Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Vow - 4. kapitola

22.04.2012 (14:45) • VictoriaCullen, makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3257×

4. kapitola

Jsou to už tři dny od chvíle, kdy jsem poprvé prošla těmito dveřmi. Tři dny, které jsem se snažila trávit mimo dosah většiny členů rodiny. Bála jsem se jich a nedůvěřovala jsem jim. Byli pro mě naprosto cizí a připadalo mi divné s nimi žít pod jednou střechou. Snažila jsem se jim jít co nejvíc z očí, ale oni se mnou měli jiné plány. Alice se mnou trávila co nejvíce volného času. Byla milá, vykládala mi různé vzpomínky a zážitky se mnou a všemožně se mi snažila ulehčit bydlení tady. I přes veškerou její snahu zůstávaly mé myšlenky překryty závojem, skrz který jsem se nemohla dostat. Nijak jsem toho nelitovala, na některé věci je prý lepší zapomenout.

Tři dny od okamžiku, kdy jsem vešla. Ty teď uplynuly jako voda a já seděla ve žlutém Lamborghini a nechávala se odvézt pryč z města. Alice se včera rozhodla, že potřebuju změnu. I přes moje námitky mě dnes odvedla ke svému autu a vyvezla mě z domu. Na jednu stranu se mi ulevilo. Nemusela jsem se bát, že někde narazím na Edwarda. Nevím, co jsem mu udělala, ale i on se mi vyhýbal, jak jen se dalo. Za celou dobu jsem ho spatřila jen výjimečně. Také budu mít na chvíli pokoj od ostatních členů rodiny. Ne že by se ke mně chovali špatně, právě naopak, ve všem mi vyšli vstříc a snažili se mi pomáhat. Emmett každou chvíli nadhodil nějakou historku, ve které jsem většinou figurovala já a ani ostatní nešetřili snahou na to, aby mi pomohli. Po čase jsem ze všeho toho vzpomínání byla tak unavená, že jsem v konečném výsledků příliš neprotestovala u návrhu na nákup pouze s Alice.

Teď jsem seděla na sedadle, připoutaná a celá napjatá. Stále jsem z jízdy na místě spolujezdce neměla dobrý pocit, i když Alici jsem důvěřovala.

Chvíli jsem nepřítomně hleděla z okénka, ale měnící se krajina mě upoutala natolik, abych začala věnovat pozornost svému okolí.

„Alice?“ Pohlédla na mě.

„Proč jedeme pryč z města?“

„Přece si nemyslíš, že budeme nakupovat ve Forks? Tam nemají nic. Jedeme do Seattlu.“

Vyvalila jsem na ni oči. „To myslíš vážně?“

„Ano, tam mají přiměřeně velký výběr.“

„Ale vždyť to je dobrá hodina cesty,“ říkala jsem nevěřícně. To nemůže myslet vážně. Co tam budeme dělat, samy dvě?

„Bello, ničeho se neboj. Nic se nestane, Seattle znám, jako své boty a ty se mi nikam neztratíš. Bude to zábavné, uvidíš. “ No, moc mě teda nepřesvědčila.

Chvíli bylo ticho, ale potom na mě Alice pohlédla. „A mimochodem, budeme tam dřív jak za hodinu, jestli mi dovolíš jet rychleji. Nikdo nás nechytí a já nás nevybourám, nemusíš se bát.“ Nevěřícně jsem se na ni podívala a chtěla ji okamžitě odmítnout. Jenže ona udělala něco naprosto nečekaného. Smutně sklonila hlavu a pak se podívala na silnici.

„Promiň, Bello, byla to ode mě hloupost. Já tě chápu. Máš strach. Ale já jsem myslela, že jsme kamarádky a že mi trochu věříš. Aspoň dřív jsi mi věřila a byla si z rychlé jízdy nadšená. Ale máš pravdu, chápu tě. Tak teda pojedeme pomalu.“

„Alice,“ zasténala jsem. „Proč mi to děláš?“ S nadějí na mě pohlédla.

„Takže můžu? Opravdu?“ Protočila jsem oči, ale jejímu nadšení nešlo odolat. I když se mi moc nechtělo, nakonec jsem kývla.

„Jo!“ zavýskla Alice a už vytáčela motor do vysokých otáček.

„Ale brzdi trochu, ať to nepřeženeš,“ mírnila jsem její nadšení, ale jako by mě neslyšela.

„Nemusíš se bát, já jezdím naprosto bezpečně.“ A už jsme si to uháněli stošedesátkou po dálnici. Raději jsem to nekomentovala a pevněji si utáhla pás. Má ale pravdu, musím jí věřit. Pokud bych jí tu teď začala hystericky křičet, jenom bych ji zbytečně znervóznila a nakonec by nás opravdu vybourala.

Měla ale pravdu, v Seattlu jsme při této rychlosti byly asi za půl hodiny. Zaparkovaly jsme na rušném náměstí v samém středu města.

„Vidíš, a nic se nám nestalo. Říkala jsem ti to, já nejsem jak to pako, co s tebou žilo.“ Alice vystoupila z auta a ve vynikající náladě mě popadla za loket. „Tak, kam chceš jít první? Můžeme jít,“ natočila mě směrem k obrovskému domu, „tam, i když nevím, jestli seženeme i nějaké pěkné šaty, nebo tam,“ pootočila mě trochu doprava, abych viděla na ještě větší stavbu, „kde budou mít všechno, anebo někam úplně jinam. Takže?“

„Alice, já se tu vůbec nevyznám. Kam chceš jít ty?“ zeptala jsem se nejistě. Alice si povzdychla a vedla mě přímo k té větší. „Tak tam se určitě ztratím,“ mumlala jsem si pod nosem.

Vešli jsme dovnitř a já pootevřela ústa úžasem a děsem. „To nemůžeš myslet vážně, že ne?“

„Pojď, začneme tady. Chtělo by to koupit pěkné šaty, alespoň patery. Taky vhodné boty. Na doma ti pořídíme nějaké halenky…“ Dál jsem vypnula poslech. Nemělo cenu nic namítat, to jsem poznala podle toho, jak přede mnou rostla hromada triček, riflí, sukní a já nevím čeho ještě.

„Alice, to už stačí!“ přerušila jsem její rychlé pobíhání od regálu k regálu. „Tohle nemám šanci unosit za celý život. A navíc,“ skousla jsem si rty, „navíc s sebou nemám tolik peněz. Vlastně vůbec nemám peníze.“

„S tím si nedělej hlavu, my ti to zaplatíme.“

„Tak to ani náhodou. To přece nejde, bydlím u vás a vy mi vaříte, staráte se o mě. Nebudete za mě ještě vyhazovat peníze.“

„Smiř se s tím, že dokud mi budeš na očích, tak budeš nosit oblečení ode mě.“ Alice se andělsky usmála a už chtěla odběhnout pro další, když jsem ji chytla za ruku.

„Alice, to opravdu nejde,“ začala jsem znova, ale ona prohodila něco v tom smyslu, že to nemíní dál řešit, a než jsem se nadála, byla pryč. Bezva. Posadila jsem se před svou hromadu a náhodně vzala do ruky jeden kousek. Chvíli jsem to otáčela v ruce a nemohla jsem přijít na to, co to asi je a jak to patří. Pak se ta malá čiperka opět objevila vedle mě, a když uviděla, o co se snažím, ruce jí spadly podél těla.

„Bello,“ zabědovala. Popadla to zvláštní oblečení a natočila ho ke mně. „Šaty. Tady to má vršek a tady spodek, jasné?“

„Vypadá to spíš jako nějaký rukáv. Zapomeň, že bych si to na sebe někdy vzala, to je vyloučeno.“

„Přestaň remcat a vlez si do kabinky.“ Za chvíli by mi mohla připnout vodítko, jak mě pořád tahá. Zatáhla za mnou závěs a pak se objevila jen její bílá ruka a podávala mi jednu věc za druhou.

***

Už jsem necítila nohy. Prochodily jsme snad celý Seattle a stejně si Alice stěžovala, že něco nesehnala.

„Nemáš hlad, Bello?“ vytrhl mě z myšlenek její hlas.

„Docela jo, děkuju.“

„Fajn, tak půjdeme do té malé restaurace poblíž auta, je tam prý krásně. Jenom to zaneseme.“ Zamávala mi taškou před očima a už pospíchala směrem na náměstí. Ta holka se snad nikdy neunaví, já už sotva vleču nohy.

Alice se ale náhle zarazila. Ruka jí poklesla k zemi a obsah tašky se vysypal. „Alice!“ vykřikla jsem vyděšeně a skočila před ni. Měla nepřítomný pohled. „Alice?“ znejistěla jsem. Co to s ní je?

Zatřepala hlavou a podívala se na mě. „Co? Co se děje?“

„To mi řekni ty. Co se ti stalo?“

„Jen jsem se zamyslela, promiň. Poslyš, musíš k autu sama, já si zrovna vzpomněla, že jsem nechala něco v obchodě. Tady máš klíče, počkej tam na mě.“

„Co?“ Ale Alice už vedle mě nestála. Byla pryč. Zmateně jsem potřepala hlavou a rozhlédla se. Za tu dobu, co tu jsme, už pěkně poskočil čas. Začínalo se stmívat. Rychle jsem sebrala vysypané věci a pokračovala v cestě.

„Tak, Bello, jenom klid. Teď půjdeš rovně, až přijdeš k autu. Nic na tom není, tady se neztratíš,“ uklidňovala jsem se a pomalu se vydala dál. Celá ulice byla liduprázdná.

Šla jsem pořád dál a nevědomky zrychlovala. Měla jsem zvláštní pocit déjá vu, který ještě zesílil, když jsem míjela hospodu. Stál před ní hlouček chlapů a smáli se na celou ulici. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně pokračovala dál. Alice, kde jsi?

„Hej, kočičko, pojď sem za námi!“ zařval na mě jeden z nich. Dech se mi zrychlil, ale nezvedla jsem hlavu a pokračovala pořád stejným tempem.

„Neboj, my tě neukousnem,“ zachechtal se jiný. Proboha, ať už jsem pryč. Ať nejdou za mnou, ať se jen smějí a nechají mě být, prosím…

Uprostřed mé tiché modlitbičky se celá jejich skupina pohnula a k mému zděšení se vydali za mnou. Motali se, ale stále se přibližovali. Dovolila jsem si krátký pohled přes rameno a zamrazilo mě v zádech. Mohlo jich být tak šest, namakaní mladí chlapi. To nevypadá dobře.

„No tak, kotě, bude se ti to moc líbit. Zastav se, zajdem se napít, co ty na to?“ řval na mě pravděpodobně jejich vůdce. Ať je to jen sen, ať zmizí a já se probudím v posteli, prosím, ať je to jen sen…

Míjela jsem odbočku na jinou ulici a zaslechla jsem za sebou dupot. Ohlédla jsem se a ze rtů mi unikl tichý výkřik. Rozběhla jsem se, ale smekla se mi noha. No ano, celá já. Spadla jsem na kolena a snažila se vstát, když mě obstoupila celá jejich parta.

„Kotě, to se nedělá, takhle nám zdrhat,“ smáli se opile. Takhle jsem se snad v životě nebála. Co mi udělají?

„Nechte mě, prosím. Já mám nějaké peníze…“ zašeptala jsem vystrašeně. Odpovědí mi byl jen jejich smích.

Pak tmu prosvítila dvě světla a ozvalo se zahvízdání pneumatik. Auto na ně začalo najíždět a já měla možnost vstát. Chlapi hned utekli a já se podívala směrem do světla, které mě oslepovalo. Kdo to je? Alice má jiné auto? Otevřely se dveře a vystoupil…

Zasténala jsem, když jsem se setkala s Edwardovým studeným pohledem. Co tu dělá? Okamžitě ke mně přistoupil a tvářil se jako bůh pomsty.

„Isabello, mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč tě vidím, jak se uprostřed noci válíš roztažená na chodníku před cizími chlapy?“ zasyčel na mě rozzuřeně.

Ten jeho tón mě vyburcoval. Všechno, co jsem mu chtěla za celé tři dny říct, ale co jsem se neodvažovala, se teď pod jeho obviněním sloučilo a já se narovnala. Pohlédla jsem mu do očí a rozzuřeně vykřikla.

„A co bys asi řekl? Že jsem si s nimi dávala tajnou večerní romantickou schůzku? Nebo že jsou to mí kamarádi a já je pozvala, ať si hrajeme na honěnou? Zapni mozek před tím, než něco řekneš! Co proti mně sakra máš? Já jsem ti, pokud vím, nic neprovedla, tak co ti vadí?“

„Zapni paměť, třeba ti to potom dojde.“

„Tak to mi teda nedochází. Paměť si dává stávku jenom díky tobě a tvé zbabělosti, tak tu po mně nekřič. Co tu vlastně děláš ty?“

Napjala se mu čelist. „Do toho ti nic není, Isabello! O tom, co se stalo v autě, nemáš ani tušení. Není to moje vina, to díky tvé blbosti jsme se vybourali.“

„To není pravda! Nelži mi tu do očí!“ Chvíli jsme se rozzuřeně měřili, ani jeden z nás nechtěl sklonit pohled první. K mému obrovskému uspokojení se Edward ohlédl přes rameno a pak zpátky na mě.

„Nastup si do auta, tady není bezpečno.“

„K tobě do auta nikdy nevlezu! Ne po tom, co jsem se tam málem zabila!“ Zatnul pěsti a pak je znovu uvolnil.

„Bello, jdi prosím do auta. V zájmu tvé osobní bezpečnosti,“ řekl jakžtakž klidným hlasem a ukázal k autu. Raději jsem poslechla a sedla si dovnitř. Připoutala jsem se a zavřela oči. Už se na něj nepodívám. Nechci vidět, jak řídí, ještě by se mi mohlo udělat špatně.

Cvakly dveře a naskočil motor. Kupodivu jsme jeli pomalu. Po asi dvou minutách jsme zastavili.

„Můžeš vystoupit, čeká na tebe Alice,“ promluvil ke mně jeho hlas. Ani jsem se na něj neohlédla, zabouchla jsem za sebou dveře a běžela k Alice.

„Bello! Jsi v pořádku? Měla jsem o tebe hrozný strach. Co se stalo?“

„Pár chlapů… jsem v pořádku. On mi pomohl.“ Kývla jsem hlavou směrem k odjíždějícímu autu a pak se jí podívala do očí. Skenovala pohledem můj obličej a pak mě objala.

„Už je dobře. Pojď, pojedeme domů. Nebo máš hlad?“ Zavrtěla jsem hlavou a nastoupila do auta.

Autor: VictoriaCullen (Shrnutí povídek), makulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vow - 4. kapitola: