Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Treacherous Revenge - Prolog

18.07.2012 (15:00) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2603×

Prolog

Pohled nikoho

Stáli proti sobě. Na jedné straně louky Volturiovi. Vládci upířího světa a jejich svědci. Na druhé straně Cullenovi. Rodina upírů jako žádná jiná a jejich přátelé. Vedli spolu spor, který se týkal nejmladšího člena Cullenů, malé Renesmé. Už to skoro vypadalo, že Cullenovi spor vyhrají a Volturiovi je nechají být. Když tu náhle se z lesa vynořil jeden člen gardy a šel přímo k Arovi, který stál v popředí Volturiových. Něco mu pošeptal a na Arových rtech se objevil ďábelský úsměv. Konečně našel způsob, jak rozbít klan Cullenů. Otočil se tedy na ně a promluvil:

„Mám velice smutnou zprávu pro tvoji rodinu, Carlisle," promluvil Aro jen na oko smutně.
„Aro, sám přece vidíš, že Renesmé není to, co jste si mysleli!" ohradil se Carlisle.
„Já nemluvím o té malé, vidím, že s ní nemůžeme nic dělat. Zatím. O ni nejde," utnul ho Aro.
„A o co tedy jde?" ptal se Carlisle.
„Jeden člen naší gardy byl zavražděn, nevíme sice kým nebo čím," Aro se podíval lentmo po vlcích, „ale stalo se to na vaší půdě, Carlisle, a proto budete muset také zaplatit životem," řekl Aro bez známky lítosti. Edward Cullen - čtenář myšlenek - zaskučel, věděl, na co Aro myslí.
„Cože? Aro, to nemůžeš přece myslet vážně! To je hloupost! Kdo z nás by to udělal a navíc všichni jsme celou dobu byli tady! Nikdo z nás to být prostě nemohl!" snažil se Carlisle přemluvit Ara, ale bylo to k ničemu.
„To je možná pravda, ale jak jsem řekl. Stalo se to na vaší půdě a vy budete muset zaplatit!" štěknul Aro naštvaně. Poté se všichni Cullenovi přitiskli k těm, které nade vše milovali, ke svým manželům a manželkám a malá Renesmé k mámě a tátovi. Věděli, že to „vy" se stahuje jen na jejich rodinu, jejich přátelé jsou z toho vynechaní, jako by tam nebyli.

„Koho tedy chceš, Aro?" promluvil po půl minutě Carlisle a přitiskl si svou ženu ještě těsněji k sobě. Všichni si byli skoro jistí, že si vybere Alice, Jaspera, Edwarda, Bellu nebo dokonce malou Renesmé. Proto všechny překvapilo, když si Aro vybral svoji oběť, tu, kterou si vybral, by nikdo nečekal. Těsně předtím, než Aro promluvil, Edward natáhl ruku ke své matce a z úst se mu vydralo tiché ne. Pak Aro konečně promluvil.
„Co třeba tvoji ženu, Carlisle?" promluvil Aro a dalo mu zabrat zachovat si chladnou tvář. Všichni na druhé straně louky vykulili oči a nikdo ani nedýchal, kromě Renesméina a vlčích srdcí, nebylo slyšet nic. Pak se všichni podívali na Carlisleovu ženu, Esmé.
„Ne!" zavrčel Carlisle. „To nedovolím," vrčel dál.
„Vem si mne, Aro! Bude to totéž, ani jeden z nás nemá dar," nabídl se Carlisle.
„Ne, Carlisle. Buď ona, nebo zemřete všichni," odpověděl chladně Aro.
„A co když půjdu já?" nabídl se Edward. Miloval svoji matku, i když nebyla pravá.
„Edwarde!" promluvila poprvé Esmé.
„To je velice zajímavá nabídka, Edwarde. Ale, jak jsem řekl, buď půjde Esmé nebo vy všichni." Nikdo to nechápal, Edwarda už tak dlouho chtěl, a teď, když se mu dobrovolně nabízel, tak ho odmítl.

„Tak já tedy půjdu," řekla Esmé, hlasem ostrým jako břitva, a probodla Ara pohledem. Takhle ji mluvit ještě nikdy nikdo neslyšel.
„Ne," ozvala se Rosalie.
„Je to jediný způsob, jak můžete zůstat naživu. Musím jít, jinak zemřeme všichni a to nedovolím," stála si za svým Esmé.
„Dám vám chvilku, abyste se rozloučili, pak bude čas jít," řekl Aro a odebral se blíž k jeho bratrům.

Esmé se skoro násilím odtrhla od Carlislea a přešla k první dvojici jejích dětí, k Alice a Jasperovi. Oba je pevně objala, oni ji objali tak pevně, že by to člověka rozdrtilo.
„Mami," vzlykla Alice, na nic víc se totiž nezmohla.
„Pšt, to bude dobré," pošeptala jí a políbila ji do střapatých vlasů. Ale po těch slovech se rozvzlykal i Jasper, byl na tom nejhůř, doléhaly na něj emoce úplně všech. Políbil Esmé na čelo a naposledy ji objal.
„Mam tě rád, mami." A s těmi slovy ji musel pustit.

Esmé přešla k další dvojici, Emmettovi a Rose.
Nejdříve objala Rose, které, kdyby mohly, tekly by proudy slz.
„Mami, já nevím, co říct, já, mám tě ráda," promluvila mezi vzlyky, které otřásaly jejím tělem.
„Já tebe taky, Rose." Znovu následovalo poslední ojetí. Podobná scéna se opakovala i u Emmetta, až na to, že on ji nechtěl pustit. A docela se mu to i dařilo, ale nakonec ji s větou - jednou se znovu setkáme - pustil.

Poté byli na řadě Edward, Bella, Renesmé a Jacob, který taky už patřil do rodiny. Nejdřív Esmé objala Bellu. Bella Esmé brala jako druhou matku, i přes to, že ta první stále žila.
Políbila Esmé na tvář a předala jí Renesmé. Ta se k ní natiskla svým malým tělíčkem a rozplakala se, ale jí mohly téct slzy a byly Niagáry, co jí tekly z očí.
„Mám tě moc ráda, babičko," vzlykla Renesmé.
„Já tebe taky, beruško," odpověděla jí a políbila ji na čelíčko. Pak ji podala zpět Belle.
„Mami," zakňoural Edward a stiskl ji v náručí.
„Je mi to moc líto, nechápu, proč mne nechtěl, já bych šel," vzlykal.
„To je dobré, Edwarde. Já jsem ráda, že tě odmítl. Musíš se postarat o Bellu a Renesmé," podívala se mu do očí a v myšlenkách dodala, „a prosím, postarejte se o Carlislea." Edward jen přikývl. Hned na to mu do zad šťouchl hlavou rezavý vlk, velký jako kůň, Jacob. Esmé políbila Edwarda na čelo a přešla k Jakeovi. Rukama ho objala kolem obrovského vlčího krku a on ji položil obrovskou hlavu na rameno.
„Postarej se o ni," zašeptala mu do kožichu a vůbec nevnímala ten nepříjemný zápach. Jacob zakňučel a z oka se mu vykutálela slza o velikosti golfového míčku, kterou následovaly další a další. Jen chvíli poté ho Esmé pustila.

Otočila se ještě dozadu na všechny jejich přátele.
„Sbohem a děkuji," řekla. A šla ještě ke klanu z Denali. U kterého už byla znova Irina, která vlastně úmyslně nebo neúmyslně způsobila dnešní setkání.
„Moc se omlouvám, nebýt mě, nic by se z toho nestalo," omlouvala se Irina.
„To je v pořádku, Irino. To není tvoje vina," odpověděla Esmé a jemně se na ni usmála. Podívala se ještě po ostatních z klanu, objala se s nimi. Poté už se musela otočit.

Teď ji čekalo to nejtěžší rozloučení. Rozloučení s Carlislem.
Přešla k němu a pohladila ho po tváři, která byla zkřivená do bolestné grimasy. Ani ne za půl vteřiny na to se k němu přitiskla a vzlyky, které držela celou dobu v sobě, našly cestu ven. Rozvzlykala se tak, že to trhalo srdce, bolestný pláč bez slz. Podívala se mu do očí, které byly prázdné, plné beznaděje, protože tak se on cítil - prázdný a bez špetky naděje. Nevydržela tíhu toho pohledu a políbila ho. Byl to polibek plný bolesti, ztráty a lásky, ale zároveň byl plný neskrývané touhy a vášně. Vášně, která by byla schopna zapálit cokoliv. Možná i upíra. Po několika desítkách sekund musela polibek ukončit, věděla, že už je čas jít. Carlisle ji ještě stiskl. Poté se otočili na Ara, který to celé sledoval se zvláštním pohledem, který vypadal skoro až soucitně.

„Je čas, Esmé. Pojď," vyzval ji Aro a napřáhl k ní ruku, i když byla více jak sto metrů daleko.
„Můžu ji jít alespoň doprovodit? Prosím, Aro," poprosil Carlisle a podíval se Arovi do očí.
„Jistě," odpověděl Aro. Carlisle chytl Esmé za ruku, a když přikývla, rozešli se přes louku, nepospíchali. Šli lidským krokem a užívali si poslední chvilky přítomnosti toho druhého. Aro jim šel pár kroků naproti. Poté se zastavil a počkal na ně.

Zastavili se jen pár metrů od něj, aby si dali poslední sbohem.
„Měl bys jít," řekla mu, ale věděla, že on nepůjde.
„Emmette," zašeptala, ale dotyčný ji přesto slyšel, hned, jak to dořekla, stál vedle ní. Emmett už Carlislea chytal za ruku, že ho odvede, když promluvil:
„Počkej ještě." Vymanil se mu na poslední chvíli. Emmett ho nechal.
Carlisle naposledy Esmé objal.
„Miluji tě. A vždycky budu," pošeptal jí do vlasů.
„Já vím. Já tebe taky. Navždy." Potom následoval poslední polibek, poslední pohlazení. Kývla na Emmetta a ten chytl Carlislea za ruku a odváděl ho na druhou stranu. Carlisle ale stejně nespouštěl oči z Esmé, a tak se nechal jen bezvládně táhnout. Až na druhý konec louky.

Esmé se otočila na Ara a podala mu ruku. On ji uchopil a odvedl ji až k jejich gardě.

„Teď se s vámi loučím a doufám, že se zase jednou sejdeme. Ale snad v míru a klidu," otočil se ještě Aro na Cullenovy, ale vysloužil si od všech jen pronikavé vrčení a vyceněné zuby.
„Dobrá, sbohem, Cullenovi." Poté se obrátil k lesu a začal i s celou gardou mizet v lese. Poslední šla Esmé, kterou vedli dva gardisté, odváděli ji pryč od její rodiny.
Celou dobu se dívala přes celou louku na její rodinu, která jí pohled opětovala. Naposledy se na ně usmála.
„Žijte." A potom zmizela v lese. Hned, jak to dořekla, ozvalo se hlasité vytí všech vlků, kteří tam byli, a kteří jí tím vzdávali úctu a někteří z nich i prazvláštní lásku.

Tak to byl prolog. Doufám, že se to někomu aspoň trochu líbilo.  
Katari 

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Treacherous Revenge - Prolog: