Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The vampires princess - 10. kapitola

10.11.2010 (17:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3870×

10. kapitola

Už, už jsem chtěla použít svoji upíří sílu a roztrhnout provazy, kterýma jsem byla svázána, když se najednou se skřípáním otevřely dveře a v nich stál…

Pane bože. V nich stál Mike Newton. Cítila jsem, jak mi jed proudí tělem a já se čím dál tím víc cítím jako upír. Zahleděla jsem se tomu hajzlovi do obličeje a zaznamenala, že se směje. To neměl dělat. Teď teprve pozná, co jsem zač. Zase jsem měla před očima rudou mlhu a můj jediný terč, Mikea Newtona.

„Tak co, kočičko, jak se ti líbí v našem hnízdečku lásky?“ zeptal jsem mě slizce. Já radši mlčela, protože kdybych promluvila, vyšlo by ze mě jen temné vrčení.

„Já ti říkal, že jsem dostal každou. Po dobrém i po zlém. Ty sis vybrala tu druhou možnost, proto jsme tady. A promiň za tu ránu do hlavy, musel jsem tě nějak omráčit,“ omlouval se mi, ale v očích mu bylo poznat, že to vůbec nemyslí vážně.

„To jsi neměl dělat,“ poprvé jsem promluvila a zákeřně se usmála, když jsem viděla, že s sebou cukl.

„Ale, ale, tady se nám někdo rozpovídal,“ zasmál se. Klid, Bello, nabádala jsem se v duchu. Chceš si s ním pohrát, tak ještě vydrž si s ním hrát tu jeho hru, nebo spíše, teď už mou hru.

„Tak jak bys to chtěla, zlato?“ ptal se mě a přitom si rozepínal knoflíček u kalhot a poté poklopec. Přišel až ke mně a sundal si kalhoty i s boxerkami. V tu chvíli jsem měla co dělat, se tam nezačít smát. Myslela jsem si tedy, že když je za takového borce, bude ho mít alespoň trochu většího, ale tohle? V duchu jsem se trhala smíchy, ale na venek hrála, jakož to vyděšenou dívku. Fuj, ale dělalo se mi blbě, když jsem se na něj dívala a on měl jen košili. Ble.

„Tak začneme. Ty mě teď hezky uspokojíš a potom, jestli budeš hodná, uspokojím i já tebe.“ Óóó, jaká laskavost, šmejd jeden. Klekl si ke mně a tu svou pidi slizkou věc mi šoupnul mezi oči a čekal, až začnu. Přísahám, že o tu věc dnes přijde a moc příjemné to nebude.

„Tak začni, miláčku,“ přikázal mi sladce. Fajn, hra na kočku a myš začíná.

„Chceš uspokojit, Mikeu?“ zeptala jsem se přesladkým hláskem, který dokážou jen upíři.

„Jistě zlato, proto jsi dnes tady,“ pohladil mě po tváři a tu malou věc mi šoupnul před pusu. Fajn, holka. Jed nemáš, takže ho proměnit nemůžeš, když ho kousneš. Fuj, já to do pusy dávat nechci, ale budu muset, když chci uskutečnit svůj plán.

Předtím mi ale ještě rozvázal ruce, abych je měla volné. Nohy mi nechal svázané, abych se nepokusila o útěk. To ale u mě nehrozí, spíše on se bude za chvíli snažit o útěk.

Vzala jsem tedy jeho penisek, jinak to nazvat nemohu, do rukou a začala kmitat.

„Ach, tak je to dobře, zlato,“ vzdychl. Sice jsem ještě panna a nikdy jsem nic takového nedělala, ale asi mi to jde, jelikož slastně vzdychá. Kmitala jsem rukou, i když to šlo opravdu špatně, když je jeho chlouba velká, jako moje dlaň.

„Přidej, kotě,“ přikázal mi a chytl mě surově za vlasy. Je pravda, že mě to nebolelo, protože mi tělem proudí třikrát rychleji jed, než normálně, ale i tak mě to urazilo.

Když jsem totiž klidná, spíše mi v těle proudí krev, ale čím více jsem naštvaná, tím více mi proudí jed a začínají se u mě projevovat smysly upírů. Jakožto, lépe vidím, slyším i cítím a také mi ztvrdne kůže, takže je skoro stejně tvrdá, jako upíří. Proto, kdyby mě teď Mike bouchl jako ve škole, vůbec bych to neucítila.  A hlavně to nejpodstatnější, začne se u mě projevovat žízeň. Když je na poblíž nějaký člověk, teď tedy Mike, hrozí mu opravdu velké nebezpečí, jelikož se přestávám ovládat a vedou mě pouze upíří instinkty. Začne mě pálit v krku a já se budu chtít napít, i když jsem byla na lovu třeba nedávno. Normálně se to snažím ovládat, ale teď ani nechci. Bude pikat za to, co mi chtěl udělat.

Za vlasy mi přitáhl hlavu ještě blíže k jeho penisátku a chtěl, abych si ho vzala do pusy. Fajn, operace bolest, začíná. Otevřela jsem ústa a jazykem ho objela. Sice se mi z toho zvedá kufr, ale musím to vydržet, protože už za chvíli mě bude prosit o život. Ještě jednou jsem ho jazykem objela a pak se do něho pořádně zakousla. Samozřejmě moje upíří zuby jím projely jako lidské do pudinku a tak jsem okamžitě zabrzdila. Jejda, musíš si dávat lepší pozor, vynadala jsem si v duchu. Uf, naštěstí tam má jen krvavou ranku jako od člověka.

„Ááááá,“ vykřikl a chytl se za teď už krvácející penisek. Temně jsem se usmála.

„Ty děvko, cos mi to udělala,“ zaječel a vrazil mi facku, jenže se mnou to ani nehlo a dál jsem se usmívala.

„Ty se ještě budeš smát, jo? Jen počkej, tebe ten smích brzy přejde,“ zaječel na mě a odešel pryč. První operace bolest, splněná. Druhá operace strach, začíná. Mike přišel asi po pěti minutách, už v kalhotách, s baseballovou pálkou v ruce a tvářil se, že mi s ní chce ublížit. Nahlas jsem se uchechtla.

„Ty se pořád směješ? Jen se neboj, on tě ten smích za chvíli přejde,“ řekl a bouchl mě s ní. Jenže, se mnou to vůbec nehlo a pořád jsem jen klečela jako socha se zákeřným úsměvem na rtech. Mike jen otevřel pusu a díval se na mě jako na mimozemšťana.

„Jak, jak to, že si se ani nehla? Vždyť jsem tě praštil,“ ptal se a nevím, jestli mě nebo sebe. Na to mi přílítla ještě větší rána do hlavy, až se basebolka zlomila a jemu v ruce zůstala jen rukojeť.

„C-c-co to je?“ díval se na ten kus dřeva, co držel v ruce. Já se zase jen temně usmála.

„Hej, Mikeu,“ zavolala jsem na něj, aby mi věnoval pozornost.

„Nevychází ti něco?“

„Proč se pořád usmíváš, kurva. Máš se bát a prosit mě, ať tě pustím,“ začal na mě hystericky křičet. Nahlas jsem se rozesmála.

„Nesměj se, ty děvko,“ a vrazil mi facku. Slyšela jsem, jak mu v ruce něco křuplo.

„Ááááá,“ vykřikl bolestí.

„Co to má jako bejt, do prdele,“ řval, teď už trochu se strachem v hlase. Parádně mi to vychází, radovala jsem se v duchu.

„Mikeu,“ zavolala jsem na něj a on se na mě podíval. Před jeho očima jsem jedním škubnutím nohami roztrhla provazy, kterými jsem je měla svázané a musím říct, že tenké provazy to opravdu nebyly. Vykulil na mě oči, až mu skoro vypadly z důlků.

„C-c-co to b-b-bylo?“ koktal.

„Říkala jsem ti, ať si se mnou nezačínáš. Nevíš, co já dokážu.“ Šla jsem směrem k Mikeovi a on přede mnou začal ustupovat, až narazil na zeď.

„Á,“ vypískl strachy.

„Copak, bojíš se?“

„Ne,“ řekl odhodlaně, i když bylo poznat, že má skoro naděláno v kalhotách.

„Vážně ne?“ znova jsem se ho zeptala a upíří rychlostí oběhla místnost a zastavila se u něho.

„Co jsi zač?“ Fajn, chce to vědět, řeknu mu to. Jen mu trochu zalžu.

„Upír,“ šeptla jsem mu do ucha. Trošíčku jsem zalhala, ale to nevadí.

„A víš co je hlavní potrava upírů?“

„Ha, ha, ha,“ rozesmál se. Nevěří mi. Ach, jak mi můj plán perfektně vychází.

„Jasně, upír. Tak na to ti fakt neskočím,“ dostal ze sebe v záchvatu smíchu.

„Já ti to mile ráda dokážu,“ usmála jsem se tak, až mi blýskly zuby. Smích ho v tu chvíli přešel a díval se na mě se strachem v očích. Popadla jsem ho za krk a držela ve vzduchu.

„Pořád mi nevěříš?“ zakřičela jsem.

„Nech mě bejt,“ snažil se mi říct, ale moc mu to nešlo, jelikož jsem ho dusila. Mrskla jsem s ním přes celou místnost a on přistál na polorozpadlém stolečku. Ležel v třískách a držel se za krk.

„Tak co, už mi věříš?“

„A-a-ano,“ vykoktal. Začala jsem se k němu přibližovat. Mike se posunul až do rohu místnosti a i když si myslel, že to nevidím, v jedné ruce držel kus dřeva z rozbitého stolu. On si chtěl z toho udělat kolík, aby mě zabil! Začala jsem se smát, ale jen v duchu. Dejme tomu, že o tom jakoby nevím. Přišla jsem k němu a nahnula se nad něj. V tu chvíli vystřelila jeho ruka s dřevěným kolíkem do mé hrudi, kde mi bije srdce. Jenže místo toho, aby mi projel hrudníkem, projel jeho rukou a roztrhl si tak kůži na dlani, až mu z toho tekla krev. Zase to pálení v krku.

„Áááá,“ zaječel bolestí. Hmm, už mě to nebaví.

„Tak jo, dost hraní. Chtěl sis užít, unesl si mě, aby si mě znásilnil a pak ještě zmlátil. Bohužel hochu, tentokrát ti to nevyšlo. Proti upírovi si se neměl stavět. Varovala jsem tě, ale ty sis nedal pokoj a tak na to teď doplatíš,“ zakřičela jsem na něj a zlomila mu jedním tahem obě nohy.

„Áááá,“ křičel bolestí a přitom mu tekly slzy.

„Tak co, jak se ti to líbí?“

„Nech mě bejt, ty zrůdo!“ Tak to přehnal. Moje sebeovládáni v tu chvíli padlo a já se mu zakousla do krku.

Edward:

Už to je pět minut, co se šla vrátit pro svoji kabelku. Co tam tak dlouho dělá? Vždyť ji zapomněla ve třídě. Mělo by jí to trvat tak dvě minuty, ani ne. Seděl jsem v autě ještě asi pět minut, a když už to bylo deset, nevydržel jsem to a šel za ní.

Vešel jsem do školy a zamířil si to do učebny výtvarné výchovy. Myslel jsem, že bude tam, ale nebyla. To není možné. Měl jsem ale pořád takový divný pocit, že je něco špatně. Nadechl jsem se a šel za Bellinou vůní. Vedla až do hlavní chodby s východem, kde se mi její vůně přikryla mým úhlavním nepřítelem. Mikem Newtonem. Ty vůně byly smíchané dohromady, takže museli jít spolu. Ale Bella by s ním nikam nešla. Nesnášela ho. Znovu jsem se nadechl a následoval oba pachy. Vedly až na parkoviště, kde končily. A do háje. To se nemělo stát. Bella by s ním nikdy nikam nejela, ne dobrovolně. Ten hajzl, zpřerážím mu všechny končetiny, jestli se jí vůbec dotkne.

Okamžitě jsem vytočil Alice.

„Alice, okamžitě se podívej na Newtonovu budoucnost. Hned!“ přikázal jsem jí.

„Dobře, vydrž.“ Chvíli bylo ticho, když v telefonu zalapala po dechu.

„Nevidím ho.“ Já to věděl.

„Alice, vezmi celou rodinu a okamžitě přijeďte ke škole. Carlisleovi zavolám sám. A hlavně nic neříkejte Volturiovým,“ nařídil jsem jí a típl hovor. Okamžitě jsem vytočil Carlisleovo číslo.

„Carlisle, okamžitě přijeď ke škole. Do minuty tu je zbytek rodiny. Máme moc velký problém.“

„Co se děje, Edwarde?“

„Teď ti nebudu nic vysvětlovat, prostě sem přijeď,“ nařídil jsem mu a také hovor típl. Sakra kde jsou, už by tu měli být. Do minuty přijeli.

„Edwarde, co se děje?“ ptala se mě Rosalie.

„Mike Newton, unesl Bellu,“ řekl jsem sklíčeně.

„Když jsme odcházeli, Bella si zapomněla kabelku ve třídě. Šla si pro ni, ale když už se deset minut nevracela, šel jsem za ní a narazil na pach Newtona. Ty pachy se mísily, takže museli být spolu a Bella by s ním nikdy dobrovolně nikam nešla. Navíc, Alice říkala, že jeho budoucnost nevidí, což znamená, že je s Bellou, jelikož každému, kdo je s ní, budoucnost zmizí. Alice, podívej se znova, jestli ho pořád nevidíš?“ vysvětlil jsem to rodině a znova požádal Alice o nahlédnutí do budoucnosti. Ta jen kývla a zavřela oči. Chvíli se soustředila, když vykřikla.

„Panebože, to ne!“ zakřičela a vyděšeně se na všechny podívala.

„Co jsi viděla, Alice?“ zeptal se jí Jasper a snažil se ji uklidnit svojí mocí.

„Já už Mikeovu budoucnost vidím, ale má to jeden háček.“

„Jaký háček?“ procedil jsem skrz zuby.

„Za patnáct minut jeho budoucnost přestane existovat, což znamená, že za patnáct minut Mike zemře.“ A do háje.

„Jestli chtěl Belle ublížit, jakož to určitě chtěl, musely se u ní projevit upíří instinkty,“ ozval se poprvé Emmett.

„Emmett má pravdu. Edwarde, jestli je okamžitě nenajdeme, Bella ho zabije,“ vyděsila se Esme. V tu chvíli dorazil Carlisle. Esme mu to vše vysvětlila a všichni jsme se shodli na tom, že je musíme do patnácti minut najít. Jestli ne, Bella bude muset žít už navždy s tím, že zabila člověka a to nemohu dopustit.

„Ale jejich stopa končí tady na parkovišti, jak je chceš najít?“ ptal se mně Carlisle. Sakra, má pravdu, podle pachu ji nenajdeme, musím najít jiný způsob. Počkat, už to mám.

„Alice, ty vše, co je okolo Belly nevidíš, že jo?“

„Ano.“

„Tak hledej místo, které nevidíš,“

„Ty jsi hlavička,“ poplácal mě po rameni Emmett. Alice tedy zavřela oči a po minutě se usmála a otevřela je.

„Mám to, pojďte,“ rozkázala, a jelikož tu nikdo jiný nebyl, upíří rychlostí se rozběhla do lesa a my ji následovali. Běželi jsme asi pět minut, když jsme dorazili k polorozpadlé chatce. Alice tam vlítla a rozhlížela se.

„Měli být tady,“ bědovala.

„Alice, máš pravdu, protože je tady jejich pach, ale už starší. Třeba se to bude odehrávat jinde. Zkus se ještě jednou podívat na místo, které nevidíš,“ požádal ji Jasper.

„Ne, tady něco nesedí,“ ozval jsem se. Já, nevím jak to vysvětlit, ale mám takový pocit, že tu někde Bella je. Procházel jsem se tu a hledal něco, ani nevím co.

„Edwarde, nejsou tu,“ řekl mi Emmett, ale já hledal dál. Přišel jsem k staré šatní skříni a otevřel ji. Měla by mě zasáhnout spousta prachu, ale nezasáhla. Odhrnul jsem kusy hadrů rozežraných od molů a… za tím byly tajné dveře.

„Mám to,“ zakřičel jsem a otevřel je. Zasáhl mě čerstvý pach Belly i Mikea a také jeho křik. Upíří rychlostí jsem tam vběhl a seběhl točené schody. Dole byly další dveře a tak jsem je rozrazil. Rychle jsem vběhl do místnosti a naskytl se mi obrázek Belly, zakousnuté do krku Mikea. Okamžitě jsem k ní přiběhl a odtrhl ji od něho. Carlisle se samozřejmě ujal Mikea a já Belly.

„Bello, uklidni se,“ snažil jsem se uklidnit běsnící Bellu.

„Ššš, to bude dobré, ovládej se Bello. No tak, to jsem já, Edward,“ začalo to pomáhat. Bella se uklidnila a dívala se mi pouze do očí. Pak její pohled spočinul na Mikeovi a se zděšením se na něj dívala.

„Panebože, co jsem to provedla,“ šeptala a začaly se jí hromadit slzy v očích.

„To je v pořádku, udělalas mu to, co si zasloužil“ Přitulila se ke mně a já ji vzal do náruče. Rozběhl jsem se s ní k nám domů, kde jsem ji přenesl do svého pokoje a položil na postel. Carlisle Mikea odvezl do nemocnice a nahraje to na to, že u Bellina domu spadl ze schodů a nabodl se na zábradlí.

Bella se ke mně mačkala a já ji objímal. Svou hlavu jsem zabořil do jejích vlasů a dýchal její vůni. A takhle v mém náručí a v mé posteli, usnula.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The vampires princess - 10. kapitola: