Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The save one - prolog

„Musíš tady zůstat jestli ...“

„Omyl, Edwarde. Nemusím nic!“ Skočila jsem mu do řeči. Takhle jsme se hádali už skoro týden. Vždycky, když jsme byli sami. Nechtěla jsem rozesmutni Esmé svým odchodem. Edwrad neměl v plánu to někomu říkat. Jen mě přesvědčoval, že mám zůstat.

Nemohla jsem je ohrozit. Vím, že utéct Arovi nebyl dobrý nápad, ale věděla jsem, že kdybych mu řekla, že chci odejít, nějakým způsobem by mě přiměl zůstat. Chelsea byla tou, která by mu zajistila, že neodejdu. Až příliš si mě cenil, což jsem nechápala. Na schopnosti uspat kdykoliv a kohokoliv jsem neviděla nic tak úžasného.

„Ale musíš pochopit, že díky tobě může usnout i upír.“ Vložil se Edward do mého přemýšlení.

„Zůstaň, prosím.“ Žádala mě tentokrát Bella. Nevšimla jsem si, že už se vrátila. Až do dneška jsem dokonce netušila, že ví o mém rozhodnutí je opustit, ale mohlo mi to být jasné. Edward a Bella jsou jako jeden.

„Je mi to líto, ale musím jít. Nemůžu vás takhle ohrozit. Už jednou jste se Volturiovým postavili a není tomu tak dávno. Nechci vám přidělávat nové potíže, tak krátce po tom, co se to uklidnilo s Renesmé.“

„Pořád ses nerozhodla. Kdyby ano, Alice by tě viděla.“ Prohlásil Edward a vítězoslavně se usmál. Teď už nemělo cenu nic tajit. Vzdychla jsem a řekla mu pravdu.

„Edwarde, Alice to věděla dřív než ty.“ On na mě jenom vykulil oči a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Jaktože mi to uniklo?“ Ptal se Edward spíš sám sebe než mě.

Uslyšela jsem kroky a tak jsem automaticky vyhlédla z okna. Alice s Jasperem se vraceli z lovu, následováni Emmettem a Rose.

„Alice!“ Rozkřikl se Edward. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Buď té lásky a nekřič na mě.“ Odsekla mu mírně zvýšeným hlasem.

„Ty ses asi zbláznila! Nemůžeš ji nechat odejít!“

„Edwarde...“ Špitla Bella a chytla ho za paži. Pohlédl jí do oči a trochu se uklidnil. Jasper jí věnoval žertovný, kyselý pohled, protože ho zklidnila dřív než on.

„Já to nechápu, Alice. Jak můžeš být tak klidná?“ Rozkřičel se znovu.

Rose nám nevěnovala pozornost. Posadila se k televizi, zatímco Emmett zbystřel a sledoval naši hádku.

„Edwarde, nech mě jít...“  Zaprosila jsem tiše. Alice jen souhlasně kývala hlavou, což Edwarda znovu dopálilo.

„Ty jí to schválíš? Jen tak? Necháš ji odejít? Proč? Proč!“

„Protože půjdu s ní!“ Vybouchla na něj, čímž Edwrada uzemnila. A myslím, že i všechny ostatní. Dokonce i Jasper se tvářil překvapeně. Že by mu  o tom neřekla? Neřekla mu, že se chystáme pátrat po její minulosti?

Všichni jsme ztuhli na místě a nikdo nebyl schopen slova. Vytrhl nás až příchod Carlisla a Esmé.

„Co se děje?“ Zeptala se Esmé starostlivě a postavile se ke mě.

„Odcházíme.“ Řekla prostě Alice.

„Kdo ,my´?“ Zeptal se obezřetně Carlisle.

„Já a Rachel.“ Sklopila pohled.

„A já.“ Řekl Jasper a chytil ji kolem ramen.

Všichni kromě Rosalie se tvářili udiveně. Ona však měla jiný výraz. Nenávistný. Propalovala mě pohledem, protože měla jasno, kdo za tohle může. Já. Chápala jsem ji. Její rodina pro ni byla vším a já ji teď rozbila. Ale to jsem přece nechtěla. Nechtěla jsem rozdělit Cullenovi.

„Není to tvoje vina.“ Řekl Edward v návaznosti na mé myšlenky.

Pevně jsem stiskla víčka a zašeptala.

„Ano, je.“ V ten moment bylo rozhodnuto.

Alice zasyčela a upřela na mě bolestný pohled. Edward v tom samém okamžiku zavrčel.

„Ne!“ Vyskočil na nohy a vyběhl ven.

Bella mi věnovala omluvný pohled a rozběhla se za ním.

„Rachel...“ Vydechla Alice.

„To nemůžeš! Nesmíš se tam vrátit!“

„Je to jediná možnost, Alice. Nehodlám rozdělit tvou rodinu. Ty...“ Odmlčela jsem se a pohlédla na Jaspera, který měl napsáno ve tváři, že by Alici následoval i do horoucích pekel.

„Vy zůstanete tady. Já se vrátím do Volterry, kam patřím.“

Tentokrát sykla Esmé a opřela se Carlislovi o rameno. Kdyby to bylo možné, obě bychom měly v očích slzy.

„Je mi líto, že vás musím opustit, ale bude to tak lepší.“ V jejich pohledech se zračila úzkost. I Rose se teď tvářila smutně a bylo zjevné, že ani ona, stejně jako zbytek její rodiny, si nepřeje, abych odešla.

„Dám na sebe pozor.“ Slíbila jsem jim. Edward s Bellou se mlčky vrátili do místnosti. On se se zmučeným výrazem posadil na pohovku a zíral do podlahy. Jeho se to nejspíš dotýkalo nejvíc. Bral mě jako sestru a pravděpodobně nebyl jediný, kdo mě považoval za člena rodiny.

Alice, stále zoufalá, se snažila najít jakoukoli záminku, aby mě přinutila zůstat.

„Ale utekla jsi a Aro...“

„Neublíží mi a ty to dobře víš.“ Řekla jsem tvrdě. Nebylo to hezké, ale muselo to být.

„Pokud to vidíš takhle, nebudeme ti bránit.“ Rozhodl Carlisle a já jen přikývla. Bála jsem se, že kdybych promluvila, moje odhodlání zakolísá. Emmett ke mně beze slova přistoupil a objal mě.

„Opatruj se.“ Usmál se na mě, ale tušila jsem jakou mu ten úsměv dal práci.

„Budu.“ Slíbila jsem mu a úsměv mu vrátila. Esmé mě políbila na čelo a dlouze se na mě podívala. Obavy, v jejím mateřském obličeji, byly zřejmé. Rose s Alicí mě naráz chytly kolem ramen.

Poté následovalo obětí od Belly a – měla jsem z toho málem šok – od Jaspera. Emmett se potichu uchechtl, když viděl jak se tvářím. Carlisle mi taky věnoval objetí.

„Patříš do rodiny, Rachel. U nás jsi vždycky vítaná.“

„Děkuju...“ Vypravila jsem ze sebe.

„Budete mi chybět.“ Naposledy jsem je všechny přelétla pohledem a na konec jsem si nechala Edwarda. Nepodíval se na mě, jen tiše vstal.

Otočila jsem se a zamířila k předním dveřím. Slyšela jsem za sebou jeho kroky. Šel sám. Ostatní zůstali nehybně stát a já na zádech cítila jejich pohledy. Tušila jsem, že se Edward bude chtít rozloučit jinde a jinak, než ostatní. Dál od dokonalých uší upírů v domě. Zamířili jsme do lesa. Byla jsem stejně rychlá jako on. Narazili jsme na Nesii a Jacoba. I s nimi jsem se chtěla rozloučit, tak jsem zastavila.

„Ahoj, tati.“ Houkla Nessie a skočila mu vesele do náruče. Vypadala jako pětiletá holčička, ale věděla jsem, že jí není ani rok.

„Kam jdete?“ Otočila se na mě.

„Rachel odchází. Musí se vrátit domů.“ Prohlásil Edward a Renesmé se zamračila. Vykroutila se z Edwardovy náruče a pak mi skočila kolem krku. Jake odklusal do křoví, kde se proměnil. Renesmé mi přiložila horkou ručku na tvář.

,Proč?´ Promítla mi do myšlenek.

„Musím se vrátit. Určitě zase někdy přijedu.“ Oslnila mě zářivým úsměvem, ale v koutku oka se jí zaleskla slza.

Jacob se mezitím oblékl a vrátil se k nám. Vládlo mezi námi podivné přátelství, které si ani jeden z nás nedokázal vysvětlit.

„Měj se, Rachel.“ Další objetí – jenomže tohle pálilo. Nevadilo mi to. Byl to můj přítel, přestože smrděl jako zmoklý pes. Edward se zakřenil mým myšlenkám a pak zase zvážněl.

„Asi bys měla jít za mámou, Ness. Celý den tě neviděla.“  Jakmile se Edward zmínil o Belle, Jacob i Rensemé se rozzářili jako sluníčka.

„Předběhnu tě.“ Škádlil ji Jacob.

„Nene!“ Křikla Nessie a jako střela vyrazila k domu. Jake skoro okamžitě vyběhl za ní a s rozvibrovaným tělem zmizel v lese.

Chvíli jsem se dívala za nimi a pak pohlédla na Edwarda. Díval se na mě, jako na malou sestru, kterou poprvé posílá samotnou do školy. Stáli jsme od sebe na tři kroky, ale já jsem jen čekala. Sledovala jsem, jak se mu v obličeji střídají emoce... Bolest, strach, smutek, obavy, láska.. (samozřejmě bratrská).

Povzdechla jsem si a on konečně promluvil.

„Víš, nemusíš se vracet. Zůstaň. Zvládneme to.“ Snažil se mě přemluvit.

„Musím, Edwarde. Je to správné. Vděčím ti za svůj život a poštvat proti vám Volturiovi by nebyl dobrý způsob, jak se ti za to odvděčit.“

„Nepřipomínej mi, že jsem dovolil, aby se ti stalo tohle.“ Zavrčel na mě.

„Teď mě dobře poslouchej, Edwarde Cullene. Je mi jedno co si myslíš o duších upírů, ale Bella má pravdu. Ty máš duši a nádhernou. Stejně jako tvoje rodina. Já si nemyslím, že jsi mě odsoudil k zatracení tímhle životem. Vím, že bys tohle nikomu nepřál, ale já jsem šťastná za to, že žiju. Jsem šťastná za to co jsem. Díky tobě. Před pěti lety jsem měla podle rozsudku zemřít. Věděla jsem příliš mnoho. Kdybys nepřišel s Eleazarem, nepřistoupil by Aro na mou přeměnu a byla bych mrtvá. Ano. Zemřela bych. Po celou věčnost by sis pak vyčítal, žes mě nechal umřít i když jsi mě mohl zachránit. Ale tys to udělal. Rozhodl ses a zachránil jsi mi život a to je fakt. Takže se neopovažuj mít výčitky, žes mě  zemřít nenechal a dopustil jsi aby se ze mě stal upír. Jsem šťastná, díky tobě a nikdy se to nezmění. Já nelituju. Nelituj ani ty.“ Skončila jsem svůj projev a jeho pohled roztál. Celých pět let jsem neměla šanci mu tohle říct a on si vyčítal, že mi připravil takový osud.

„Děkuju.“ Vydechl se zavřenýma očima. Zbavila jsem ho bezdůvodných výčitek. To jsem chtěla. Edward trpěl bezdůvodně a já tomu musela zabránit. Stalo se a já tak splatila část svého dluhu za svou záchranu.

„Ne, Edwarde. Já děkuju.“ Usmála jsem se a byla ráda, že nepochyboval o mých slovech.

„Ale pořád nechápu proč?“ Jeho obličej už nebyl stažen bolestí a vinou. Teď se plně soustředil. Chtěl pochopit a věřit, že jsem se rozholda správně.

„Přivedla bych vás do potíží. I kdyby jste to zase zvládli, nevzešlo by z toho nic dobrého. Takhle ochráním tebe i tvou rodinu. To ti dlužím.“

V očích se mu zalesklo pochopení. Znala jsem ho dobře, abych věděla, že si uvědomil, jak by se zachoval on – úplně stejně.

V ten moment stál u mě a schoulil mě do své náruče a já si připadala jako dítě, které hledá útočiště u staršího bratra. Vtiskl mi polibek do vlasů.

„Sbohem, Rachel Levinová.“ Zašeptal a povolil objetí. Usmála jsem se. Dlouho jsem neslyšela své původní příjmení. Teď jsem byla Volturiová.

„Ne sbohem... Nashledanou, Edwarde Cullene.“ Zazubila jsem se na něj a vyrazila do lesa.

„Promiň, Edwarde, ale tohle je prostě blbost!“ rozčilovala jsem se na něj už po desáté.

„Musíš tady zůstat jestli ...“

„Omyl, Edwarde. Nemusím nic!“ skočila jsem mu do řeči. Takhle jsme se hádali už skoro týden. Vždycky, když jsme byli sami. Nechtěla jsem rozesmutni Esme svým odchodem. Edwrad neměl v plánu to někomu říkat. Jen mě přesvědčoval, že mám zůstat.

Nemohla jsem je ohrozit. Vím, že utéct Arovi nebyl dobrý nápad, ale věděla jsem, že kdybych mu řekla, že chci odejít, nějakým způsobem by mě přiměl zůstat. Chelsea byla tou, která by mu zajistila, že neodejdu. Až příliš si mě cenil, což jsem nechápala. Na schopnosti uspat kdykoliv a kohokoliv jsem neviděla nic tak úžasného.

„Ale musíš pochopit, že díky tobě může usnout i upír.“ vložil se Edward do mého přemýšlení.

„Zůstaň, prosím.“ žádala mě tentokrát Bella. Nevšimla jsem si, že už se vrátila. Až do dneška jsem dokonce netušila, že ví o mém rozhodnutí je opustit, ale mohlo mi to být jasné. Edward a Bella jsou jako jeden.

„Je mi to líto, ale musím. Nemůžu vás takhle ohrozit. Už jednou jste se Volturiovým postavili a není to dávno. Nechci vám přidělávat nové potíže, tak krátce po tom, co se to uklidnilo s Renesmé.“

„Pořád ses nerozhodla. Kdyby ano, Alice by tě viděla.“ prohlásil Edward a vítězoslavně se usmál. Teď už nemělo cenu nic tajit. Vzdychla jsem a řekla mu pravdu.

„Edwarde., Alice to věděla dřív než ty.“ On na mě jenom vykulil oči a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Jaktože mi to uniklo?“ ptal se Edward spíš sám sebe než mě.

Uslyšela jsem kroky a tak jsem automaticky vyhlédla z okna. Alice s Jasperem se vraceli z lovu, následováni Emmettem a Rose.

„Alice!“ rozkřikl se Edward. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Buď té lásky a nekřič na mě.“ odsekla mu mírně zvýšeným hlasem.

„Ty ses asi zbláznila! Nemůžeš ji nechat odejít!“

„Edwarde...“ špitla Bella a chytla ho za paži. Pohlédl jí do oči a trochu se uklidnil. Jasper jí věnoval žertovný, kyselý pohled, protože ho zklidnila dřív než on.

„Já to nechápu, Alice. Jak můžeš být tak klidná?“ rozkřičel se znovu.

Rose nám nevěnovala pozornost. Posadila se k televizi, zatímco Emmett zbystřel a sledoval naši hádku.

„Edwarde, nech mě jít...“  zaprosila jsem tiše. Alice jen souhlasně kývala hlavou, což Edwarda znovu dopálilo.

„Ty jí to schválíš? Jen tak? Necháš ji odejít? Proč? Proč!“

„Protože půjdu s ní!“ vybouchla na něj, čímž Edwrada uzemnila. A myslím, že i všechny ostatní. Dokonce i Jasper se tvářil překvapeně. Že by mu  o tom neřekla?

Všichni jsme ztuhli na místě a nikdo nebyl schopen slova. Vtrhl nás až příchod Carlisla a Esmé.

„Co se děje?“ zeptala se Esmé starostlivě a postavile se ke mě a Alici.

„Odcházíme.“ řekla prostě Alice.

„Kdo ,my´?“ zeptal se obezřetně Carlisle.

„Já a Rachel.“ sklopila pohled.

„A já.“ řekl Jasper a chytil ji kolem ramen.

Všichni kromě Rosalie se tvářili udiveně. Ona však měla jiný výraz. Nenávistný. Propalovala mě pohledem, protože měla jasno, kdo za tohle může. Já. Chápala jsem ji. Její rodina pro ni byla vším a já ji teď rozbila. Ale to jsem přece nechtěla. Nechtěla jsem rozdělit Cullenovi.

„ Není to tvoje vina.“ řekl Edward v návaznosti na mé myšlenky.

Pevně jsem stiskla víčka a zašeptala. „Ano, je.“ V ten moment bylo rozhodnuto.

Alice zasyčela a upřela na mě bolestný pohled. Edward v tom samém okamžiku zavrčel.

„Ne!“ vyskočil na nohy a vyběhl ven.

Bella mi věnovala omluvný pohled a rozběhla se za ním.

„Rachel...“ vydechla Alice. „To nemůžeš! Nesmíš se tam vrátit!“

„Je to jediná možnost, Alice. Nehodlám rozdělit tvou rodinu. Ty...“ odmlčela jsem se a pohlédla na Jaspera, který měl napsáno ve tváři, že by Alici následoval i do horoucích pekel.

„Vy zůstanete tady. Já se vrátím do Volterry, kam patřím.“

Tentokrát sykla Esmé a opřela se Carlislovi o rameno. Kdyby to bylo možné, obě bychom měly v očích slzy.

„Je mi líto, že vás musím opustit, ale bude to tak lepší.“ V jejich pohledech se zračila úzkost. I Rose se teď tvářila smutně a bylo zjevné, že ani ona, stejně jako zbytek její rodiny, s nepřeje abych odešla.

„Dám na sebe pozor.“ slíbila jsem jim. Edward s Bellou se mlčky vrátili do místnosti. On se se zmučeným výrazem posadil na pohovku a zíral do podlahy. Jeho se to nejspíš dotýkalo nejvíc. Bral mě jako sestru a pravděpodobně nebyl jediný, kdo mě považoval za člena rodiny.

Alice, stále zoufalá, se snažila najít jakoukoli záminku, aby mě přinutila zůstat.

„Ale utekla jsi a Aro...“

„Neublíží mi a ty to dobře víš.“ řekla jsem tvrdě. Nebylo to hezké, ale muselo to být.

„Pokud to vidíš takhle, nebudeme ti bránit.“ rozhodl Carlisle a já jen přikývla. Bála jsem se, že kdybych promluvila, moje odhodlání zakolísá. Emmett ke mně beze slova přistoupil a objal mě.

„ Opatruj se.“ usmál se na mě, ale tušila jsem jakou mu ten úsměv dal práci.

„Budu.“ slíbila jsem mu a úsměv mu vrátila. Esmé mě políbila na čelo a dlouze se na mě podívala. Obavy, v jejím mateřském obličeji, byly zřejmé. Rose s Alicí mě naráz chytly kolem ramen.

Poté následovalo obětí od Belly a – měla jsem z toho málem šok – od Jaspera. Emmett se potichu uchechtl, když viděl jak se tvářím. Carlisle mi taky věnoval objetí.

„Patříš do rodiny, Rachel. U nás jsi vždycky vítaná.“

„Děkuju...“ vypravila jsem ze sebe. „Budete mi chybět.“ Naposledy jsem je všechny přelétla pohledem a na konec jsem si nechala Edwarda. Nepodíval se na mě, jen tiše vstal.

Otočila jsem se a zamířila k předním dveřím. Slyšela jsem za sebou jeho kroky. Šel sám. Ostatní zůstali nehybně stát a já na zádech cítila jejich pohledy. Tušila jsem, že se Edward bude chtít rozloučit jinde a jinak, než ostatní. Dál od dokonalých uší upírů v domě. Zamířili jsme do lesa. Byla jsem stejně rychlá jako on. Narazili jsme na Nesii a Jacoba. I s nimi jsem se chtěla rozloučit, tak jsem zastavila.

„Ahoj, tati.“ houkla Nessie a skočila mu vesele do náruče. Vypadala jako pětiletá holčička, ale věděla jsem, že jí není ani rok.

„Kam jdete?“ otočila se na mě.

„Rachel odchází. Musí se vrátit domů.“ prohlásil Edward a Renesmé se zamračila. Vykroutila se z Edwardovy náruče a pak mi skočila kolem krku. Jake odklusal do křoví, kde se proměnil. Renesmé mi přiložila horkou ručku na tvář. ,Proč?´ promítla mi do myšlenek.

„Musím se vrátit. Určitě zase někdy přijedu.“ Oslnila mě zářivým úsměvem, ale v koutku oka se jí zaleskla slza.

Jacob se mezitím oblékl a vrátil se k nám. Vládlo mezi námi podivné přátelství, které si ani jeden z nás nedokázal vysvětlit.

„Měj se, Rachel.“ Další objetí – jenomže tohle pálilo. Nevadilo mi to. Byl to můj přítel, přestože smrděl jako zmoklý pes. Edward se zakřenil mým myšlenkám a pak zase zvážněl.

„Asi bys měla jít za mámou, Ness. Celý den tě neviděla.“  Jakmile se Edward zmínil o Belle, Jacob i Rensemé se rozzářili jako sluníčka.

„Předběhnu tě.“ škádlil ji Jacob.

„Nene!“ křikla Nessie a jako střela vyrazila k domu. Jake skoro okamžitě vyběhl za ní a s rozvibrovaným tělem zmizel v lese.

Chvíli jsem se dívala za nimi a pak pohlédla na Edwarda. Díval se na mě, jako na malou sestru, kterou poprvé posílá samotnou do školy. Stáli jsme od sebe na tři kroky, ale já jsem jen čekala. Sledovala jsem, jak se mu v obličeji střídají emoce... Bolest, strach, smutek, obavy, láska.. (samozřejmě bratrská)

Povzdechla jsem si a on konečně promluvil.

„Víš, nemusíš se vracet. Zůstaň. Zvládneme to.“ snažil se mě přemluvit.

„Musím, Edwarde. Je to správné. Vděčím ti za svůj život a poštvat proti vám Volturiovi by nebyl dobrý způsob, jak se ti za to odvděčit.“

„Nepřipomínej mi, že jsem dovolil, aby se ti stalo tohle.“ zavrčel na mě.

„Teď mě dobře poslouchej, Edwarde Cullene. Je mi jedno co si myslíš o duších upírů, ale Bella má pravdu. Ty máš duši a nádhernou. Stejně jako tvoje rodina. Já si nemyslím, že jsi mě odsoudil k zatracení tímhle životem. Vím, že bys tohle nikomu nepřál, ale já jsem šťastná za to, že žiju. Jsem šťastná za to co jsem. Díky tobě. Před pěti lety jsem měla podle rozsudku zemřít. Věděla jsem řpíliš mnoho. Kdybys nepřišel s Eleazarem, nepřistoupil by Aro na mou přeměnu a byla bych mrtvá. Ano. Zemřela bych. Po celou věčnost by sis pak vyčítal, žes mě nechal umřít i když jsi mě mohl zachránit. Ale tys to udělal. Rozhodl ses a zachránil jsi mi život a to je fakt. Takže se neopovažuj mít výčitky, žes mě  zemřít nenechal a dopustil jsi aby se ze mě stal upír. Jsem šťastná, díky tobě a nikdy se to nezmění. Já nelituju. Nelituj ani ty.“ skončila jsem svůj projev a jeho pohled roztál. Celých pět let jsem neměla šanci mu tohle říct a on si vyčítal, že mi připravil takový osud.

„Děkuju.“ vydechl se zavřenýma očima. Zbavila jsem ho bezdůvodných výčitek. To jsem chtěla. Edward trpěl bezdůvodně a já tomu musela zabránit. Stalo se a já tak splatila část svého dluhu za svou záchranu.

„Ne, Edwarde. Já děkuju.“ usmála jsem se a byla ráda, že nepochyboval o mých slovech.

V ten moment stál u mě a schoulil mě do své náruče a já si připadalajako dítě, které hledá útočiště u staršího bratra. Vtiskl mi polibek do vlasů.

„Sbohem, Rachel Levinová.“ zašeptal a povolil objetí. Usmála jsem se. Dlouho jsem neslyšela své původní příjmení. Teď jsem byla Volturiová.

„Ne sbohem... Nashledanou, Edwarde Cullene.“ zazubila jsem se na něj a vyrazila do lesa.

Napadlo mě, že bych mohla zavolat na recepci abych zamezila nějakým nedorozuměním. Aro už pro mě určitě poslal. Vytáhla jsem telefon z kapsy a za běhu vytočila číslo.

„Giano, vyřiď Arovi, že se Rachel vrací.“ řekla jsem stroze a zavěsila. Doufala jsem, že si Aro bude myslet, že vzkaz je od Cullenových a tímpádem nebudou žádné nepříjemnosti.