Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 7. kapitola

08.10.2010 (18:30) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3559×

Otevřela jsem oči a okrajově si pamatovala, kdo jsem. Zamrkala jsem, aby se mi trošku zaostřil zrak. Hleděla jsem do těch nádherných modrých očí, které mě uklidňovaly jen samotným hleděním do nich. Rozvzpomněla jsem se, co se stalo a zavřela znovu oči.

Vzpomněla jsem si na ten nádherný obraz. Na dítě, na sebe a na něho, na Edwarda, který vypadal jako anděl. Semkla jsem oči k sobě a zahnala tuto myšlenku. Myšlenka na jeho krásu, kterou jsem vlastnila, najednou bolela.

Znovu jsem otevřela oči a dotkla se Davidova vystrašeného obličeje. „Co se stalo?“ zamumlala jsem a rozhlédla se. Byla jsem u něho v pokoji. Na zátylku mě zpalovala bolest, která teď už nebyla irelevantní.

Pohlédla jsem opět do toho krásného čistého jezera. David mi rukou smetl vlasy z obličeje. „Šel jsem se podívat, kde jsi. Vyšel jsem z koleje a ty jsi tam stála, zahleděná do tmy na druhé straně. Najednou jsi upadla, nebo spíše omdlela, by bylo správné slovo. Přiběhl jsem k tobě a donesl tě sem. Byla jsi mimo, tak...“ podíval se na hodinky, „čtvrt hodiny. Přemýšlel jsem, jestli tě mám zavést do nemocnice, ale měnila jsi výrazy tváře, bylo to tak zvláštní.“ Celou dobu šeptal a tvářil se mimořádně starostlivě.

Snila jsem. Všechno od toho momentu bolesti bylo vymyšlené. Nesmyslně moc mě to bodlo do srdce. Celá ta nádhera byla okouzlující a úžasná, ale byla to pouze má fantazie. Vzpomněla jsem si na toho chlapečka. Vybavila jsem si jeho obličej, nádherné světlé oči, hnědé vlasy, které se mu roztomile kroutily, byl mi tak podobný, byl můj. Přeskočilo mi srdce, byl můj, byl to můj syn, vymyšlený syn. Co to mělo znamenat?

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se David starostlivě a vytrhl mě z přemýšlení, nebo spíše snění o jakési představě. Zamrkala jsem a usmála se na něj.

„Jsem v pohodě,“ prohodila jsem jen tak mimochodem. Zvedla jsem se do sedu a opřela se o zeď. Tělo jsem měla strašlivě rozhycované. V momentu klidu, kdy jsem se opřela o zeď, se mi zamotala hlava, rukama jsem si podepřela tělo, aby se nesvalilo zpět.

„Dám si sprchu, pomůže,“ zašeptala jsem, protože jsem nemohla plně ovládnout hlas, ještě jsem si ho dostatečně nezískala zpět. Promnula jsem si oči a slezla z postele, zamotala se mi ovšem hlava a já ztratila rovnováhu. David pohotově reagoval a zachytil mě.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“

Zakývala jsem hlavou a vymanila se mu, tentokrát už jsem v nohou měla jistotu. Z jeho skříně jsem si vzala nějaké své věci, které jsem tu měla pro tyhle situace a vyplížila se z pokoje. Na pohovce se rozvaloval jeho spolubydlící, hlasitě chrápal za zvuků zápasu linoucích se z televize.

Zavřela jsem za sebou dveře do koupelny a zhluboka se nadechla. Viděla jsem před sebou opět to dítě a sebe. Netušila jsem, co to bylo. Neutíkala jsem do nějakého vymyšleného světa, tedy alespoň co jsem já věděla, ale výpadky paměti jsem netrpěla, tudíž rozdvojenou osobnost jsem neměla, doufejme. Přesto, že to vypadalo tak neuvěřitelně, to bylo něco, po čem jsem toužila a chňapla bych po tom. Nikdy jsem nepřemýšlela o dětech, nikdy mi nebyly sympatické a nikdy jsem po nich ani trochu netoužila, ale teď jsem chtěla tamto dítě. To nádherné dítě.

Dítě nebylo jediné, po čem jsem toužila. Ten anděl mi doslova říkal o tužbu, ale ve skutečnosti, v realitě, mě nechtěl. To bylo něco, s čím jsem se smířila, a proto jsem měla Davida. Abych si uvědomila, že je konec.

„Bello?“ zaklepal David na dveře.

„Ano?“ odpověděla jsem otázkou.

„Jsi v pořádku?“ I  přes dveře jsem slyšela jeho starost.

„Ano, hned budu,“ křikla jsem zpátky a slyšela ho, jak odchází. Došlo mi, jaká jsem sobecká mrcha. David byl pouze má hračka, kterou jsem využívala, i když jsem se do něj postupem času také jistým způsobem zamilovala. Byl jistým bodem, na který jsem se mohla spolehnout a opřít se o něj. Něco kvůli čemu jsem se snažila žít a zapomenout. Předtím jsem se snažila žít kvůli Jakovi, ale on tady nebyl, našel se ovšem někdo jiný, někdo, koho by mi každý rodič schválil namísto upíra.

Připomněla jsem si, že jestli si nezapnu sprchu, David se půjde znovu přesvědčit. Svlékla jsem se a zalezla pod sprchu. Měla jsem pravdu, studená voda mě probudila a dala mi nadvládu nad mými smysly.

Skončila jsem v náruči svého zachránce a poslouchala jeho klidné oddechování. Před rokem to bylo obráceně, můj zachránce poslouchal mé. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci a chvíle s ním. Jak jsem byla vždy zmatená, jak já si můžu něco takového zasloužit. Cítila jsem, jak se jedna díra v hrudi prohloubila, ale bolelo z toho celé tělo.

Vzpomněla jsem si na ten pohled oddanosti, který mi tolikrát věnoval. Na pohled plný lásky. Na jeho mrazící doteky, které mi způsobovaly srdeční potíže. Milovala jsem ho stále stejně, tahle láska nemohla vyprchat, ani náhodou nemohla vyprchat. Samozřejmě, pouze z mé strany, ze strany jeho vyprchala, byl upír, jeho pocity byly jiné.

Obmotala jsem si ruce kolem hrudníku a držela ho opět pohromadě. Tisíce nožů mě znovu bodaly a otevíraly nové díry. Bolelo to. Po tváři mi sjela slza, ale rychle jsem jí zachytila, i ty ostatní. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem znovu být slabá a zlomená, nechtěla jsem opět cítit potřebu se k někomu silně upínat.

Zvláštní, co dokáže jeden výmysl - říkala jsem si. Jeden hloupý obrázek, hloupý, přesto tak krásný a nereálný. Zabolelo mě to, chtěla jsem mít ten obrázek.

Slyšela jsem, jak David slabě chrápe. Opatrně jsem mu odendala ruce a vylezla z postele. Do pokoje nepronikl ani jediný proužek světla. V teplákách a košili jsem vylezla z pokoje. Všude vládlo ticho. Vylezla jsem z bytu a šla dolů. Nechtěla jsem jít k sobě, ale chtěla jsem se jít podívat ven. Vylezla jsem z koleje a podívala se na místo, kde předtím stáli. Byla tam jenom tma. Šla jsem tam, ale nic jsem nenašla, jenom tmu. Sníh neustále padal a rozpouštěl se na mém chudém oblečení.

Netušila jsem, co dělám, nebo kam mám jít. Ale moje nohy se rozešly směrem pryč k parku. Všechno vypadalo v noci tak staře a děsivě. Došla jsem až k parku a podívala se na travnatou plochu pokrytou sněhem. Na okrajích byla pouliční světla. Světlo se odráželo od mokré trávy, působilo to nádherně. Sedla jsem si na první lavičku a dívala se do daleké tmy. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych něco takového měla vidět znovu, ale já se tu tmu snažila prohlédnout. Nedařilo se mi.

Znovu jsem si v hlavě vyvolala jejich tvář, tvář mého syna a tvář mého anděla. Tolik jsem toužila je teď mít. Netoužila jsem mít dítě, toužila jsem mít ten obrázek. Měla bych pak vše.

Kolem mě se rozprostřela temnota a světlo jí procitlo až po dlouhé chvíli. „Bello?“ zatřásl mnou nějaký hlas. Probudila jsem se a uvědomila jsem si ruce, které mě svíraly v náruči. Podle teploty jsem určila, že to není člověk.

„Bello?“ zatřásl mnou znovu ten hlas. Chvíli mi nic neříkal, ani slova která vyslovoval, ale zabrala jsem a rozpoznala Alice. Musela mě vidět spát na lavičce. Otevřela jsem oči.

„No konečně,“ zašeptala vítězně Alice a pokládala mě na zem.

Stoupla jsem si a opřela se o stěnu, než jsem se úplně rozkoukala.

„Co se sakra dělo? Viděla jsem tě upadnout, ale David tam byl v ten samý moment. Teď jsem tě viděla spát v lehkém oblečení na lavičce v parku, když venku je sníh a stupeň pod nulou. Zešílelas?“ gestikulovala divoce Alice, v očích jsem viděla stejnou starost, jakou měl předtím David.

„Pravděpodobně,“ zašeptala jsem, ale ona to slyšela a tázavě se na mě podívala. „Já nevím, co to bylo, ale,“ uvažovala jsem, že jí to neřeknu, ale ona by nepřestala, navíc jsem potřebovala vědět, co to vlastně bylo. „Něco jsem viděla, halucinace, možná. Já nevím, bylo to zvláštní,“ zavřela jsem oči a snažila se přijít na to, jak to normálně vysvětlit, ale došla mi slova.

Alice se usmála. „Řekneš mi to zítra, hlavně už dneska nikam nechoď nebo tě připoutám k posteli. Nechtěla jsem tě vzbudit, ale David by se vzbudil a bylo by mu to asi divné.“ Na rozloučenou mě objala a odešla. Vylovila jsem z kapsy klíče a odemkla. Potichu, jak nejvíce jsem dokázala, jsem šla k pokoji. Opatrně jsem otevřela a vnikla dovnitř.

Našlapovala jsem potichu, ale stejně se David probudil. „Kde jsi byla?“

Chtěla jsem zalhat, ale byla jsem mokrá od sněhu. „Venku.“

„Proč?“

„Nevím,“ přiznala jsem tiše, nebyla jsem si jistá, jestli to slyšel, protože neodpověděl. „Můžu si půjčit nějaké tvé tričko?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Jasně.“

Došla jsem ke skříni a vyndala nějaké. Sundala jsem si mokré věci a rozhodila je po topení. Nandala jsem si jeho triko a zalezla k němu do postele. Objal mě a přitáhl si mě tím blíže. Najednou mi to nebylo příjemné. Tak cizí a neosobní. Nemohla jsem se odtáhnout, protože postel byla moc malá, tak jsem setrvala. Po chvíli David znovu usnul, odstrčila jsem opatrně jeho ruce a trošku se od něj odsunula, abych na něj nebyla tak přimáčklá.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Nechtěla jsem dále myslet, protože jsem nemyslela dobrým směrem. Poutala jsem mysl ke spánku a to se mi podařilo. Když jsem znovu otevřela oči, bylo už ráno a já se dívala na Davida. Znovu si mě přitáhl k sobě a hladil mě po tváři.

Věnovala jsem mu falešný úsměv. „Kolik je hodin?“

David se natáhl za sebe pro mobil. „Třičtvrtě na osm.“

Oba dva jsme měli hodinu od osmi. Vymotala jsem se od něho a posadila se. Zezadu mě znovu chytly ruce a snažily se mě vtáhnout zpět. Položila jsem své dlaně na jeho zápěstí a dala mu najevo, že nechci. Slyšela jsem ho povzdechnout, tentokrát to nezastíral. „Víš, že ti chci dát tolik času, kolik potřebuješ, ale mám pocit, jako by ses mi vzdalovala. Začínalo to být lepší, ale zase se vzdaluješ. Chápu, že ti ten kluk ublížil, ale já slibuju, že ti neublížím už nikdy. Jen mi musíš dovolit se k tobě přiblížit, Bello,“ nadechl se. „Chci, abys mě pustila blíže, můžeš mi říct, co se stalo, co ti udělal, jenom se mnou mluv!“ Jeho hlas byl prosebný a v malém kousíčku jsem slyšela naštvanost, jako by ta trpělivost vyprchala. „Chci, abys mě pustila do tvého života, protože tohle to není. Mám strach, že to bude na furt a nechci být s někým, kdo...“ odmlčel se na moment. Nejspíše aby se zamyslel. „Kdo mi nedá šanci. Myslel jsem si, že se to zlepšuje, ale myslím, že se to nikdy nezlepší. Bello, musíš konečně přijít na to, jestli se mnou chceš být nebo ne,“ dokončil svůj projev a během minuty zmizel z pokoje a zanechal mě samotnou se slzami.

Ubližovala jsem mu, což jsem věděla z dřívějška, ale nevěděla jsem, že to cítí až tak. Začínala jsem pociťovat velkou vlnu viny, za kterou jsem byla plně zodpovědná pouze já. Bylo mi ze sebe blbě, tolik jsem mu musela ubližovat a bránit mu v normálním životě. Položila jsem si čelo na kolena a vzlykala. Netušila jsem, co mám k čertu dělat. Nemohla jsem se domluvit se svým já, co chci a co si přeji.

David se za chvíli vrátil, zastyděla jsem se a chtěla se sebrat, ale tím, že mě obejmul kolem ramen, mě přinutil k ještě větším výčitkám. „Nechtěl jsem tě rozbrečet. Je mi líto, že jsem najednou tak vyjel, jenom...“ Chtěl říct, že všechno co řekl byla pravda, ale neudělal to. Vždycky na mě byl strašně hodný, nevěděla jsem proč. Doteď mě to nezajímalo. „Víš, že na tebe nechci nijak tlačit, jenom toužím, abys mě k sobě pustila.“

„Já,“ nadechla jsem se, ale nemohla jsem to dokončit.

„To nic,“ řekl najednou a znovu zmizel.

Nadechla jsem se a znovu už nevzlykala. Přišlo mi to hloupé. Rozhlédla jsem se po pokoji. U dveří byly tašky, David je sem donesl asi poté, co jsem omdlela. Na židli byly moje věci. Oblékla jsem si je a vzala tašky. David byl, jak jsem i myslela, ve sprše. Prošla jsem bytem a šla na svou kolej.

Elle i Lena byly pryč nebo spaly. Hodila jsem tašky do pokoje a šla se také vysprchovat. Oblékla jsem si nové oblečení a byla jsem připravena na cestu, ale místo toho jsem si sedla na postel.

Všechno co řekl byla pravda, oba dva jsme to dobře věděli a já si s tím pouze zahrávala. Nic jsem s tím nedělala, chtěla jsem po něm, aby mi pomohl, ale na oplátku jsem nic nedávala.

Musela jsem jít na hodinu, David na mě čekal dole jako vždycky. Dneska byl jeho obličej jiný. Litoval toho, co mi řekl, ale ve skutečnosti mu to líto nebylo. Nemohl litovat, že řekl pravdu.

V tichosti mě doprovodil až do učebny. Alice tam ještě nebyla, přišla až před profesorkou. Raději jsem se na ní nedívala, její pohledy byly vždycky zpytavé a zkoumavé.

Před hodinou psychologie, kterou jsem měla přehozenou, jsme s Alice obvykle šly do kavárny, abych se najedla. Najednou mi došlo, že ji také moc využívám. Není s Jasperem, je se mnou. Věděla jsem, že kdyby to nechtěla, tak by to nedělala, ale dělá to, protože mě lituje.

„Bello,“ pokárala mě Alice. Viděla, co chci udělat.

Povzdechla jsem si a šla do kavárny. Neptala se, co jsem viděla v noci, protože já jí to nechtěla říct. Nechtěla jsem jí ukázat, co jsem viděla. Chtěla jsem si to nechat pro sebe, tak mi to nikdo nebude moci vzít.

V pondělí jsem kvůli změněnému rozvrhu měla jenom tři hodiny. Většinou jsem ho trávila s Alice nebo Davidem, ale dneska jsem chtěla být sama, už mě nebavilo pořád na někom viset. Najedla jsem se v menze a šla ke klavíru. Nadechla jsem se a začala hrát. Svou ukolébavku jsem měla už natrénovanou, přesto jsem tam dělala chyby, ale nebyla jsem až tak dobrý hráč.

Naslouchala jsem zvukům linoucím se z piana, uklidňovaly mě, i když v sobě měly tolik vzpomínek. Vzpomínky bolely, ale byly zároveň nádherné. Hrála jsem ukolébavku pořád dokola, nikdy se mi neomrzí, bude navždy moje.

Dveře za mnou párkrát klaply za tu dobu co jsem tady byla. Podívala jsem se znovu na hodinky a zděsila se. Byla jsem tady několik hodin a hrála pořád dokola jednu skladbu. Přestala jsem v polovině a sebrala ze země tašku. Bylo pár minut před šestou, vyběhla jsem z budovy a běžela na hodinu. Vklouzla jsem do třídy, když profesorka něco psala na tabuli, tudíž si nevšimla, že jdu pozdě a mohla jsem se vplížit na místo vedle Alice.

Přišlo mi zvláštní, že mě nevarovala, ale pravděpodobně mi nechala nějakou normálnost jako nepřehled v čase. Soustředila jsem se na učení, poslední dobou jsem na školu moc nemyslela. Přivařila jsem své myšlenky k ústům a slovům profesorky, ale občas mou hlavou projel obraz mé rodiny.

Mé rodiny, bylo zvláštní, jak to znělo. I to vypadalo zvláštně. Bylo to tak jiné než to, co jsem právě žila. Nedokázala jsem si představit, že bych měla dítě. Navíc Edward už můj dávno nebyl, už nikdy nebude. Bylo to tak šílené, ale uvnitř mě něco říkalo, že to není jenom nesmyslá touha, ale že by to mohlo nastat. To znělo ještě šíleněji. Kdybych tak věděla, co to sakra je. Byla to pouze iluze, pouze sen, který jsem si úmyslně přivodila?

Hodina skončila a vyrušila mě z mého přemýšlení. Stejně jsem se na učení nesoustředila, takhle mě z Yalu brzy vyhodí. Beze slova jsme s Alice šly ke kolejím, kde mě opustila. Ani jsem jí neřekla 'ahoj' ani jiný pozdrav.

Dorazila jsem na kolej, bylo sedm, ulehla jsem oblečená do denního oblečení. Civěla jsem do stropu a znovu a znovu si připomínala ten obraz, bylo to nádherné. Už jsem nepochybovala, že to byl můj sen. Nereálnost z toho čišela.

Zavřela jsem oči a představovala si všechno do posledního detailu. Dokud nevrzly dveře od pokoje. David, jak měl ve zvyku každý den, vešel dovnitř. Otevřela jsem oči a posadila se. Sedl si vedle mě a nic neříkal, stejně tak já. Neměla jsem co říct. Uvědomila jsem si, že jsme na zlomovém bodě, buď konec nebo začátek. Musela jsem si vybrat.

Mohla jsem mít jenom sen nebo realitu. A v realitě myslet na sen, připomněla jsem si. Nebylo fér se takhle k Davidovi chovat, bylo to odporné. Zvedla jsem hlavu a přitiskla své rty na jeho. Byl překvapený, ale polibky mi vracel. Ty polibky byly tak cizí, ale byla to oběť, kterou jsem v zájmu zachování svého života musela udělat. Nechtěla jsem být opět ta osaměla polomrtvá dívka.

Vlezla jsem si mu na klín a sundala tričko. Ty dotyky byly chladné, nejen jeho ale i ty moje. Přejížděla jsem mu rukama po hrudi, na víc jsem se nezmohla, nebyla jsem zkušená, navíc strach mnou cloumal. David si uvědomil, co dělám a odtáhl si můj obličej od jeho. Tvářil se lítostivě. „Nemusíš to dělat jenom proto, že to chci já.“ Věnovala jsem mu úsměv, který nebyl ani veselý ani smutný. Nezmohla jsem se na odpoveď, protože jsem v krku měla knedlík, tak jsem si jenom sundala mikinu a znovu se na něj přitiskla.

David už nic neříkal a ujal se vedení. Položil mě na postel a svlékal sebe i mě. Ještě, že měl zavřené oči, protože já ty svoje tiskla k sobě a chtělo se mi vzlykat. Kdyby otevřel oči, viděl by, jak mi to vlastně vadí a je mi to odporné.

Než jsem se nadála, byli jsme oba nazí. Hladil mě po celém těle a mě unikla jedna slza, naštěstí stekla rychle, než ji stihl postřehnout.

Ty řeči v knihách a filmech, jak je to nádherný akt, jsou jenom řeči. Když David usínal, s pažemi silně semknutými kolem mých ramen, abych nemohla uniknout, vzlykala jsem. Vzlyky jsem potlačovala, aby se neprobudil, ale slzy jsem potlačovat nemohla.

I přesto jsem toho nelitovala, nebylo to tak nádherné a s člověkem, kterého miluji, ale bylo to něco.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 7. kapitola: