Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 6. kapitola

27.09.2010 (21:16) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3363×

Zmocnila se mě strašná vnitřní panika. Dýchala jsem rychleji a Davidovu ruku kolem svého pasu si přitiskla blíže. Netušila jsem, co mě to popadlo, možná jsem měla strach ze setkání s Davidovými rodiči. Byl to krok dopředu, ať jsem chtěla nebo ne. A v tom byl zakopaný pes, já nevěděla, jestli to chci.

„Děje se něco?“ zašeptal mi do ucha David. Nadskočila jsem, neměla jsem tušení, že je vzhůru. Něco jsem zamumlala a víc se k němu přitiskla.

David se zasmál a políbil mě na krk. „Jdeme do sprchy?" zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet nadšení z té představy. Já z té představy nadšená nebyla.

Zavrtěla jsem hlavou a on si povzdychl, ale hned se to pokoušel zamaskovat kašlem. Bylo mi líto, že ho musím pokaždé zklamat, ale já nemohla. Něco ve mně ovšem říkalo, že nebudu moct nikdy, této představy jsem se bála, ne kvůli sobě, ale kvůli mému vztahu s Davidem. To by byl to jednoznačný konec. Konec nejen našeho vztahu, ale i mého života. David byl teď jediné, co jsem měla.

Vyhoupl si mě na sebe a dal na svou stranu. „Vyrazíme tak v půl jedenácté, ano?“

„Dobře.“

David odešel a zanechal mě samotnou. Ten pocit nezmizel. Děsilo mě to. Chtěla jsem, aby odešel a nechal mě samotnou. Chtěla jsem se cítit jako dřív, ne bezstarostně, ale alespoň bez tohohle pocitu. Toužila jsem normálně žít a nemít takové pocity.

Slyšela jsem, jak David zapnul sprchu. Vstala jsem. Ten pocit mě znejistěl a rozklepal. Nenechám se zničit pocitem! Zařekla jsem se. Převlékla jsem se do vhodnějšího oblečení a vrátila se k sobě.

Ve skříni jsem nemohla jen tak popadnout věci a jít. Přes svou nenávist vůči módě jsem musela vypadat alespoň slušně. Davidovi rodiče byli velevážení sponzoři školy a v celém státě měli velké slovo. Já určitě nespadala pod okruh lidí, které pro Davida chtěli jeho rodiče. Bylo mi to jasné, za těch pár týdnů už jsem pochopila místní systém. Byli zde ti vyšší a ti nižší, já spadala do nižší třídy. Ale David nebyl takhle povrchní. Třídy mu nic neříkaly. Byl se mnou, ať si říká, kdo co chce.

Než jsem se nadála, už jsme vyráželi. Pocit ani třas nezmizel, potřebovala jsem Davidovu ruku ve své, abych to vydržela. Občas mě uklidňoval doteky a polibky, ale většinu cesty si všímal silnice.

Cesta kolem ubývala. Nervózně jsem si prohlížela krajinu, kterou jsme projížděli. Nevěděla jsem přesně, kde se jejich sídlo nachází, věděla jsem jen, že musíme na sever. S každým novým kilometrem jsem měla žaludek hlouběji a hlouběji. I počasí se zhoršovalo a to mi zrovna nepřidalo. Připadala jsem si nejistě a unaveně zároveň, jako bych šla na veřejnou popravu. Občas mě zalil klid, protože David udělal něco, co mě uklidnilo, ale jakmile se oddálil, všechno bylo zpět.

David zpomalil a vjel na kamenitou cestu, kolem které spadaly větve majestátných stromů. Přehoupli jsme se přes menší kopeček a já spatřila to sídlo. Bylo to větší než sídlo, dalo se tomu říct hacienda nebo menší zámek. Dům byl postaven v evropském stylu. Červené cihly, obrostlý zelení, s bílými rámy bílých oken a dveří.

Projeli jsme pod obloukem na "nádvoří", bylo mi trapné to tak nazvat, ale jako nádvoří to rozhodně vypadalo. Všechna okna, směřující sem, byla vysoká přibližně stejně jako já a široká jako normální okno. Se zájmem jsem si to prohlížela. Na chvíli můj strach přehlušila šokovanost.

David si vedle mě pobaveně odkašlal. Ohlédla jsem se na něj a trošku zčervenala, musela jsem vypadat hloupě, jak zírám na dům. „Tady jsem vyrůstal.“

„Je to obrovské a nádherné.“

„Děkuju,“ usmál se a pohladil mě po vlasech. Očividně očekával, že pustím jeho ruku a vystoupíme, ale to jsem nechtěla. Strach se vrátil a já se ho bála. Křečovitě jsem mačkala jeho ruku.

Usmál se ještě více a lehce mě políbil. „Nekousnou tě.“ Zasmál se.

Nekousnou tě. Připomnělo mi to moji první návštěvu u Cullenů, oni mě mohli kousnout. Zatřepala jsem hlavou a vyhodila to z hlavy. Přihazovat si k mému strachu ještě minulost, nebylo moudré, mohla bych se sesypat.

„Jdeme?“

Kývla jsem a osvobodila jsem mu ruku. Vystoupila jsem a pocítila chlad. Muselo to být někde u hranic s Kanadou. Vzala jsem si modré šaty nad kolena, takže mě nepříjemný, otravný vítr řezal do nohou. Naštěstí jsem si vzala slabý svetr a ten chránil horní část.

Zastavila jsem se před autem, čelem ke vchodu. David mě objal kolem pasu a já se mu schoulila u boku. „Klid,“ smál se mi. Dal mi polibek do vlasů. Vzhlédla jsem od dveří k jeho obličeji. Přejel mi prstem po tváři a políbil mě na rty. Odpovídala jsem mu, uklidňovalo mě to. Zapomněla jsem na pocit a vnímala jenom jeho rty, třící se o mé.

Po chvíli jsem zaslechla, jak si někdo odkašlal. I v odkašlání jsem zaslechla povznešený chladný tón. David se oddálil a oba jsme pohlédli do obličeje nějaké ženy.

„Mami,“ vyhrkl David a nechal mě stát u vozu. Sledovala jsem, jak se s ní objal a políbil na tvář. Žena vzhlédla od syna a podívala se odsuzujícím pohledem na mě. Od pohledu jsem se jí nelíbila a já si s ní určitě nebudu také rozumnět. Nesympatie byla oboustranná.

„Tohle je Bella,“ protrhl napjaté ticho David a podal mi ruku, přijala jsem ji a nechala se dovést až ke vchodu. David mi pustil ruku a pokývl směrem ke své matce. „Bello, tohle je moje matka, Eleanor.“

Předstoupila jsem před ni a napřáhla ruku. „Dobrý den, paní Brownová. Je mi ctí vás konečně poznat,“ řekla jsem tím nejpříjemnějším hlasem, jakého jsem byla v tuto chvíli schopná.

„Těší mě. Pojďte dál.“ Nepřijala mou ruku a slova pronesla velice chladným tónem. Pootevřela dveře více a významně nám pokynula, ať jí následujeme. Udělala dva kroky a zmizela nám z výhledu. Za těch tří pohledů, které mi věnovala, mě skoro donutila utéct, kdyby vedle mě nebyl David, tu možnost bych zvažovala.

David si vedle mě povzdychl. „Jeden oběd, víckrát ji už nemusíš potkat,“ zašeptal mi do ucha. Vyděšeně jsem se na něj podívala, věnoval mi velice upřímný pohled a jeho jistota byla také pryč. Jestliže byla jeho jistota pryč, nevěděla jsem, kde je ta má. Pravděpodobně tisíckrát dále než pryč.

Vešel do domu jako první. Následovala jsem ho až do velké místnosti, která byla pravděpodobně obývací pokoj, tedy tato třída tomu tak určitě neříkala. Na jedné pohovce seděla Davidova matka a postarší dáma, která se na mě, oproti její společnici, usmívala. Na druhé straně seděla na jiné pohovce dvojice a něco si šeptala, nás si nejspíše nevšimla. Podle vlasů jsem poznala Matta. Tu dívku jsem nepoznala.

„Bello. Jmenuju se Christine. Jsem babička Davida," usmála se na mě mile postarší dáma. Vlasy už měla šedivé a oči šedé, ale přesto vypadala vitálně. Vstala a přistopila na krok ode mě. Způsobile jsem ten krok udělala za ní a potřásla si s její napřaženou pravačkou.

„Těší mě,“ usmála jsem se zpět. Pustila mou ruku a sedla si na své staré místo. Eleanor to nemile sledovala. Tvářila se spíše znudeně a znechuceně, nežli nepříjemně.

Smějící se dvojice nás zaregistrovala a odklonila hlavy od sebe. Tu dívku jsem poznala ihned, Elle. Poslední dobou jsme spolu byly tak krátce, že jsem to netušila. I když Matt s ní určitě nebyl dlouho. Elle se, jakmile mne spatřila, šibalsky usmála.

„Bello,“ přivítal mě Matt. Vstal a objal mě pevně. Přišlo mi to zvláštní, ale nechala jsem se. Nemohl mi ovšem ujít pohled Davida, který Mattovi naznačoval, ať brzdí. Ani Davidův pohled ovšem nezměnil Mattovu rozjařenou náladu. Matt se tvářil vyzývavě. Ale odtáhl se ode mě.

„Tohle je Elle,“ představil nám ji.

„My se s Bellou známe. Jsme spolubydlící. Ty jsi ten noční návštěvník, Dave?" zeptala se rozesmátě Elle. Buď se s Davidem znala z minulosti nebo byla oprsklá, ale jak jsem měla čest poznat, bylo to spíše to druhé.

Davidova matka si odkašlala, aby odvedla pozornost na sebe. Očividně jsem se jí nezamlouvala stejně, jako se jí nezamlouvala Elle. Akorát Elle to absolutně nezajímalo. Všímala si jenom Matta. V tento moment přesněji jeho rtů.

To bude opravdu podařený oběd, poznamenala jsem si pro sebe.

„Půjdeme do jídelny?“ zeptala se paní domu a povzneseně šla do další místnosti. Nekoukala se, jestli za ní někdo opravdu jde. Byla si jistá, že jí by nikdo nemohl odporovat. Paní Christine jí následovala a pokynula nám, ať uděláme to samé.

Od pohledu jsem sem nepatřila. Já ani Elle. David a Matt byli vychováváni jinak. Měli jiné zvyky a byli zvyklí na komfort. Matt se tak choval, ale David ne. Tohle mu bylo jedno, měl své myšlení.

Elle šla jako další a napodobovala krok první dámy, od Matta za to získávala smích, ten šel hned za ní. Přišlo mi, jako by něco vypili. David mě vzal kolem pasu a táhl do jídelny. Já se nechala, protože kdybych odporovala, zastavil by se i on. Bál se stejně jako já.

Obě dámy seděly v čelech a my ostatní po stranách. Sedla jsem si raději blíže ke Christine, to byla ta bezpečnější zóna. Elle na druhé straně udělala to samé.

„Táta se nepřipojí?“ zeptal se Matt s neskrývanou radostí v hlase.

„Otec má v práci napilno,“ odpověděla mu stejně chladným tónem, jako když mluvila na mě. Ani lhostejnost se nedala přeslechnout.

„Tak Bello, pověz nám, co dělají tvoji rodiče,“ požádala mě vřele Christine a všichni kromě druhé dámy zvedli hlavy, aby slyšeli odpověď. Poprvé mi vadilo, že tady Christine je. Eleanor by se mě na to určitě neptala.

„Má matka momentálně nepracuje, jezdí s mým nevlastním otcem, který je fotbalista a má zápasy všude po státech. Můj pravý otec je náčelník policie ve městě, kde žije." Bála jsem se této odpovědi, protože spadnu ještě hlouběji, ale já neuměla lhát a bylo mi proti srsti se přetvařovat. Pokud se nedokáží smířit s tím, že nepatřím do jejich kruhu, jejich problém.

„Takže tvoji rodiče jsou rozvedení?“ zeptala se hranou starostí v hlase Eleanor. Vychutnávala si mě. Každým okamžikem se mi protivila více a více.

Nechystala jsem se přistupovat na její hru. Klidně a upřímně jsem ji odpověděla. „Ano, jsou rozvedení už od doby, co jsem byla velmi malá.“

„To je mi líto,“ připojila se do konverzace Christine.

„To je v pořádku. Je to dávno,“ mávla jsem rukou.

„Mohli by jsme dodržet stálá pravidla a nemluvit při jídle?“ ozvala se pohoršeně Eleanor. Všichni sklopili hlavy a tiše jedli. Tento oběd byl jen ztráta času.

David nás vysvobovdil asi pět minut po ukončení obědu. Vymluvil se na zapomenutou práci a já mu byla strašlivě vděčná.

„To je strašná škoda!“ mrzelo to Christine. Mluvila tak vážně, že jsem jí to věřila. Netušila jsem, jestli je matka Davidovy matky nebo otce, ale jestli matky, tak dala své dceři špatné vlastnosti.

„Je mi to tak líto. Obvykle není až tak nepříjemná. Ale neboj, promluvím si s ní o tom a už nikdy tě k ní nebudu brát," omlouval se cestou zpět David. Poprvé porušil ticho, které trvalo už od domu jeho rodiny. Bylo mi tak trapně, připadala jsem si jako idiot. Mé tajné varování bylo správné. Měla jsem ho uposlechnout ráno, tomuhle bych se vyhnula.

„Neomlouvej se. To je jedno, už je to za námi. A budu velice ráda, pokud tam už nebudu muset,“ přiznala jsem a David se zasmál. Uvolnilo to atmosféru v autě.

Všimla jsem si tašky na zemi, vylovila jsem mobil, měla jsem šest vzkazů. A všechny od Alice. Zamračila jsem se, občas byla skutečně otravná.

Povzdychla jsem si a poslechla je. Ahoj, Bello. Tady Alice, těch budoucích pět nových vzkazů je taky ode mě. Zavolej mi, chtěla bych jít nakupovat a potřebuju něco domluvit. Zatím.

Další jsem si neposlouchala. Bylo v nich nejspíše to samé. Vytočila jsem její číslo a čekala, zvedla to okamžitě.

„No konečně!“ zaječel nepříjemný hlas.

„Promiň, neměla jsem čas," omlouvala jsem se. V pozadí jsem slyšela klavír, bodlo mě u  srdce. „Co potřebuješ?“ Alice si odfrkla, uvědomila jsem si, že jsem si to u ní pokazila. „Dobře. Promiň. Měla jsem něco důležitého na práci. Teď mám čas pouze pro tebe.“

Zřejmě to zapůsobilo, protože když opět promluvila, její tón byl přátelštější: „Dobře. Tak za hodinu před tvou kolejí? Chci se tě na něco zeptat a mohly bysme přitom nakoupit.“

„Dobře, budu tam,“ souhlasila jsem, ale její tón byl nadšenější.

„Pozdravuj Davida, zatím,“ ukončila hovor, ale slyšela jsem, že klavír najednou uprostřed písně utichl.

„Pozdravuje tě Alice a zabrala si mě na odpoledne," otočila jsem se na Davida. To bude skvělé odpoledne. Ale zajímalo mě, co mi tak úžasného chce říct, že to nepočká do zítřka. To bude opět něco hrozného. „Chce se mnou něco probrat a jít nakupovat.“

„Já jsem se taky na něco chtěl zeptat. Je konec listopadu, tak jsem se chtěl zeptat..." odmlčel se. „S kým budeš trávit Vánoce? Já s našima určitě ne, ale nechci tě nutit, jenom kdyby se ti nechtělo domů ..“

Netrávit Vánoce doma? Kdybych je trávila s Renée, Charlie by to sice nebral jako zradu, ale mrzelo by ho to. Trávit Vánoce s Charliem by byla zrada z pohledu Renée. Možná tohle bylo rozluštění. Vánoce nebyly můj oblíbený čas, sníh, navíc se mi osvěžovaly vzpomínky. Potřebovala jsem ho. Budu určitě potřebovat uklidňovat.

Chtěla jsem s ním strávit Vánoce. Chtěla. Konečně jsem něco věděla. „Dobře. Moc ráda.“

„Opravdu?“ zeptal se vyvaleně David. Nebyl si předtím vůbec jistý.

Kývla jsem a on se natáhl, aby mě políbil. Přilepila jsem své rty na jeho a věnovala mu krátký polibek.

„Akorát,“ zamyslel se. „S bráchou máme tradici už asi od prváku střední. Druhý den po Vánocích odjíždíme k večeru na hory a jsme tam do prvního. Ale určitě můžeš jet taky, pokud ti teda nevadí parta děsných divokých kluků a alkohol.“

„Možná raději zůstanu tady.“

„Sama? Můžu to odvolat a zůstat tady s tebou,“ nabídl se starostlivě David.

„Ne, jeď. Tradice se musejí dodržovat. Tady se určitě zabavím. Nebo možná pojedu za našima, alespoň na pár dní.“ Nadechla jsem se a představila si to. Oba by byli nadšení, ale nevěděla jsem, jak to zvládnout psychicky. Ale rozhodně jsem nechtěla ničit Davidovy plány.

„Dobře,“ souhlasil tedy.

Zamyslela jsem se, jak to řeknu Renée. Charlie to bude akceptovat, ale Renée bude mít otázky. Bude říkat, že je moc brzy. O Davidovi už slyšela, ale jen okrajově.

Budou jí muset stačit ty tři dny. Tři dny ve Phoenixu a tři dny ve Forks. Prvního bych mohla být zpět. To bylo uspokojivé, ale uvnitř mě to trápilo. S Davidem jsem byla nerozlučná. Tak dlouho jsme od sebe ještě nebyli.

Když David zastavoval před kolejí, Alice tam už přešlapovala. Poslední dobou byla zvláštní. Dělala věci, i když věděla, jak to dopadne. Věděla, kdy na kolej dorazím, ale přišla dříve. Nerozuměla jsem jí.

Jakmile jsem vystoupila, usmála se na mě. Hodila jsem si tašku přes rameno a šla k ní. Když jsme se před autem setkali s Davidem, dal mi ruku kolem pasu. Zdálo se mi, že se Alice mírně zamračila, ale pak se její čelo opět vyhladilo.

„Uvidíme se večer?“ zeptal se David tiše, pár kroků od Alice.

„Pokud to přežiju, přijdu k tobě,“ slíbila jsem mu.

David se zasmál a dva kroky před Alice mě políbil na rozloučenou. „Bavte se,“ mávl na nás a šel ke své koleji.

Alice se za ním chvíli dívala, ale po pár sekundách se obrátila na mě. „Ahoj.“

„Ahoj.“

Neušel mi její pohled. Občas se na mě tímle pohledem dívala. Zkoumala mě, každou část mého obličeje. Vadilo mi to, zamračila jsem se. Poznala, co mi vadí a povzdechla si. „Můžeme jít hned?“

„Proč se ptáš?“ zeptala jsem se jí a šla zpět na parkoviště. Odemkla jsem své auto a nastoupila, Alice mě napodobila. V autě byla zima. Už dlouho jsem nikam nejela, takže jsem netopila a auto pomalu zamrzalo. Naštěstí ho dneska snad ještě zachráním.

„Do centra?“ zeptala jsem se, i když jsem nepotřebovala být ona, abych věděla odpověď.

„Jo,“ špitla a já se rozjela. Celou cestu byla zticha. Mě také nic nenapadalo. Poslední dobou to mezi námi bylo trošku zvláštní, ale doufala jsem, že nákupy to mračno opět zaženou.

Zastavila jsem v nadzemních garážích a nechala se málem uchodit k smrti s Alice na nákupech. Měla jsem pravdu, to napětí se uvolnilo, už to bylo jako dřív.

Po nákupech jsme donesly tašky do kufru auta a Alice  mě pozvala na jídlo. Jíst jsem potřebovala a z pobíhání od jednoho úžasného kousku k druhému, jsem byla značně znavena a vyhladovělá.

Alice mě dovedla do nějaké noblesní restaurace, kde jsem byla už dříve s Davidem. Tvářila se natěšeně, jako kdyby mi chtěla říct něco velkého. Začala jsem mít strach, co opět vymyslela.

„Mám plán.“

A je to tady, řekla jsem si pro sebe a usrkla ledového čaje.

„Jelikož by jsi musela do Phoenixu a pak do Forks, tak ti to usnadním a budeš muset pouze na Aljašku,“ usmála se na mě.

„Cože?“ Nechápala jsem.

„David odjíždí 25. večer, stejně jako my. Odjíždíme na Aljašku. Sestry z Denali mají školy dost a stěhují se zpět. A my jim pomáháme. Taky pojedeme na svah a tak mě napadlo, že pojedeš s námi. Prvního jsme zpět jako na koni,“ řekla nadšeně, ale mě se zmocnil pocit vnitřního neklidu.

Do mozku se mi nahrnula krev, kdybych neseděla, sekla bych sebou. Už tak dlouho jsem nemyslela na jeho osobu. A teď bych s ním měla trávit týden. Snažila jsem se mu co nejvíce vyhýbat.

„Jste jako malé děti,“ mumlala Alice.

„Nemůžu, Alice,“ řekla jsem jí celá vyvedená z míry. Ví to. Ví, že se snažíme sobě vyhýbat a obyčejně mě pozve na dovolenou s nimi. Ještě očekává, že budu souhlasit.

Alice si povzdychla a protočila oči. „No tak,“ promluvila po chvíli prosebně. „Všichni se na to moc těší. Esme tě vůbec neviděla, strašně jí chybíš!“

„Mě taky chybí, ale já nemůžu. Je tam on a dohoda zněla, že se mu budu klidit z cesty,“ odpověděla jsem jí roztřeseně. Na dnešek toho už bylo dost.

„Dohoda? Nenechala jsi ho promluvit, to nebyla žádná dohoda. Vůbec jsi to nepochopila,“ vypálila na mě, ale pak zpět natáhla natěšenou masku. „Pojedeš. Nakonec pojedeš, vidím to, z toho se už nevyvlékneš.“

„Já s ním nemůžu být, Alice,“ sykla jsem na ní. Snažila jsem se být tiše, abych na sebe nepoutala pozornost dalších hostů, ale byla jsem vykolejená.

Alice se zamračila, ale najednou se její výraz opět rozjasnil. „Jdeme?“ zeptala se, jako by naše konverzace ani neproběhla.

Čekala, jestli vstanu. Když viděla, jak stále zaraženě sedím, šla zaplatit.

Přemýšlela jsem, co se jí stalo. Odešla, jako by se to vyřešilo. Nevěděla jsem, na čem jsem. S úsměvem mě přešla a mířila ke garážím. Nic mi nevysvětlila, nedala mi ani šanci se jí na to zeptat.

Nevím kdy, ale šlohla mi klíčky. Když jsem dorazila k autu, už spokojeně seděla za volantem. Nehádala jsem se s ní a jednoduše nastoupila. Nemohla jsem se dočkat, až opět budu v náruči Davida, potřebovala jsem dávku klidu.

Nedočkavě jsem sledovala okolí. Odbočila na parkoviště u kolejí a mě se rozbušilo srdce. Na druhé straně stálo jeho auto. Vyděšeně jsem chtěla zařvat na Alice, ať jede pryč, ale i kdybych mohla mluvit, tak bych to neudělala. Toužila jsem ho znovu vidět, ale nenáviděla jsem se za to.

Alice zastavila po jeho pravé straně. Neodvážila jsem se podívat se, jestli je uvnitř. Ticho panovalo po celém autě, dokud Alice nevystoupila. Připadalo mi hloupé zůstávat uvnitř, tak jsem se nadechla a vystoupila.

Nezvedla jsem hlavu. S hlavou mezi rameny jsem zabouchla dveře a otočila se na druhou stranu. Alice otevřela kufr, respektive otevřela dva kufry. Ten mého auta a ten jeho, aby mohla přenosit tašky.

Bouchnutí druhých dveří mi rozkmitalo srdce. Věděla jsem, že to slyší, ale tak strašně jsem toužila se otočit. Ale to by byla chyba, opakovala jsem si pro sebe.

Zaslechla jsem za sebou kroky. Slyšela jsem, jak jde kolem kapoty mého auta a vyděsila se ještě více. Chtěla jsem ho vidět, ale nechtěla jsem vidět, co to se mnou udělá.

Měla jsem pořád sklopenou hlavu. Ale když si stoupl přede mě, došlo mi, že ji bude muset zvednout. Nadechla jsem se a po dlouhé době se na něj podívala. Nejdříve do očí, také se na mě díval, raději jsem pohledem uhla. Měla jsem obrovskou touhu utéct, ale to mi přišlo dětinské.

Koutkem oka jsem viděla, že chce něco říct.

Jeho nádherný smyslný hlas mě donutil se na něj přeci jen znovu podívat. „Pokud nechceš jet kvůli mně, tak to není problém. Esme touží tě znovu vidět. Celá rodina doufá, že pojedeš.“

Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo polil vařící vodou. Každá část mého těla se zapalovala. Včetně mozku. Proto se Alice usmívala, viděla tohle.

Viděl, že nepromluvím, tak odešel. Slyšela jsem pouze, jak klaply dveře jeho auta.

Alice zaklapla oba kufry a donesla mi jednu tašku, kterou mi vnutila, abych si alespoň něco koupila. „Detaily ti dám vědět pár dní předem. Uvidíme se zítra na angličtině,“ rozloučila se se mnou a nechala mě tam stát opařenou.

Zřetelně jsem vnímala děj za mnou. Alice nastoupila a odjeli.

Čekala jsem, že pohled na něj mě rozhází, ale já se udržela na nohou. Srdce se sice nechtělo ustálit, ba ani dech, ale udržela jsem si myšlení. V hrudníku se nevytvořilo více děr a mé zacelé rány se neotevřely. Pociťovala jsem jen mírný tlak na hrudník, ale nic drastického.

Kapky vody opět začínaly spadat z oblak a smáčely mi vlasy a oblečení. Smývaly všechno, mé pocity, mé rozmarnosti, zůstala už pouze svěžest, kterou má kůže absorbovala z deště.

Podívala jsem se důkladněji na déšt. Déšť to rozhodně nebyl, byl to sníh. Vločky si tiše poletovaly a rozpouštěly se v kalužích a na mokrém chodníku od předešlého deště. Otřela jsem si tvář a namočila si tak ruku.

Vzpamatovala jsem se a zamračila se na sníh. Nikdy jsem ho neměla ráda, nikdy jsem ho nehodlala přijmout, ale teď se mi líbil. Smýval ze mě všechno, co jsem chtěla smýt.

Smýval ze mě mou minulost, kterou jsem chtěla změnit a nahradit. Smyl ze mě minulost a nahradil jí nevyzpytatelnou budoucností, o které ani Alice nic nemohla tušit.

Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu a zavřela oči. Sníh mi usedal na víčka a rozpouštěl se. Líbilo se mi to. Ticho bylo všude kolem. Občas jsem zaslechla šelest stromů nebo auto projíždějící kolem, ale jinak to byl ráj pro mé uši.

Sníh přitvrzoval. Byl studenější a studenější. Když jsem znovu otevřela oči, už se začínal usazovat na betonu. Přesto to zůstalo kouzelné. Podívala jsem se do nedalekého parku, na který svítil vycházející měsíc. Pronikal větvemi stromů a usazoval se na trávě i lavičkách kolem stromů.

Najednou jsem vzadu na hlavě ucítila palčivou bolest. Ale byla vedlejší, nepřinutila mě na to místo si sáhnout nebo zjistit původ bolesti. Cítila jsem jí naplno, ale přesto jako něco nedůležitého.

Dívala jsem se na park. Viděla jsem nějakou ženu v náruči s nějakým dítětem. Žena ke mně stála zády, ale její syn se na mě usmíval. Z tmavého pozadí vyšel anděl. Edward, kterého měsíc ozařoval a on se blyštil. Při tom pohledu se mi konečně ustálilo srdce, až se úplně zastavilo.

Edward došel k té ženě a políbil ji, pak políbil to dítě do vlasů a podíval se přes jeho hlavu na mě. Usmíval se, něžně a jemně. Žena se také otočila za pohledy Edwarda a jejího syna.

Vyrazilo mi to dech. Netušila jsem, co se děje. Ta žena vypadala jako já, ale byla starší. Působila dospěleji, ale přesto měla mé vlasy a oči. Usmála se na mě, neznámým úsměvem a políbila také svého syna do vlasů.

Byla jsem to já, bez pochyby jsem to byla já, ale starší. Věnovala mi ještě jeden jistý úsměv a kývla na souhlas. Nechápala jsem to, chtěla jsem k nim udělat krok, ale s každým krokem oni udělali krok dozadu. Srdce se mi opět rozbilo o sto šest, ale nemohla jsem je dohonit. Najednou zanikli ve tmě, stejně jako já.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 6. kapitola: