Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 9. kapitola

10.10.2010 (07:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3312×

„Tak povídej,“ povzbudila mě Alice. Nevěděla jsem, co chce povídat. Probudila jsem se před chvílí, probudil mě znovu až hlad. Do okna svítilo slunce, tudíž jsem musela spát alespoň den. Jedno vyrušení nastalo pouze, když jsem slyšela hádku.

Alice mi přinesla další tác s jídlem, stejně plný jako včera, akorát to všechno bylo čerstvé. Esme se překonávala. „Řekni Esme, že není potřeba vařit tolik jídel, klidně mi stačí suchý chleba.“

Alice se zasmála. „Myslíš, že by byla Esme pyšná na to, kdyby tě krmila suchým chlebem? Zvykni si na komfort.“

„Spíše bych si zvykat neměla, abych potom nepovažovala kolej za hotel. Spolubydlící by byly nadšené,“ zasmála jsem se chraplavě a namáhavě se posadila. Alice ke mně přišoupla tác.

„Na kolej už se nevrátíš,“ řekla jen tak mimochodem. „Ty léky si dej, až dojíš.“

„Jak myslíš, nevrátím?“ zeptala jsem se. Bolest hlavy přetrvala, to samé má zmatenost a otupěné smysly i myšlení.

„Jak to říkám. Ty prášky ti fakt dávají,“ poznamenala spíše pro sebe. „Na kolej se už nevrátíš, budeš tady s náma. To pro tebe bude nejlepší.“

Už jsem to chápala, ale nesouhlasně jsem se zamračila. „To nemůžu. Vrátím se na kolej, to je správné. Tam nikomu nebudu vadit.“

„A tady někomu vadíš?“ zeptala se a přimáčkla mě do postele, abych nemohla vstát, o což jsem se pokoušela, tedy spíše nějaký reflex se o to pokoušel. „Zůstáváš tady.“ Než jsem stihla něco namítnout, tak mě předběhla. „Alespoň dočasně, pak si promluvíme, teď jez, potřebuješ to. Vypadáš jako smrtka,“ sklonila mi poklonu a usmála se.

Zamračila jsem se znovu a raději jsem si vzala něco z tácu. Cítila jsem se doopravdy dezorientovaně. V hlavě mi zněl hukot, měla jsem pocit, jako bych sebou měla znovu třísknout. Alice to vycítila a opatrně mě položila. Jakmile jsem měla hlavu na pošltáři, svět se začal točit. Zavřela jsem oči a snažila se dýchat.

„Carlisle,“ zavolala Alice tiše, ale Carlisle jí přesto slyšel, přišel hned.

„Děje se něco?“ ptal se ode dveří.

„Belle se pořád motá hlava a je jí špatně.“

„To je dobré, bude to dobré,“ zašeptala jsem a přiložila si ruku na čelo. Bylo pokryté potem.

Carlisle došel k posteli a posadil se na okraj. „Může to být i hladem, najez se. Dám ti jiné léky, může to být i tím.“ Zkotroloval i mou pohyblivost krku, ale nic nenašel. „Lež, najez se a odpočívej,“ poručil mi a během chvíle byl zpět s jinými léky.

Zakručelo mi v břiše, tak jsem popadla první věc, kterou jsem našla. Zakousla jsem se do ní. Najednou vedle mě Alice zaskuhrala. Vzala mě do náruče a opatrně, ale zároveň rychle mě nesla z pokoje. Před nějakými dveřmi se mi zvedl žaludek, Alice to viděla, proto mě nesla do koupelny, naštěstí jsem to stihla, aniž bych jim vylepšila dům.

Alice mi držela vlasy, když jsem zvracela. Když se mi žaludek trošku uklidnil, nadechla jsem se. Ten smrad mi nedělal dobře. „Bež pryč, Alice,“ zašeptala jsem.

„To je v pořádku, Bello,“ řekla Alice a hladila mě po hlavě.

„Ne, jsem v pohodě. Navíc si potřebuju odskočit.“ Nebyla jsem na záchodě více jak den a půl. Alice vstala, pustila mě a odešla. Neměla jsem moc velkou sílu, navíc s rukou v sádře jsem se moc držet nemohla, opřela jsem se o záchod a sedla si. Všimla jsem si, že na sobě mám nějaké jiné volné kalhoty a tričko, Alice mě musela převléknout. Po dlouhé době jsem zčervenala, i když tváře se mi jen mírně zabarvily, ani na tohle jsem neměla dost síly.

Vstala jsem a přemýšlela, jestli se dostanu k umyvadlu. Bylo ode mě dva kroky, stačilo by ujít jeden a chytla bych se. Zpláchla jsem a pustila se záchoda, ale nohy to nevydržely, podlomily se mi. Alice to naštěstí viděla včas a vlítla do místnosti, než jsem stihla spadnout.

Zavěsila jsem se do ní a slabě se zasmála. „Připadám si jako invalida.“

„Jsi invalida,“ smála se mi Alice a přistrčila mě k umyvadlu. Chytla jsem se a omyla si obličej. Vypláchla jsem si pusu a zatoužila po zubním kartáčku. „Ten modrý je tvůj,“ řekla Alice a ukázala na kelímek, ve kterém trůnil modrý zubní kartáček. Byl až za umyvadlem, namáhavě jsem se natáhla, bolel mě každý sval.

Najednou Aliciny ruce vystřídaly jiné. Než jsem stihla sáhnout pro ten kartáček, dotyčný mi ho podal do ruky. Nemusela jsem vzhlížet k zrcadlu, abych věděla, kdo to je. Místo toho, abych vzhlédla, jsem se sklonila. Jeho studená dokonalá ruka mi vzala kartáček, a dala na něj pastu, pro kterou mezitím sáhl. „Díky,“ zaskřehotala jsem, když mi ho znovu vtiskl do ruky.

Vyčistila jsem ti zuby a zbavila se té odporné pachuti. Chtěla jsem ten kartáček omýt, ale Edward byl rychlejší, v blesku ten kartáček omyl a dal ho do kelímku. Unaveně jsem zavřela oči a vzdala se, sama jsem se udržet nemohla, nechala se držet. Edward mě opatrně vzal do náruče a choval mě jako malé dítě, připadala jsem si tak zvláštně. Možná se teď probudím a bude to sen.

Po celém těle mi běhal nějaký neřád, pokaždé, když Edward udělal pohyb po mé kůží, rozběhl se jinam. Bylo to krásné, ale pro mé myšlení až moc vysilující.

Pocítila jsem pod sebou postel a otevřela oči. Edward sundaval tác na zem a bral z něj pečivo s čajem. Otočil se na mě a zmučeně se usmál. Proč to dělal? Proč mi pomáhal? Cítil lítost? Pravděpodobně. Do očí se mi nahrnuly slzy, raději jsem zavřela oči. Cítila jsem, jak mi přejel po lícní kosti, proč mi tohle dělá? V hlavě se mi rozhořela nová bolest, spalovala všechno možné. Žaludek se mi opět malinko zhoupl.

„Sněz tohle, čaj je neslazený, neublíží ti,“ zašeptal. Jeho hlas způsobil, že pocit přejel na jiné místo. Vtiskl mi něco do rukou. Rozpoznala jsem housku a hrnek. Chvíli bylo ticho, když mě jemně nadzvedl a opřel zády o pelest postele, takže jsem seděla. Otevřela jsem oči a podívala se na jídlo. Nechtěla jsem se dívat na něj. Toužila jsem po tom, ale jeho lítost mě bolela. Vědomí, že to dělá z lítosti bolelo, chtěla jsem mu říct, že to nemusí dělat, ale ten hněv se hned vypařil. Zbyla bezmoc.

Zakousla jsem se do housky a žvýkala. Díky bohu to už s mým žaludkem nic nedělalo a já ji snědla celou a pak zapila čajem, k čaji mi Edward podal léky, poslušně jsem je spolka.

Nastalo ticho. Dívala jsem se na protější stěnu a pozorovala rozdíly v přeplněnosti poliček s hudbou. Edward mě celou dobu tiše sledoval, neodvážila jsem se podívat jestli tady skutečně ještě vlastně je.

Zrovna když jsem zkoumala poslední část poliček, otevřely se dveře. Podívala jsem se, kdo to je, byl to Carlisle. „Asi jsem to možná podcenil. I když to bude tím stresem, nesmíš se vůbec rozrušovat. Nevolnosti a slabost jsou vedlejší účinky, když nejsi dostatečně v klidu. Tyhle nové prášky by ti měly pomoct. Budeš je užívat po osmi hodinách, budeme tě budit a podávat. Kdyby tě něco rozrušovalo, tak nám řekni, Jasper na tebe částečně působí svou mocí, ale nechci tě zbytečně ještě více otupovat.“

Přikývla jsem, ačkoli jsem rozumněla jenom pár slovům.

„Slyšíš a rozumíš co říkám, Bello?“ zeptal se. Znovu jsem přikývla, protože jsem poznala, že je to otázka. Znovu promluvil, ale to už jsem nevnímala absolutně nic. Všechno se rozmazalo a hlava se mi roztočila na celé kolo. Zavřela jsem oči, ale mysl se mi pořád točila. Rukou jsem zašátrala vedle sebe, narazila jsem na látku a chytla se jí. Pak už jenom tma.

„Bello,“ zašeptal mi někdo do ucha. Trhla jsem sebou. „Klid. Musíš si vzít prášek.“

Rozhlédla jsem se, všude byla tma, musela být už zase noc.  Někdo mi lehce otevřel ústa a vložil tam nějaký malý předmět; prášek. Pak mi ke rtům přiložil hrnek a nalil mi do úst nějakou tekutinu, ale stekla mi koutkem úst po bradě dolů.

„Polykej, Bello. Prosím,“ zašeptal Edward. Byla jsem pořád napůl myslí jinde, má mysl byla ospalá. Chtěla jsem jenom spát. „Prosím, polkni,“ zaprosil znovu a já mu tedy vyhověla. „Teď můžeš opět spát.“ Opět šeptal, ale tentokrát jsem jeho hlas slyšela u ucha. Přejel mi rukou po čele, což mě probudilo. Jeho chladný dotek mi probudil hlavu.

Teprve teď jsem si uvědomila jeho ruku v mé. Druhou rukou mi přejížděl po obličeji a krku. Všechnu sílu jsem dala do své ruky a zvedla ji. Hledala jsem kolem, dokud jsem bříšky prstů nezavadila o jeho nos. Zastavila jsem namáhavě ruku a přejela mu po tváři -  neuhnul. Sjela jsem rukou k jeho rtům a opatrně, nervózně jsem mu po nich jela, od jednoho koutku k druhému.

Vzal mi do ruky i druhou ruku, oddálil jí od úst. Čekala jsem, že mě pustí, ale přitiskl mi své studené rty na ruku. Srdce mi najednou chtělo vyskočit z hrudi. Znovu mi ruku oddálil a položil vedle mě, svou rukou pustil mou a položil mi ji na tvář. Myslela jsem, že se mi srdce nemůže rozběhnout rychleji, ale když své rty přitiskl na mé, srdce se nekontrovatelně rozběhlo a v hlavě se mi vytvořil nový tlak, silnější než předtím.

Nechtěla jsem upadnout do temnoty, byl to nádherný sen. Snažila jsem se zvednout ruku, ale nedokázala jsem to. Začínala jsem cítit, že snu je konec. Vybavila jsem si všechno, co mi to způsobovalo a probudila se. Slyšela jsem nedaleko nějaké hlasy.

„Měl bys tady nechat Alice a odejít, dokud jí nebude lépe. Tvoje společnost jí dělá se srdcem neplechu a ona potřebuje klid,“ říkal jeden hlas. Když jsem otevřela oči, už tam nikdo nebyl.

Cítila jsem se lépe, ne úplně skvěle, ale hlava se mi netočila. Cítila jsem se i silněji. Posadila jsem se a hlava se mi ani nezatočila. Dokázala jsem se rukama podepřít, aniž bych spadla. Považovala jsem to za vítězství.

Rozhodla jsem se konečně dojít, kam jsem toužila. Vstala jsem opatrně a přešla krátkými opatrnými kroky k oknu. Z té výšky se mi zamotala hlava, udělala jsem od okna krok zpět a dívala se do dálky. Slunce už nesvítilo ale schovávalo se za mraky. V jezeře se odrážela šedá obloha. Působilo to, že by se každým okamžikem mělo rozpršet.

Nadechla jsem se a porozhlédla se po pokoji. Přešla jsem k poličkám s hudbou, bála jsem se na něco sáhnout, tak jsem se jenom dívala.

Po chvíli se mi začínalo chtít na záchod. Došla jsem ke dveřím a potichu je otevřela. Vykoukla jsem ven, ale všude bylo ticho. Vystoupila jsem ze dveří a potichu nemotorně došla k dalším dveřím, o kterých jsem si pamatovala, že tam je koupelna.

Nepamatovala jsem si, jak dlouho jsem byla mimo tentokrát, ale cítila jsem se dobře. Na poličce byl ručník a nějaké nové věci, Alice mi je musela připravit. Napadlo mě zamknout dveře, ale proč bych je v upířím domě zamykala?

Zašpuntovala jsem vanu a pustila vodu. Voda se napustila mezitím, co jsem si došla na záchod.

Vysvlékla jsem se z věcí a hodila je do otevřeného koše na prádlo, který tam Alice nachystala. Uvědomovala jsem si, že ty věci stejně vyhodí a koupí nové, ale bylo mi to jedno.

Vodu jsem necítila strašně dlouho, ale nestrávila jsem tam dlouhou dobu. Neměla jsem chuť si to užívat. Osušila jsem se a oblékla si na své nové čisté tělo, nové čisté oblečení.

Vyklouzla jsem z koupelny, ale v chodbě ani v pokoji nikdo nebyl. Sedla jsem si na koženou pohovku a přitáhla si kolena k bradě. Celý dům byl děsivě tichý a chladný. Venku začínalo pršet, slyšela jsem, jak déšť slabě bubnuje o střechu.

Zamračila jsem se a podívala se znovu po pokoji. Přitiskla jsem si kolena blíže k bradě a obmotala je pažemi. V tom momentu někdo zmáčkl kliku; Alice dovnitř vešla s novým tácem v rukách. Zářivě se na mě usmála a posadila se vedle mě. „Esme ti posílá nějaké jídlo.“ Přistrčila ke mně tác.

„Děkuju,“ špitla jsem a posadila se normálně. Bylo to zvláštní cítit jeho vůni nejen v pokoji, ale i na sobě. Vzpomněla jsem si na svůj nádherný sen a musela jsem se usmát, i když pak se mi tvář stáhla do ošklivého úšklebku, protože to byl pouze sen. Alice si toho musela všimnout, ale nic neřekla. Vzala jsem si suché pečivo a zakousla se do něj. Čaj bez cukru teď vystřídal  citronový sladký čaj, byl vlažný, chutnal mi, už jsem neměla potíže jíst.  „Carlisleovy léky asi působí, včera to bylo mnohem horší, teď je mi lépe.“

„Včera? Ty si něco pamatuješ? Působila jsi dost mimo, museli jsme ti jednou vysadit prášky, protože jsi sice měla více síly, ale nevnímala jsi,“ vysvětlila mi to Alice, ale já si doopravdy na nic nepamatovala.

„Jaký je den?“

„Středa odpoledne.“

„Aha,“ odpověděla jsem pouze. Jedla jsem dál a zapíjela sousta čajem, všimla jsem si, že nikde nejsou žádné léky. „Léky nedostanu?“

„Chceš být zase otupělá?“ zeptala se Alice.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

Odložila jsem prázdný hrnek a v ruce jsem neměla už žádné jídlo, Carlisle vešel do pokoje. „Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě.

„Překvapivě dobře,“ odpověděla jsem. Chtěla jsem to říct normálně, ale můj hlas byl pořád slabý, nevytrénovaný, tak mi nezbývalo než šeptat.

„Dobře, prohlédnu tě, ale vypadáš lépe.“

Alice odstoupila a Carlisle mi zkontroloval všechno, co dělal i dny předtím. Krk se mu zdál v pořádku, když dokončil prohlídku, usmál se. „Vypadá to dobře. Myslím, že si sice ještě pro jistotu poležíš, ale nemusíš už tak odpočívat. Prášky ti už žádné dávat nebudu, ale jakmile by jsi cítila nevolnost nebo bolest hlavy, tak se ozvi.“

Na souhlas jsem přikývla a on odešel.

Alice se usmála a podívala se z okna. „Nechceš jít ven?“

Neochotně jsem se otočila k oknu. „Prší,“ argumentovala jsem.

„Terasa je krytá,“ vyvedla mě z omylu a chtěla mě zvednout, ale já rozhodila ruce.

„Zvládnu to sama. Nikdo není doma? Je tady hrozné ticho.“

„Carlisle všechny vyhnal na lov, zůstala jsem jenom já, on a Esme.“

Na porozuměnou jsem přikývla a vstala. Nevěřila jsem svým nohám, ale zatím mě nezradily.

„Chceš jít v tomhle?“ zeptala se pobaveně Alice.

Uvědomila jsem si, že na ven je tohle oblečení moc slabé. Alice mi hned podávala nějaké silnější. „Budu čekat před pokojem.“

Přikývla jsem a převlékla se. Alice čekala před pokojem, jak říkala. Vzala mě za ruku, asi aby měla jistotu a šly jsme dolů. Alice na mě nespěchala, nechala mě jít mou rychlostí a přizpůsobila se. Schody jsem sešla jeden po druhém a rozhlédla se po místnosti, do které jsem vešla. První patro nebylo vůbec rozdělené. Tedy až na verandu, ale jinak to byla jedna velká místnost s kuchyní, televizí, několika pohovkami, knihovnou a dalšími věcmi, občasné příčky, které na šírku měly asi metr, rozdělovaly různá místa.

„Tudy,“ ukázala Alice na prosklené dveře za schody. Otevřela mi dveře a vedla mě na krytou terasu, která byla vykrojená do domu. Nad sebou jsem měla svůj pokoj, tedy jeho pokoj, který jsem teď obývala já, dočasně.

Sedla jsem si do jednoho křesla a Alice naproti. Zkoumavě se mi podívala do očí a sjížděla celý můj obličej. „Co je?“

Alice se zasmála. „Nemůžu se dívat na svou sestřičku?“ Odmlčela se. „Potřebuju to s někým probrat, s někým kdo na mě nebude řvát.“

Zmateně jsem se zamračila, proč by na ní někdo měl řvát.

„Jde o tu sázku. Já jí prostě neviděla. A Edward neslyšel nic v Davidově hlavě. Nevím, jak si to mám vysvětlovat, tedy tuším to, ale nevím,“ začala a sledovala mou reakci. Zůstala jsem ve stejné pozici, o sázce jsem přestala přemýšlet a nechtěla jsem o ní přemýšlet. „Ty to pravděpodobně nevíš, ale Matt je vlkodlak.“

Matt? Měla jsem pocit, jako když jsem byla pod prášky, nechápala jsem nic.

„Víme to dlouho, ale tady se jaksi neschová, protože ho cítíme a on ví o nás, ale tohle je ničí území, tudíž proti sobě nemůžeme útočit.“

„Ale pokud je Matt vlkodlak, tak David...“ Konečně mi něco došlo, ale Alice to hned zvrátila. „Mattův otec je někdo jiný než Davidův, tudíž nemá ty geny. Tohle nejspíše vysvětluje, proč jsem neviděla, že by se domlouvali. Matt to měl asi promyšlené, on se nezdá být nijak inteligentní, ale je vypočítavý, poznal naše slabé místo a zaútočil na něj. Nejdříve nám tě sebral a pak tě chtěl zničit, ale udělal chybu - podcenil tvé city ohledně Edwarda, myslel, že si tě David dokáže úplně přitáhnout, protože netušil, jak velké jsou tvoje city. David to sehrál skvěle, Matt mu nakázal, ať na to nemyslí, myslíme, že to udělal, protože má tušení o tom, co jsme my a o tom, co je jeho bratr, chtěl se prostě pomstít.

Matt mu řekl, že je to, co je kvůli nám, což je ale pravda, chtěl jenom dostat spravedlnost, bohužel jí chtěl dostat přes tebe. Všem je nám tak líto, že jsi si tím musela projít kvůli nám a to hned několikrát. Nezasloužíš si to, nikdy sis to nezasloužila. Všichni teď přiznávají, že jsme tentokrát měli z Forks odjet a nechat tě žít tvůj život. Akorát jsme ti několikrát ublížili,“ poslední větu už šeptala. Obličej měla stáhnutý do bolestivé grimasy.

„Já toho nelituju,“ zakroutila jsem hlavou. „Kdybyste odjeli všechno by bylo jinak. Možná by to bylo lepší, ale spíše horší, protože bych to nepřežila. Akorát tohle bych nepřežila definitivně, ne jen jedna část.“

„Já vím, Bello. Jenže podívej co z tebe zbylo, po tom, co jsme se do tvého života přimotali my.“ Její tvář nabrala vážný výraz, i když tragický, bylo možná to výstižnější slovo.

„To je můj problém.“ Její hlas a tón mi připomínal jeho, když mi tohle říkával.

„Tvůj problém? To teda není tvůj problém! Už ho plně chápu, ale je pozdě.“

Opět mi do tohohle momentu vložila spoustu nejasností, ale hlava se mi už nemotala.

„Teď mi něco pověz ty. Když jsi byla v nemocnici mimo, házela jsi sebou a křičela. Co jsi viděla?“ zeptala se zaujatě. Usmála jsem se nad tím, jak jí štvalo, když neví všechno, ale můj úsměv nakonec přešel spíše do hořkého a bolestivého.

„Najednou se mi vybavila Victoria. Nevěděla jsem proč, ale znovu jsem viděla, jak mě chce zabít. Všechno jsem to prožívala znovu. Bylo zvláštní se probudit a uvědomit si, že vlastně nemám nic rozdrceného.“ Zasmála jsem se ještě bolestivěji a ukápla mi slza, cítila jsem tu bolest, protože jsem to cítila znovu a znovu... Alice se zamračila. „Kdyby jste nezůstali, sice by po mě nešla, ale kdyby jste odešli, byla bych už dávno mrtvá, protože by mě něco přejelo, nebo bych spadla ze schodů, nebo by se mi stalo něco jiného.“

„To je povzbudivé,“ zasmála se konečně Alice a odlehčila atmosféru. „Přestalo pršet, nechceš se projít?“

„Chci,“ souhlasila jsem, protože jsem z toho ležení byla přeležená. Stoupla jsem si a objaly mě ze zadu dvě ruce, pomohly mi stát, i když jsem to už nepotřebovala.

„Neměla by ses tak namáhat,“ ozvala se za mnou Esme.

Usmála jsem se na ní a ona mi také věnovala její zářivý úsměv. „Jsem v pořádku, jen si chci trošku protáhnout nohy.“

Esme se usmála méně a pustila mě, ale i přesto vedle mě s Alice šly jako bodyguardi. Dívala jsem se do dálky a toužila dojít až k tomu jezeru, ale ony mě v polovině zastavily. „Pojď už zpátky, na poprvé se nenamáhej.“

Přikývla jsem sklesle, ale měly pravdu. Otočila jsem se a šla zpět. Cestou jsem si přejížděla po sádře. Dříve mým největším problémem  byly zlomeniny a teď na ni zapomínám.

„Když budeš mít na něco chuť stačí říct, zlatíčko. Uvařím ti kdykoliv, cokoliv,“ usmála se na mě Esme.

„Už je mi lépe. Nebudu tady déle než je potřeba.“

„Bello!“ pokárala mě Alice. „Zůstáváš u nás.“

„Nechci překážet.“

„Nebudeš překážet!“ hádala se Alice, slyšitelně unaveným hlasem, jako by dítěti něco vysvětlovala po několikáté, ale ono to pořád nechápalo. „Denalijští odjedou za týden, my za nimi přijedeme na Aljašku a budeme tam přes Silvestr. Pak se vrátíme a budeme už jenom my.“

„Nechci vám to dělat těžší než to máte!“

„A co?“ vykřikla Alice dopáleně.

„Je to pro vás těžké i mezi lidmi. Když budete mít člověka v domě, tak to asi nebude lehké. Nechci, abyste se kvůli mě museli přetvařovat ve svém vlastním domě.“

„Před tebou se nemusíme schovávat a předstírat že nejsme silní a nesmrtelní, to je jediné, co ukazujeme lidem. Všichni se skvěle ovládáme, když tvou krev budeme cítít neustále, budeme ještě více zvládat své ovládání.“

„A co Jasper? Bude to pro něj hrozné, Alice,“ přišlo mi to opět zvláštní. Alice na věci nezapomínala, zvláště ne na věci s Jasperem.

Na tohle Alice neměla odpověď. „Já jenom nechci, abys tam byla opět sama. Nechceš hezký byt v centru? Někdo tam za tebou vždycky přijde. Přes den můžeš být u nás a...

„Alice!“ pokárala jsem teď já ji. „Vydržím to na koleji, nepotřebuju charitu!“

„Víš, že takhle jsem to nemyslela, jenom se snažím, abys byla šťastná. Nechci, abys byla nešťastná.“

„Tak mi řekni, jestli budu na koleji smutná a nešťastná, ty to víš.“

Alice se na mě smutně podívala, pak se její rty roztáhly do triumfálního úsměvu, viděla něco pro mě dobrého. Neuniklo mi, jak mrkla na Esme a té se po tváři rozlil ještě větší úsměv, než ten, který mi za poslední dobu věnovala hodněkrát. „Mimochodem, nemáš auto, bude potřebovat opravit. Rose je tvrdohlavá a odmítá to udělat, takže je v servisu a bude to trvat dlouho než ho spraví. Můžeme ti půjčit nějaké naše,“ nabídla mi.

„Ne, díky, Alice.“ Pomyslela jsem, kolik bude stát oprava auta. Rána to byla velká, v duchu jsem zaúpěla.

„Opravu zaplatíme samozřejmě my,“ řekla Alice a otevírala mi dveře do domu.

„Alice!“ zaúpěla jsem nahlas. „Nechci, aby jste to za mě platili. Byla to moje vina.“

„Ne, naše, to my za to můžeme,“ hádala se Alice. „A teď máš mít klid, takže do postele. Pokud si nechceš povídat, máme nějaké knihy.“ Hnala mě nahoru, Esme zůstala dole.

Převlékla jsem se z věcí, zatímco Alice vybírala hudbu. Řekla jsem jí, ať to raději nechá, ale ona neposlouchala. Něco tam potichu pustila a sedla si na kraj postele, zatímco mě málem udusila peřinou, do které mě zahrabala.

Peřina voněla po něm, vzpomněla jsem si na ten sen, byl tak krásný, aby byl reálný, ale přesto tak působil. Poslední dobou jsem měla divné výjevy své mysli, zasmála jsem se v duchu.

„Ještě jsi mi nepověděla, co jsi viděla ten den, co jsi omdlela u auta,“ vzpomněla si Alice.

Věděla jsem, že on mě teď nemůže slyšet, ale může si to později přečíst u ostatních. Také jsem nechtěla, aby mě šoupli do ústavu pro duševně choré. „Něco nádherného,“ zašeptala jsem a zatvářila se výrazem, který naznačoval, že k tomu už nic neřeknu. Bylo to jen moje.

„Vážně mi to neřekneš?“ zeptala se zklamaně Alice a nasadila psí oči.

Zavřela jsem oči, abych neviděla její pokus. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

Alice se najednou taky zasmála a popadla mou deku, i s ní vyšla z pokoje. „Pojď,“ zavolala za mnou.

Opět jsem byla zmatená, ale vstala jsem a váhavě šla za ní. Pomalu jsem sešla za ní ze schodů a rozhlédla se. Esme vyšla z otevřené kuchyně a kývla na druhou stranu. Sledovala jsem její pohled a podívala se na Alice, která se rozvalovala na rozložené pohovce, vedle sebe měla mou deku. Alice na mě kývla a pustila film.

Zasmála jsem se, bylo to tak zvláštně normální, až to bylo zábavné.

Podívala jsem se na Esme, která šla nahoru a šla si lehnout vedle Alice. Už jsem pochopila k čemu taková deka. Vedle studeného upíra by mi byla zima.

Smála jsem se celou dobu a to nejen proto, že jsme se dívaly na film, kde zabíjeli upíry pomocí dřevěných kolíků, ale protože celá tahle chvíle byla tak komická.

Byla nudná, pro normálního člověka, ale já něco takového už dlouho nezažila, natož s celým hrudníkem. Uvědomila jsem si, že jako by se celý hrudník zacelil. I přesto, že jsem neměla jeho, cítila jsem ho. Byla jsem spokojená. Má nejlepší kamarádka vedle mě vybuchla smíchy, trošku jsem se lekla, protože se doopravdy neomezovala na hlasitosti. V polovině filmu si položila hlavu na moje nohy a své dala na opěrku, připadala jsem si jako ve zvláštní komedii, nebo spíše v realitě normálního člověka, který netuší nic o upírech nebo vlkodlacích.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 9. kapitola: