Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 5. kapitola

06.10.2010 (10:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3631×

Ráno jsem v zrcadle vypadala hrozně, červené napuchlé oči a fialové kruhy pod očima. Celou noc jsem se snažila dát dohromady, ale bylo to ještě horší. Vedla jsem diskuzi o tom, co mám dělat. Měla bych se pokusit mu dát šanci, dát šanci sobě?

Opláchla jsem si obličej studenou vodou. To bude dlouhý den.

Vrátila jsem se do postele a zavřela oči. Zase mě chytl ten třas, měla jsem chuť opět vzlykat, ale nemohla jsem se tomu poddávat. Otevřela jsem oči a těkala z jedné věci na druhou. Ze stínu na stín a hledala odpovědi. Hledala něco, ale nevěděla jsem co. Hledala rozptýlení. Zbaběle jsem od toho utíkala.

Myslela jsem na školu, na všechny profesory. Myslela jsem na Davida, vzpomněla si na pohledy na hodině žurnalistiky a vzpomněla jsem si, že dneska mám hodinu a měli jsme na ní úkol.

Ihned mi přišla pomoc. Mohla jsem od toho uniknout bez velkých výčitek, musela jsem se i soustředit na školu, nemohli mě vykopnout hned v prvním semestru.

Napsat o sobě dvě stránky byl úkol nad mé síly, ale nakonec jsem ho zmoženě napsala. Celou dobu jsem fixovala své myšlenky pouze na článek, i když se to pokaždé nepodařilo.

Odeslala jsem ho právě v čas.

Musela jsem na hodinu, naštěstí jsem dnes měla první hodinu až od jedenácti, tudíž jsem na článek měla dost času. Děsila jsem se ovšem mé další hodiny. Měla jsem ji s Davidem i Edwardem, pohledy ani jednoho jsem nechtěla cítit.

Moje běsnění se vypařilo alespoň okrajově, cítila jsem, že jakékoliv vyrušení z klidu, ho přivede zpět a bude v mém těle opětovně řádit. Raději jsem vypadla z tichého bytu a šla na hodinu.

Celou cestu na hodinu jsem se nervózně a vyděšeně třásla. Naneštěstí ještě pršelo, tudíž jsem na hodinu došla s mokrými vlasy, ale dnes jsem déšť nijak výrazně nevnímala, měla jsem zmatenou hlavu, nedokázala jsem na nic myslet pořádně.

Alice na mě nikde nečekala, seděla ve třídě, na tváři ten starý úsměv. „Ahoj.“

Na odpověď jsem se na ní neradostně usmála.

Díky bohu, profesorka už vešla. Alice neměla čas se mě na něco ptát, ale alespoň mě provrtávala zkoumavým pohledem. Dělala jsem, že to nevidím a poslušně si psala poznatky z hodiny. Občas jsem samu sebe přištihla, jak koukám do rohu a zapínám přemýšlení na vysoké obrátky, ale nikdy jsem na nic nepřišla.

Přísná profesorka nás propustila a Alice hned spustila: „Máš dvě hodiny čas, co chceš dělat?“

„Ehm.“ Zbalila jsem si věci a po boku Alice vycházela z učebny. Nechtělo se mi být s ní. Tedy, dříve mi chyběla a zranilo by mě, kdyby odešla, ale zrovna teď jsem na její úsměv neměla náladu. Naštěstí když jsme vyšli z učebny, šel jí naproti Jasper, mohla jsem se vytratit.

„Ani náhodou,“ odpověděla mi Alice na můj chystaný čin.

„Máš tu Jaspera, stejně jsem si chtěla něco číst,“ řekla jsem a snažila se od ní zmizet.

„Bello,“ rozkřikla se Alice naštvaně a šokovaně. Ale musela vidět, že stejně odejdu.

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem překvapeného Jaspera a mizela v dáli.

Hodina žurnalistiky mě čekala až za dvě hodiny.

V menze jsem si vzala jídlo a rychle to zhltla. Neměla jsem takový hlad, takže mi oběd trval chvíli. Chystala jsem se k odchodu, když se otevřely dveře a vešel David. Automaticky jsem se schovala a nechala ho projít. Nechtěla jsem se s ním potkat, sice jsem si řekla, že zkusím žít normální život, ale moje slabošská stránka se tohoto kroku obávala.

Cítila jsem, že bych se v tom tichu na koleji zbláznila, radši jsem šla do parku a sedla si na lavičku, kde jsem si vytáhla knihu a snažila se číst, ale věnovat knize plnou pozornost mi chvíli trvalo.

Jen tak zběžně jsem zkontrolovala hodinky a zděsila se, čtení mě oddělilo od reality na hodně dlouho. Před pár minutami mi začala hodina. Rychle jsem se zbalila a utíkala ke škole. Před posluchárnou jsem se zastavila, abych popadla dech a otevřela dveře. Cítila jsem na sobě oči všech, podívala jsem se na pana Walkera: „Omlouvám se," omluvila jsem se, ale mluvila jsem pravdu, takže jsem se vyhnula nepříjemnému zrudnutí.

„V pořádku, slečno. Posaďte se,“ kývl hlavou a opět věnoval pozornost ostatním.

Rychle jsem šla na své místo se sklopenou hlavou. Ignorovala jsem pohledy všech upírů v místnosti a sedla si.

„Přečetl jsem si vaše články a jsem spokojen. Někteří sice poslali na poslední chvíli, ale poslali. Někdo prostě nemá své dny,“ usmál se a věnoval mi pohled, který většině neušel. Vždycky vzorná studentka se najednou zhoršuje. Raději jsem sklopila hlavu ještě více dolů.

Zkoumala jsem stůl, každou jeho rýhu, cítila jsem, jak se mi třísky zabodávají hluboko do srdce. Musela jsem si říkat, že jsem ve třídě, abych nezačala vzlykat.

Cítila jsem jeho přítomnost, o to více se mi třísky zabodávaly hlouběji a bolestivěji do srdce.  Byl tady, doslova na dosah ruky, přesto tak vzdálený. Tahle skutečnost mě užírala zaživa, musela jsem od ní uniknout. Byl vztah s Davidem to uniknutí? Asi ano. Musela jsem mu dát šanci. Vzhlédla jsem a podívala se na místo, kde seděl minule, nebyl tam. Rozhlédla jsem se po třídě a viděla ho sedět vzadu mezi nějakými kluky. Díval se na mě, když viděl, že mu pohled opětuju, usmál se. Nerozhodně jsem se usmála a zase sklonila hlavu. Tohle bude těžké, hodně těžké.

„Bello?“ zeptala se mě se smíchem Alice.

Zvedla jsem hlavu. Stála za svou židlí a dívala se na mě pobaveně. „No?“

„Hodina skončila, možná by tě to zajímalo,“ smála se mi. Zmateně jsem se podívala po třídě, všichni se zvedali. Zvedla jsem se také.

„Takže další hodinu máme až za tři hodiny, nechceš jet nakupovat?“ ptala se radostně.

„Ne,“ odpověděla jsem jí napruženě a balila si věci.

„Vidím, že spolu nakupujeme,“ nenechala se odbýt. Věděla jsem, že teď lže, na nakupování nemám náladu ještě více než normálně.

„Ne, nevidíš. Musím jít,“ hodila jsem si tašku, jejíž poutko jsem si opravila a odsunula židli. Alice a Edward, včetně Kate, na mě zírali. Naštvaně jsem uhla pohledem a obešla je.

Rychlým krokem jsem mizela ze třídy. Na chodbě jsem za sebou slyšela kroky. „Pokud sis nevšimla, nemám náladu, Alice!“ křikla jsem na ní už doopravdy naštvaně. Nikdy jsem na Alice nekřičela. Nikdy jsem skoro na nikoho nekřičela.

„Bello,“ zavolal hlas za mnou. To nebyla Alice, uvědomila jsem si. Zastavila jsem a nechala ho mě předejít. Otočil se ke mně čelem a podíval se mi do očí. „Chtěl jsem,“ sklopil pohled a hluboce si rozmýšlel, co řekne. „Chtěl jsem se omluvit za všechno, co... Je mi to strašně líto,“ na konci už šeptal a poslední slova, už jsem neslyšela, ale bylo mi to jedno. Nevěřícně jsem na něj zírala. On se omlouval. Nevěřícně jsem si odfrkla a zavrtěla hlavou.

„Svoje omluvy si strč někam, Edwarde! Je mi skutečně jedno, že tě začalo hlodat svědomí. Chtěls mě zničit? Mise splněna! Teď mi dej svátek!“ vpálila jsem mu vztekle do obličeje, ale hlas se mi lámal. Byla jsem naštvaná, doopravdy naštvaná, do očí mi vhrkly slzy. Chtěla jsem ho obejít, ale jemně mě chytl za ruku. „Nech mě být!“ zavrčela jsem a silou jsem rukou trhla, abych se mu vysmekla.

Na druhé straně stál Carlisle a celé to sledoval. Neměla jsem chuť dívat se, jak se tváří. Bylo mi to jedno. Ať si všichni říkají, co chtějí. Mě už je to jedno. Mám novou šanci! Mám novou šanci začít znovu, bez nich, sama za sebe. Už mi neublíží.

Snažila jsem se slzy zatlačit zpět, ale nemohla jsem. Na koleji mi všichni uhýbali z cesty a zmateně mě pozorovali. Nikdy jsem na nikoho neřvala a teď jsem mu všechno vmetla do tváře. Na hodině psychologie, kterou mám až zítra, budeme pouze my dva, budu se mu muset hodně vyhýbat. I když, nemrzí mě to, konečně jsem řekla, co jsem chtěla.

Na pokoji jsem se svezla na zem a čekala další vlnu, ale ta nepřicházela. Nechtělo se mi vzlykat. Párkrát jsem se nadechla, ale pocit úzkosti nepřicházel. Byla jsem tu sama. Sama za sebe, silná, do určité doby.

Žádné emoce se nedostavovaly, zbývalo mi jen sedět, koukat z okna na protější pokoj. Po hodině jsem to vzdala, emoce mě prostě opustily, měla bych být šťastná.

Od teď se budu snažit to s Davidem zkusit, byla jsem odhodlaná zapomenout na Forks. Kromě Charlieho, Alice a Jakea. Ti jediní mi stáli za zapamatování. A zasloužili si to. Ti jediní mi záměrně neublížili.

Do další hodiny mi zbývalo ještě hodně času. Ve Phoenixu když jsem se potřebovala odreagovat, uklidnit, cokoliv, začala jsem hrát na piano. Vždycky jsem si tím zlepšila náladu a uklidnila se. Vzpomněla jsem si na krátkou zmínku o hudební zkušebně tady na škole. Vytáhla jsem notebook a dala se do hledání. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem zjistila, že na škole jsou dvě zkušebny a to rovnou mezi kolejemi a školou, přístupné studentům.

Chtěla jsem odtamtud jít rovnou na hodinu, tak jsem si vzala všechny věci a modlila se, aby tam bylo volno. V bytě bylo ticho a prázdno, stejně tak na koleji. Zamkla jsem dveře bytu a sešla rychle dolů, už dlouho jsem nehrála a to jsem to milovala. Šla jsem směrem ke škole a dvakrát zabloudila, ale nakonec jsem se ocitla v nějaké chodbě. Napravo byly skleněné dveře a nalevo také. Všechno v místostech bylo stejné, akorát obrácené.

Stěny oblopeny zrcadlem a na druhé straně klavír. Vybrala jsem si pravé dveře, ačkoli to bylo stejně jedno. Vešla jsem dovnitř a zaplavila mě jakási vlna neznámého pocitu. Vonělo to tady po dřevu. Rozhlédla jsem se. Všechno tady bylo stejné, všechny stěny kromě jedné byly oblopeny dřevem. Na jedné straně byly dveře a na druhé okna až k zemi. Z oken byl vidět zelený trávník.

Nedočkavě jsem přišla ke klavíru a přejela po jeho linii. Sedla jsem si na stoličku a položila ruce na klávesy. Napadlo mě co hrát. Ale svou ukolébavku už jsem dlouho nehrála. Dalo mi hodně času ji plně napodobit, pořád jsem dělala chyby. Nikdy nebudu hrát jako on, ale hrála jsem obstojně, alespoň jedna věc, ve které jsem nebyla nemožná.

Nadechla jsem se a začala hrát první tóny, hned jsem udělala chybu. I podruhé. I potřetí, ale na počtvrté se mi to povedlo relativně bez chyb. Věděla jsem, že tohle zrovna není význam slova zapomenout, ale tohle ke mně už neodmyslitelně patřilo, stejně jako jizva od Jamese, stejně jako polorozpadlé srdce. Nemohla jsem se tomu bránit. Nemohla jsem zapomenout na mou ukolébavku, která mi vždycky rozpumpovala srdce.

Zahrála jsem poslední tóny a zavřela oči, abych zahnala slzy dojetí. Podívala jsem se na hodinky, byl čas jít. Za sebou jsem slyšela klapnutí dveří, byl to vzdálený zvuk, musely to být dveře naproti. Posbírala jsem si věci a vyšla. Podívala jsem se do další místosti, ale vypadlo to, že tam nikdo není.

Na hodinu jsem to měla akorát. Vešla jsem a hned za mnou profesorka, přísně se na mě podívala, než sešla dolů. Sedla jsem si vedle Alice, která se mračila a dělala, že tam nejsem. Povzdechla jsem si.

Alice poslouchala výklad a tvářila se nepříjemně. Svraštila jsem obočí a také poslouchala. Hodina skončila a Alice si začala balit věci.

„Alice,“ oslovila jsem jí. Vzhlédla, ale mračila se pořád. Povzdechla jsem si. „Alice, je mi to líto. Ujely mi nervy. A...“

„Neomlouvej se. Nemáš za co,“ řekla, ale přátelský tón v jejím hlase byl falešný. Mračila se dál.

„Alice, je mi to líto,“ řekla jsem hlasitěji.

Zvedla hlavu a podívala se přímo na mě. Mračila se, ale neproklínala mě. „Já nejsem naštvaná na tebe, ale teď musím jít.“ Její hlas byl cizí, neosobní.

„Alice?“ zeptala jsem se vystrašeně. Vzpomněla jsem si, co jsem mu řekla.

Alice bolestivě zavřela oči a po její tváři se rozhostila starost. „Já nevím. Musím jít, ale budu bojovat. Nechci ti znovu ublížit. Ostatní jsou ale taky proti.“ V rychlosti mě objala a mizela pryč.

„Alice,“ zašeptala jsem bezmocně. Do očí mi vhrkly slzy, to mi nemůže udělat. Ne napotřetí. Ale nejen ona, to je pro něj tak těžké strpět mou přítomnost? Měla jsem chuť si s ním promluvit a zjistit, co je jeho problém.

Nechápala jsem, proč by opět měli odjet. Kvůli tomu, co jsem mu řekla? Cítila jsem, že moje srdce je rozhodně proti, aby odjeli. Nejen Alice, ale i on. I když pomohlo by mi to zapomenout, ale takhle jsem věděla, že tu je a že mě nechce, to pro mě bylo přijatelnější, než kdybych nevěděla, co s ním je. Všechna moje přesvědčení byla daleko, nevěděla jsem, co dělat.

V posluchárně jsem byla poslední, pomalým krokem jsem se vydala ven. Nevnímala jsem svět kolem sebe, dokud jsem nevyšla z budovy. Naproti šli Edward a Emmett, moje šance mu něco říct. Rozhodným krokem jsem k nim došla. Oba dva se na mě zmateně podívali. „Emmette, můžeš nám dát chvíli?“ zeptala jsem se zuřivě. Na Emmettovi bylo vidět, jak zadržuje smích, ale věnoval mi pouze pobavený výraz a zmizel.

Edward mě propichoval pohledem. Jeho nepřátelského pohledu jsem se lekla, ale odhodlání zůstalo.

Zatnula jsem čelist a opět ji povolila. „Co je tvůj problém?“ zeptala jsem se rázně. Můj hlas byl zuřivý a naštvaný, samotnou mě to překvapilo. „Dělá ti problém moje osoba? To ti tak vadím? To se ti tak protiví dívat se na mě?“ řvala jsem. Nenávist se mi hromadila po celém těle, cítila jsem, jak se každý sval napjal. Jak mi vztek procházel každou kostí.

Edward se zamračil, ale už se na mě nedíval nenávistně, tvářil se nešťastně. Chtěl něco říct, ale já ještě neskončila.

„Nechápu, proč zrovna já ti vadím! Já ti neublížila, já ti nevyrvala srdce z těla!“ Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale teď mi to bylo jedno. Ani gestikulace mi nepomohla dostat ze sebe tu nenávist, prohrábla jsem si vlasy a pokračovala. „Já tě nezničila. Ale pokud ti tak vadím. Fajn! Změním si hodiny a pokusím se ti navždy vyhýbat, ale Alice mi neber!“ Na Alicině jméně se mi zlomil hlas a do očí se mi nahrnuly slzy. Už jsem nemohla dál pokračovat, prošla jsem kolem něho, který byl celý zkoprnělý.

Řvala jsem asi dost, protože všichni kolem se dívali. Polovina se tvářila zmateně a druhá lítostivě, podle toho, co všechno slyšela. Všechny tváře byly neznámé, až na pana Walkera.

Takový hysterický výstup jsem u sebe ještě nezažila. Myslela jsem si, že se s tím nějak srovnám, že se přes to přenesu. Nešťastná láska. To se stává každému. Vzlykla jsem. U mě to bylo horší. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem ho, jako nikoho na světě. Zničil mě. Vnitřně mě zranil, zabil. Kvůli němu jsem byla taková. Nemohla jsem se z toho dostat. Alice mi vždycky pomohla, ale chtěl mi vzít i ji. Chtěl mi vzít všechno. Vzal mi sebe a následovně všechno další. Nenáviděla jsem ho. Vzlykla jsem podruhé. Milovala jsem ho a on… Nemohla jsem pokračovat. Ani v přemýšlení, ani v cestě. Zalezla jsem za roh budovy a sesunula se k zemi. Už jsem to dál nevydržela a rozvzlykala se na plno. Jako bych do toho spadla podruhé, akorát tentokrát jsem nebyla v zombie stavu. Cítila jsem všechno naplno. Cítila jsem, jak mi to drásá srdce. Cítila jsem každou novou ránu. Cítila jsem, jak se ta rána prohlubuje.

Prvních pár týdnů bylo tvrdých. Vyhýbala jsem se mu, jak se dalo. Zahlédla jsem ho jen dvakrát, od té doby jsem se mu snažila vyhnout ještě více. Změnila jsem si všechny hodiny, kromě těch, které jsem měla jenom s Alice. Nechtěla jsem se koukat na nenávistné pohledy Rosalie.

Alice naproti tomu byla neustále radostná. Tahala mě na nákupy a mě to bylo jedno. Prostě jsem si v obchodě sedla a nechala Alice vydovádět. Celou dobu jsem na ni jen zírala a mlčela.

Jak jsem si slíbila, dala jsem Davidovi šanci. Ve skutečnosti byl zábavný a milý. Náš vztah se každým dnem prohluboval. David byl vnímavý. Poznal, že potřebuju vyhrabat a dělal to. Pomáhal mi, na můj vkus až moc rychle. Postupoval rychle, i pokud šlo o fyzický vztah. Možná si myslel, že zrovna tohle mi pomůže. S ním jsem každopádně těch prvních pár týdnů byla jiná. Dokázala jsem se zasmát, dokonce jsem se bavila i vnitřně. Proto jsem pokaždé potřebovala jeho, když jsem volala Renée nebo Charliemu či Jacobovi. S ním se mi netřásl hlas, když jsem jim lhala, jak se mám skvěle.

Poslední dobou ovšem bylo mezi mnou a Davidem napětí. On chtěl náš fyzický vztah posunout do další, vážnější fáze, ale já ne. Nechtěla jsem se ještě tohohle vzdát. Sice už teď jsme překročili nějaké hranice toho, co jsem dělala dříve, ale tohle bylo až moc. Bála jsem se toho.

Ve volném čase jsme se spolu učili nebo se jen tak bavili. Bylo zvláštní, co to se mnou udělalo. Dostávala jsem se z toho rychleji než posledně, ale opět jsem nenabyla toho, co jsem byla předtím.

Posledních pár týdnů už jsem se celkem sebrala. Probudil mě ten odporný déšť, který toto místo zalil koncem listopadu. Déšť jsem nenáviděla a vždy budu, to už nic nezmění.

Odpočívala jsem v náruči Davida a pozorovala kapky deště na skle. David klidně oddychoval, musel spát. Většinou jsme spali u toho druhého, nic se nedělo, ale když jsem ho měla na blízku, bylo mi lépe. Bylo to jako s Jacobem, opět jsem se zamilovala. Tahle láska nebyla tak silná, ale byla jsem šťastná, když byl on. Smutnila jsem, když jeho něco trápilo.

Poslední dva týdny jsem Alice zanedbávala, ale ona nechtěla trávit čas se mnou a Davidem. Neměla ho ráda od pohledu. Zvláště když se mě dotýkal nebo políbil. Nikdy se o tom se mnou nebavila, ale já na to ani nikdy nezaměřovala naší konverzaci.

Promnula jsem si oči, potřebovala jsem sprchu. Opatrně jsem sundala Davidovi ruce a vymotala se z postele. „Nechceš ve sprše zase pomoct?“ zeptal se rozespale David.

„Nechtěla jsem tě vzbudit.“

Usmál se a natáhl se pro mě a za pas mě stáhl zpět do postele, aby mě mohl políbit. „Dobré ráno.“

Políbila jsem ho zpět. „Ve sprše to zvládnu, díky.“ Sundala jsem jeho ruce a zase vstala.

„Já ti rád pomůžu,“ usmál se.

„Já vím,“ pousmála jsem se a vzala si župan ze židle.

Spolubydlící buď spaly, nebo byly pryč. Nikde je nebylo vidět ani slyšet, ale poslední dobou jsme se nevídaly. Zalezla jsem do koupelny a vlezla pod sprchu. Pomohla mi, probudila jsem se o trošku více a na déšť se tvářila ještě hůře. Poslední dobou pršelo pořád. Osušila jsem se ručníkem a navlékla si župan.

Stoupla jsem si před umyvadlo a podívala se na sebe. Už jsem nebyla smrtelně bílá, byla jsem bílá jako upír, barva se mi vracela. Vyčistila jsem si zuby a učesala jsem se trošku. Vlasy jsem měla kratší. Nechala jsem si je ostříhat, teď mi dosahovaly sotva na ramena. Alice se sice tvářila pohoršeně, ale já se cítila lépe.

Spací oblečení jsem si vzala do ruky a vrátila se do pokoje. David byl obličejem otočený ke stěně a znovu klidně oddychoval. Potichu jsem si vytáhla nové spodní prádlo a oblékla si ho. Na židli jsem si vzala kalhoty a navlékla si je. Pinglovala jsem z jednoho pokoje na druhý. Pod oknem se válely ponožky. Měla bych jít prát, už nosím dvakrát za sebou stejné ponožky, pomyslela jsem si kriticky. Dovlékla jsem si druhou, když mě zezadu objaly nějaké ruce a přetočily si mě k sobě.

David mě políbil náruživě na rty. Na sobě měl jenom kalhoty, opřela jsem si ruce o jeho nahou hruď a nechala se líbat. Jeho ruce mi přejížděly po zádech, od  lopatek přes zapínání podprsenky po pásek kalhot.

Rukou jsem mu vjela výš do vlasů. Přitáhl si mě blíže a přejížděl mi po boku. Druhou rukou zastavil na zapínání podprsenky. Rukou, kterou jsem měla v jeho vlasech, jsem ho zastavila, než to mohl udělat.

Ihned se oddtáhl a naposledy mě políbil na rameno. „Jdu si taky dát sprchu.“

Dívala jsem se, jak si bere věci a odchází. Nestěžoval si, že ještě nechci pokročit a já mu byla velice vděčná. Dokonce se ani nikdy nezdál zklamaný, rozuměl mi, pokud šlo o tohle.

Šáhla jsem si pro triko a nandala si ho. Už dávno jsem se před ním přestala stydět, dodával mi pocit bezpečí a důvěry. Mé první dojmy byly špatné a nesprávné, teď jsem oceňovala, že jsem se jimi nenechala nijak ovlivnit.

Dnes byla sobota, obvykle jsme o víkendech někam jeli. David to tady znal, tudíž vždy vybral něco nového. Ale většinou jsme byli v New Yorku, ukázal mi Empire State Building, také jsme tam často jezdili na večeře. Pomáhal mi. V jeho blízkosti jsem byla normální. Po několika týdnech s ním, jsem byla normální i jinak, bez něj, ale ne úplně stejná.

Každý den jsme chodili na snídani do naší kavárny. Byla to zavedená tradice, kterou jsme měli zakázáno porušit. Ze skříně jsem si vzala kabát a vyšla z pokoje. V dřezu se válely talíře a hrnky, ze kterých jsme včera večeřeli, potřebovaly umýt. V koupelně byla slyšet pořád sprcha, tak jsem se do toho dala. Domyla jsem poslední kus, zrovna když David vylézal z koupelny. Zářivě se na mě usmál a políbil mě. „Dojdu se převléct a můžeme jít.“

„Počkám před kolejí,“ řekla jsem a políbila ho zpět.

Uhladil mi vlasy a zmizel z bytu. Šla jsem do koupelny a napila se z kohoutku, předtím, než jsem si dala vlasy do ohonu. Tušila jsem, že by David už mohl být, tak jsem vyrazila ven. Cestou dolů jsem si oblékla kabát, přemýšlela jsem, kam pojedeme tentokrát. I když v tomhle počasí bych nejraději zůstala zde.

David dole ještě nebyl, nechtělo se mi stát na dešti, tak jsem zalezla do přízemí jeho koleje. Zeshora jsem slyšela někoho jít, pravděpodobně to byl on a také že ano. Chytil mě za ruku a pousmál se. „Trošku radosti do té smrti.“

„Prší.“

„S tvojí averzí vůči dešti by měl někdo něco udělat, jsi pak vždycky protivná,“ smál se.

Propíchla jsem ho pohledem a on si mě přitáhl a políbil. „Ale tak roztomilá.“

„Teda muckat se na veřejnosti, že se nestydíte!“ zvolal pohoršeně nějaký hlas.

David se odklonil a zakřenil se na toho kluka, poznala jsem v něm Matta z mého prvního dnu tady. Asi mě taky poznal, protože se na mě pousmál. „Proč nejdeš otravovat někoho jiného?“ zeptal se ho David.

„Musím přeci hlídat svého brášku, aby ho nesvedla nějaká poběhlice!“ pokyvoval hlavou a zachovával si vážnou tvář, pak se jeho výraz vyjasnil a usmál se velkým úsměvem. „Ale Bella je dobrá partie, gratuluju!“ Ukázal zdvihnutý palec a i se svými dvěmi kámoši  zmizel pryč.

„Jak se znáš s mým bráchou?“ zajímal se David.

„Potkali jsme se první den.“

Zasmál se a dal mi ruku na ramena, tak jsme vyšli ven. V dohledu nikdo nebyl. Déšť mi smáčel vlasy, ale deštník jsme neměli. David zamířil kolem parkoviště, tvrdohlavě jsem zastavila.

Zasmál se, ale táhl mě dál. Přimáčkl si mě k boku, aby mě chránil před většinou kapek. Moje levé rameno bylo sice promočené, ale druhá strana byla relativně suchá. Šťouchla jsem ho do boku a on se znovu zasmál, ale přidal do kroku. Déšť se změnil v liják, tak nakonec jsme do kavárny běželi. Uvnitř jsem se otřásla chladem a sundala si promočený kabát. David mi ho vzal a i se svou bundou ho pověsil na věšák. Na počasí tam bylo hodně lidí, stolek byl volný pouze jeden.

„Co si dáš?“  zeptal se mě, když jsme si sedali. Třímal mé ruce ve svých, aby mi je zahřál.

„Čaj, pořádně horký a k tomu…“ zamyslela jsem se. „Je mi to jedno, něco vyber.“

„Dobře,“ řekl tlumeně a šel k pultu. Podívala jsem se do prosklené stěny u našeho stolu. Déšť mě nechutně popudil. Taková odporná nechutná věc.

„Tady máš,“ postavil přede mě hrnek s čajem a koblihu.

„Díky,“ obrátila jsem se opět k oknu a zamračila se.

„Chtěl jsem tě vzít do kina, ale asi se ti nechce.“

Povzdechla jsem si. „Nějak to přežiju. Ráda vypadnu.“

Takovéhle počasí jsem zažila naposledy ve Forks.

„Tak jo. Plán je samozřejmě New York. Myslel jsem, že by jsme konečně mohli zajít od Central Parku, ale v tomhle počasí, by to nemělo cenu. Takže odjezd v deset. Oběd v nějaké restauraci tam. Pak kino, koukal jsem do programu, dávají zrovna nějaký hezký thriller,“ neměla jsem ráda romantické filmy, radši jsem zůstala u hororů a thrillerů. „To jsou tři, mohli by jsme se tam ještě jednou najíst, pokud by se to uklidnilo, projít se po městě nebo jet na pobřeží, a projít se po pláži. Pokud bude pořád takhle, tak by jsme mohli jet sem, někde se navečeřet a pak jít do postele.“

„Bezva,“ odpověděla jsem s úsměvem. Soboty byly zábavné a nikdy jsem se nenudila. David byl skvělý společník.

„Vlastně, chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem,“ začal pomalu a nervózně sklopil hlavu.

„Ano?“ zeptala jsem se trošku opatrně, nervózní byl, jen pokud se jednalo o něco vážného.

„Tenhle týden jsem byl s mámou na obědě a zmínil jsem se o tobě a ona tě zve k nám domů, zítra na oběd. Moje rodina by tě chtěla poznat,“ odmlčel se, ale pokračoval, „ale pokud nechceš, tak nemusíš, můžu si něco vymyslet.“

Prohrábla jsem si své mokré vlasy a podívala se mu do očí. „Ráda poznám tvojí rodinu,“ řekla jsem a kupodivu mi to uvěřil. Pravděpodobně proto, že to byla pravda. Strach jsem sice právě teď z té představy pociťovala, ale jednou mě to stejně muselo potkat.

„Vážně?“ zeptal se udiveně a já na souhlas kývla. Nahnul se přes stůl a políbil mě. „Máma bude nadšená. Ani jeden z nás si ještě nepřivedl přítelkyni.“

Teprve teď jsem dostala velký strach. Chovat se jako pitomec, to pro mě bylo snadné. Zvláště pokud se ode mě něco očekává.

Všiml si změny. „Budeš se jim líbit, Bell.“

Nejistě jsem se usmála.

„Bude se jim líbit někdo, kdo se líbí mě,“ ujistil mě a něžně se na mě usmál. Nějaké holky jsem si znepřátelila tím, že jsem s ním chodila, byl populární, nejen kvůli penězům, ale i kvůli jeho vzhledu.

Uhla jsem pohledem a vzala do rukou hrnek s čajem. Nádherně mi je ohříval. Položila jsem ho zpět, protože byl čaj na pití příliš horký. Zakousla jsem se hladově do koblihy a zadívala se na kytku uprostřed stolu. Nikdy jsem si nevšimla výzdoby stolů. Možná tady ta květina ani minule nestála, jistě jsem to nevěděla.

Zaujala mě ta barva, zvláštní odstín hnědozlaté. Barva květů připomínala topaz, uvědomila jsem si, proč mě to zaujalo a hned jsem uhla zpět k jídlu.

Podívala jsem se na hodiny nad pultem. Půl desáté, dnes jsme vstávali později než normálně.

Nacpala jsem si do pusy poslední sousto a okusila čaj špičkou jazyka. Nespálila jsem se, dvakrát jsem si lokla a odložila hrnek od rtů.

David také už dopíjel. Hodila jsem do sebe zbytek hrnku a odložila ho na talíř.  Napodobil mě. „Odnesu to,“ řekla jsem a zvedla se. Chtěla jsem vzít i jeho talíř, ale káravě se na mě usmál, zatímco mi z rukou vzal nádobí.

Znovu jsem se zamračila na počasí, ale nandala jsem si kabát.

„Nemrač se, když se směješ, jsi ještě krásnější,“ zašeptal mi do ucha a já se musela usmát. Nandal si bundu a vedl mě ven do lijáku. Nechal si bundu rozepnutou a schoval mě pod ní. Že jsme na koleji, mi prozradilo to, že jsme prošli nějakými dveřmi a za nimi nepršelo. Odtáhla jsem se od něj. „Děkuji za azyl.“

Zasmál se. „Sejdeme se tady za deset minut?“

„Dobře,“ usmála jsem se a políbila ho na tvář.

Otočil se a zmizel v té spoušti. Otřásla jsem se zimou a rychle vyběhla nahoru, abych se mohla převléknout. Promočené džíny jsem vyměnila za jiné, suché, a místo trička si vzala slabý modrý svetr. Kabát byl promočený, musela jsem si vzít jinou bundu.

Pořád mi byla zima, tak jsem šla do kuchyně a udělala si do termosky kafe na cestu. Teplá termoska hezky hřála, když jsem si ji přiložila na tvář.

Šla jsem zpět do pokoje a termosku hodila do tašky k notebooku. Musela jsem opět napsat jeden článek. Skončení limitu deseti minut se neúprosně blížilo. Hodila jsem na sebe bundu a přehodila si tašku přes rameno. Spolubydlící asi jely domů, protože tady bylo ticho a všechno bylo beze změny. Zamkla jsem a utíkala dolů. Zrovna vcházel.

V ruce měl deštník, což mě vůbec nenapadlo. Otevřel ho a nabídl mi rámě, propletla jsem jeho ruku se svou a vyšla ven. K autu to byl jen kousek, ale přesto mi opět namokly nohavice. Takle pršelo už dva týdny. Řeky se začaly rozvodňovat.

David mě dovedl k mé straně a otevřel mi dveře. Deštník mezitím držel za zády, nevadilo mu, že zmokne. Během toho, kdy šel ke své straně, zavřel deštník a když nastoupil, hodil ho na zadní sedadlo.

Z vlasů mu odkapávala voda. Natáhla jsem se a rukou jsem mu jimi projela. Voda stříkala na všechny strany. „Jak někdo může mít rád déšť?“ mumlala jsem si pro sebe. Stáhla jsem ruku zpět a utřela si ji do kalhot.

Zasmál se a natočil ke mně hlavu tak, že když si rukou projel vlasy, voda skončila na mě.

„Přestaň,“ žadonila jsem a snažila se před vodou bránit.

Znova se zasmál a přestal. Natáhl ruku a přitáhl si mě za bradu. Mezi našimi rty nechal mezeru, upřeně se mi díval do očí a teprve po několika dlouhých sekundách mě políbil, nežně a krátce. Mírně jsem zčervenala, opět se mi kvůli tomu smál, když se odklonil.

Nastartoval a vyjel pryč.

Vytáhla jsem z tašky notebook a začala v článku.

„Opět ten pitomec?“ zeptal se David.

„Ano. Musíme napsat článek o čtyř tisících znacích o problémech s rozvodňováním v této lokalitě.“

„Walker je v pohodě, s ním je to vlastně zábava.“

Neodpovídala jsem mu. Věděl, proč jsem si změnila hodiny. Nevěděla jsem, jestli tam na tu hádku byl, jestli to viděl. Ale rozhodně nenarážel na nic, co jsem udělala, pokud šlo změnu hodin nebo o snažení se vyhýbání jisté osobě.

Otevřela jsem si soubory, které jsem si pro tento článek vyhledala a stáhla. V místním informačním centru zkopírovala údaje o tomto období z minulosti a začala. Překvapivě mi to šlo rychle, měla jsem to hotové ještě před tím, než jsme do New Yorku vjeli. Uložila jsem to a dala notebook zpět do tašky. Zavadila jsem o termosku, tak jsem si dopřála jeden šálek.

Vždycky jsem se ráda dívala na New York, v noci byl ještě krásnější. Dokázala jsem si představit, že bych tady žila. Našla si práci v novinách a žila v jakémsi bytečku na Manhattanu. Dokázla jsem si i představit, že bych zde žila s Davidem, přišlo mi to jako ten vztah na život. Dlužila jsem mu hodně.

Zajel do podzemních garáží, co nejblíže ke vchodu. Už jsme tady dříve byli, kino bylo součástí centra.

„Jsme tu na oběd brzy, nechceš jít něco nakoupit, nepotřebuješ něco?“

Schovala jsem tašku pod sedadlo a otočila se na něj. „Ani ne.“

Rukou mi přejížděl po tváři a zkoumavě se mi díval do očí. „Co tahle si jenom projít obchody?“

Zasténala jsem. „Alice.“

Zasmál se a chytl mě za ruku. „Nebudu tě tahat. Určitě ti už došly knihy, knihomolko.“

„Vlastně ano, ale existují knihovny.“

„To neznám,“ nakrčil čelo, jako že přemýšlí. David byl bohatý, patřil k té bohaté smetánce. Nevadilo mu utrácet za mě, ale mě ano. Zakazovala jsem mu to, ale on mi stejně kupoval knihy a květiny. Bylo to od něj milé, ale já se vždy cítila ztrapněně, že příjimám jeho dary, které ho stojí peníze. Ze začátku jsem je razantně odmítala, ale nakonec mi je přeci jen vnutil a já to nakonec vzdala.

„Nechci tvoje peníze, Davide.“

Znovu se na mě mile usmál. „Jsi strašně tvrdohlavá, což se mi na tobě strašně líbí.“

Sklonila jsem hlavu a mírně zčervenala.

„Ahhh,“ zasmál se David a natáhl se, aby mě políbil. „Tak jdeme?“ zeptal se, když se odtáhl.

Poraženecky jsem přikývla. Zasmál se mému „odhodlání“ a vystoupil. Povzdechla jsem si, ale chtěla jsem mu udělat radost. Vystoupila jsem taky a šla k východu. Dohonil mě a dal mi ruku kolem pasu. „Takže knihkupectví?“ zeptal se a vlepil mi polibek do vlasů.

Přikývla jsem.

Vyjeli jsme nahoru po jezdících schodech a zapadli do prvního knihkupectví. Věděla jsem, že Davidovi je to jedno. Podívala jsem se po knihách a David za mnou chodil jako tichý pozorovatel.

Dala jsem si maximum tři knihy. Prošla jsem jich asi milion, ale nakonec jsem si dokázala vybrat.

„Vezmi si jich, kolik chceš,“ našeptával mi do ucha.

„To je všechno, co chci,“ odpověděla jsem mu a šla k pokladně. Proti jeho vůli jsem chtěla vytáhnout peníze, ale on hned dával pokladníkovi několik bankovek.

„Odnesu to do auta,“ nabídl se a bral mi tašku.

„Počkám tady.“

Před kinem jsme si dopřáli plnohodnotný oběd a v kině shlédli poměrně zajímavý film.

Bylo teprve šest, když jsem dorazila do bytu. Dohodli jsme se, že  si u něj pustíme další film. Vzala jsem si všechny potřebné věci a šla k němu.

Teprve v jeho bytě jsem se vysprchovala a převlékla do tílka a kraťas. „Můžeme?" zeptal se mě, jakmile jsem vylezla z koupelny.

Přikývla jsem. Dovedl mě k pohovce a pustil film. Nezajímala jsem se, o jaký jde. Skončila jsem v jeho náruči a to mi stačilo. Leželi jsme na boku, já vepředu a on mě zezadu objímal pažemi. Cítila jsem se bezpečně a pohodlně.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha krásný hlas. Otevřela jsem oči a dívala se do tmy, světlo procházelo jenom oknem, musela jsem být v posteli. „Nemusíš odpovídat, jenom jsem chtěl, abys to věděla,“ dodal ten krásný hlas. Mrkla jsem očima, abych něco řekla, ale když jsem je otevřela bylo už ráno.

Pendlovala jsem od jedné myšlenky k druhé, na žádnou jsem se nemohla zaměřit. Nemohla jsem normálně dýchat, i srdce mi bilo jinak. V mé hlavě vládl masivní zmatek, který jsem potřebovala uklidit.

Nemohla jsem plně ovládat své pocity, cítila jsem vše, jak se mi zaráží hluboko do srdce. Všechno jsem cítila jako zradu, sebemenší slovo či čin. Bolest, po stranách mé hlavy, se zvětšovala, nátlak dvou těles tlačící se proti sobě kolem mé hlavy sílil.

Ruce se mi nebezpečně třásly a neschopnost je udržet v klidu se propadávala hluboko dolů.

Každá nová rána, každá nová slza, kterou jsem nemohla ronit.

Každé sebemenší rozrušení, nové rány na duši a těle. Gravitace mě táhla dolů, jádro si na mé tělo kladlo nárok. Ale já nechtěla, má duše byla tady nahoře pořád.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 5. kapitola: