Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Third Race - Kapitola 5

01.08.2013 (21:15) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2002×

Vzpomínková

V Číně existuje místo, kde se nachází Terakotová armáda. Představte si, že se tam objevíte, žádný dozor, a vy si můžete dělat, co chcete. Chris měl velmi podobnou šanci, jen tam byl s otcem. Chrisovi mohlo být osm let. Nadání se u něj projevilo před třemi roky a jeho otec toho využíval každou chvíli. Příští rok se ho chystal vzít i k Volturiovým a Amelia neměla pro jejich otce žádnou cenu, u ní se zatím žádná schopnost neobjevila.

„Tak, Chrisi, ovládni je," řekl jejich otec, když stáli na výběžku nad armádou.

Jeho syn se na něj zadíval nešťastně. „Ale otče, těch je moc, to nezvládnu. Příroda udržuje rovnováhu a může mě to zabít," pokusil se z toho vykecat Chris.

„Jestli to neuděláš, tvoje sestra zemře, je zbytečná." Chris byl v pasti.

Povzdechl si a zvedl oči ke stropu, jeho tělo ochablo, jako by tam nebyla vůbec žádná vůle, a jeho pohled byl opět celý zamlžený. I přesto, že jeho duch nebyl v těle dítěte, zkřivilo se mu soustředěním obočí.

Jeho otec s nadšením sledoval, co se začalo se sochami dít.

Od první řady až k těm vzdálenějším se začala šířit vlna energie, jež se projevila tak, že většině soch se rozsvítily oči barvou Chrisových.

„Všechny! Chci ovládat každého," zakřičel jeho otec, mezitím, co se Chris rozkřičel bolestí, když trhal svou duši na další a další kousky, aby alespoň maličká část jeho duše byla v každé soše. Jenže na čím víc části se něco rozdělí, tím hůř se to dává dohromady zpět.

Chris vyjekl a i přesto, že jeho duše nebyla ve správném těle, vystřelil rukama vzhůru a zakryl si oči. „Já nic nevidím! Kvůli tobě!"

Christopher dlouho nečekal a právě ovládnutou armádu, která stála jeho zrak, dal do pohybu. Sochy se pomalu vydaly směrem k jeho otci.

Ten se na chvíli zatvářil zmateně. Přimhouřil oči a rychle přešel ke svému synovi. Pěstí ho tvrdě udeřil do spánku a Chris dopadl na tvrdou zem, i přesto, že by ho jeho otec dokázal zachytit. Celá armáda zastavila na místě a fialová zmizela z jejich tváří.

Mlha, která trvale zakrývá Chrisovy oči a kalí tak jejich barvu, je součást té moci, jenž dokáže Christopher vyvolat, ale neustoupila nikdy úplně.

Amelia se vřítila do tréninkové haly, jež měla tři stěny prosklené a jednu z cihel. Mohlo jí být jedenáct a vypadala dost naštvaně a zadívala se na svého otce.

„Jak jsi mu to mohl udělat?! Věděl jsi, že jeho nadání si bere svou daň na něm!" ječela na osobu, která seděla u brusky a brousila nějaké dýky.

Její otec zvedl hlavu, se kterou následně zavrtěl. „Oči nepotřebuje se svým darem a ty bys měla být zticha," řekl naprosto klidným hlasem, jenž akorát vyvolával v Amelii větší vztek.

„Jak k tomu můžeš být tak lhostejný?! Vždyť je to…“ Ani ji nenechal dokončit větu a zadíval se na ni upřeným pohledem.

„... můj syn, a proto si s ním můžu dělat, co chci. Klidně ho můžu i zabít," odsekl k ní a bylo vidět, že Amelie se už moc neovládá.

Rozpřáhla ruce, jako by ho chtěla obejmout, a kolem jejího hrudníku se začaly objevovat jiskry, jak její energie přecházela do vhodnější pozice k využití. Tohle jejího otce překvapilo. Díval se na to zmateně.

Amelia už mu víc času nedala. Mávla rukama před sebe a od jejího drobného těla vylítla rázová vlna.

Prohnala se kolem jejího otce, kterého shodila na zem, a skleněné stěny se roztříštily na malinké střípky. Všechno v jejím okolí buď spadlo, nebo se rozpadlo na menší části.

Její otec překvapeně zvedl hlavu a zadíval se na svou dceru, jenž stála před jedinou nezničenou stěnou a třásly se jí kolena.

Vstal a sebral ze země dvě čerstvě naostřené dýky. Došel ke své dceři, která neměla už ani sílu se někde schovat.

Namáčkl ji na zeď takovou silou, až se ozvalo tiché zapraskání jejích kostí a obličej zkřivila bolestí.

„Vida, tak ty dokonalé geny, které jsem ti sehnal, nepřišly vniveč. I ty máš schopnosti a dokonalé a o tobě ani Volturiovi nevědí."

Ruce jí držel nad hlavou jednou svou rukou a bodl do jejího nadloktí. Zbraň prošla skrz celou její ruku a zabodla se do stěny. Amelia vykřikla bolestí.

„Teď mě dobře poslouchej, až budeme u Volturiových, budeš hrát ochránce Chrise, žádnou svou sílu nepředvedeš a od toho infantilního upíra si nenecháš sáhnout na kůži. Svému bratrovi nic nepovíš."

Druhou dýkou probodl i její druhou ruku a ona potlačila vzlyk, který se dral ven jejím hrdlem, když ucítila horkou tekutinu, jak proudí po jejích pažích až k ramenům a dolů.

Její otec odešel a nechal ji tam celé dva dny trpět, než dokázala, aby obě dýky i s rukojeťmi prošly skrz celou její ruku a ona byla volná.

Otevřely se dveře hradu a objevily se tři trůny. Uprostřed seděl upír, který vypadal naprosto nadšeně, evidentně se nemohl něčeho dočkat.

Když se dveře otevřely, vypadal jako dítě sedící pod vánočním stromečkem rozbalujíc autíčko, co vždycky chtělo. To přesně byl Aro.

Po jeho stranách seděl Marcus a Caius, ani jeden z nich nevypadal znuděně, jako obvykle, ale oba byli podobně zaujatí jako Aro.

Dovnitř vkráčel jako první otec Amelie a Chrise, hned po něm jeho syn a za ním Amelia, která měla zakrytou každou část kůže, co to šlo, a v ruce nesla Glock, ačkoli by byl proti upírům neškodný.

Aro se rozesmál, když uslyšel Chrisovo srdce a jak mu pod tvrdou kůží proudí krev. Pozdravil jejich otce, vstal z trůnu a zamířil ke Chrisovi. Amelie si vůbec nevšímal.

„Chrisi, jsem rád, že tě poznávám. Skutečně jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, co se povedlo vašemu otci a že vznikl nový druh." Aro se na Chrisce usmíval a začal se sápat po jeho ruce

Chris se podíval po svojí sestře, jestli mu ji má podat, a ona přikývla. Věděla, že jsou tak jako tak drženi v pasti.

Aro se jeho ruky naléhavě chytil a obtočil mu své dlouhé prsty kolem zápěstí. Zatvářil se blaženě.

Po chvíli se od něj odtáhl a zaradoval se jako malé dítě. „To je úžasné! Předveď jim ukázku toho, co dokážeš," pobídl ho a pokynul rukou ke Caiovi a Marcovi.

Chrisovy oči zahalila mlha a úplně mu ochably končetiny. Amelia rychle schovala glock a chytila brášku do náruče

Caiovy i Marcovy oči se rozsvítily barvou, jakou měly Chrisovy, oba vstali a zamířili k sobě. Aro se zatetelil na místě.

I Jane se rozsvítily oči a zamířila k těm dvěma. Všichni tři pronesli vysokým hlasem jednu větu unisono. „Hugýsek!" a objali se.

Aro se zasmál a zatleskal. Chris se vrátil do svého těla a ti tři se od sebe znechuceně odtáhli. V jejich tvářích bylo vidět rozhořčení, ale nemohli s tím nic udělat.

„Chrisi! Musíš se k nám přidat," pronesl Aro.

„Ne! Je můj a rozhodně nepřipadá v úvahu, aby se stal Volturiem. Není ani upír."

Aro posmutněl, ale dál už se nehádal. Pak jeho pohled padl na Amelii, která stála ve stínu místnosti. Její oči odrážely světlo, takže ve světle zářily, čemuž se Aro podivil.

„Ty musíš být Amelia, že? Je skutečně zvláštní, že tvému otci se podařilo sesbírat dokonalé geny pro Chrise, ale u tebe se to skoro neprojevilo. S Chrisem jste si tak podobní…" povzdechl si Aro. „Mohu?" zeptal se a natáhl k ní ruku.

Ona se ale stáhla víc do stínu a zavrtěla hlavou.

„Je to zvláštní... tvůj bratr má někdy věštecké vize, které jsou stanovené, a většinou už je žádné rozhodnutí nezmění, tak jako to má jedna upírka... ale viděl, že jednou budeš Amelia Volturiová."

Chrisovi mohlo být třináct. Ležel ve svém pokoji. Pohupoval ve vzduchu nohou a nad sebou za pomoci své mysli skládal papír jako origami. Měl nasazené sluneční brýle.

Dveře jeho pokoje se rozletěly a jeho šestnáctiletá sestra vyběhla do pokoje. „Rychle! Uspala jsem ho, ale za chvíli se probudí." Popadla některé jeho věci ze stolku a naházela je svižně do batohu, který mu hodila. On ho naštěstí chytl. Díval se na všechno pomocí její mysli.

Popadla ho za ruku, proběhli chodbou a vyběhli ven. Utíkali rychlostí, jež byla rovna upírům, k roklině, oddělující jejich dům od okolí. Běželi přímo do propasti před nimi. Z domu se ozval křik, který zaznamenaly jejich citlivé uši.

Věděli, že za nimi běží, a o to zrychlili víc. Přes propast mezi nimi a druhou stranou nevedl žádný most.

„To nepřeskočíme!" vyjekl Chris, když mu došlo, co bude. Zavrtěla hlavou, rozeběhla se ještě rychleji a svého bratra za sebou více méně táhla.

Pak skočili. Letěli vzduchem daleko, ale i tak to nestačilo. Slyšeli, jak jejich otec zabrzdil na okraji prolákliny.

Chris zavřel oči, ze zvyku, a očekával pád, ale cosi ho nadzvedlo a neslo dál. Vítr.

„Ty máš taky dar...," vydechl, když mu to došlo, a ona přikývla. V mysli mu ukázala, co mu několik let byla nucena skrývat...

Chci poděkovat všem, co píšou komentáře, vždycky mě nakopnou a jdu psát další kapitolu. A doufám, že vzpomínky se budou líbit. ;)

Jinak ještě musím poděkovat uživateli Johnna, její komenáře mě nakoply k dalšímu psaní. :) Děkuju

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Third Race - Kapitola 5: