se zpět. „Děkuju za pomoc,“ řekla jsem směrem k němu, on se na mě nedíval, díval se na Carlislea a přesto odpověděl: „Nemáš zač.“ Jeho hlas byl opět ostrý jako břitva a chladný jako jeho kůže.

Čekala jsem, jestli se na mě podívá, ale nepodíval. Jeho oči byly chladné jako jeho hlas. Naháněl mi strach, radši jsem šla. Prošla jsem kolem něj, ale on se pořád díval za mě.

Celou cestu na kolej jsem přemýšlela, co to s ním je. Chvíli je kamarád a další chvíli mě opět nenávidí, jako bych mu ublížila. Vzpomněla jsem si na první týdny ve Forks, bylo to stejné. Akorát předtím mě miloval, teď pouze toužil po mé krvi.

Když jsem došla domů, bylo po půl. Věděla jsem, že tam mám nějaké slavnostnější oblečení. Rychle jsem si je na sebe vzala a vlasy sepla sponou. Nervozita u mě vyhrála na celé čáře nad jinými pocity. Seber se! Zařvala jsem na sebe.

Z mého nervózního poklepávání nohou mě vyrušilo klepání. A je to tady.

Můj první čin býti normálním člověkem. Jít na normální rande. Kdo by čekal, že k tomu někdy dojde? Já ne. Nervózně jsem se prodýchala a šla otevřít. V celém bytě nebyl nikdo jiný než já.

Otevřela jsem a usmála se. David vypadal lépe než normálně, na člověka půvabně. Jeho modré oči na něm byly nejkrásnější, jenže s krásou Edwarda se nemohl rovnat. Dost. Má mysl k němu opět utíkala.

„Můžeme?“ zeptal se.

Přikývla jsem a zamknula za sebou dveře. Davidovy zkušenosti sahaly dál než moje, ale i na něm byla poznat nervozita. Rozpačitě jsme se na sebe usmáli a scházeli po schodech dolů. Nemluvili jsme, ani jeden se k tomu neodhodlal. Vyšli jsme až před kolej a tam mě nerozhodně chytil za ruku.

„Mé celé jméno už znáš, tvoje zní?“ zeptal se mě.

„Isabella Swanová.“

„Isabella,“ opakoval. „Krásné jméno, jako jeho majitelka,“ zalichotil mi a otočil se na mě. Částečně jsem si vyčítala, že jsem souhlasila, ale stisk jeho ruky mi přinesl i jiný pocit. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli jsem ráda, že jsem tady, nebo naopak.

Vydal se k parkovišti a zastavil až u honosného jeepu. Odemkl a podržel mi dveře na straně spolujezdce. Byl galantní, ale něco mi říkalo, že v téhle roli si také není zrovna jistý. Než nastoupil, snažila jsem se dát dohromady.

Když nastoupil na své straně, usmála jsem se na něj. Nepoznal, že je pouze falešný a vrátil mi ho. Jel směrem k centru a zastavil před nějakou restaurací. „Tady mají skvělou pizzu,“ řekl, ještě než vystoupil. Šel mi opět otevřít dveře. Seber se! Nadávala jsem si.

Uvnitř pizzerie to vypadalo klidně a přívětivě. Zavedl mě ke stolu vzadu a se všemi se zdravil. Musel to tady znát. Polovinu večera se vyptával a já mu odpovídala, ale když viděl, že nejsem upovídaná, tak začal mluvit o sobě. Byl sebevědomý, ale zase ne nafoukaný. I přes nepokoj jsem nemohla popřít, že jsem se přímo nebavila.

Zastavil před kolejí a dovedl mě až před dveře mého bytu. Stáli jsme naproti sobě, chtěla jsem se rozloučit, ale on chytil můj obličej a jemně mě políbil na rty. Nemohla jsem mu ten polibek oplatit, nebyla jsem toho schopná. Mým srdce projela rána a mě dělalo problém se nadechnout. Trošku jsem se odklonila a on poznal proč, pustil mě.

„Rád bych si to někdy zopakoval, Bello,“ zašeptal. „Na víkend většina lidí odjíždí, nechtěla bys jít třeba do kina?“

Chtěla jsem ho odmítnout, ale jeho očím nešlo říct ne. Navíc jsem se musela sebrat, pokud budu každého člověka takhle odstrkovat, z mého života se všichni vytratí. Už jsem neměla nikoho stabilního, už jsem se nemohla spoléhat na druhé. Potřebovala jsem někoho, o koho se můžu opřít, ať už to je kdokoliv. „Tak jo,“ souhlasila jsem a pokusila se o další úsměv.

„Bezva, do víkendu času dost, můžeme se ještě domluvit.“

Přikývla jsem a upravila úsměv, který mi oplácel. „Tak, ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a odemkla byt, on mezitím odešel.

Rychle jsem zmizela do pokoje a tam se roztřásla. Vjela jsem si prsty do vlasů a přemýšlela. Ten třas se už nedal zvládnout, musela jsem si sednout na podlahu. Co jsem to dělala?

Na tohle jsem určitě ještě nebyla připravená. Tohle bylo něco tak jiného než s Edwardem nebo Jacobem. Tohle jsem nemohla zvládnout, byl milý, ale já ho nikdy nemohla mít ráda. Už jsem neměla srdce, ne pro něho, uvědomila jsem si. Bylo to Edwardem, jeho přítomností tady. Mít ho nablízku, nedalo se takhle normálně žít. Nemohla jsem žít bez něj.

Na té podlaze jsem se rozvzlykala, nevěděla jsem co dělat. Ale mohla bych se alespoň pokusit ho mít ráda. Dát mu šanci a šanci sobě na normální život. Hořečně jsem přemýšlela, přemýšlela jsem o tolika věcech, na nic jsem ale nepřišla, jen se utápěla dolů a dolů.

Na tohle jsem rozhodně nebyla připravená, ale nemohla jsem dál žít svůj divný život. Bez ambicí, radosti, změn. Musela jsem začít alespoň trochu žít. Měla jsem šanci, nemohla jsem jí propásnout, ale musela jsem jí popadnout. Byla to ta poslední šance.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 4. kapitola: