Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The truth live 1

16.02.2010 (07:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1203×

Nový začátek

„Víme, že to není žádný sporťák, ale mysleli jsme si, že se ti bude líbit,“ pověděla starostlivě Renée.

„To není v autě. Jde o to, že poslední dobu cítím, jakoby mi něco chybělo. Už jste asi poznali, že se chovám jinak. Něco mi chybí a já stále nemůžu přijít na to, co,“ řekla jsem a podívala se jim do očí. Oba mě zkroušeně pozorovali a nevěděli, co mi na to mají odpovědět. Renée si povzdychla:

„Muselo to jednou přijít. Poslední dobou si se hodně ptala na svého otce a já jsem ti nedokázala říci pravdu. To je to, co ti chybí. Potřebuješ se setkat se svým biologickým otcem.“

„Chci sice vědět, jak můj pravý otec vypadá a jaký je, ale to neznamená, že bych neměla Brice ráda. To že se ptám na svého otce častěji, neznamená, že mi chybí právě on, ne?“ Přemítala jsem nahlas.

Renée ke mně přistoupila a položila mi ruku na rameno.

„Nijak tě neobviňuji za to, že chceš slyšet pravdu. Možná, že kdybych nebyla tak sobecká, řekla bych ti ji už dřív,“ pravila Renée. V jejích očích se po dlouhé době objevila mateřská láska.

„Tvůj pravý otec se jmenuje Charlie Swan. Bydlí se svou novou manželkou v jednom zapadlém městě na severozápadě ve státě Washington,“ pokračovala Renée. Nevěřila jsem vlastním uším. Po tak dlouhé době slyším o svém otci. Mým tělem mi projel mě neznámý hřejivý pocit.

„Jaktože jsem ani jedno léto nebyla u něho? Jaktože mě nechtěl vidět? Proč nás nekontaktoval? Proč ses s ním rozvedla?“ Zeptala jsem se jí na otázky, na které jsem už dlouhou dobu chtěla slyšet odpověď.

„Protože…“ Chtěla mi odpovědět Renée, ale z nějakého důvodu se zastavila a nemohla popadnout dech.

Brice přišel k mámě a dal jí svou ruku kolem pasu. Vypadalo to, jako kdyby Renée podporoval, aby pokračovala. Jaktože, on, ví víc než já. Renée se k němu přitáhla blíž     a ruku, kterou měla na mém rameni, dala též kolem pasu Briceovi. Sebrala odvahu a konečně mi řekla pravdu.

„Protože jsem byla strašně sobecká. Po vystudování vysoké školy jsem se stala modelkou pro jeden známý časopis. Měla jsem hodně zakázek. Spolu s fotografem        a jedním bodyguardem jsem projezdila celé státy. Jednou jsem měla fotit zimní oblečení a spodní prádlo na nejdeštivějším místě Severní Ameriky. Nebyla jsem z toho kdovíjak nadšená. Nenáviděla jsem déšť a ještě ke všemu byl leden, takže tam byla i velká zima. Měli jsme tam naštěstí být jen týden. Charlieho tehdy poprosili, jestli by nemohl pomoci mému bodyguardovi, hlídat místo focení před zvědavci.“

„Charlie byl na mě velice hodný. Povídali jsme si během přestávek. Po dlouhé době jsem s někým mluvila o něčem jiném než o práci. Chodila jsem s ním na rande poslední tři dny. Když nastal den odjezdu, poprosil mě Charlie, ať tam s ním zůstanu. Jelikož jsem se do něj zamilovala, svolila jsem. Dala jsem si v práci malou pauzu a přistěhovala jsem se k Charliemu. Za jeden rok mě požádal o ruku. Po svatbě Charlieho povýšili a stal se šerifem. Já jsem zase začala pracovat. Jako vdaná žena jsem však neměla tolik zakázek a po roce jsem přišla o práci. Možná že to bylo i kvůli mému věku. S Charliem nám to začalo skřípat. Nenáviděla jsem tamní počasí. Nesnášela jsem svojí novou práci účetní. Po delší době jsem si ale začala brát práci navíc, protože jsem už nemohla vystát ani Charlieho. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, moc to našemu vztahu nepřidalo. Charlie chtěl dítě, ale já si nebyla jistá. Jednou jsme se kvůli tomu pohádali      a já ho opustila. Týden na to dostal Charlie ode mě dopis s přiloženým rozvodovým papírem,“ řekla Renée.

Já jsem se pod náporem té pravdy sesunula na pohovku a se zatajeným dechem jsem ji poslouchala.

„Tys mě nechtěla?“ Zeptala jsem se jí překvapeně.

„Spíš jsem si nebyla jistá, jestli chci mít dítě zrovna s Charliem,“ odpověděla mi.

„Řekni mi prosím i tu druhou část, poté co si ho opustila, prosím,“ řekla jsem smutně, ale s naléhavostí v hlase.

„Přestěhovala jsem se do New Yorku, kde jsem si našla práci; psala jsem články do jednoho plátku. Bylo to výhodné, protože jsem mohla pracovat i doma. Když ses mi narodila, věděla jsem, že jsem udělala správně. Milovala jsem tě od té chvíle, kdy mi tě ukázali. Byla jsi tak nádherný, roztomilý tvoreček. Jméno Isabella máš po svojí prababičce, v mnohém se jí podobáš. Po pár týdnech mě propustili z nemocnice a…“ chtěla pokračovat, ale já jí nervózně přerušila:

„No ale co Charlie?“

„Charliemu jsem v den tvých prvních narozenin poslala dopis. Musela jsem ho zkontaktovat já, protože on nevěděl, kde bydlíme. Napsala jsem mu, že má holčičku Isabellu a že si nepřeji, aby nás nějak kontaktoval. Že chci, aby mi už konečně poslal ty rozvodové papíry a nesnažil se s tebou jakkoli spojit. Nechtěla jsem, aby platil alimenty, nepotřebovala jsem je. Podle rozvodové smlouvy se tě měl zříct a neobtěžovat nás. Po týdnu mi nepřišla žádná odpověď, a tak jsem poslala ještě dalších pět takovýchto dopisů a po šestém pokusu mi přišel nazpět podepsaný rozvodový papír. Od mých přátel, které jsem si v mém starém domově našla, jsem se dozvěděla, že nás Charlie přesto chce navštívit. A tak jsme se přestěhovaly do Birminghamu. Charlie byl ve svém oboru moc dobrý, a tak nás našel i tam. Stěhovaly jsme se snad každý rok, ale vždy tě našel. Po sedmi letech to však vzdal. Byla jsem za to ráda, protože si během toho už vyrostla a já už nenacházela odpověď na tvou otázku, proč se zase stěhujeme,“ dořekla Renée.

Mou tvář zalily slzy. Tak on mě Charlie hledal. Chtěl mě u sebe, ale má matka mu v tom zabránila.

Tak dlouho jsem chtěla slyšet pravdu. Doufala jsem, že mi pomůže nějak vyřešit otázku týkající se otcovi nepřítomnosti v mém životě. Pravda však způsobila, že jsem spíš cítila hněv vůči své matce. Nedokázala jsem se ovládat. Musela jsem zatnout pěsti, abych do něčeho nepraštila.

Renée si všimla mé reakce a opět si jen povzdechla. Kdybych mohla, tak v tenhle moment vybouchnu jak sopka. Moc mi nešlo formulovat slova, protože jsem v sobě dusila vztek, ale musela jsem se jí na něco zeptat:

„Proč si čekala až do mých sedmnáctých narozenin. Proč si mi to prostě nemohla říct rovnou!“

„Protože jsem se bála, že ho budeš chtít vidět,“ odpověděla mi klidně Renée.

„A ty si myslíš, že ho teď nechci vidět? Spíš kdybys mi to řekla dřív, možná bych po tom v hloubi duše toužila, ale nikam bych nešla. Když jsi mi to ale řekla až teď, mám sto chutí odejít už dnes,“ řekla jsem ostře a postavila se.

Renée se zalekla mé reakce, vyprostila se z Briceova sevření a přiskočila ke mně.

„TO přeci nemůžeš!“ Řekla hystericky a zatřásla se mnou.

„Proč bych nemohla?! Vím, že už má vlastní život, ale já ho přesto chci poznat. Prosím, Renée pusť mě za ním,“ odpověděla jsem tvrdě a sundala její ruce ze svých ramen.

Brice k ní přistoupil a pověděl: „Musíš jí pustit Renée. Je to přece její pravý otec. Nemůžeš ji vzít možnost se s ním setkat. Už je dost stará na to, aby věděla, co je pro ni nejlepší.“

Renée se na něj podívala pohledem, který ho chtěl usmažit za živa: „I ty ses přidal?           Já tomu nemůžu uvěřit. Ty chceš, aby nám odjela a možná se už nikdy nevrátila?“

„Stejně ti jednou odjede. Půjde na školu. Potká svého budoucího manžela. Nemůžeš ji u sebe držet věčně,“ řekl Brice. Byla jsem mu velice vděčná.

„Tak dobře. Jak chcete. Můžeš jet za svým otcem. Mám ale pár podmínek,“ pravila Renée. V mých očích se po dlouhé době zableskly jiskřičky štěstí.

„Povídej,“ řekla jsem nedočkavě.

„Budeš mi nejméně každé dva dny psát maily. Pokud se ti tam nebude líbit, tak se okamžitě vrátíš. Jestli budeš něco potřebovat, řekni nám a my ti to pošleme. Budeš tam chodit do školy, a pokud se tam zdržíš déle než rok, tak tam také i odmaturuješ. Budu mít určitě další připomínky, ale teď mi stačí, když mi slíbíš tyhle,“ pověděla mi Renée a na její tváři se zaleskla slza.

„Slibuji,“ odpověděla jsem a oba jsem je objala.

Teď mě prosím omluv, jdu zařídit všechno potřebné, než si to rozmyslím. Musím ale nejprve zavolat Charliemu, jestli tě vůbec chce vidět,“ dodala Renée s jistou nadějí v hlase. Já jsem si toho však nevšímala. Renée šla do ložnice, kde mohla v klidu mluvit do telefonu.

Já s Bricem jsem si sedla na pohovku a společně jsme čekali.

Z pokoje se po chvíli začal ozývat zvýšený hlas. Renée se začala hádat s Charliem po telefonu a bylo slyšet, jak se pod ní prohýbají parkety, když přechází z jedné strany pokoje na druhou.

„To auto za tebou pošleme. Možná tam dorazí ještě dříve než ty,“ řekl smířeně Brice.

„Děkuju ti moc. I za tu podporu. Nikdy jsem si nemyslela, že…“

„Nikdy sis nemyslela, že bych šel proti Renée, viď? Je to proto, že tě mám moc rád, Isabello,“ řekl Brice a já jsem byla dojatá. Objala jsem ho a řekla:

„Ještě jednou velké díky. Mám tě taky ráda.“

„Myslím, že bys měla zítra zajít za Hannah. K Charliemu pojedeš asi už v neděli. Nepředpokládám, že by to Renée nějak odkládala, spíše naopak. Bude chtít, aby jí to loučení tolik nebolelo. Budeš mít s Hannah celou sobotu na to, aby ses s ní rozloučila,“ řekl mi Brice.

Propustila jsem ho ze svého objetí a opřela se o pohovku. Úplně jsem na ní v tom zmatku zapomněla. Jak jen se mám radovat, že uvidím svého otce, když mám ztratit svou nejlepší kamarádku.

„Určitě to pochopí,“ chlácholil mě Brice.

Čekali jsme tam další půl hodinu, než výkřiky z pokoje utichly. Renée poté ještě s někým mluvila a za dalších pět minut vyšla z pokoje.

„Charlie tě očekává v neděli odpoledne. Letadlo ti tam letí v jedenáct. Všechno už jsem zařídila. Auto ti doručí na letiště v Seattlu a ty můžeš jet sama za Charliem,“                 řekla Renée a přisedla si k nám.

„Děkuju moc,“řekla jsem a objala jí. Renée mi stisk obětovala.

„Jdi spát. Zítra budeš celý den balit. A měla by ses ještě stavit za Hannah,“                řekla Renée.

Nechtěla jsem, aby si to ještě rozmyslela a šla jsem radši spát.

Ráno jsem vstala až ve dvanáct hodin. „To mě nemohli probudit,“ hudrovala jsem           a zamířila si to do mé soukromé koupelny. Po půl hodině jsem vylezla a šla do kuchyně. Renée a Brice zrovna jedli oběd.

„Mám toho dneska tolik. Nemohli jste mě probudit o trošku dřív?“ Řekla jsem jim ještě s ranní nevraživostí.

„Chtěli jsme, ale tys nešla vzbudit,“ usmál se na mě Brice a já jsem zčervenala.

„Omlouvám se,“ dodala jsem.

„Nic se neděje. Dej si s námi oběd a jsi za Hannah,“ řekla mi Renée a nandala mi na talíř špagety.

Snědla jsem svou porci, převlékla jsem se, rozloučila se a vyšla jsem ven. Slunce jako vždy svítilo a bylo pěkné vedro. Hannah nebydlela moc daleko, jen pár bloků od nás.

Šla jsem pomalu. Chtěla jsem naše setkání oddálit, ale byla jsem si plně vědoma,           že čím dříve k ní přijdu, tím delší dobu spolu můžeme strávit. Renée mi řekla, že bych se měla domů vrátit v pět, abych si stihla sbalit věci a jít co nejdříve do postele, abych se vyspala. Byla jedna hodina, moc času mi tedy nezbývalo.

Přišla jsem k jejich domu a musela se dlouhým nádechem uklidnit. Po chvíli jsem už byla schopna zazvonit na zvonek. „Už jdu,“ ozvalo se z mikrofonu. Hannah bydlela v pátém patře tohoto činžáku. Měla jsem dost času na další uklidňující nádechy                 a výdechy.

Usmívající se Hannah mi otevřela dveře, jakmile uviděla mou tvář, zarazila se.

„Stalo se něco, Isabello?“ Zeptala se opatrně.

„Povím ti to až nahoře,“ řekla jsem smutně a vstoupila jsem do haly. Jely jsme výtahem a ani jedna z nás nechtěla navázat hovor.

Hannah otevřela dveře od jejich bytu a já jsem vstoupila. Pozdravila jsem její rodiče          a pokračovala do pokoje, kde spí Hannah. Neposadila jsem se na její postel jako obvykle, ale zůstala jsem stát uprostřed místnosti a nic jsem neříkala.

Hannah za námi zavřela dveře a zeptala se mě: „Co se stalo, Isabello?“

„Máma mi konečně řekla pravdu o mém otci,“ odpověděla jsem jí smutně.

„To je přeci skvělý, nebo ne?“ Zeptala se.

Řekla jsem jí vše, co mi před pár hodinami pověděla Renée.

„To je mi líto, Isabello. Myslela jsem, že to byla vina tvého otce. Proč si ale tak strašně smutná, vždyť si se konečně dozvěděla pravdu,“ řekla mi Hannah.

„Chci Charlieho navštívit,“ odpověděla jsem jí.

„To je přeci dobře. Zajedeš za ním, pár dní s ním pobudeš a pak za ním třeba budeš jezdit o prázdninách,“ řekla mi přátelsky.

„Já za ním ale nejedu na pár dní. Pokud všechno půjde dobře tak se… tak se asi už sem nevrátím,“ řekla jsem jí a na tvář mi spadla slaná kapka.

Hannah se zarazila a chvíli nic neříkala. Pak ke mně přistoupila a pevně mě objala.

„Nechci, abys odešla, ale vím, že proti tomu nic nezmůžu. Přeju ti to, Isabello,“ řekla mi Hannah a ještě víc mě stiskla. Stisk jsem jí opětovala a zašeptala jí do ucha:

„Děkuju ti moc. Ani nevíš, co pro mě tvá slova znamenají.“

Stáli jsme tam v objetí dlouhou chvíli. Po nějaké době jsme té druhé začaly smáčet rameno slzami loučení.

V půl páté už jsem musela jít domů.

„Budeš mi povinně psát každý den,“ řekla mi Hannah, když jsme už byly před domem.

„A budu ti i volat,“ přisvědčila jsem a znovu ji objala.

„Naše přátelství neskončí, to ti můžu slíbit,“ zašeptala jsem jí do ucha. Hannah mě pevně stiskla a pak mě pustila ze sevření.

„Nikdy neskončí. Jednou budu tvá družička na svatbě,“ řekla mi a zamávala na rozloučenou.

Musela jsem už jít, ale mé nohy mě neposlouchaly. Ani Hannah nezašla zpátky do domu. Jen jsme tam stály a dívaly jsme se sobě do očí. Nakonec jsem se pousmála, pokývala hlavou na znamení rozloučení a pomalu šla k našemu domu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Hannah také pousmála a zašla dovnitř. Není o co se strachovat, naše přátelství jen tak něco nezničí.

Domů jsem dorazila přesně v pět hodin. Dala jsem si večeři, kterou mi uvařila Renée       a šla do pokoje balit. Byla jsem zvyklá na tenhle balicí rituál. Z toho věčného stěhování, jsem už věděla, co si vzít sebou a co můžu nechat tady. V mém šatníku jsem měla všechny typy oblečení. Vzala jsem si veškeré zimní věci a naskládala je do mé cestovní tašky. Vzala jsem si i pár letních kousků, kdyby se tam náhodou udělalo hezky. Nebyla jsem ten typ holky, která každý den potřebuje nové oblečení, ale na druhou stranu jsem neměla v šatníku nic, co by bylo starší půl roku.

Do tašky jsem si hodila ještě boty, spodní prádlo a další různé drobnosti, které člověk nesmí zapomenout. Do tašky jsem si i přibalila svůj notebook. Doufám, že tam mají bezdrátové připojení k internetu. A zamířila si to do koupelny. Tam jsem se vysprchovala; oholila si nohy a další části těla; vyčistila si zuby a umyla si obličej kosmetickými potřebami.

Do své kosmetické tašky jsem si nacpala snad celý obsah mých skříněk, vyšla jsem z koupelny a dala jsem kosmetickou tašku do té cestovní. Taška už doslova přetékala. Nechtěla jsem si brát další, a tak jsem pomalu a opatrně, abych v ní nic nerozbila, zapínala zip. Do mé příruční tašky jsem si dala mp4 přehrávač, mobil, kapesníky a další serepetičky. V osm hodin jsem byla se vším hotová. Nastavila jsem si budíka na osmou a šla jsem spát.

Ráno jsem se vzbudila v šest hodin a z nervozity jsem už nemohla dál spát. Šla jsem se znovu osprchovat, abych nějak popohnala čas a vyčistila jsem si zuby. Šla jsem zpátky do pokoje a oblékala si na sebe věci, které jsem si včera večer dala na stranu. Byly to šedé jeansy s černým páskem, dále pak žluté top tričko a plánovala jsem, že až dorazím do Seattlu, vezmu si přes něj ještě mikinu a lehkou bundu. Přece jen byl březen a já jsem nevěděla, jestli je tam u nich ještě zima.

V sedm hodin jsem si šla dát snídani. Renée ani Brice ještě nebyli vzhůru. Měla jsem žaludek jak na vodě, ale věděla jsem, že další jídlo budu mít v letadle tak za šest hodin, takže jsem si raději tu snídani dala. Když už jsem myla talíř od chleba a hrnek od ranního čaje, přišel do kuchyně Brice. Pozdravil mě, prošel kolem mě a při té příležitosti mi ještě stačil rozcuchat vlasy. Tuhle jeho zálibu jsem neměla ráda. Zůstala jsem v kuchyni a povídala si s ním, zatímco on snídal. V půl deváté se k nám připojila               i rozespalá Renée. Ve čtvrt na devět jsme se všichni sebrali a vyrazili na letiště v Briceově SUVéčku. Cesta nám netrvala ani půl hodiny.

Zamířili jsme rovnou do haly, kde mě odbavili a nás tři čekala ta strašná fáze loučení. Nevěděla jsem přesně, co jim mám povědět.

„Mám vás oba ráda,“ řekla jsem jim a objala je.

„My tebe taky holčičko,“ řekla Renée dojatě. Brice mě ještě jednou objal a řekl mi do ucha:

„Opatruj se. A napiš občas i mě.“ Musela jsem se tomu pousmát, ale v mé náladě to spíš vypadalo, jako když mám křeče.

„Nezapomeň, cos mi slíbila a pořádně se tam o sebe starej,“ připomněla mi Renée.

„A nezapomeň na to, že jsi dostala nové auto, tak s ním jezdi opatrně,“ dodal Brice.

„Mám vás ráda,“ pověděla jsem znovu a zařadila jsem se do fronty na detektory. Ještě jsem těm dvěma zamávala, když jsem šla čekat na letadlo do haly. Sedla jsem si tam na jednu ze židlí a pustila si mp4. Naštěstí mi nehrála tak nahlas, že jsem nepřeslechla hlášení. Děkovala jsem bohu, že jsme sem přijeli o dvě hodiny dříve. Hlásily totiž,            že letadlo odlétá z ranveje už v půl jedenácté, takže mám ještě necelých deset minut. Složila jsem si mp4 zpátky do příruční tašky a šla jsem k bráně 6. Stevardka mi zkontrolovala letenku a ani jsem se nenadála a už jsem seděla na svém místě.

Letěla jsem naštěstí druhou třídou, a tak jsem měla trochu více prostoru kolem sebe. Vedle mě seděla jen nějaká postarší dáma, která nevypadala, že si chce se mnou povídat. Vyslechla jsem bezpečnostní pokyny od letušky, zapnula si pás a letadlo se rozjelo. Cestování mi nikdy nedělalo problémy, až na to, že mi vždycky ať sem se snažila sebevíc, zalehly uši. Konečně už jsme byli ve vzduchu a mohla jsem si odepnout pásy. Cesta měla trvat šest hodin. V půli cestu chodily letušky a rozdávaly jídlo a pití. Neměla jsem to jídlo nikdy ráda. Ať jste měli cokoli, chutnalo to všechno stejně. Celou cestu jsem se dívala z okna, a co chvíli jsem se štípala do ruky, jestli se mi tohle všechno náhodou nezdá.

Přesně v 14:00 jsme přistáli v Seattlu. Možná často cestuji, ale na ten časový posun si nikdy nezvyknu.

Jakmile jsem vyšla z letadla, šla jsem si pro svou větší tašku a poté jsem zamířila na informace, kde mi dali klíčky od auta; musela jsem však před tím podepsat strašně moc potvrzení a to jsem auto ještě ani neviděla.

Vyšla jsem z haly Seattleského letiště, pohrávala si s klíči a šla směrem na parkoviště. Auto jsem však nemohla najít. Byla jsem zoufalá, a tak jsem odemykala na dálku auto   a doufala jsem, že nějaké z těch tisíci zareaguje. TA ženská u informací mi mohla aspoň říct, kde je. Stěžovala jsem si v myšlenkách. Po půl hodině jedno tmavě modré auto skutečně zablikalo a já si mohla uložit své věci do kufru. Nastartovala jsem motor a podle GPS jsem jela do mně neznámého města.

Prolog SHRNUTÍ

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The truth live 1: