Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The vampires princess - 18. kapitola

01.02.2011 (21:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3578×

18. kapitola

Edward:

Proboha, co jsem to udělal. Díval jsem se, jak celá uplakaná, smutná a zlomená vyskakuje oknem a utíká. Stál jsem tam jak tvrdé y a přemýšlel nad tím, co jsem řekl. Pane bože, já jí ublížil, strašně moc. Ale ta esemeska mě strašně naštvala. Proč mi o tom klukovi neřekla a tajila to? Proč mi lhala? Ale tenký hlásek úplně vzadu v mé hlavě mi našeptával, co když mi doopravdy nelhala a to, co mi říkala, byla čistá pravda? Že mi to nechtěla vysvětlovat ve škole mezi všema zvědavýma ušima a to nemluvím o naší rodině? A ráno, vždyť ráno mi to ani říct nemohla, protože to byl takový fofr, že nestihla ani myslet, natož mluvit. A ještě ke všemu na mě byla naštvaná. Ach, já jsem takovej idiot, debil, vůl, všechny nadávky mi patří.

Má láska, sluníčko, mé vše… Jsem monstrum, to největší, jaké existuje. Probudil se ve mně ten starý nový starý Edward, který byl podveden mou první láskou Ashley. No, nebyla to taková láska, jako cítím k Belle, ale přeci byla. Probudilo se ve mně to velké zklamání a bolest, že mě Bells podvádí a neuvědomil si, že ona není Ashley. Měl jsem zamlženou mysl a vůbec si neuvědomoval, jak své lásce ubližuji. Jak strašně moc jsem jí ublížil. Plakala, plakala pro mě a já na ni dokonce křičel! Křičel jsem na ni, i když brečela a nelhala mi. Bože, nenávidím se, jsem odporná zrůda, která jen ubližuje. Jak mě může jen milovat?

Nečekal jsem už ani minutu a vyskočil oknem s úmyslem ji najít a plazit se jí u nohou, jen aby mě neopouštěla, protože to určitě udělá. Strašně moc jsem jí ublížil, nevěřil jsem jí, i když hluboko v sobě jsem jí věřil od začátku. Ovládala mě trýzeň z nevěry Ashley. A teď za to zaplatím.

Běžel jsem za její pachovou stopou a pořád ji nedoháněl. Na poloupírku byla doopravdy rychlá, skoro jako já, což je neuvěřitelné. Utíkal jsem čtyři hodiny, než jsem doběhl na zasněženou louku, kde se uprostřed ní nacházela Bella. Doběhl jsem k ní a vyděšeně se na ni díval. Byla už celá zasněžená, což znamená, že musí být strašně studená, aby se na ní ten sníh udržel, a ještě ke všemu tu musí ležet už nejméně hodinu. Rty modré bez známky života, pleť bledší než upíří. Vypadala opravdu jako mrtvá. Celý zděšený jsem si k ní klekl a vzal do náruče. Přeběhl mi mráz po zádech, vždyť ona je snad studenější než já!

„Bellinko, prosím, musíš bojovat, neboj, budeš v teple, jen bojuj, prosím, lásko, miluji tě a strašně se omlouvám,“ vzlykal jsem a popadl ji do náruče. Sakra, takhle ji neohřeji. Proč nemám alespoň tričko. Vyběhl jsem za ní pouze v teplákách, sakra. Ani mobil nemám a zpátky je to několik hodin.

Začal jsem okamžitě přemýšlet. Počítám, že se teď nacházíme někde na Aljašce. Sakra, ve městě se nemohu objevit jen v teplákách, když je deset stupňů pod nulou, sakra. Denali! Jasně, okamžitě jsem se k nim rozběhl. Trvalo mi to asi patnáct minut.

„Eleazare!“ zakřičel jsem, když jsem byl asi dvě stě metrů od jeho domu. Dveře se okamžitě otevřely a Eleazar na mě zaskočeně zíral.

„Eleazare, musíš mi pomoct,“ žádal jsem ho a on mě okamžitě pustil dovnitř.

„Jsi tu sám?“ podivil jsem se a přitom odběhl do pokoje, který byl kdysi a pořád je dá se říct můj. Když sem jezdíme na návštěvu, máme tu své vlastní pokoje. Bellinku jsem položil do postele a přikryl peřinou. Přitom jsem odběhl do koupelny a natočil plnou vanu horké vody.

„Holky odjely na týden pryč nakupovat, taková dámská jízda,“ odpověděl mi a pořád se usilovně snažil přemýšlet, co se děje. V pokoji jsem Bellušku svlékl, opatrně, aby Eleazar ani kousíček jejího těla nezahlédl a došel s ní do koupelny, kde jsem ji položil do teď už napůl napuštěné vody. Škubla s sebou, musí jí to být nepříjemné, ale je strašně podchlazená a já ji musím ohřát.

„Co se stalo, Edwarde? A kdo je ta dívka, je to člověk, tak co s ní máš společného?“ ptal se mě Eleazar z pokoje, přičemž já ohříval Bellu. Políval jsem ji horkou vodou a s oddychnutím jsem zpozoroval, tedy lidské oko by to nezahlédlo ani omylem, ale trošililínku se jí zabarvily rty do červena. Sice jsem to i já špatně viděl, ale červeň tam byla. Uf, zahřívá se, což znamená, že její organizmus pracuje, žije.

„To je Bella, má dívka,“ vysvětlil jsem mu.

„Ty chodíš s člověkem?“ podivil se. Eleazar o mém temném období nic neví. Vždy mě bral za hodného hocha, kterým jsem tehdy ve skutečnosti nebyl.

„Ano, chodím s ní, šíleně ji miluji, ale ona není člověk.“

„To není možné, musí být člověk, vypadá tak a i tak voní, navíc proč si ji neodnesl do nemocnice?“

„Mám jen tepláky a určitě by bylo nápadné, kdybych se venku producíroval jen v nich, když je mínus deset.“

„Ou, to mě nenapadlo, promiň.“

„Eleazare, teď není čas na vysvětlování, okamžitě zavolej Carlisleovi a řekni mu, že jsem tu i s Bellou a ať sem okamžitě přijede,“ poručil jsem mu a on to beze slova udělal. Bellinka mezi tím nabírala svoji barvu, ale pořád byla strašně studená.

Ve vaně už byla přes hodinu a pořád nenabrala svoji normální teplotu. Strašně jsem se o ni bál. Proč, proč jsem se s ní vůbec hádal? Ach, prosím, Bellinko, uzdrav se mi.

Seděl jsem u ní další hodinu a s úlevou zjistil, že už není studená, v tváři zase nabrala normální barvu a rty se prokrvily, bohužel jsem se ale také vyděsil, protože její teplota stoupala. Eleazar mi mezitím oznámil, že Carlisle tu bude někdy večer, teď bylo odpoledne. Musí jet totiž autem, abychom mohli vzít Bellinku domů a autem cesta trvá mnohem déle.

Celý zděšený jsem zjišťoval, že se jí teplota pořád zvyšuje. Čelo se jí orosilo potem a tváře jí úplně hořely. Teplou vodu jsem tedy zchladil a naopak teď Bellušku ochlazoval. Jenže to vůbec nepomáhalo. Požádal jsem Eleazara, aby dojel do lékárny a koupil teploměr, abych ji mohl změřit.

Ani ne po čtvrt hodině se vracel z města s digitálním teploměrem a já ho dal Bellince okamžitě pod paži. Musel jsem ji trochu povysunout nahoru, aby se teploměr nenamočil a tím pádem se mi odhalil pohled na její obnažené poprsí. Touhu, která mnou okamžitě začala zmítat, jsem se snažil nevnímat a musel do toho vynaložit všechno své sebeovládání, jelikož mě ty dvě bublinky naprosto ochromily.

Když teploměr zapípal, vysunul jsem jí ho z podpaždí a se zalapáním po dechu četl výsledek. Měla čtyřicet celých dva. Dal jsem jí ruku na čelo a se strašným strachem zjišťoval, že pořád stoupá, na to teploměr nepotřebuji, cítím na své dlani, jak se horečka zvyšuje, akorát neumím odhadnout teplotu, proto ten teploměr.

Už jsou to tři hodiny, co sedím u vany a zchlazuji svojí lásku. Nejhorší je, že to vůbec nepomáhá, nevím, co mám dělat. Volal jsem Carlisleovi, ale ten mi bohužel neporadil, jen mi řekl, ať ji dál ochlazuji studenou vodou, víc zjistí, až jí udělá lékařskou prohlídku.

Čtyři hodiny, čtyři hodiny tu sedím a proklínám se. Kdybych se s ní nepohádal, nevyběhla by ven a nezhroutila se uprostřed Aljašky. Blb, kretén, hajlz, zrůda, monstrum… to vše mi běhalo hlavou. Kdyby nebylo mě, netápala by teď tady ve vysokých horečkách.

Každou půl hodinu jsem jí měřil teplotu a s úlevou zjistil, že už se nezvyšuje, ale s hrůzou zjistil, že se jí zastavila na čtyřicet pět celé jedna. To by normálního člověka zabilo, jenže ona člověk není, tedy z půlky. Bože, mám o ni takový strach. Nejradši bych si to s ní vyměnil a trpěl za ni. Je to moje vina, tak proč musí trpět ona? Protože tím, že trpí ona, trpím já, ozval se tichoučký hlásek v mé hlavě, ale okamžitě jsem ho zahnal. Já ať klidně trpím, ale ona ne. A místo toho tu sedím a nemohu nic dělat, když ona blouzní ve vysoce nebezpečných horečkách.

Jednou rukou jsem ji držel za ruku a druhou hladil po tváři. Každou chvilku jsem jí dal něžný polibek na čelo, tvář, nebo líčko a rty. Pořád jsem to střídal a modlil se, aby ji ta horečka konečně přešla. Mé přání však nebylo vyslyšeno. Dál mi svou dlaní pálila do té mé, ale nevšímal jsem si toho. Oheň, který by mi jakoby drásal dlaň, nebyl nic v porovnání s duševní bolestí.

V tom zavrzaly dveře a do koupelny nakoukl Eleazar. Bellinka byla zase po krk ve studené vodě, kterou jsem musel pořád dolévat, a tak jsem ji nemusel zakrývat vlastním tělem. Z vany jí byla vidět pouze hlava, nic víc.

„Edwarde, můžeš mi to konečně vysvětlit?“ požádal mě a já se zamyslel. Jelikož tu Carlisle bude až tak za hodinu, možná dvě, a pro Bellušku nic víc než dělám, dělat nemohu, bych mu mohl konečně vysvětlit, co se stalo. A tak jsem tedy začal.

„Bella se přistěhovala se svojí rodinou do Forks a začala tam chodit na střední, kde jsme se také poprvé potkali. Víš, Bella není normální, tedy myslím to tak, že není člověk, z části,“ začal jsem. Eleazar se zatvářil překvapeně.

„Z části není člověk? Jak to myslíš?“

„Je napůl člověk a napůl upír.“

„Co? To není možné, jak by mohla být upír jen z části, to je nemožné.“

„Ale je. Víš, její otec, a tím nemyslím stvořitele, ale jejího biologického otce, je upír. Její matka jejího otce poznala ještě jako člověk. Zamilovali se do sebe a prožili spolu několik nocí. No, ona otěhotněla. Vím, musí ti to připadat jako naprostá blbost, ale je to tak. Bellu její matka počala, donosila a porodila, ještě když byla člověk. Ale protože je Bella i z části upír, musel Bellin otec její matku proměnit, aby to přežila. A tak se Bella narodila jako poloupírka a rostla až do svých šestnácti let, kdy se jí růst zastavil a ona se, dá se říct, stala nesmrtelnou, což ale neznamená, že je odolná stejně jako upír, naopak. Je velmi křehká, sice ne jako člověk, ale ani ne jako upír. Je prostě něco mezi,“ vysvětlil jsem mu, co je Bella zač.

„To je neuvěřitelné, jak se její otec jmenuje? Musí mít neuvěřitelné sebeovládání, když vydržel takovou noc s člověkem a neublížit mu. Chtěl bych se s ním seznámit, docela mě to zaujalo,“ zasnil se Eleazar. V hlavě mu běhalo, že by si s ním o tom promluvil a získával nové informace o našem druhu. No, popravdě, každý den vám přece neřeknou, že vy, jakož to upír, můžete zplodit děti. Najednou mu však myslí projela ne moc hezká myšlenka.

„Eleazare, máš přeci Carmen,“ vyvalil jsem na něj oči a on je naopak zklonil.

„Byla to jen zbloudilá myšlenka, samozřejmě bych to nikdy neudělal. Miluji ji a na tom se nic nezmění, nikdy,“ začal se obhajovat. No z části ho chápu, ale přece… No nechal jsem to radši být.

„Tak jak se jmenuje?“ dožadoval se pořád odpovědi. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si povzdychl.

„Aro Volturi.“ Doufám, že nevadí, že jsem to prozradil. Ale Eleazar se s Arem zná, tak by to snad vadit nemělo. On si totiž Aro nepřeje, aby se o Belle, jako poloupírce vědělo. Je to, dá se říct, taková jeho slabina, které by se jeho nepřátelé mohli chytit. Ano, ví se, že má dceru, ale ne doopravdy biologickou. Pro ostatní má být upírka, kterou proměnil a přijal ji jako svoji dceru. Jen jeho přátelé a upíři s vysokým postavením ví, kdo doopravdy je. Čekal jsem na Eleazarovu reakci.

„Aro, ona je Volturiová?“

„Ano, je to její otec. On a jeho manželka si totiž udělali takovou delší rodinnou dovolenou. Bella si vynutila chodit do školy a chvíli žít jako normální rodina. To se jí podařilo, ale protože se ve Volteře vyskytly nějaké potíže, museli se vrátit. Ale my už jsme s Bell byli spolu a nechtěli se rozdělit, a tak jsme vymysleli, že bude bydlet u nás. Jenže jsme se pohádali, díky mně, a ona utekla. Měla dost velký náskok a já ji našel až po několika hodinách běhu tady na Aljašce na zasněžené louce. Musel jsem jednat, a tak jsi mě napadl ty, a vydal jsem se k tobě,“ dovyprávěl jsem mu příběh, ale trochu upraveně. Detaily vědět nemusí.

„To je vskutku zajímavé, ale jsem rád, že sis konečně i ty našel svoji druhou polovinu,“ usmál se na mě a myslel to zcela upřímně.

„Děkuji, ale stejně si ji nezasloužím. Tu hádku jsem vyvolal já, a kdyby nebyla, nespalovaly by ji teď horečky.“

„Tak nemluv, Edwarde. Každý pár si musí projít jak hezkým, tak i špatným obdobím.“

„Ano, ale ona je kvůli mně v nebezpečí. Jestli,“ hlas se mi zajíkl, „jestli se jí něco stane, nikdy si to nepřestanu vyčítat. Nedej bože, kdyby…“ Tuto myšlenku jsem raději okamžitě vyhnal z hlavy.

„Bude to v pořádku,“ konejšil mě. Sice jsem si to vůbec nezasloužil, ale nechal jsem to být. Zase jsem se soustředil pouze na Bellušku a modlil se, aby byla v pořádku.

Najednou jsem uslyšel Carlisleovy myšlenky, ale také celé mé rodiny, což znamená, že jsou kilometr od domu. Tak do čtyř minut by tu měli být. Už po několikáté jsem Bellinku políbil na její horké rty a pohladil po tváři. Sprchou jsem jí zase smočil hlavu a čekal, než Carlisle dojede.

Před domem jsem uslyšel zastavující auta a vystupování šesti osob, byli tu všichni. Rychlostí blesku vlítli do domu, aniž by čekali na pozvání, a hnali se za mým a Belliným pachem. Eleazarovi darovali jen rychlý pozdrav a už byli v koupelně. Na Emmetta a Jaspera jsem zavrčel, protože stáli přímo nad vanou a měli tak výhled na Bellino obnažené tělo. Zvedli ruce, jako že se vzdávají a odcouvali až ke dveřím. U Carlislea mi to tolik nevadilo, jelikož byl doktor, ale také mi to nebylo zrovna příjemné. Ustoupil jsem mu, aby k ní měl lepší přístup, ale pořád jsem stál u vany a držel ji za ruku.

„Je to zlé, Edwarde,“ promluvil, když jí dal dlaň na čelo a zjišťoval teplotu.

„Jak dlouho jsi ji chladil?“

„Dvě a půl hodiny, přesně. Před tím jsem ji ale dvě hodiny musel naopak ohřívat, jelikož byla silně podchlazena.“

„To je moc zlé. Normálně by měla být v pořádku, protože její poloupíří já by se s tím mělo snadno vypořádat, má proti takovým nemocem být imunní. Jenže ona už několik hodin má horečku a její tělo se neumí bránit. Proto ji musíme okamžitě vzít do nemocnice, jinak to nezvládne.“

„Do nemocnice? Ale ona není člověk, když jí vezmou krev, a to stoprocentně vezmou, zjistí, že není v pořádku, že není normální člověk,“ zhrozil jsem se.

„Neboj, o to se postarám, zařídím, aby se ty vzorky nikomu jinému kromě mě nedostaly do rukou.“

„Dobře,“ souhlasil jsem nakonec.

„Edwarde, obleč ji do něčeho lehkého a ostatní v Mercedesu nařiďte teplotu na sedm stupňů. Musí se ochlazovat i při jízdě,“ dal všem pokyny a vyšel z koupelny. Ostatní se vypařili stejně rychle, jako se sem dostali a já opatrně vyndal vařící Bellu z vany. Odnesl jsem ji na postel a opatrně položil. Popadl jsem lehké letní šaty, které mi tu určitě nechala Alice a oblékl ji do nich. Snažil jsem se ignorovat, že je pod nimi, jak ji pán Bůh stvořil a soustředil se jen na ni.

Pak jsem si ji opatrně vzal do náruče a odnesl do už vychladlého Mercedesu. Na Eleazara jsem houkl jen rychlé díky a ahoj a už si s Bellinkou sedal na zadní sedadlo auta. Položil jsem ji a její hlavu si položil do klína. Carlisle s Esme už také nastoupili a ostatní do Jeepu také. Vyjeli jsme pro lidi strašně rychlou, ale pro mě pomalou jízdou k Forkské nemocnici.

Cestou jsem ji vískal ve vlasech a hladil. Byli jsme asi v půlce cesty, když její srdce vynechalo jeden úder. Všichni jsme v autě přimrzli a pozorně poslouchali ostatní údery. A zase, její srdce začalo vynechávat pořád víc a víc a mnou projížděly žiletky bolesti a strachu.

„Belli, to mi nedělej, musíš být v pořádku, musíš“ vzlykal jsem stejně jako Esme. Carlisle nic neříkal a ještě přidal. Její srdce znovu vynechalo, když najednou utichlo.

Takže, chtěla bych vám strašně moc poděkovat za komentíky, opravdu moc mě potěšily. A doufám, že se vám za ně dnešní dílek líbil. Tak co, jak to dopadne? Vstane Bella z mrtvých? :D Předem děkuji za komentíky k dnešní kapče. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The vampires princess - 18. kapitola: