Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Vow - 6. kapitola

17.05.2012 (09:00) • VictoriaCullen, makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2862×

6. kapitola

Probudilo mě zahřmění. Vyděšeně jsem vyskočila z postele a pohledem zkontrolovala budík na stole. Bylo devět hodin ráno, takhle dlouho nikdy nespím. Jen v kalhotkách a vytahaném tričku jsem přeběhla k oknu a rychle ho zavřela. Začínaly dopadat první kapky a rychle se ochladilo. To nevypadá dobře. Vydala jsem se zpátky k posteli a polohlasně si stěžovala na počasí, které člověku nepřeje, a na to, jak ten čas letí, když člověk spí.

Pak jsem u postele uviděla tác, na kterém ležely dva obložené chleby, hrnek čaje a tabulka čokolády. To víš, určitě si mě tím udobříš. Popadla jsem celou tu snídani a položila na stolek pod oknem. Hlad nemám, a i kdybych měla, nevezmu si. Od něj ne. Zamyšleně jsem seděla a pohupovala se do rytmu neexistující písničky.

Možná bych se mohla trochu zlidštit, ať se mě dnes Daren nelekne. Při pouhém pomyšlení se mi rozbušilo srdce a zrychlil dech. Takhle bych se měla cítit s Edwardem, koneckonců nějakou dobu jsme spolu chodili. Mé kroky směřovaly do koupelny a zastavily před zrcadlem nad umyvadlem.

„Panebože,“ vydechla jsem a hleděla na postavu v odraze. Červené, opuchlé oči by nebyly taková hrůza. Dokázala bych skousnout i našedlou pleť. Ale důvod, pro který jsem se začala dovolávat všech svatých, se nenacházel na mém obličeji. Mému krku totiž vévodila obrovská modřina, která přesně kopírovala tvar ruky. Edwardovy ruky, došlo mi. Ten jeho včerejší výlev vzteku, mimochodem naprosto neoprávněného, se neobešel bez následků.

Začal se ve mně vařit vztek. Nejdřív se dozvím, že ho mám na krku, pak mi naprosto znechutí jediný slunečný den ve Forks a nakonec mi ublíží! Ještě si myslí, že si to vyžehlí snídaní, donesenou až do postele, ale to se sakra plete, chlapec. Jako rozzuřená laň jsem přidupala ke dveřím a stiskla kliku. Zamčeno! Prohnal se mnou nával paniky. Tu jsem si nemohla dovolit, vždyť vím, kdo mě zamknul. Zalomcovala jsem s dveřmi a pak do nich vztekle praštila.

„Edwarde! Okamžitě odemkni,“ zakřičela jsem, jak nejvíc mi pohmožděné hrdlo dovolilo. Nic, ticho. Ani hlásek se neozval. „Edwarde! Zapřísahám tě, otevři mi dveře! Nemáš žádné právo mě zamykat!“ Kopla jsem do dveří. Au! Nejdřív bouřka, pak Edward, a teď ještě dveře. Všichni se proti mně spikli, a to jsem vůbec nic neudělala. To není fér…

Zaskučela jsem a sedla si na podlahu. Palec bolel pekelně. „Ed-war-de,“ vycedila jsem skrze zuby a dávala důraz na každou slabiku.

„Bello, už jsem ti to řekl včera. Dokud tě mám na starosti já, budeš doma. Nedopustím, aby se ti něco stalo.“ Asi si uvědomil, jak blbě to vyznělo, protože tišeji dodal. „Neodemknu ti. Kdybys něco potřebovala, zakřič.“ Idiot! Co teď s ním mám jako dělat?

Po hodinovém poskakování po pokoji (noha ještě pekelně bolela) jsem se rozhodla, že na rande s Darenem půjdu tak jako tak. Je mi jedno, co si o tom Edward myslí, i jak ho ze mě mohl cítit. Nemá právo mi něco zakazovat, ne po tom, jak se ke mně chová.

S odhodlaným výrazem jsem si stoupla před dveře a vztyčila na ně prostředníček. Vím, že to bylo hloupé a dětinské, ale mému sebevědomí to rozhodně prospělo. Následně jsem si sedla na postel a prohlédla si palec. Začínal fialovět, ale dalo se to vydržet. Už jsem zažila horší věci.

Pro tuto chvíli jsem byla velice vděčná za výlet do Seattlu. Sice nedopadl nijak slavně, ale Alice mi nakoupila spoustu věcí, které se daly krásně využít ve chvílích, jako byla tato. Procházela jsem snad stovky šatů, ale žádné se mi nezdály dost dobré. Co by se mohlo Darenovi líbit? A čím bych nejvíc naštvala Edwarda? Nakonec jsem se rozhodla pro šaty na špagetové ramínka dlouhé těsně nad kolena. Boty… nejdřív jsem myslela, že si vezmu na podpatku, ale vzhledem ke ztíženým podmínkám odchodu budu muset přehodnotit stanovisko. Koneckonců se ale hodí i balerínky.

Tak, teď už jen zamaskovat tu modřinu na krku. Co s tím? Nebude šátek vypadat divně? Ale, koneckonců, mně to může být docela jedno. Darenovi jsem stále moc nedůvěřovala, takže se nijak extra parádit nemusím. Pak jsem se ale podívala ještě jednou do zrcadla a zhrozila se. Co ty vlasy? To už takhle bylo? Dopajdala jsem do koupelny a našla kartáč, ale to vrabčí hnízdo zkrátka rozčesat nešlo. Rychle jsem všechno oblečení shodila a vlezla pod sprchu. Že mě to nenapadlo dřív. Pořádně jsem se umyla a použila snad půlku kondicionéru. Naštěstí pomohl a vlasy jsem usušila během minuty.

Pohledem jsem zkontrolovala čas. Ještě mám tři čtvrtě hodiny. Zvláštní, to jsem se tak dlouho chystala? Možná bych ale mohla vyrazit. Popadla jsem kabelku a po chvilce přemýšlení do ní přihodila i pepřák od táty. Co kdyby. Rychlý pohled ven. Hm, už je tam líp, přestala bouřka.

Odhodlaně jsem přešla k oknu. Vedlo na opačnou stranu než obývací pokoj, mohla bych tedy mít šanci, že mě Edward nechytí. Pode mnou se nacházela jen zem, nikde nikdo. Byla to pořádná výška, ale co mám dělat jiného? Sedla jsem na parapet a nohy spustila dolů.

„To je dobré, Bello. Jako malá jsi lozila po stromech a skákala z nich, zvládneš to,“domlouval mi mozek, pud sebezáchovy ale křičel, jestli jsem se nezbláznila. Je to nejmíň pět metrů, přemlouval mě. Zavřela jsem oči. Nádech. Klid. Výdech. To zvládnu. A pak… Pak jsem se odrazila a skočila. Pád byl dlouhý. A přistání pořádně tvrdé, vyrazila jsem si dech. Au! Dnes jsem se asi rozhodla zabít, nebo se zmrzačit.

Sotva mi dech proudil do plic tak, jak měl, padl na mě stín. O-ou.

„Zbláznila ses? Jasně jsem řekl, že zůstaneš doma a ty hned skáčeš z okna? Tak to ne.“ Nasupeně jsem se na něj podívala a zvedla se. „Mohla bys mi vysvětlit, jak to vypadáš?“ No, jistě, zrovna tobě. Celá žhavá.

„Edwarde, promiň, musím jít,“ zkusila jsem to. Popadl mě za ruku a táhl dovnitř. Jakýkoliv odpor byl marný, byl moc silný.

„Pusť,“ vyjela jsem na něj, jakmile překročil práh domu. Kupodivu mi vyhověl. „Co si myslíš? Nejsem tvůj majetek.“ Překvapeně se na mě podíval a zkroutil rty do posměšného úšklebku.

„Neříkej. Kampak se chystáš?“

„Ven. Nudím se tu a navíc…“

„Navíc co?“ Přešel blíž. „Navíc co, Bello? Souvisí to nějak s tvým novým známým?“

„Do toho ti ale vážně nic není. Nemám k tobě žádné závazky.“ Neodpověděl, jen se posadil. Pak prohodil něco v tom smyslu, že neopustím dům, dokud mi to nedovolí. A toho se nedočkám, takže to můžu rovnou vzdát.

Zamračeně jsem vzala jablko a nepřítomně si kousla. Vůbec se to nezdá, ale vyhládlo mi. Ticho by se dalo krájet a napětí jakbysmet. O několik minut, či snad hodin, čas mi totiž splýval dohromady, někdo zaklepal na dveře a Edward vyskočil. Zhluboka se nadechl a šel otevřít.

Byl to Daren. Kývl mi na pozdrav a měřil si pohledem Edwarda. Ten mu to oplácel a mračil se.

„Bello, rád tě vidím. Neřeklas mi, s kým to žiješ.“

„Nech Bellu na pokoji.“ Co se to děje? Zaslechla jsem snad vrčení? Ne, to není možné. „Nejsi tu vítán. Odejdi, prosím,“ zasyčel Edward a musel se asi hodně přemáhat, aby to vyznělo klidně a přátelsky. Ruka mu cukala. Ani Daren na tom nebyl jinak. Vypadal nervózně a zmateně.

„Jsem domluvený s Bellou. Jdeme na večeři.“

„Ne, Bella nikam nejde,“ vyhrkl, když viděl můj výraz. Stoupla jsem si za něj, dál mě nepustil. Pohlédla jsem Darenovi do tváře a usmála se.

„Ahoj, Darene. Ráda bych šla, ale jak vidíš, mám trošku problém se svým hlídačem.“ I když jsem měla včera o naší schůzce pochybnosti, teď bych dala cokoliv za to, abych odešla od Edwarda.

„Bello, nevíš, co je Daren,“ vyslovil to se zjevným odporem, „zač. Mohl by ti ublížit.“

„Nikdy bych jí neublížil. Nejsem takový.“ Jejich slova měla v sobě skrytý význam, který mi ale nedocházel. Přemýšlivě jsem klouzala pohledem z jednoho na druhého.

„Edwarde, pusť mě. Jdu ven, ať se ti to líbí, nebo ne.“ Zkusila jsem se kolem něj protáhnout, ale zadržel mě.

„Nikam!“ Jeho oči opět nabraly tmavou barvu. Jak je to možné?

„Edwarde, pusť ji.“ Znělo to jako pobídnutí, ať se rozhodne sám, ale byla v tom skrytá hrozba. Edward se zamračil a ještě pevněji mi stiskl zápěstí. Sykla jsem bolestí a oba sebou při tom zvuku trhli. Jako by se protrhla neviditelná bariéra. Edward se zkoumavě podíval na Darena a pak na mě.

„Bello, mohl by ti ublížit. Co když je vrah nebo něco podobného?“ Daren si netrpělivě a nevěřícně odfrkl.

„Edwarde, určitě mi neublíží tak, jako ty mně.“ S těmi slovy jsem si povolila šátek na krku a tak, aby to Daren neviděl, jsem mu ukázala modřinu. Jen se ušklíbl a pustil mi ruku. Volná jsem ale nebyla, pořád mi bránil odejít.

„Nepřichází v úvahu.“ Pak se oba podívali směrem k lesu a Daren znervózněl.

„Tolik?“ zeptal se Edwarda, který přikývl. Tolik čeho?

„O čem to–“

„Bello, promiň, ale asi půjdu. Vidím, že tě Edward jen tak nepustí. Uvidíme se někdy jindy.“ To nemyslí vážně? Zklamaně jsem protáhla obličej.

„Kdy? Oni mě nepustí.“

„Neboj, já si tě najdu.“ Pak odešel. Hleděli jsme za ním do lesa. Pak se můj věznitel otočil a posadil se zase na pohovku. Zapnul zápas a docela se do něj pohroužil. Po pár minutách přijel zbytek Cullenových a připojili se k němu. Jen já stála ve dveřích a smutně hleděla do stmívajícího se večera.

Autor: VictoriaCullen (Shrnutí povídek), makulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vow - 6. kapitola: