Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Three words - 11. kapitola

27.12.2009 (13:45) • Adushka9 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

11. kapitola

Pohled Belly:

Propadala jsem se do tmy a nemohla jsem s tím nic dělat. Tak takhle probíhá smrt? Klidně a bezbolestně? Nic jsem nechápala. Proč tak najednou? Vždyť jsem celou tu dobu měla vše pod kontrolou.

Všude jsme slyšela pípání přístrojů, viděla jsem kolem sebe pobíhat doktory. Tedy kolem mého těla. Charlieho vyvedli ven z pokoje. Tam už byl Jacob s Nessie. S mojí Renesmee. Najednou jsem začala vzdalovat i od nich. Z povzdálí jsem vše sledovala a najednou nic. Všude byla tma. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Nevěděla jsem kde to jsem. V nicotě? V něčem co pro mě nikdy neexistovalo? Otáčela jsem se kolem dokola, tedy aspoň jsem si to myslela, protože jsem ani nevěděla, jestli vůbec na něčem stojím. Moje oči si stále ne a ne přivyknout na tmu. A potom se najednou kousek odemně začalo objevovat slabé bílé světlo.

Z bílého světla vycházela nějaká osoba. Mžourala jsem očima, protože toho světla bylo najednou až moc. Pomalu jsem začínala rozeznávat obrys té postavy a upoutalo mě to, co měla ta postava na zádech. Křídla.

Takže jsem právě stála tváří v tvář andělovi? Tváří v tvář. Ale jeho tvář jsem stále neviděla. Bylo mi jedno jak vypadá, bylo mi jedno vše. Měla jsem nehorázný vztek. A rozhodla jsme se dát ho najevo.

„Hele… Nechápu o co tu jde. Konečně jsem poznala pravdu, konečně vysvitla naděje, že dám všechno do pořádku a co uděláte vy? Zabijete mě. Pošlete mě kamsi – kde že to vůbec jsem?! Nemáte na to právo! nemáte právo jen tak mě od všech odtrhnout! Vzít Nessie mámu. Charliemu a René dceru. Jacobovi kamarádku. Edwardovi lásku! Prostě si říkejte co chcete, ale NEMÁTE!!! Sakra tak povíte mi konečně kde to jsem?!“ štěkala jsme na toho „anděla“.

„Isabello… Tedy, chtěl jsem říct Bello. Moje jméno je Adril. Nejsi mrtvá. A odpověď na tvoji otázku kde jsi zní ve svém nitru.“ Promluvil na mě sametový hlas. Nechápala jsem.

„Ve svém nitru? Co je to za blbost?!“

„Tahle místnost, tedy jestli se tomu tak dá říkat… Tato místnost je takové zrcadlo. Odraz lidského nitra. Tohle je to nehorší, co jsi kdy uvnitř sebe měla. Prázdnota. Určitě si moc dobře vzpomínáš na dobu, kdy jsi se cítila prázdná.“ Přikývla jsem. „Tohle je odraz té doby. Jen tma. Prázdná a černočerná tma. Podej mi ruku, něco ti ukážu.“ Nebyl jsem si jistá co dělám, ale ruku jsem mu podala. Najednou jsme se ocitly na krásné rozkvetlé louce. Všude kolem mě poletovali motýlci, slunce svítilo jako o život. Slyšela jsem, jak někde protéká řeka. A také smích. Dětský jemný smích. Smích mé malé Nessie. Hledala jsem původce tohoto smíchu. Hledala jsem svoji malou holčičku. Pustila jsem se Adrila a rozběhla se.

„Nessie!! Ness!“ pak jsem ji uviděla před sebou. Spokojeně si hrála v trávě s panenkami, kolem ní běhal rudohnědý vlk a Charlie, Charlie seděl na dece s piknikovým košíkem. Natahovala jsem po nich ruce, po všech. Ale nešlo se jich dotknout. Ucítila jsem ruku na svém rameni.

„Bello. Dotknout se jich nemůžeš. Je to celé jen iluze. Přenesl jsem tě do radostného období tvého života. S těmi, se kterými jsi to období prožila.“

Najednou se vše kolem mě opět změnilo. Byla jsem na nějakém ostrově. Všude byla cítit mořská voda. Rozhlížela jsme se kolem dokola. Slyšela jsem povědomé hlasy a šla za nimi. Jemně jsem našlapovala na rozehřátý písek, ale já jako bych ho ani necítila. Šla jsem nějak moc rychle. Předemnou na pláži stál dřevěný altánek nabarvený bílou barvou. V něm zářilo několik postav. Přišla jsem k nim blíž. A hned je poznala. Alice, Jasper, Esme, Carlisle, Emmet a Rose. Potom tu byli také postavy, které nezářily. Jacob, Charlie a nějaká pro mě neznámá dívka. Někoho mi silně připomínala. Pak se na mě zářivě usmála.

„Mami, kde jste byli tak dlouho?“ mami… Takže tohle byla moje Nessie.

„Byli?“

„Lásko, kam si mi tak rychle zmizela?“ objali mě dvě silné paže. Ten sametová nádherný hlas jsem poznala hned. Chtěla jsem se otočit, ale najednou to bylo všechno pryč.

Místo nádherné sluncem prozářené pláže jsem stála uprostřed nějaké cesty. Neviděla jsem odkud ani kam vede.

„Kde to jsme teď, Adrile? Adrile kde jsi?“ Najednou se objevil vedle mě můj okřídlený anděl. Tedy, abych to uvedla na pravou míru okřídlený Edward.

„Edwarde?“ stále jsme tam jako opařená.

„Bohužel Bello. Já jsem Adril.“

„Ale, ale… Vždyť vypadáš jako Edward!“

„Správně, pojď… posadíme se a já ti to vysvětlím.“ Posadily jsme se na lavku, která se najednou objevila uprostřed té cesty také.

„Takže…?“

„Jsem Tvůj strážný anděl. Jak už jsme ti řekl, jmenuji se Adril. A to jak vypadám. Pro každého člověka představuje určitá osoba anděla. A my, už když se ten člověk narodí předem víme, kdo to bude. Dostáváme jejich podobu. Za celou svoji svatou kariéru jsem vystřídal už hodně podob, ale Bello ty jsi jediný člověk, který mi dal podobu upíra.“

„Hele, ty kecy typu, jak jsou upíři špatní si můžete odpustit rovnou. On ani jeho rodina nejsou klasičtí upíři a“

„Bello, já s ničím takovým začít ani nechtěl. Víš divila by ses, ale i upíři mají své anděly. Akorát, že většina s sebou všude nosí anděly smrti. Jejich křídla nejsou bílá, jejich úbor není bílý. Všechno je u nich černé. My se snažíme vás dobré lidi, píry, vlkodlaky a všelijaké dobré bytosti ochraňovat a život jim zpříjemňovat. Andělé smrti dělají přesný opak.

Už po tísíce let spolu svádíme boj o lidské duše. Každý člověk se narodí s dvěma anděly – strážným a andělem smrti. U každého člověka záleží na dohodě mezi anděly, jaký život mu přichystají. Všechno co se lidem děje máme na svědomí my.“ Sklopil zrak.

„Takže my lidé jsme jenom vaše figurky? Se vším si manipulujete jak se vám zlíbí?!“  rozkřikla jsem se.

„Takhle podané to vyznívá zle, ale… Dá se říct, že ano. Ale neovlivňujeme úplně všechno. To, že jste se ty a Edward setkali… To nemáme na svědomí my, ale osud. Ovšem to, že Tě zachránil… To byla hra Adrily – Tvého anděla smrti. Byla to zkouška Edwarda. A obstál… Nezasahujeme úplně do všeho. Jen dohlížíme a sem tam zasáhneme. Já zasáhl až nyní. Nemohl jsem tě nechat zemřít po té, co jsi zjistila pravdu.“

„To na té pláži… Co to bylo?“ zeptala jsem se po nějaké době slabým hláskem, ale zdálo se, že Adril mě slyší dokonale.

„Jeden z možných odrazů Tvé budoucnosti. Ale všechno se může změnit. Tohle je tvoje vysněná budoucnost.“

„A kde jsme teď?“

„Teď jsme na půli cesty. Doslova jak sis asi všimla… Je to půlka cesty tvého života. Podívej se napravo. Vidíš to rozcestí?“ skutečně tak nějaké bylo. Proto jsem přikývla. Záleží jen na Tobě pro jakou cestu se rozhodneš. Jedna znamená Tvou vysněnou budoucnost. Jedna nemá Tvůj vysněný konec. Nesmím ti prozradit která je která. Záleží jen na Tobě po které se vydáš, aniž bys věděla jakou cestu sis zvolila. Hodně štěstí Bello. Doufám, že si vybereš dobře.“ A zmizel.

„Počkej Adrile! Adrile!“ byl prostě pryč.

Vstala jsem z lavičky, která hned poté zmizela stejně, jako se objevila. Otočila jsem se, abych viděla ten ušlý kus cesty. Nedohlédla jsem na její začátek. Otočila jsme se zpátky a rozhodovala jsem se po které cestě se vydám. Pravá, levá. Levá, pravá. Zavřela jsem oči a zklidnila svůj dech. Znovu jsem je otevřela.

„Levá.“ Vydala jsem se po levé cestě. Sotva jsem udělala pár kroků opět se semnou všechno točilo a všechno mizelo. Sakra, že já se vydala špatně!

Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Ten pokoj jsem dobře znala. A tu osobu, která u mě seděla také.

„Vítej Isabello!“ zasmála se svým zlověstným smíchem a já si říkala, že ta cesta asi fakt nebyla ta lepší…

°Shrnutí povídek°

Autor: Adushka9 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Three words - 11. kapitola: